Někdo zazvonil. V blahé předtuše, že je to listonoš, který mi nese peníze, jsem vyšel na zahrádku. Před brankou stál muž, který naprosto nevypadal jako listonoš. Spíš jako hajný nebo porybný.
"Přejete si?" zeptal jsem se, skrývaje zklamání.
"Jmenuji se Krunýř," řekl chraptivě, "vy jste Dolejša?"
"Nejsem,"odvětil jsem, "a pokud mi je známo, nikdy jsem nebyl."
"Ne?" podivil se, "tak buďte tak hodnej a zavolejte mi ho."
"Tady žádnej Dolejša nebydlí," ujistil jsem ho, "a v sousedství taky ne. Vedle bydlí Ptáčkovi, potom Eskymákovi, Piškurdovi, ale o Dolejšových nic nevím."

"To je zvláštní," mumlal pan Krunýř, "a vy v tak velikém domku bydlíte sám?"

"Bydlí zde ještě docent Vřeteno," řekl jsem, "ale to rovněž není Dolejša."

Pan Krunýř se zamyslel a potom pravil: "To přece není možné! Tady to mám černý na bílým: Vratislav Dolejša, Pánkova 19."

"Tady ovšem není Pánkova  19, nýbrž  Sazometova 24," ujistil jsem ho. "Pánkova je úplně někde jinde."

„Že bych se spletl?" divil se pan Krunýř, "už asi jo. Račte mi odpustit, že jsem vás vyrušoval."

„Nic se nestalo," řekl jsem, "takový omyl je pochopitelný."

"Dolejša ode mne chce dříví," svěřoval se mi, "a já mám pěkný, borový. Jenže mě napadlo: Co když si z tebe Dolejša střílí? Napíše falešnou adresu, ty se přikodrcáš s fůrou a s dlouhým nosem odtáhneš zase domů! Jenomže na mě si pan Dolejša nepřijde! Já jsem ten jeho podfuk prokoukl!"

"Jaký švindl?" řekl jsem.

"Vám to nestačí? Pro vás je to málo?" zlobil se pan Krunýř. "U mne je člověk, který udá adresu, na níž nebydlí, špinavec."

"Ale říkal jste, že hledáte Sazometovu ulici číslo… vlastně co to hledáte?" řekl jsem popleteně.

"Pánkova 19," napověděl mi, „Dolejša má bydlet v Pánkově 19."

"Třeba tam bydlí," mínil jsem, "měl byste se tam podívat. Je to sice poněkud z ruky..."

"Nejsem soumar, abych se vláčel kvůli nezodpovědnému panu Dolejšovi bůhví kam," vrčel pan Krunýř, "ta trocha borového dříví mi za to nestojí! Vlastně ho ani nepotřebuju prodávat. Když na to přijde, zpracuju ho sám. Bez Dolejše."

"Pravdu máte.To udělejte! "schvaloval jsem mu jeho záměr.

„Nebo ho prodám někomu jinému," napadlo ho, "borový dřevo je dneska artikl. Vy byste ho nekoupil?“

"Děkuji, já ho nepotřebuji," řekl jsem.

"Já jen, že by měl ten zatracenej Dolejša vztek, "pravil Krunýř, "když mě tak napálil."

"Ale on třeba v té Pánkově ulici bydlí," domlouval jsem mu, "stávají se takové věci."

"Všechno je možné," souhlasil pan Krunýř, "ale člověk má držet slovo. Jinak u mne nemá cenu. Ale už abych šel. Račte prominout, že jsem vyrušoval."

"Nic se nestalo," usmál jsem se, "nashledanou."

"Nashledanou, pane Dolejša!" odpověděl pan Krunýř a robustním krokem vykročil neznámo kam.

text  © Miloslav Švandrlík, 30.3.2006
grafika © Jiří Winter-Neprakta


  NEPŘEHLÉDNĚTE:    další články v rubrice  ZÁBAVA  nebo v sekci LITERATURA