1.ročník literární soutěže "LIDÉ KOLEM NÁS"

   53 ◄  Barbora Čapková: Osud
        Venku bylo nádherné letní počasí. Ti aktivnější vytáhli ze sklepů a garáží kola a ti méně aktivní ze skříní plavky a opalovací krémy. Já nepatřila ani mezi jednu skupinu. Snad bych i ráda protáhla tělo při projížďce lesem nebo se nechala rozmazlovat paprsky slunce, ale samotnou mě to nebavilo. Moje nejlepší a zároveň jediná kamarádka odjela na půl roku do Anglie, a tak jsem trávila většinu pátečních večerů doma u televize nebo s knížkou v ruce. Byla to změna. Zpočátku mi to nevadilo, ale s postupem času mi pořady v televizi připadaly stupidní a otevřít knížku se mi už hnusilo.
        Má zoufalá situace mě dovedla až k nápadu, že bych si mohla dát inzerát na seznámení. Chvíli jsem si s touto myšlenkou jen tak pohrávala, ale moje touha po dobrodružství byla silnější. A tak jsem si zadala na několik internetových seznamek inzerát i s fotkou (mé nedávno zesnulé milované fenky Cherry). Její roztomilý čumáček nejspíš zaujal, neboť
e-mailů mi kupodivu začalo přicházet čím dál víc (měla jsem opravdu krásnou fenku).
        Po čase mě pouhé koukání do monitoru a na klávesnici začínalo trošku nudit, a tak mě napadlo zkusit přejít přímo do terénu. Z deseti sympatických mladých mužů mě nejvíce zaujal jeden pod přezdívkou "Honeymoon“. Chatovat jsem si s ním dokázala dlouhé hodiny. Moje babička by mě nejspíš zastřelila, kdyby věděla, že jsem to byla já, kdo zinicioval schůzku. Ale doba se mění. Já se taky změnila. Dokonce jsem se nemohla poznat v zrcadle. Ano, nastal den D a já vyrazila na svoje první rande naslepo. Nechtěla jsem spadnout přímo do jámy lvové, a tak jsem dotyčnému sdělila, že své blonďaté vlasy budu mít stáhnuté do drdolu, a že přijdu v krátké černé sukni a béžové halence. Ve skutečnosti jsem bruneta, vzala jsem si džíny a černé triko (koneckonců béžovou halenku ani nemám – nesnáším tu barvu). Sejít jsme se měli přímo před restaurací. Výběr jsem nechala na něm a musím přiznat, že nevybral špatně. Dohodli jsme se totiž, že povečeříme v jedné italské restauraci na náměstí. Nervózní jsem nebyla, protože jsem to pořád brala jen jako zpříjemnění volné chvíle a ne jako večer, ze kterého se může vyklubat romantická láska na celý život (nebo aspoň na jednu noc – záleží na povaze).
        Z domu jsem vyšla trochu dřív. Nechtěla jsem být za člověka, co se nedokáže dostavit včas. I když hrát si na velmi zaneprázdněnou a žádoucí mladou dámu by možná taky zaujalo. I přesto jsem v tomhle nenasadila žádnou masku. V tramvaji bylo hrozně plno. Kam se všichni v pátek večer tak ženou? Uvědomila jsem si, jak nemám ráda dnešní uspěchanou dobu.
  "Vidím, že jste stejně překvapená jako já,“ zaslechla jsem mužský hlas vedle sebe. Z mého výrazu se asi opravdu dalo vyčíst ledacos. 
"Taky jsem se dozvěděl až v tramvaji, že se dnes hraje fotbal,“ dodal a já pochopila.
  "Tak to bude ve městě zase hrozně moc lidí. Že já mám vždycky takovou smůlu.“
  "Snad vás trochu povzbudí, že nejste jediná.“ Povzbudil mě spíš jeho úsměv. Chvíli jsme si tiše stěžovali na neomalené fanoušky, ze kterých jsme volně přešli k humorným příhodám ze života. Po necelých dvaceti minutách jsem s lítostí zjistila, že další zastávku vystupuji. I přes vědomí, že už jsem jednu schůzku domluvenu měla, jsem posledních pět minut bojovala s myšlenkou, že milému neznámému navrhnu, zda by si nechtěl zajít někam na kafe. Jen to vyslovit nahlas.
  "Když jsme se tak hezky rozpovídali, co v tom takhle pokračovat na nějakém příjemnějším místě?“ Vida, takže mladík na tom byl s kuráží daleko lépe. Souhlasila jsem, a tak jsme společně vystoupili a namířili si to k jedné restauraci hned na rohu. Byl to příjemný večer, provázený zvláštním pocitem, že Kryštofa znám už dlouhou dobu.
        Ráno jsem dostala omluvný dopis od "Honeymoona“. Psal, že ho skutečné moc mrzí, že nemohl přijít, a že doufá, že mu dám ještě jednu šanci. Takže taky nepřišel. Vymluvil se na nemocnou sestru. Že jsem i já na schůzku nedorazila, jsem si nechala pro sebe, a tak jsem jen odepsala, že mě to tedy trochu zamrzelo, ale že se může pokusit o nápravu. Chtěl hned večer. Po včerejší noci jsem byla mírně slabší, ale přesto jsem souhlasila. Stejné místo, stejné oblečení.
        Tento večer jsem si v tramvaji mohla dokonce i sednout. Další nové seznámení se nekonalo, a tak jsem se vydala směr náměstí. To bude nejspíš on, pomyslela jsem si, když jsem byla asi 50 metrů od restaurace. Ve chvíli, kdy jsem se však dostala blíže, se mé kroky se zděšením zastavily. Před vchodem stál Kryštof. Až teď mi došlo, že podle popisu, který mi Honeymoon dal a podle oblečení, které měl Kryštof na sobě, je ve skutečnosti Kryštof a Honeymoon jedna a tatáž osoba.
        Náhoda? Ne, osud. Osud, který nám tehdy zamíchal karty a na nás bylo začít hrát…

text  © Barbora Čapková, 18 let, 1.4.2006


 DOPORUČUJEME:  
 další články v rubrice  LITERÁRNÍ SOUTĚŽ PN