... pro všechny, kteří se chystají vyrazit
                      do turistického Švýcarska

klikněte na obrázky
▼

Verkehrshausu (1)




Reuss (6-8)





Hofkirche (12-13)




Kappelbrücke (16-17)





Museggmauer (19-22)







Carl Spitteler (25)

Jako by nebylo dost na tom, že letošní zima neměla konce, také Velikonoce se rozhodly, že utečou do slova a do písmene ve znamení aprílu. K radosti muže jsme se připravovali, že sobotní odpoledne strávíme prohlídkou starých lokomotiv a vláčků ve Verkehrshausu. (Obr.1) V obrovských halách tohoto muzea dopravy, které je největší svého druhu v Evropě, si totiž přijdou na své dospělí i děti. K obdivu se tu nabízejí všechny dopravní prostředky, modely i praví veteráni - legendární železnice, staré vozy, lanovky i poštovní koňské saně, vysloužilá letadla, parní lokomotivy i lodě. Od 70.let je tu zřízeno i planetárium, uvěřit na létající talíře a bytosti z jiných planet tu je pod dojmem nesmírnosti vesmírných těles skoro hračkou.

Naštěstí se nad Lucernem přece jen ukázala jasná obloha. Využili jsme jedné z mála možností zdarma nedaleko muzea zaparkovat a dál se vydali po svých. Při tom jsme vzpomínali, že to není tak dlouho, co lákal k vyhlídce na město balon zakotvený právě tady u muzea dopravy. Po neštěstí, při kterém z koše balonu v prudkém vichru přepadl jeden turista, se vyhlídky už nekonají. Škoda!
 

Vydali jsme se asi půlhodinovou promenádou podle Vierwaldstättersee (Obr.2-5) do města. Ve jménu tohoto jezera je čtyřka, to podle čtyř kantonů, které oblévá.  Nešla jsem tudy poprvé, a přece jsem se neubránila lehkému vzrušení při pohledu na věnec hor, objímajících Lucern kol dokola jako náruč. Tahle procházka podle jezera je krásná v každém období, ale na jaře přece jen nejvíc. U břehu mezi rákosím si už potápky a kačeny vyhlížejí hnízda, o kousek dál se bělají první loďky a na obzoru svítí zasněžené špičky Alp. Před hotely, tenisovými kurty a luxusními vilami v zahradách vpravo kvetou jarní květiny a keře, zdá se, že stačí malé pozastavení a budeme svědky, když puknou první pupence magnolií.
 

Lucern vznikl v 8.st. coby obyčejná rybářská vesnice, která se časem dík své výhodné poloze rychle rozrostla po obou stranách řeky Reussu (Obr.6-8 Reuss) v malé obchodní městečko. Když ve 13.st.spojení přes Gotthard umožnilo trvalý styk s oblastmi na druhé, jižní straně Alp, stal se Lucern významným střediskem na cestě mezi Rýnem a Itálií a o jeho osudu atraktivního turistického města bylo rozhodnuto. Tehdy měl 3.tis. obyvatel, dnes zhruba 60 tisíc. Při espressu v první zahradní kavárně jsme znovu pocítili jeho zvláštní ojedinělou přírodní krásu a přitažlivost.
 

Jeden z nejdražší hotelů National (Obr.9-11 Hotel National) s kasinem skoro už u vstupu do města jsme ponechali stranou, tady začne být živo až večer, až se rozzáří řetěz světel podle jezera a hrací stoly a automaty přilákají první hráče. Nezlákaly nás ani galerie, drahé butiky a obchody se starožitnostmi na Haldenstrasse, ve kterých lze nalézt opravdové poklady, jen mít peníze. Zato jsme si neodpustili krátké pozastavení v Hofkirche (Obr.12-13 Hofkirche), teď o svátcích slavnostně a bohatě vyzdobeném.
 

Velikonoce se tady slaví podobně jako v Čechách, barví se vajíčka, z výkladů vykukují čokoládoví zajíci všech velikostí a před oltářem v Hofkirche se svítí náruč jarních kočiček. Kostel byl postavený na místě bývalého kláštera, štíhlým gotickým věžím neuberou na přísnosti ani mladí turisté, kteří posedali na širokých stupních k chrámu. R.1633 lehl kostel popelem a musel být vystavěn od základů znovu. Když před lety poničila bouře jednu z věží, byla rekonstrukce provedena pomocí helikoptéry a opravě přihlíželi čumilové snad z celého Lucernu. Na nádvoří za kostelem leží náhrobky slavných.
 

Odtud coby kamenem dohodil hlídá město lucernský lev, tzv. Löwendenkmal, (Obr.14-15 Löwendenkmal),  vtesaný podle modelu dánského sochaře do pískovcové skály. „Nejpohnutější kus kamene světa“, napsal o této památce na odpor chrabré švýcarské gardy v pařížských Tuileries spisovatel Mark Twain. Löwendenkmal a Gletschergarten tvoří historicko-geologické jádro hned několika zajímavostí. Patří k nim jak zahrada s kameny z doby ledové, tak velká výtvarná díla, tzv.Panoramen. Mezi nimi snad nejvíce zaujme východ slunce nad Pilatusem, který ve mně svou opravdovostí, přesvědčivostí a panoramatičností výjevů pokaždé evokuje vzpomínku na Maroldovu Bitvu u Lipan v pražské Stromovce.
 

Prohlídku samotného města by si měl návštěvník rozdělit na několik částí, přinejmenším na prohlídku nového města s nádražím, koncertní halou, divadlem a luxusními obchody Bahnhofstrasse na levém břehu a staré historické části na pravém. Spojnici mezi nimi tvoří mosty. Ten nejznámější a současně nejstarší krytý most v Evropě, Kappelbrücke (Obr.16-17
Kappelbrücke), přetíná 170 metry řeku Reuss a byl postaven v r.1333 jako součást městského opevnění a obrana před nepřátelskými loděmi. Požáru v srpnu 1993 padl za oběť jak samotný most, tak všech jeho 147 trojúhelníkovitých obrazů ze 17. století, zachycujících výjevy z historie. Ušetřeny zůstaly jen mostní hlavy a přilehlá osmiboká vodárenská věž ze 13. století. Za široké podpory veřejnosti se ihned přistoupilo k rekonstrukci a v rekordním čase byl most, chlouba Lucernu, včetně kopií obrazů postaven a znovu rekonstruován.     
 

Na pravém břehu ve staré části města na první pohled  překvapí určitá nesourodost: obyčejné krámy vedle velkých obchodů, překypujících elegancí; luxusní hotely v přímém sousedství obyčejných měšťanských domů, pro toho, kdo zná krásy Prahy a českých městeček možná obyčejných a měšťanských až příliš; domy historické a domy, které se pouze tak tváří a jsou jen dobrými napodobeninami z minulého století - anebo naopak, tím že jsou neustále vzorně udržované a opravované, působí zbytečně „falešně a nehistoricky“. To platí i o radnici na břehu Reussu, Rathausu (Obr.18 Rathaus) z doby renezance s krásnou starou fasádou a arkádami, podobně jako o „historické“ studni - všude se šikovně mísí nové a staré. Co mně tu chybí, jsou pražské zdi Starého města.

klikněte na obrázky
▼

Vierwaldstättersee (2-5)







 

Hotel National (9-11)




 

Löwendenkmal (14-15)






Rathaus (18)




Hirschenplatz (23-24)





Richard Wagner (26)

Luzern (27-28)

Zdi v jejich přirozené, práchnivějící podobě opadalých a rozdrobených omítek. Zdi, které mluví, vyprávějí a dýchají, drolí se a umírají, ale i tehdy se pod nimi ukazují vrstvy nové, které opět žijí svým vlastním životem. Zdi Lucernu, stále upravené a opravované, na kterých je výjimečně dovoleno se rozpínat nanejvýš břečťanu, ke mně mlčí.
 

Možná tohle neplatí o městských hradbách s devíti památnými věžemi ze 14. a 15.století, které patří k největším památkám města. Museggmauer (Obr.19-22 Museggmauer) na západě kdysi jako mohutný hřeben střežily staré město, dnes se však do něj už pomalu zařezávají. Nedaleko je i dětské loutkové divadlo, které řadu let mělo české umělecké vedení a pořádalo loutková představení pro české děti. Kousek pod hradbami, Reussu na dohled, je i St.Karlikirche, moderní kostel v „mezinárodním“ stylu 30.let, kde se pravidelně jedenkrát do měsíce pořádají nejen české bohoslužby, ale bohoslužby většiny menšin, které zde žijí.
 

Ve staré části Lucernu s jeho ulicemi a uličkami a několika náměstíčky malými jako dlaň se ostatně zdá blízko všechno. Nedaleký Hirschenplatz (Obr.23-24 Hirschenplatz), náměstí, které zdědilo své jméno podle hospůdky U jelena z 15.st., i Weinmarkt , který byl ve středověku důležitým místem, kde se konaly popravy a v 15.st.tu mívali své produkce pouliční komedianti. Jakýmsi středem byl a zůstal Mühleplatz, náměstí, které získalo své jméno nepochybně podle starého a znovu zrestaurovaného mlýnského kola na Reussu. Tady bývala řadu let i česká kavárna Roxy, ve které se pořádaly nejen české literárně-hudební pořady, ale vystupovali i čeští umělci z domova i z ciziny a čeští turisté tu mohli za koruny dostat něco k jídlu a pití.
 

Donedávna stával na rohu náměstí i nejlevnější obchodní dům Epa, který na svých třech podlažích vedl zhruba vše, co člověk potřeboval, včetně levné kavárny a restaurace. Co naštěstí zůstalo, jsou levnější herbergy a noclehárna v samé blízkosti náměstí. Kdo se touží ubytovat tradičněji, nabízí se tu hospod, hotelů a hotýlků hned několik, nejproslulejším se stal asi hotel Adler v Rössligasse, kde se kdysi ubytoval i Wolfgang Goethe. Kdo ví, možná ke slávě Lucernu přispěla právě tahle slavná jména. Mezi ně patří dozajista i švýcarský prozaik Carl Spitteler (Obr.25 Carl Spitteler). V Lucernu žil a v Lucernu zemřel coby jediný švýcarský nositel Nobelovy ceny a je pochovaný na zdejším (nedalekém, jak jinak) hřbitůvku.
 

Chtěli jsme si trochu projít staré město, v tu chvíli však opět vyšlo slunce a pohled na zlatavé jezero se šňůrkami mostů rozhodl jinak. Na parníku ukotveném v blízkosti promenády a známého hotelu Schweizerhof jsme si dali první letošní zmrzlinu a s pohledem na jezero se oddali snění.

Je možné, že by ke tradici a známosti Lucernu přispěla jména slavných? Vždyť inspiraci uprostřed nezkažené přírodní scenerie a únik z prázdného společenského života u řeky Reuss tu odjakživa hledali umělci světových jmen, francouzský spisovatel a politik F.A.R.Chateaubriand, Alexandr Dumas st., W.Goethe a později i Richard Wagner (Obr. 26 Richard Wagner ). Po jeho pobytu se stal Lucern i Tribschen na levém břehu vyhledávaným místem, přátelé vážné hudby se scházejí každoročně jak ve Wagnerově muzeu (Obr.Wagnerovo muzeum), tak v posledních letech na luzernských mezinárodních hudebních festivalech.
 

Prvopočátek věhlasu Lucernu coby města, kde se v nevídané harmonii pojí všechny přírodní krásy (Obr.27-28 Luzern) - kouzlo nebe, jezera, i hor, které se v něm odráží - však docela jistě založil Friedrich Schiller. V dramatu Vilém Tell ožívá legendární švýcarský hrdina ze 14.stol., po kterém jsou pojmenovány hned tři kaple na historických místech Švýcarska. Legendární příběh o jeho soubojích a střeleckém umění se stal námětem celé řady uměleckých děl a není pochyb, že právě Schiller oživil a proslavil nejen tohoto romantického hrdinu, ale s ním i motiv volnosti a svobody, která neodmyslitelně k této rozlohou malé zemi patří. 


text  a výběr fotografií © Blanka Kubešová, 3.4.2006