POZITIVNÍ NOVINY Markéta Galetková: Příslib naděje

Minulost? Co pro někoho to slovo znamená?! Nikdy jsem nad tím tolik nepřemýšlela, nebýt jedné zajímavé půlhodiny. Jednou jsem se procházela kolem svého domu, když jsem si sedla na lavičku a chtěla začít kreslit. V tom si sedly o kousek dál dvě ženy, kterým mohlo být přibližně kolem padesáti. Dělala jsem, že kreslím, i když jsem jenom čmárala tužkou po papíře. Zpočátku jsem jim nevěnovala pozornost, ale jen do té doby než začaly vést zajímavý rozhovor. Přestože jsem se stěží bránila naslouchání, nemohla jsem odolat pokušení. Napnula jsem co nejvíce uši, abych vše pozorně slyšela.
"Vzpomínáš, jak jsme byly mladé a snily o lásce? Přesvědčené, že je to ten nejkrásnější cit a doposud ho tak i braly. Nikdy nemohu zapomenout na náš poslední den, na to, jak jsme naposledy spolu v devatenácti seděly v kavárně a povídaly si. Když ses ve dvaceti vdala, myslela jsem, že nikdy nebudu mít to, co ty. Hezkého, hodného, věrného a milujícího manžela. Záviděla jsem ti tak, že jsem málem chtěla puknout vzteky, ale přes to všechno jsem ti to přála. Zasloužila sis to. Od té doby, co jsme se neviděly, uplynula spousta let. Ale mně jeden okamžik změnil celý život. Když jsem se toulala městem, musela jsem ze sebe veškerý smutek dostat ven. Rozbrečela jsem se jako malé dítě, které pláče nad ztrátou své nejoblíbenější hračky. Přitom jsem netušila, že se začíná stmívat, a že mě pozoruje muž, který seděl o kousek dál. Chtěla jsem vstát a odejít. Přes slzy, kterými jsem měla zamlžené oči, jsem viděla špatně a rozmazaně jen do té chvíle, než na mě promluvil ten neznámý. Pozorně jsem si ho prohlédla a musela uznat, že hezčího muže jsem nespatřila. Ptal se mě, co mi je? Co bych snad mohla říct, že se nemám o koho opřít? Rodiče, ti žijí na vesnici, a já holka z vesnice, chtěla žít jinak? Přestěhovala jsem se s nadějí, že získám něco víc, přitom jsem neměla vůbec nic?! Ne, to jsem opravdu nemohla. Neměla jsem vlastně ani chuť se svěřit, možná to tušil, kdo ví?! Za celou tu dobu, co jsme si povídali, mluvil jenom on, já tiše naslouchala. Po nějaké době jsme se vzali a já myslela, že nemůžu být šťastnější - opak byl pravdou. Otěhotněla jsem. Moc toužil po autě, byl to jeho sen a já mu ho chtěla dopřát. Netušil, že zanedlouho by se stal otcem, chtěla jsem ho překvapit. Koupil auto a první, co ho napadlo, bylo, že se v něm projedeme. Nechtěla jsem mu zkazit jeho radost. Nasedla jsem a pod dojmem vytouženého blaha, jsme se rozjeli, smáli jsme se a zároveň radovali. Nevím, jak je možné, že jsme nezpozorovali protijedoucí auto, které se řítilo ohromnou rychlostí, jediné, co si pamatuji je to, že do nás narazilo a pak jsem cítila jenom bolest, která přešla. Poté jsem se probudila v nemocnici a vzpomněla jsem si na to, co se předtím odehrálo. Přiběhla sestra a doktor. Nejdříve mě chtěli uklidnit, ale já nechtěla nic, čím bych jim dopřála nepokračovat v rozhovoru. Nakonec mi sdělili krutou zprávu, můj manžel nehodu nepřežil. Uvědomila jsem si, že jsem byla těhotná, ale bohužel jsem potratila. Nemohla jsem tomu uvěřit, Bůh mi nedal šanci začít žít, radovat se z maličkosti. Jediné, co jsem chtěla, bylo mít milujícího manžela, o něhož bych se mohla na stáří opřít, jenž by mi byl oporou, kterou bych v určitých životních situacích potřebovala. Znovu jsem se vdala a teď mám děti. Nikdy nezapomenu na něho a co jsem za tu dobu s ním prožila. A na naše dítě, které si vzal s sebou. Po těch všech letech ho miluji, i když mám muže i děti, ale snad mi Bůh dopřeje, abych ho mohla znovu spatřit.“
Tento příběh na mně zanechal veliký dojem. Člověk by si měl vážit každé chvilky, kterou stráví se svým milovaným, protože nikdy neví, kdy mu osud připraví krutou ránu. Přát štěstí tomu druhému je to, co se málokomu podaří. Minulost někdy nemusí být příjemná záležitost, ale vždy na ni vzpomínáme s tím, že se stala a mohla se stát komukoliv. Přesto tu žijí lidé kolem nás a jejich životní příběhy někdy připomínají romány. Nejen, že mi jí bylo strašně líto, ale pořád věřím, že se s ním setká. Jediná útěcha, kterou máme, je NADĚJE.