Zdeněk Reich:  Jsou dvě Austrálie?

 Reakce na článek Ivo Fencl - Hana Gerzanicová:  Do anglické rodiny neproniknete


Zdeněk Reich  Když jsme si před několika málo dny přivolali - tak jak to činíme pravidelně téměř denně - na monitor našeho počítače Pozitivní noviny, okamžitě upoutal naší pozornost rozhovor, který poskytla panu Ivo Fenclovi PhDr. Hana Gerzanicová-Honsová.
Obsah rozhovoru byl pro nás však dosti neradostným překvapením. Nebýt toho, že máme v naší domácí knihovně několik jejích básnických sbírek, mimochodem velice dobrých, a její vynikající překlady australského básníka Banjo Patersona, mohli bychom nabýt názoru, že paní Gerzanicová píše o zcela jiné Austrálii, než jakou jsme za těch třicet osm let, co v ní žijeme, měli možnost poznat.
 
Nehodlám pochopitelně polemizovat s jejími názory na australskou zvířenu, kde se jí nelíbí líní koalové či krátkonozí  klokani. Nevím, kde paní Gerzanicová tento druh klokana viděla, já na rozdíl od ní viděl doslova tisíce volně pobíhajících klokanů různých druhů a velikostí i různého zbarvení, ale všichni byli vybaveni dlouhými zadními končetinami. Musím však souhlasit s jejím konstatováním, že je nepotkáváte často. Pochopitelně možnost potkat klokana v centru Sydney je asi tak pravděpodobná, jako potkat  statného dvanácteráka v Praze na Můstku.

Z rozhovoru jsme se také dozvěděli o nemožnosti plavání ve vlnách oceánu. Možná, že by na to měla upozornit ty statisíce Australanů, kteří každoročně navštěvují pláže a vyžívají se ve vlnách oceánu, které paní Gerzanicová tak nemá ráda. To, že „móře není Tálinskej rybník“ jsme se již dávno poučili z kdysi populární české písničky.
Jak jsem však předeslal, toto jsou její názory, na které má plné právo, a nebylo by jistě na místě s těmito polemizovat. S čím však cítím nejen potřebu ale doslova povinnost polemizovat, jsou její názory na českou komunitu v Austrálii a její různé emigrační vlny, stejně tak jako její názor na Australany. Tyto názory považuji za naprosto mylné a diametrálně se lišící od skutečnosti.

Již sám název článku - „Do anglické rodiny neproniknete“ - je zavádějící. Mluví paní Gerzanicová o Australanech nebo o Angličanech? Nemohu posloužit názorem, jak se chovají Angličané, nemám s nimi vlastních zkušeností. O Australanech toho ale vím dost na to, abych mohl názorům paní Gerzanicové úspěšně oponovat.

Nejprve však k té české komunitě a zejména k emigračním vlnám. Navazuji na část rozhovoru pana Fencla s paní Gerzanicovou, týkající se právě této otázky.
Řeč českých Australanů se asi vyvíjela jinak, že? Rozlišujte však vlny emigrace. Vlnu po roce 1948 a tu po roce 1968. A nejde jen o řeč. Těm druhým jsme říkali dubčekovci a vládla hrozná nevraživost mezi nimi a námi.

Mluvíme-li o emigračních vlnách, je příhodné opět si vybavit vlny na hladině moře, které paní Gerzanicová nemá ráda. Vlny se mnohdy srazí, voda vystřelí do výše, ale nakonec spolu harmonicky splynou. Stejně tak i emigrační vlny, a nejen ta z roku 1948 a 1968, ale i menší vlnka, která přispěchala k australským břehům koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let, spolu do značné míry, až na jisté malé výjimky, v podstatě dobře splynuly. Mluvit o tom, že mezi těmito emigračními vlnami vládla - jak říká paní Gerzanicová - „hrozná nevraživost“ je zkrátka maximální nepravda. (Dalo by se také říci - a já obdivuji tento slovní obrat jistého politika, který se vyjádřil o někom, že tento „nakládá s pravdou poněkud neopatrně“.)
Je jistě pochopitelné, že ti, kdo již po dobu dvou desetiletí žili na tomto kontinentě, měli jiné zkušenosti a jiné názory než ti, kteří přišli z tehdy komunistického Československa. Mnozí z těch, kteří přišli po osmačtyřicátém roce, však nabídli pomocnou ruku nám, kteří jsme přišli o dvacet let později, a ve většině případů trvají přátelství, tehdy navázaná, dodnes.

Jako příklad bych nabídl svoji vlastní zkušenost. Moje první zaměstnání v Austrálii pro mě zprostředkoval krajan, který přišel do Austrálie po únoru 1948. Když potom, na začátku osmdesátých let, emigroval do Austrálie jeho synovec, pomohl jsem na oplátku zase já jemu zajistit zaměstnání u firmy, pro kterou jsem již léta pracoval a kde jsem měl už jistý vliv.
Je vysvětlitelné, že nově příchozí mohli mít, a také měli, trochu problémy se orientovat v nové  situaci. Opět nejlépe uvést příklad.

Jak dobře víme, v komunistickém Československu byli, čistě z důvodů propagačních, podporováni sportovci. Několik z nich po příchodu do Austrálie nabídlo Sokolu svoje sportovní talenty, a velice se podivili, když jim bylo odepřeno sportovní oblečení zdarma. Jejich názor byl, že to má platit stát. Nutno však říci, že se brzy probudili ze svého socialistického snu a smířili se se skutečností, že v této zemi není nic zadarmo, a nevidím žádného důvodu, proč by to tak být mělo.
 
Jiný příklad, tentokrát z druhého soudku. Jedněch našich přátel se ujala rodina, žijící zde od roku 1949, a vyprávěla jim, že mají doma kouzelnou bedýnku, zvanou televize, kde lze sledovat pohybující se obrázky. Když se jim dostalo ujištění, že v ČSSR televize již řadu let  vysílá, a nejen to, ale že (a to je pravda) začalo vysílání televize v Praze zhruba o tři roky dříve, než k tomu došlo v Sydney, byli nově příchozí málem označeni za komunistické agenty-provokatéry. 

V jiném případě poúnorový emigrant, vlastník malé manufakturky, nabízel nově příchozím ženám zaměstnání za hodinovou odměnu, která byla podstatně nižší, nežli bylo v té době běžné. A ještě je chytře žádal, aby o tom nikomu nic neříkaly, protože je značně „přeplácí“.
Rád bych ale zdůraznil, že se jedná o příklady naprosto ojedinělé a značně netypické. Těch příkladů dobrých vztahů mezi krajany, kteří přišli během různých emigračních vln, by bylo neskonale víc.

Na otázku, co bylo příčinou této údajné nevraživosti, odpovídá paní Gerzanicová takto: "My utekli ilegálně a chudí, kdežto oni přilétali letadly a často bohatší. Přesto dostali byty, podporu v nezaměstnanosti a dva roky na naučení jazyka."
 
Co říci k této „moudrosti“. Ano, téměř všichni ti, kteří emigrovali v té první poúnorové vlně, přijeli do Austrálie lodí. Opravdu nevím o nikom z nich, kdo by byl býval přiletěl letadlem. Skutečnost je ovšem taková, že za dvě desetiletí se mnohé změnilo, a tedy i způsob osobní přepravy. Nepředpokládám, že jsme byli transportováni z Evropy do Austrálie letecky pouze pro naše osobní pohodlí. V té době byla již cena za lodní dopravu značně vyšší, než cena letenky.
O přidělování bytů, dvou let na naučení jazyka a podobně, to je čistý a absolutní výmysl. Pravdou je, že nejen českým, ale všem imigrantům bylo poskytnuto ubytování v takzvaných. „hostelech“, kde svobodní mohli zůstat po dobu šesti měsíců a rodiny až jeden rok. Na hostelech také probíhaly kurzy angličtiny. Pokud si někdo během doby pobytu v hostelu našel zaměstnání, musel potom přispívat jistou částku mzdy na ubytování. Co se mne samého a mé rodiny  týče, přiletěli jsme do Austrálie "nesmírně bohati", měl jsem v peněžence plných třicet dva dolarů australských. Nutno ovšem přiznat, že v té době měl austraský dolar hodnotu, pokud si vzpomínám - US$ 1.27. 

Obávám se, že bych mohl popsat mnoho stránek ve snaze vyjádřit se k názorům paní Gerzanicové.
Nakonec bych se ale snad ještě vrátil k názvu toho článku: „Do anglické rodiny neproniknete“
Ano, Australané si cení svého soukromí, ale na druhé straně respektují také soukromí ostatních. (Můj dům, můj hrad). Já sám považuji tuto vlastnost za velice dobrou. Ovšem - na rozdíl od paní Gerzanicové - my jsme nikdy neměli problémy získat přátele z řad Australanů, a se všemi australskými sousedy udržujeme velice dobré a přátelské vztahy.
Navíc, i když Australané nemají tandenci se „nabourávat“ do vašeho soukromí, pokud mají pocit, že potřebujete v něčem pomoc, rádi vám ji nabídnou.
Vzpomínám na svoje vlastní začátky, kdy jsem po určitou dobu pracoval ve sklárně, v oddělení, kde se prováděly opravy měřících a regulačních přístrojů. Protože jsem věděl, že se jedná o zaměstnání dočasné, nežli se naučím anglicky natolik, abych se mohl vrátit ke své profesi, nepovažoval jsem za nutné si pořizovat potřebné oblečení, kombinézu, nářadí a podobně. Za několik dnů ke mně přišel jeden z mých spolupracovníků, dal mi na stůl čistě vypranou, i když už značně opotřebovanou kombinézu s tím, že mu jí mám vrátit, až ji nebudu potřebovat. Vím, jedná se o drobnou a nepodstatnou událost, plně však ilustrující australskou mentalitu. Nezačal bádat a hloubat nad tím, proč  nevlastním kombinézu a proč si jí sám nekoupím. Viděl, že  z nějakého důvodu nutné oblečení prostě nemám, a nabídl pomocnou ruku.

A ještě další kuriozní odpověď:   " ...a víte, co je zajímavé? V Austrálii se nesmí mluvit o předcích. Tam je to urážka, když se někoho zeptáte, kdo byl jeho dědeček.  ---- Snad že jsou někteří potomky trestanců?"
 
Tady opravdu nevím, kde k tomuto již zmíněná vzácná dáma přišla. Na tom není ani zbla pravdy. Ale i novinář, který s ní dělal rozhovor, střelil, patrně z neznalosti, naprosto vedle. Naopak, ti Australané, jejichž rodokmen sahá až do doby, kdy první flotila přivezla delikventy z Anglie na tento, v té době značně  nehostinný kontinent, jsou na své předky náramně hrdí. Nutno uvážit skutečnost, že za dobu, která uplynula od doby první flotily, se vystřídalo zhruba deset nebo dvanáct generací, a jejich dávní předkové, poté co si odpykali svůj trest (za přestupky z dnešního měřítka mnohdy značně triviální), dostávali půdu k obdělávání, nebo začali provozovat různá řemesla a založili tak základ k té Austrálii, jakou ji známe dnes.

text  © Zdeněk Reich, Austrálie, 9.4.2006
grafika © www.ateo.cz

DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...   nebo v sekci PUBLICISTIKA