Jana Zikmundová:  Jak sousedka Iva zavolala hasiče

Bylo krásné, pozdní srpnové odpoledne roku 1996. Spíše podvečer.
Vrátila jsem se ze zaměstnání v 18.30 (dojíždím do Prahy). Vyndala jsem z ledničky velmi pěkný bůček (manžel měl přijít ze zahrady asi ve 20 hod.) - to je dost času na přípravu večeře. Maso jsem okořenila, položila na pokrájenou cibulku a česnek do pekáče, a vše jsem podlila a vložila do trouby péci. Pohledem z okna na ulici jsem se ujistila, že manžel není ještě v dohledu.
Venku byl parný den. V celém bytě byla otevřená okna, já jsem se uvelebila spokojeně v křesle v obývacím pokoji a mechanicky jsem sáhla po dálkovém ovladači, abych nepromeškala Televizní noviny (zatím vysílali TV seriál Záchranáři).
 
Brzy jsem usnula.
 
Teď bych měla trochu pohovořit o našich vstupních dveřích do bytu, které v mém příběhu hrají také svoji důležitou roli. Západka těchto dveří by potřebovala vyměnit, protože pokud není zevnitř zamčeno, stačí trochu plácnout do dveří a ty se samy otevřou. Tenkrát zamčeno nebylo.
No a já spím…
Mezitím se začalo v troubě pálit maso a čoud se vyvalil z kuchyňského okna. Toho si všimla moje sousedka Iva, spolužačka našeho syna (teď už mamina od tří dětí). Usoudila, že u nás hoří a zavolala městské hasiče. A já si pořád spím a netuším, že se k našemu pětipodlažnímu panelovému domu blíží požárnický sbor našeho města za zvuku sirén.
Jako předvoj přišli před naše dveře dva požárníci, oděni do žlutých neoprénových kombinéz, s maskou přes obličej, zakončenou hadicí s filtrem. Nejdříve dlouho zvonili, a když se nic nedělo, rozhodli se dveře vyrazit svými chrabrými těly, charakter naší západky neznajíc. Bylo to s rozběhem a od protilehlých dveří. Strávili nějaký čas v kotrmelcích, aby se zastavili o mrazák na konci osmimetrové chodby.
Našli mě v obýváku a cloumali s mým ramenem se slovy: „Paní, vzbuďte se, haló paní…. Ty vole, ta má spánek…" Začala jsem se pomalu probouzet a nevěřila jsem svým očím.
Ještě napůl spící jsem začala trochu vnímat ty dvě žluté postavy, které měly stále dýchací přístroje (pomyslela jsem si: Záchranáři, a vypadli mi z televizoru!). Pak jsem z těch černých chobotů slyšela:
„Ty vole, tady nikde nehoří, sundáme si dejcháče.“,  a já se probudila do tvrdé reality, s požárníky v obýváku.

Pak jsem s mými záchranáři odešla do kuchyně, kde mi tito hoši ve žlutých kombinézách vyndali z trouby něco, co dříve byl pěkný bůček, pustili na něj ve dřezu vodu, a akce kralupských požárníků byla skončena.
Ještě se mě ptali, jak se jmenuji, že ten výjezd musí evidovat. Než jsem zjistila, že za zásah nebudu muset zaplatit, nechtěla jsem jim prozradit ani své jméno, natož příjmení.

Sousedka Iva mě po odchodu hasičů vzala láskyplně kolem ramen, chlácholíc mě slovy:
„Nic si s toho nedělejte, to se stane“. V tu ránu do mě vjela nespravedlivá zloba, a místo toho, abych jí byla vděčná, že dává pozor, abych v našem domě nezaložila požár, odbyla jsem ji slovy:
„Já si z toho nic nedělám, ale o tebe mám starost. Marné výjezdy se platí! A platí ten, kdo zbytečně požárníky zavolal! “
Vyděšená Iva  trhla hlavou a zeptala se: „A kolik takový výjezd, no tedy marný výjezd hasičů, stojí?“
Ani na chvilku jsem nezaváhala a vypadlo ze mě: „7.860 korun!“
To jí málem porazilo a rychle odešla domů.
Jenomže jsem se vůbec necítila dobře, neulevilo se mi, a bylo mi jí líto.
Ty jsi pěkná bestie, říkalo moje svědomí, když  matku tří dětí takhle trápíš.
Za chvilku jsem se šla prásknout. Očividně se jí ulevilo.
Hned poté se vrátil můj muž ze zahrady a hned mezi dveřmi na mě volal:
„Viděl jsem od našeho domu odjíždět hasiče, nevíš náhodou, kde hořelo?“

K večeři jsme měli chleba se sýrem a ředkvičky z naší zahrady.

text  © Jana Zikmundová, 9.4.2006

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci LITERATURA