POZITIVNÍ NOVINY Pavla Králová: Cesta


„Všichni jsme tu na cestě“, řekla mi maminka s úsměvem na tváři. Takovým tím veskrze opravdovým, od srdce. V téhle větě se jí podařilo shrnout to, co jsem chtěla vyjádřit už dávno. Svými ústy tehdy vyslovila něco, co kdybych měla říct sama, neubránila bych se slzám. Právě ta cesta, v ní to všechno spočívá. Jistě, cíle jsou to, co nás nutí po ní kráčet, ale žádný z těch cílů se nevyrovná požitku z cestování.
Kráčet po cestě k zítřkům s větrem v zádech, obklopeni úsměvy těch druhých, dělíce se s nimi o své bolesti i zdary, vždyť právě v tom se skrývá život. Všichni jsme lidé a každý z nás má právo chybovat. Cíle jsou v našem životě mimořádně důležité, jsou zdrojem inspirace a motivují nás. Od jednoho k druhému vede vždy cesta, pouť, kterou musíme vykonat předtím, než svého snu dosáhneme. Často tu ta cesta není k tomu, že bychom toho málo uměli, nebo neměli jisté schopnosti, ale slouží tu k pochopení. Dobrání se odpovědí, které je třeba znát k tomu, aby se rébus dneška poskládal, a bylo tak možno pokračovat v dalším, tom zítřejším.
Už od šesté třídy jsem měla pečlivě nalinkovaný život. Půjdu na gymnázium, potom na práva…už jsem se viděla, jak v šedém slušivém obleku bojuji za práva utlačovaných. Za svým cílem jsem také šla. Až v deváté třídě se mi podařilo začít chápat, že život není jen soubor dokázaného a dosaženého, ale především krásná pouť plná obrazů, slabých chvilek, pochybování, i nesmírně radostných momentů. Teprve pak jsem začala vidět všechnu tu krásu kolem sebe a skutečně ji vnímat.
Svět a život je jako mozaika. Skládá se z drobných detailů, které stejně jako se noty dokáží spojit v překrásnou melodii, se shlukují v ohromující celek, který má tolik barev a příchutí, kolik jen můžeme vidět a cítit. Až ve chvíli, kdy se dokážeme radovat z malých, nepatrných věcí, začneme být šťastní.
Nelze čekat na okamžik „Až mi bude 22“, „Až budou děti velké“, „Až zhubnu“ nebo „Až bude úterý“. Život běží každým okamžikem. Neustále, teď, teď, teď, teče mezi prsty. Někdy ho můžu dokonce cítit, jak mi jako chladivá voda nebo rozpálený kov vadí o jejich bříška. Neberu mu to, už je prostě takový. Občas trochu zabolí, jak utíká snad až příliš rychle. Tajemství života tkví v tom, žít ho. Doopravdy. Ne jen přežívat a škrtat dny v kalendáři. Každý den si zaslouží být prožitý. Každé ráno si zasluhuje, aby po něm následoval ten nejbáječnější den ve vašem životě. Záleží jen na nás, jak s příležitostmi, které nám byly dány, naložíme.
Jsme tu jeden pro druhého. Navzájem se učíme. Každý tu za sebou necháváme hluboké stopy ve vzduchu, v prostoru, v srdcích. Kdysi jsme nasedli do vlaku a jak šel čas, lidé nastupovali a vystupovali, vlak postupně zrychloval. Každý další cíl je jen stanicí na naší cestě kamsi výš. Nikdo není ztracen kdesi „vzadu“, vždy tu existuje šance, že se příště setkáme na nějakém velkém mezinárodním letišti. Jen je trochu škoda, že si nemůžeme vybrat, zda ve vlaku zůstaneme, nebo ne. Nikdo z nás nemůže zatáhnout za záchrannou brzdu a uchovat vzácné okamžiky navždy. Pořád jen uháníme krajinou a za námi zůstávají hluboké rýhy, ve vzduchu, v prostoru, v srdcích.
Co vím jistě je, že žádný člověk není ostrov sám pro sebe. My lidé bychom bez toho druhého, třetího, čtvrtého až entého nebyli téměř nikým. Všichni máme občas potřebu vytáhnout ulitu a zalézt si do ní. To je normální, to k životu patří. Někdy je ticho třeba k porozumění. Po většinu času ale pamatujte, že ten druhý, někde tam venku, za stěnou té vaší ulity vás potřebuje.
text © Pavla Králová,16 let, 11.4.2006 obraz Cesty ke světlu © Zdeněk Hajný, www.cestykesvetlu.cz
DOPORUČUJEME: další články v rubrice ZAMYŠLENÍ nebo v sekci LITERATURA