Ondřej Suchý:   Moji milí Lupinové

Ukázky z knihy  Kolja ... to neznáte mého psa

Zaslechl jsem, že nad naší knihou drží svou ochrannou tlapu nějaká společnost „Přátel zvířat v Šišlámovicích,“ začal z ničeho nic Kolja, když se předtím pořádně nažral a ještě si stačil utřít důkladně vousy o nový koberec v obýváku.
„Vždyť je nikdo ani neznááá!“ zavyl – buď že měl břicho opravdu plné, anebo mě zase chtěl provokovat.
„Ale zná! Společnost přátel zvířat v Šemanovicích u Kokořína, která byla kdysi nadací, je tak známá, že ji zná i Brigitte Bardot, a to je nějaká herečka!“
„Vážně?“ zavyl Kolja tentokrát trochu nevěřícně a šel se podívat, jestli ještě něco nezbylo v misce.
„Tuhle společnost znají dokonce i Chrudoš a Šťáhlav, a to jsou psi jednoho slavného režiséra v Americe. A představ si, že tihle dva odvážlivci napsali dokonce blahopřejný dopis zakladateli nadace Ondřeji Suchému.“
„No a?“ štěknul Kolja uraženě, snad proto, že už v misce opravdu nic nenašel, nebo se ho jména tak slavných psů nemile dotkla.
„Jak rychle nadace vznikla, tak rychle skončila,“ nevšímal jsem si ho, „byla zrušena a suspendována na spolek. Moudří páni nahoře, kteří si nechají říkat poslanci lidu, totiž rozhodli, že podmínkou přežití všech nadací bude propříště malounká sumička – pouhého půl milionu korunek na kontě. Na tu by se však nesmělo sáhnout, sloužila by jen jako takové přilepšení...“
„A co se čertíš? Přilepšit všem psům, a pro mne za mne i ostatním zvířatům, by bylo dobře, ne?“ skočil mi do řeči Kolja.
„Naivko! V tom to právě bylo! Že se z té sumičky neměl mít dobře žádný čtyřnožec, ale jenom banky. Zrušily se malé nadace, ale přitom se nedokázalo zabránit tomu, aby byly peníze těchto nadací zneužívány. Jsou tam totiž nějaké úlevy na daních – teď přesně nevím. Není to pravidlem, ale klidně se může stát, že největší gauneři totiž těch
pět set tisíc snadno jako jistinu složí. Jak vidíš, když jde o prospěch jejich kamarádů, dokážou poslanci myslet přímo hlavou! Na vás zvířata nikdo nepomyslel, a tak všechny malé nadace jednoduše zanikly.“
„A proč ty poslanci pomáhaj těm bankám a raděj nepomáhaj nám psům?“
„Pravděpodobně se lépe dorozumějí s těmi bankami než s vámi psy.“
„Tomu teda nerozumím…“
„Bodejť by jo! Tohle by snad mohli pochopit jenom ve Zvonokosích nebo v Kocourkově.“
„To je pěkná lumpárna!“ zuřivě se naježil Kolja.
„Uklidni se! Máš pravdu, ale takhle se nemluví o reprezentantech státu! Víš, že tím urážíš všechny lidi v Čechách, kteří si tyhle zástupce lidu vybrali a dali jim svůj hlas?! A ty jako čistokrevný cizinec, i když tvůj páníček se cítí být Čech jako poleno, musíš držet pusu!“
„Hm, tomu teda opravdu nerozumím,“ kroutil dál hlavou Kolja.
„To já bych takovým lidem svůj hlas nikdy nedal!“ vyřešil to nakonec jednoduše po svém. Potom si však na něco vzpomněl: „Hele, nemohli bysme spolu napsat těm dvěma slavnejm psům, tomu Chrudošovi a Šťáhlavovi?“
„Taky že jsem jim už napsal! Ne jim, ale jejich páníčkovi! Ale jestli se chceš seznámit s těma dvěma, tak to bohužel nepůjde, protože pan Forman připravuje v Evropě nový film a...“
„A nemoh´ bych si v něm zahrát?“ napadlo najednou Kolju. A hned se začal kroutit vpravo a vlevo, uši vztyčil vší silou nahoru a pusu roztáhl od ucha k uchu, jak si uvědomoval, že mu to sluší nejvíc.
„Režisér Forman... režisér Forman,“ bručel si, „je to přece ten, co natočil ten známej film o psovi Amadeovi, ne?!“
Kolja zkrátka zase jednou předváděl svoje znalosti a všechno motal dohromady.
„Pořád jen koukáš na televizi a máš pak z toho v tvé své psí hlavě guláš!“ odbyl jsem ho. Kolja se ale jen tak nedal: „Hm, máš asi pravdu, ale stejně bych si rád v nějakým tom filmu zahrál. A když ne zahrál, tak bych se aspoň strašně rád naučil psát. To by mě ty dva naučit mohli, ne?“
„Jednou se jich na to můžeme zeptat, ale teď, jestli chceš, ti přečtu blahopřání, které ti vzdělaní psi Chrudoš a Šťáhlav společně s Milošem Formanem poslali Ondřeji Suchému,“ řekl jsem, abych měl od Kolji pokoj.
Otevřel jsem dopis a začal číst: „Když se mě moji dva psi, Chrudoš a Šťáhlav, zeptali, zdali člověk má také duši, ukázal jsem dopis od Nadace přátel zvířat v Šemanovicích. Přečetli jej pozorně, vrátili mi mírně poškozenou botu, zatančili krátký taneček radosti a požádali mě, abych vám napsal toto:
Zní to jako pohádka!
Vaše Boží hovádka.
Miloš Forman“
„Hm, ty psi jsou fakt dobrý, já skládat básně neumím.“
„Vážně?“ na oko jsem se podivil. „To v Česku je před volbami básníkem každý poslanec!“
Kolja mě neposlouchal. Chodil sem a tam a vrtěl hlavou jako vždy, když něčemu nerozumí.
„A vůbec, o psech, který uměj číst a psát, jsem ještě neslyšel,“ vybafl, když se dost napřemýšlel.
„Ty by mohli od hodiny dělat poslance, co říkáš? Takovejm bych určitě svůj hlas dal. Taky si myslím, že by psi ve vládě byli lepší a spravedlivější. Ten Chrudoš a Šťáhlav určitě, už proto, že maj rádi lidi, a kdo má rád lidi, tak má rád i zvířata,“ zakončil filozoficky Kolja a znechucen z „apoliticko-psovské“ situace v Čechách, na Moravě i ve Slezsku odešel na zahradu.
Praštil tam sebou do trávy, až vyskočily na nebi hvězdičky, a za chvíli už jenom hlasitě chrápal.
„Politika není zkrátka vůbec jednoduchá, zvláště když není ani pro kočku. Politika někdy utahá i koně!“ bručel ze spaní.

Psi v lásce nikdy nelžou.
(Jeffrey Moussaieff Mason)
 
 
Moji milí Lupinové
 
Kdysi se jedna paní rozčilovala nad krutými osudy opuštěných psů. Na závěr kritiky pronesla nádhernou větu: „…vždyť pes je stejný jako člověk, akorát jinak vypadá!“ Nikdy na její slova nezapomenu. Zvláště co jsem na stará kolena poznal psí lásku. Bylo mi už přes čtyřicet, když jsem se stal majitelem svého prvního psa v životě. Abych byl přesnější – minipsa. A abych byl ještě přesnější – makety dobrmana 1:10.
Dostal jsem ho darem, aniž bych si ho byl původně vůbec přál. V malé kanceláři zookoutku ve Vyškově na Moravě se na mě těch malých pejsků – pražských krysaříků – sesypalo možná pětadvacet. Seděl jsem tehdy na židli a pejsci na mě skákali ze stolu jako blechy. Pouze jeden jediný z nich mi však zůstal ležet na klíně. Dojal mě, jak se ke mně tiskl a nechtěl se ode mě hnout už ani na krok… Šéf zookoutku pan Sokolíček mě ujistil, že jde o krásné štěňátko, kterému jistě není více než rok, maximálně rok a půl. Naléhal na mne, že si je určitě musím ponechat, když po mně tak nesmírně touží. Musel jsem, to přece opravdu jinak nešlo!
Po několika týdnech v Praze štěňátko, které dostalo jméno po anglickém komikovi Lupino Laneovi, začalo stonat. Najednou se nemohlo postavit na zadní nožičky. Hrůza! Zavolal jsem tedy toho nejpovolanějšího, veterináře z pražské zoologické zahrady pana doktora Nováka. Ten Lupina důkladně prohlédl, dal mu injekci a pak mě upozornil, že psík má špatné kyčle. „Ovšem srdíčko, srdíčko má v naprostém pořádku! A to je důležité, když už je pejskovi pět let.“ Pochopil jsem, že mám asi nejstarší štěňátko na světě. Naštěstí se Lupino po injekci rozchodil, byl opět roztomilý, veselý a skotačivý. Za nějaký čas se však potíže vrátily, a tak jsme opět volali pana doktora Nováka.
Přijel, pomohl injekcí, pak ještě Lupina důkladně prohlédl a povídá: „Víte co? Když už jsem zase tady, sundáme mu taky zubní kámen. Pejskovi je přece jenom osm let…“
„Jak to – osm let?“ ohradil jsem se. „Minule jste říkal, že je mu pět! A já si ho navíc přivezl z Moravy jako roční štěňátko!“
Pan doktor Novák zrozpačitěl: „Víte, vy jste tomu, že máte psího mladíčka, tenkrát tak věřil, že mi bylo líto říci vám celou pravdu naráz…“
A tak, neměl jsem štěňátko ještě ani rok – a už mu bylo osm! Pan Sokolíček z Vyškova chtěl evidentně jednomu z té smečky Kulíšků, jak jim láskyplně říkal, dopomoci k životu šťastnějšímu, než jaký se mu naskýtal za zdmi kanceláře. Lupino se stal od prvního okamžiku miláčkem mým i mé ženy. Dával nás dohromady, zaháněl mráčky, které se tu a tam přehnaly přes naše manželství. Měsícem jeho narození jsme stanovili prosinec, abychom mohli s našimi přáteli oslavovat jaksepatří psí narozeniny. A také jsme je slavili, počínaje Lupinovým sedmnáctým rokem.
Nový pan doktor Schamberger z Mělníka nám na venkovské oslavě Lupinových sedmnáctin předpověděl, že pokud se nepřihodí nic zlého, překročí jubilant hravě dvacítku. Bohužel! Něco zlého se nakonec přihodilo! Zlo se jednou objevilo u naší zahrady v podobě člověka, který nejspíš nemohl přenést přes srdce, že máme své nejstarší štěně na světě tak rádi, a hodil mu přes plot sousto „vyfutrované“ otráveným zrním. V životě už bych nechtěl čtyři dny a čtyři noci strávit u zvířete, které odchází z tohoto světa, dívá se mi tázavě do očí a neví, co se s ním děje. A hlavně – proč!
Dnes máme Lupina číslo dvě, roztomilého malého dvoubarevného pražského krysaříka. Ten nás neustále vesele pozoruje a je obdařen schopností proměnit všechny šedivé dny ve dny prosluněné úsměvem, radostí a láskou. S Lupinem si povídáme, s Lupinem spíme v jedné posteli, s Lupinem si hrajeme. Občas se na chvíli ztratí, když se náhle rozběhne za vyzývavým kosem či drzou veverkou, kteří ho na trávníku provokují až příliš dlouho.
Lupinovým prostřednictvím jsme nahlédli do krásného psího světa. Naučili jsme se těšit z radostí jiných lidských přátel pejsků, ale také soucítit se všemi zvířaty, která lidé odvrhli. A zapojili se do boje proti jejich týrání. Dá se říci, že nás k tomu už kdysi nasměrovalo naše „nejstarší štěně na světě“ a že se dodnes stále učíme také díky Lupinovu nástupci.
Už tehdy, když jsem svůj příběh s oběma Lupiny popisoval v dovětku českého vydání krásné knihy „Psi v lásce nikdy nelžou“, kterou napsal Jeffrey Moussaieff Masson z Kalifornie, jsem přemýšlel o tom, že bych mohl svůj příspěvek ukončit nějakým citátem. O zvířatech existuje řada moudrých citátů od velikánů minulosti i současnosti. Já si některé zapisuji do svého diáře, to pokud se mi líbí natolik, že je chci mít po celý rok na očích.
Zapsal jsem si kdysi do diáře i citát, jehož autorem je Mark Twain a jímž se s vámi rozloučím: „Vezmete-li domů hladového psa a nakrmíte ho, nekousne vás. To je hlavní rozdíl mezi psem a člověkem…“
  
  text a foto z archívu O.S. © Ondřej Suchý, 13.4.2006
  NEPŘEHLÉDNĚTE:   další články v rubrice  DOPORUČENÍ  nebo v sekci LITERATURA

Na četné dotazy mnoha čtenářů, kde je možné zakoupit knížku

„Kolja aneb to neznáte mého psa“,
které pramení z nedokonalého přístupu knihkupců a distributorů v zásobování knižní sítě, můžeme našim čtenářům doporučit možnost objednávky na adrese
peskolja@atlas.cz, odkud zákazníci dostanou přímo do bytu tuto knihu
na dobírku, a to v té samé ceně jako u knihkupců za 299,-Kč.
Výdaje za dobírku jsou již započítány v ceně knihy.