POZITIVNÍ NOVINY Miroslav Vejlupek: Věk čirosti (5/5)


.... pokračování ► 5.díl

„Litr, mladej?“ houkl pan hostinský.

„Dva,“ řekl Honzík.

„Ouha! Táta si dává do nosu? Taky mu vyschlo, co?... Mrkej na ně, jak se nalámali!...“

Honzi se ohlédl. U stolu podél oken posedávají ztichlí chlapi, hlavy poskládané mezi odlivkami s rumem.

„Na. Užij si taky.“ Hostinský postaví na podlahu hluboký talíř s pivem, které překapává přes okraj.

Vart chlemtavě pije.

„Pane hostinský, to nemůžete! Nemám tolik peněz!“

„Peníze budou a my ne.“

„Na Nikitu! Ať mu uschne kukuřice!“ připíjejí chlapi.

„Na Fidela! Ať ušetří za holiče!“

„Na Johna – ať si víckrát nevrzne!“

„Podívej, jak mu jede!“ řekne pan hostinský. „Na, Varte! Kopni tam ještě jedno – a na ex!“

„Já už musím domů, pane hostinský,“ řekne Honzík napůl vystrašeně, napůl vyčítavě.

Od okna zaskřehotal Körber:

„Nykto nésme nykte tóma! Pámatuj si tó!“

Náves políbilo říjnové slunce. Zestárlé babí léto zavěšené na plotech honem honem spěchá dopsat příběh domova a deseti let v něm.

„Tati. Vart se nějak motal. Nezlob se, spadla pěna.“

„Z toho se nestřílí.“

„Mami? Přijde klekáník?“

„Klekáníci už nechodí. Mají rakety.“

■

Školní družina vřeští, a kdo nevěří, jenom ať tam běží! No řekni sám: kdo to jakživ slyšel – pohřeb a křtiny zároveň! V jedné vsi. V jeden den. V jednom domě! Totiž: umřel pan Körber. Totiž: narodil se pan Kerbr.

Poslouchá se to jako pohádka, a přitom to pohádka nejspíš nebude.

Ještě když nebyl Honzík na světě, byly prý roky, kdy zlo neslo jméno Němec a dějiny se trmácely cestou křížovou. A potom zase rok, kdy všechna zla z Poříčí stála u silnice a jakékoliv dobro mohlo zlo nakopnout, bacit, vzít mu, co mělo rádo, protože dobro přespříliš trpělo, když se dějiny kodrcaly cestou křížovou, a dočista ztratilo rozum.

Potom odvezli zla ven za Poříčí a odtud až do Němec. Zrovna byl na řadě i pan Körber, ale tu jedno dobro řeklo:

„Toho ne. To je Pan huťmistr. Než se dal k nim, taky socdemák.“

A tak zůstal pan Körber s dobrem a foukal do sklářské píšťaly, aby dobro mělo lahvičky na léky, sklenice na pivo a vázy na kytičky.

Když už byl Honzík na světě, pan Körber prý přišel o rozum, a že uteče dobru! Počíhal si na tmu, až zalije lesy, a hupky hajdy do Němec... Byl by dobru utekl, ten hlupák, nezkazit mu to pes. Aby nemusil do perníkové chaloupky ježibabě na lopatu, pan Körber podepsal čertovský úpis Mařence a Jeníčkovi. Od těch časů už nebude smět do Němec, ani kdyby ho tam samo dobro nakrásně poslalo. Od těch časů pije a pije a myslí si, že Vart je tím psem, který všechno zbabral.

Kdo můžeš, napověz: Je to pohádka, nebo není?

„Psst. Psst. Někdo nás uslyší.“

■

Ani pan Körber, ani pan Kerbr neměli tou cihlou hodit. Neměli Varta dráždit tím klackem. Tři roky už uběhly od Onoho Dne – pro Varta osudového. Ovčák totiž nezapomněl. Kdo šel kolem domu, byl Körberem nebo Kerbrem!

Z krásných hnědých očí se vytratila moudrost. Kdo si nedal líbit zlostný štěkot, pohrozil aspoň rukou – a natotata nenávist opanovala hnědé oči. Nebyly už krásné. A zuřivost má moc vrhnout psí tělo přes plot. Tak se počíná končení o rychlém spádu.

Prvním byl Pepa Vodák. Jde kolem vrat, v ruce brusle a – hokejku. To stačí, aby pes vyváděl jako divý. Přeskočí plot a Pepovi hoří sníh pod nohama. Doběhne na most, schváceně podleze zábradlí a hopky hopky za pilíř, čtvereční půlmetr záchrany.

Záchrany? I Vart podlezl zábradlí. Pepa spadl na led a vymkl si kotník.

Večer přišla paní Vodáková. Plakala a bědovala. Šermovala rukama a křičela.

Led roztál jenom na řece.

Sluníčko navádělo: Radujte se a zapomeňte! V domě u řeky se radovali a zapomněli zamknout vrátka. Vart zmáčkl tlapami kliku a náves mu otevřela náruč. Potkal v ní Luďu Richtra stavějícího pod mostem přístav pro Titanik z borové kůry a vystrkujícího zadek právě do toho světa, kam šel Vart na vandr.

Paní Richtrová neplakala. Mluvila rychle a nejvíc o doktoru, o policajtech a o soudu.

Tak se stal ovčák nechtěným a v pořádku lidí i nechtěné změní se ve zboží.

Kupec, pán s knírkem a hustě bodrým hlasem, přišel za dva dny. Vždyť ho Honzík zná! Kolotočník! Koupil si od něj ve střelnici broky! „Pes je to udělanej. Všechna čest! Já psům rozumím, mám je rád. Moji haranti taky – mám jich osm!... Jenže nemám u sebe dvě stovky. Vysolím zatím zálohu. Sto šedesát vám přinesu zítra. Půjčíte mi náhubek?“

Tatínek půjčil. Když ho přinesl, byla to pečeť. Ach, kdyby jen tušil jaká, snad by kupec odešel s nepořízenou! Jenže tatínek věřil: také čítával v první knize života, anebo věřit musel... A když on musel, Honzu a Varta potkalo rozloučení. Hořko na jazyku, slaně v očích... Vart ví nejen to, že odchází – ví, že je to nadobro. Do hnědých očí se vrátila moudrost.

... Kdykoliv se Vart zastavil, aby se ohlédl, pán s knírem a hustě bodrým hlasem škubl řemenem. To se pak zapíchly do ovčákova krku ostré hroty obojku. Pes zavyl a schlíple, poslušně pokračoval cestou, po které musil.

Až vrátí kupec náhubek, až zaplatí dluh, poptám se na adresu. Budu chodit k Vartovi na návštěvu.

Jenomže kupec ne a ne se ukázat a chlapec mu vyšel naproti na křižovatku za vsí. Kolotočník přijde nejspíš od Velkého Poříčí; v neděli tam mají pouť...

Nepřicházel však.

Chlapec sedí na patníku a klátí nohama. Nad stromořadím deset kroků odtud vyčnívá telegrafní sloup. A pod ním... Co je to tam? Honzík natahuje krk. Že by...? Honzík se přišourá blíž. Do jeho hrdla se vryjí hroty: To je přece obojek! To je Vartova srst! Hnědé oči! („Já psům rozumím, mám je rád!“) Bezmračnému nebi navzdory vpadla do Honzíka půlnoc a Honzík se ztratil v té tmě a jeho srdce uvízlo nohama v puklinách ubolavělosti. Chlapec nevěděl kudy kam, čidla čirosti vrážela do knihy života, kterou ne a ne prolistovat. I zvedl Honzík oči: zčistajasna se ve tmě zaleskly šupiny jelečka proudníka, a hned nato si všimlo chlapce slunce a svrhlo k němu zlatavý motouzek. Jen Honzík o píď popolezl, šmik!, motouz se přetrhl. Slunce svrhlo jiný, a pak zase jiný, a pak zase jiný..., až z toho bylo celé ukoptěné. Ale vyplatilo se to.

Když vyšplhal Honzík ze tmy, vykopal hrob ve žlutém moři, a než byl hotov, přišel tatínek, aby vypomohl:

„Psst. Mamce ani muk.“

Slunce se přilíplo k horizontu a počkalo, až budou ti dva u konce. Když se přece odkutálelo, Honzík konečně pohnul listem v knize svého života a řekl:

„Budou pořád spolu. Pořád tu budou mít hrob.“

„Kdo... spolu?“

„Vart a věk čirosti. Můj Vart. Můj věk čirosti.“

Tatínek svěsil hlavu, a jak tam stáli, ve žlutém moři přibylo vody a vlny se vzedmuly.

Naštěstí je zachránila maminka:

„Večeřéé!... Kde pořád vězíte? Sakramentští chlapi!“

KONEC

DOPORUČUJEME: další články v rubrice ZAMYŠLENÍ nebo v sekci LITERATURA