Blanka Kubešová:  Romance pro Žoržínu (6)

    ROMANCE PRO ŽORŽÍNU - pokračování (6)
 
TAK JSME TEDA DOSTALI DALŠÍ STRAŠNÝ PŘÍBUZNÝ
 
Kapitola XX.  

 
            Přijeli nám skutečný příbuzný. Pořád tatínka objímaj, říkaj mu Pepánku a Pepo, až je z toho celej tumpachovej. Teta slzí, diví se, jak vyrost, a strká mu pod nos fotografii pihatýho batolete s nudlí. Podle maminky to vůbec není náš tatínek, ale jeho bratr Rudolf, a já mamince věřím, protože tatínek pihy nemá a nosí u sebe vždycky kapesník.
            Strejdu Rudlu to udusilo v dolech, jeho hrdinství mám trochu popletený s Baladou o očích topičových, a tatínek se za to dostal na studie jako kádr.
            Tak jsme teda dostali další strašný příbuzný. Byla jsem zvědavá, co nám vezou v tolika kufrech, a teta mě pokárala, že nemám bejt chtivá. Báli se něco brát, aby nebyli podezřelí, a tak zůstalo jen u slivovice. Já si ale myslím, že ty kufry maj hlavně na cestu zpátky. Na e-ven-tu-ál-ní cestu zpátky, opravil mě strejda s důrazem, čímž chtěl naznačit, že ještě není všechno prohraný a že neví. Bojíme se s maminkou nejhoršího.
            Strejda chodí celý dny přestrašenej a vyjukanej skoro jako Barna-Varna,  kromě obchodního domu ho nic nezajímá, zprávy a noviny taky ne, a tak se vlastně nemluví o ničem jiným než o nakupování a jestli na to maj nebo nemaj. Rozumí se, že to druhý. Skoro to vypadá, jako by to byla naše vina.        
            Strejdův táta byl ředitelem v biografu Felix, a kdyby prej pořád neposlouchal, co se kde mluví, moh tu ještě dneska bejt. Z čehož vysvítá, že je jistější, když toho člověk moc neví.
            Večer tatínek promítá svoje filmy. Je na ně pořádně pyšnej a těší ho, když strejda závistivě vzdychá. Maminka se naopak stydí, jako by ty dráty kolem dokola naší země natáhla sama.
            Benátky. Naše první čtyřdenní dovolená. Holubi na náměstí svatýho Marka se jako na povel vznesli do filmovejch pozic, slyšíme tleskot jejich křídel. Teď jsou v hledišti oni a tleskaj všem lidem, který na ně zdola čuměj. Maminka stojí na můstku a dívá se dolů na špičatou gondolu v průplavu, kterej má barvu rozžvýkanýho tabáku.
            Itálie má moře a Švýcarsko hory a louky, ty šedivý a černý skvrny ve vysoký trávě bejvaly doma červenohnědý. Černý krávy mi jdou na nervy. Z očí do očí se do kamery dívaj moudrý buličí oči, tatínek je pro ně nejspíš nafialovělou paličkou jetele, kterou je potřeba řádně prozkoumat, uslintanou hubu tlačej až k objektivu. U stromu stojí vana s dešťovkou, ale někde si už krávy vybojovaly opravdovej živej vodovod. Vědí, že když se do kohoutu zprudka opřou širokým čelem,  začne téct voda, pak že nevědí, co je to mechanizace.
            Nevím, co je tu k smíchu, ale strejda tleská a plácá se do kolen. Pryč s Gottem, Vondráčkovou a celou normalizací, tohle by ve Felixu muselo letět! Zapaluje si pro uklidnění jednu lípu, kterou v návalu štědrosti daroval tatínkovi a lítostivě sleduje oharek až do jeho konce ve skleněným popelníku. Strejda mi jde na nervy stejně jako černý krávy.
            Pánbíček dal každýmu něco, Československu stověžatou Prahu a komunisty a Švýcarsku pastviny a louky. Přecházej v kopečky a kopce a ty zase plynule pohlcujou hory. Vyjeli jsme si s tatínkem na Gotthard hodně brzy ráno, dole v údolí se válí mlha, jako když se ve velikým kotli vaří krupicová kaše. Nejdřív bys jí moh ukrajovat, ale vejš se trhá, už je to jen lehkej závoj, kterým prosvítá obrovský kulatý slunce celý studeně, stříbrněbílý jako v úplňku měsíc. Ta mlha chce něco napovědět, něco skrejvá, něco tajemnýho, ale když se zvedne jeden závoj, je za ním další, a ten poslední ne a ne docela spadnout a tak všechno zůstává veliký tajemství.
            Ještě vejš vyšlo slunce, ale paprsky se pořád ztrácej v tom kotli a mlha je pořád nanovo obetkává a váže do snopů, nemaj sílu protrhnout to tajemství, možná už za chvíli se po nich spustěj dolů andělé. Maminka řekla, že jsem básník a všichni se smáli, utekla jsem a zamkla se v pokoji.
            Nedá se říct, že by tatínek neměl smysl pro poezii. Jednou, a to jsme byli na vejletě zase sami dva, protože Pepča je na to skutečně ještě moc malej, se zničeho nic udělalo psí počasí, jak se prej v horách stává. Stromy naříkaly a ohejbaly se tak, jako kdyby se každou chvíli měly zlomit. Tatínek je přirovnával k pařížskejm tanečnicím, ačkoli sám v Paříži nikdy nebyl. Stál ve větru s jednu rukou zlomenou v lokti, jak si přidržoval baret, a učil se rozumět kraji a mít ho rád. Vítr mu podrážel nohy, už to byl pořádnej vichr a tatínek se mi každou chvíli ztratil ve víru kamínků a listí, zdál se maličkej a ztracenej a ruksak s těžkou kamerou ho strkal stranou, tam kde už začínala strž. Lekla jsem se, když poprvý zahřmělo, ale tatínek pořád stál a pozděj vykládal, že cejtil, jak mu rostou křídla, a ty mu pomáhaj udržovat rovnováhu. A bylo mu prej najednou jasný, že ztratit se v houfu, by mu bylo málo, že ke svojí jistotě potřebuje srůst s celou touhle krajinou, celou ji obsáhnout a vstřebat hlavou i srdcem. Tak, přesně tak to povídal. V tu chvíli mi všechno připadalo krásný a chtělo se mi s tatínkem na těch jeho křídlech letět vzhůru, a to i přesto, že mi tatínek někdy leze strašně na nervy. Foto Petra Tomisová
            Nevím proč, ale tatínek strašně miluje nádraží. Jak může, už filmuje kolejnice a vlaky. Tvrdí, že když poprvé uviděl švýcarský nádraží a všechny ty návěstí do všech světovejch stran a směrů, ucejtil naráz proud čistýho svěžího vzduchu. Jako by až tam dejchaly Alpy. A ten čerstvej vzduch volnosti a svobody mu proudil celým tělem, každičkým nervem tak, že se na něj dokázal rozpomenout i o měsíce později. Jména nádraží vyvanuly. Pocit zůstal.
            Všichni mlčeli a pak strejda povídal, že to je pitomost. On na švýcarským
nádraží cejtí nanejvejš hotdogy. Když tu pochoutku vynásobí pětatřiceti, tak ho chuť přejde. Co ale dovopravdy postrádá, je vůně českejch záchodků.
            Smála se jen teta. Nakonec strejda prohlásil, že nádraží podobně jako letiště, by se už z principu neměly fotografovat.
            Obchody jsou plný, ale jsou věci, který tu k dostání nejsou, a to je třeba  hrubá mouka na knedlíky. Co bysme jedli? Vyděsila se teta, a to jsme s maminkou tušily, že máme vyhráno, že bez knedlíků by se strejda nevobešel.
            A teta bez mandarinek. Teď je to vlastně kdo s koho, jestli zvítězej knedlíky nebo mandarinky. Teta je polyká rovnou po kilech.
            A je tu město, semafory, nádraží a obchodní domy. Ve výkladní skříni se odrážej mercedesy z protější strany ulice, strejdu zajímaj auťáky skoro tolik jako pracovní doba ve Švýcarsku. A pak hlavně za kolik. Přepočítává všechno na kafe a na cigarety, to by nebyly lípy, ale ameriky, prsty se mu při tý představě kroutěj, jako by měl bolesti.
            Auťáky ho lákaj a pracovní doba leká. Cítí, že ať se rozhodne, jak chce, bude to docela jistě špatný. A tak se nemůže rozhodnout odjet a nemůže se odhodlat zůstat. Zatím to chtěj s tetou trochu okouknout a pobejt aspoň u nás. Zeptala jsem se, jak dlouho, protože moc dobře vím, že tatínek k otázce sám neměl odvahu, ale to jsem asi neměla dělat.
            Zrádce Judas povídal, že se strejda bojí makat a já mám pocit, že není tak docela vedle. Kdyby prej měl to zdraví a tu sílu, o kterou ho připravili v koncentrácích, předvedl by mu, jak se má za práci zabrat. Protože takoví jako náš strejda nám tu dělaj jenom ostudu.
            Teta se zaměřila na Pepíka. Je jedinej, kterej se nemůže bránit, a když právě neběhá teta po obchodních domech nebo nekonzumuje maminčiny mandarinky, drtí ho ve svým plnotučným náručí. Přitom prohlašuje, že by se nám doma už nelíbilo a ničí mně i mamince všechny pěkný vzpomínky. Jí by se tu prej rozhodně nestejskalo. To se to mluví, když ví, že se ještě pořád může vrátit!
            Nejhroznější je, že teta tvrdí, že by nám lidi už nikdy neodpustili, že jsme se měli lepší. Já tetě nevěřím. Taková pitomost! Za lepším náš tatínek neutíkal! Lidi by přece pochopili, že z domova se neodchází kvůli salámu! Dokonce ani ze strachu před tankama.
            Tak mi to teda vysvětli, řekla teta, ale o žádný vysvětlení nestála, ta věděla dobře, že to bylo kvůli mandarinkám. Strašně jsem ji nenáviděla!
            Maminka moc nemluví, ta má svoje starosti, ale teď řekla, že každej z nás, kterej jsme utíkali za svobodou, jsme ji nechtěli získat jen pro sebe, ale taky pro všechny lidi doma. Byli jsme přesvědčený, že je naší povinností nemlčet, protestovat aspoň odchodem. Představovali jsme si, že tady venku budeme platný víc a že tu budeme moct pro svobodu něco udělat. A jak se to zdá někomu směšný, všichni jsme věřili, že budeme moct informovat svět. Že každýmu řekneme, co se u nás děje a co dopustili svým opatrnickým, co tě nepálí, nehas! A jestliže tohle nepochopili ani ty, který měl náš odchod utvrdit v odporu a vědomí, že nejsou osamoceni a že bojujeme za nás společně všude tam, kde oni nemůžou, pak že je to národní tragédie.
            Tohle maminka řekla moc pěkně a skoro při tom plakala. Teta se ušklíbla a nabídla si další mandarinku.
            V duchu jsem maminku viděla, jak každýmu na potkání vysvětluje, kde ležej Čechy. Jak každýmu, kdo byl ochotnej nám věnovat chvilku, dokonce i našemu pošťákovi, vypráví, kdo a proč nás vyhnal. A hlavně, co je to komunismus. V tu chvíli se mi zatmělo nebo co, a myslím, že jsem tetu kousla do ucha. Mám domácí vězení.
            Zdá se, že se strejda konečně rozhod. Tatínek mu nalil na kuráž a už se šlo. Na fremdenpolicaj maj otázky leta letoucí pořád stejný, z jakejch důvodů člověk odešel a co ho vede k emigraci. Rutinefrage, ale strejdovi se právě tohle zdálo pořádně záludný a vypadá to, že ještě pořád nemá jasno. Náboženský důvody to nebyly a politickejch se bojí, a tak ze samýho strachu jenom koktal, doma se jim nic zlýho neděje a špatně se nemá, proč by se ale neměl mít ještě líp, třeba jako bratranec Pepa. Tatínek pro ostudu přestal překládat a posadil strejdu do kina, v Apollu běžely Heisse Hoeschen.
            Hurá, bude se balit! Strejda umírá hrůzou, jestli se na poslední chvíli neobjevjej za dveřma policajti, a teta pěchuje kufry. Strach, jestli je pustěj zpátky, asi přece jen není tak velikej.
            Tak to přece vyhrály knedlíky!
 
Kapitola XXI. 
 
            Jaro se přibližovalo po špičkách, jako by se bálo vyplašit spáče. Nejdřív udeřilo do zahrad a roztopilo škraloupy na rybnících a pak se zůstalo vznášet někde nad městem, kdo nasál vzduch většími doušky, zatočila se mu hlava. Nakonec ležely skvrny mokvavě bílého sněhu už jen na kopcích, a i tam pod nimi vyrážela mladá tráva. Z jednoho dne na druhý rozkvetl jasmín a rozkřičeli se ptáci. Při krajích lesa, tam, kde se z hlíny prokypřené tlejícím listím tlačily na světlo mohuné hlavy devětsilu, sbíraly děti fialky a petrklíče. Foto Petra Tomisová
            Nespěchal. Ze strany ulice se natahovaly prsty zlatého deště a sváteční fráčky vlaštovek čárovaly oblohu. Kolem se měnily a ubíhaly kulisy, ale Evžen měl pocit, že dnes právě tak jako včera zůstává divákem. Ještě se pamatoval na svůj první den za čarou. Vystoupil na nevelkém nádraží, kde ho nikdo nikdy neviděl a neznal a představoval si, že začíná znovu a od začátku; jinak a líp. Červenou károvanou tašku, která jediná prozrazovala jeho identitu, postavil mezi včerejšek jako dělicí čáru a při první příležitosti ji zahodil.
            Nikdo ho nečekal a nikdo ho nevítal. Byl sám. Čekal. Nádraží, průchod s několika obchody a bankou a šedí zastřený výhled na kousek deštivé ulice by nevnímal jinak než jako turista, kdyby v něm už jako šelma nedřímalo vědění, že tohle teď bude jeho svět. Tahle myšlenka ho už napřed popouzela proti všemu, co by ho jinak mohlo těšit.
            Viděl střídmost a jakousi uměřenost vymydlených tváří. Příkladnou, tak nějak samozřejmou čistotu, která se zdaleka neomezovala na to, že se nikde nepovalovaly noviny, cigaretové šapčky, plechovky a pohárky od piva. Dokonce ani nádoby na odpadky nepřetékaly. Přirozená špína českých nádraží, která ho doma rozčilovala, mu tady kupodivu nějak scházela.
            Nebyla to jen čistota. Ve vzduchu viselo ještě něco navíc, něco co dlouho – možná ještě nikdy v životě - neměl a naplno nevychutnal a co hned nedokázal pojmenovat. Zčista jasna si uvědomil, že si notuje slavnostní chór vězňů z Verdiho Nabucca. Byla to předtucha, anebo jen náhoda, že Národní nastudovalo operu tak krátce před srpnem? Všichni ze sebe dávali to nejlepší, skoro to vypadalo, že jakmile dirigent odloží taktovku, vyhrnou se zpěváci i s publikem do ulic. Všichni jásali, Evžen cítil, že jsou dohromady obrovskou vlnou, která je připravena rozbořit zdi vězení. Pocit, že není sám, byl pro něj něčím novým, a dokonce i ten, kdo si do té chvíle o sobě myslel, že nemá sluch, se otevřel a nastavil hudbě a vnímal sílu a jednotu chvíle. Přivlastnili si – aspoň na chvíli - samotné téma národně osvobozeneckého boje, nebo to byla jen hymnická melodie a rytmus, které vyvolaly to spontánní nadšení a způsobily, že lidé v nezkrotném zápalu vstávali ze sedadel?
            Evžen stál celé dlouhé minuty jako u vytržení, a když se vzpamatoval, viděl, že postává před kioskem s cizojazyčnými novinami. Rozložil si Times a díval se po očku, co to s lidmi udělá. Nic. Jen z čirého uličnictví a pro potěchu udělal totéž ještě s italskými Figarem. Marná sláva, lidem to bylo fuk a tajný podle všeho mezi nimi nebyl. Jeho odrbaná károvaná taška lákala víc pozornosti než skutečnost, že četl noviny, které byly doma na krátkou dobu povolené a pak zas honem honem zakázané.
            Ať už za to mohla hudba nebo ty noviny, Evžen si najednou uvědomil, že se přestává bát. Že se přestává hrbit a přestává se ohlížet, co se smí a nesmí. Že se nebojí zvednout hlavu. Připadalo mu, že teď – teď by měl dost odvahy na to, dát do zubů prvnímu, kdo by si dovolil namířit na svatého Václava kulometem. Současně mu země, která mu darovala tenhle pocit a  která ho tak samozřejmě a bez průtahů přijala, připadala najednou báječná a velkolepá. Blažená a prosluněná tak, že trochu toho jasu přeskočilo i na něj, takže si pro nic za nic poskočil jako kluk.
            Velké ručičky elektrických hodin se blížily druhé. V obrovských kulatých květináčích žhnuly lucerničky fuchsií. Temně fialové, modré a plyšově červené petunie byly v plném květu. Ty červené mu znovu připomněly běhouny a křesla v Národním divadle. Až se vrátí, musí se tam podívat.  Až se vrátí... A to bude kdy?
            Na první pohled na něm bylo vidět, že je cizinec. Teď ještě navíc vypadal
jako cizinec, kterému přeskočilo. Stál prkenně, téměř v pozoru, v duchu slyšel fanfáry a viděl desítky, stovky, možná tisíce svíček a z jejich světélek šla jistota a naděje - jednou se vrátí!
            Všechno bylo vymyšlené už před ním. Telefon, tanky i televize, bomby i letadla, dokonce i jeho nemoc. Všechno tu už v nějaké podobě bylo. To znamenalo, že nemohl stát na tak slepé koleji a tak sám, jak si namlouval. Narcistická neuróza, kterej blb si to vymyslel...  Evžen se ušklíbil a vydechl úlevou. Všechno tu bylo, slepá kolej existovala jen v jeho představách.
            Před domem si to rozmyslel a volným krokem se vracel zpátky ke staré škole. Na přísně upraveném záhonu dokvétaly tulipány a obracely se narub okoralými kalichy. Několik čmáranic křídou na černém asfaltu se podvědomě pokoušelo zmírnit nelogickou strohost školního dvora.
            V sobotu odpoledne tu bývalo prázdno. Přepadly ho úzkost a pocit nevolnosti. Ticho znásobovalo prázdnotu a dralo se ven z jindy hlučných tříd a umocňovalo ozvěnu jeho kroků na chodbě.
            V tělocvičně ze všeho nejdřív otevřel dokořán okna. Do šatny nešel. Odložil kalhoty na židli vedle sebe, a když už byl jen v triku – Gentlemana z vás udělá pánská galanterie Božovský - vrátil se a s pedantskou důkladností překontroloval puky a znovu je uhladil. Teprve pak si sundal brýle a aby se rozcvičil, udělal ve vzduchu pár přemetů a chytil se hrazdy. Tak lehce to z jeho třídy nedokázal ani jediný.
            V jejich věku jsem už měl za sebou první spartakiádu, pomyslel si a přeručkoval s rukama i nohama vypjatýma jako struny a pružně – jako bez tíže - skočil na žíněnku a roztáhl paže. Potěšilo ho, že se téměř nezadýchal, to by nemohl potřebovat, protože teď mělo přijít to hlavní.
            Evžen udělal stojku a chytil se tyče, pevně ji sevřel a obtočil nohama a začal šplhat vzhůru s hlavou dolů. V nohách teď musel mít takovou sílu, aby za podpory rukou dokázaly přitáhnout trup. Soustředil se na každý pohyb, až nahoru ke stropu to ještě nikdy nedokázal. Vnímal bušení ve spáncích a pot klestící si cestu po stehnech dolů. Když konečně zaznamenal vrznutí dveří, nemohl už dělat vůbec nic.
            Ze svého postavení viděl jen krátkou, vprostředku rozstřiženou sukni, která trochu vyzývavě obnažovala přespříliš kulatá kolena. Ta dívčí oblost se mu líbila. Přesto pocítil nechuť. Rozparky a krátké sukně byly toho jara v módě. Mělo to snad znamenat, že se hlásí k mladé, na jeho vkus trochu moc a o zlomvaz emancipované generaci mladých žen a dívek?
            Sjel příliš rychle a spálil si dlaně. Přesto se zasmál. Trochu nejapné, ale cool... Cool možná, nejapné jistě... Skoro současně uslyšel, jak se za oknem rozhádali vrabci. Uslyšel, nebo si představoval? Kdyby řek, že to zazvonil o zem její zlatej vlas, bylo by to stejně nesmyslný.
            Evžen usekl smích, ale nenapadalo ho, co by řekl. Ticho se nebezpečně nadouvalo. Když konečně vzhlédl, uviděl oči vyplašeného koloucha. Tričko a sukni. A pak konečně to hlavní: kytici zářivě žlutých květů. Proč právě žlutých? Nenáviděl žlutou. Představoval si, jak by těm zářivě... odporně vyzývavým žlutým květům otrhával hlavy a pak po nich šlapal a nepřestal dřív, dokud by z nich nezbylo něco jako kremžská hořčice. Horečně přemýšlel, co znamená žlutá v řeči květin, ale nebyl schopný uvažovat. Cítil, jak se mu hrne krev do hlavy, jako by ještě visel na tyči. Ty kytky měly rozhodně něco znamenat.
            -Jsou to přece narcisy, že jo? vyhrkl a prudce se začervenal. Narcisy, samozřejmě. Co jinýho? Díval se, jak Moni mačká v dlaních kytku. Jako by ho držela za krk a kroutila, ždímala ze všech sil. Pitomost! Jednak neznala jeho diagnózu, a i kdyby, s něčím jako narcistická neuróza by si praktikantka z kašičky nikdy neporadila!
            -Narcisy. A co má bejt? Jestli ti to ušlo, mně říkají Loewenzahn...
            Pampeliška, tak hleďme, říkal si a klopil oči na bosá chodidla. Jeho diagnózu neznala, ale přezdívku docela určitě ano.
            -Tady má každej nějakou. Řediteli říkáme Leberwurst...
            Jitrnice… Taky žádná sláva, ale určitě lepší než Narcis… Pochopil, že se mu pokouší hodit záchranný kruh a teď čeká, zda a jak zareaguje. Evžen, paže připažené a v hlavě vymeteno, se díval do země a hledal úpěnlivě záchranu v bosých chodidlech. Nic ho nenapadalo. Minuty se vlekly.
            -Na gymnáziu mi říkali Nussgipfli... rozpačitě se zasmála.
            Co zas bylo tohle? Rohlík? Oříškovej? Tak tlustej nebo tak sladkej? To se mu Pampeliška rozhodně líbila víc. Narcis a Pampeliška...
            Neexistují bezvýznamné poznámky. Neexistují vůbec bezvýznamná slova.  Co se stalo, nemůže se odestát. Co se vyslovilo, zůstane viset v prostoru, aby určený okamžik naplnilo zlým nebo dobrým. Stála a čekala, co řekne. Pod zdánlivou lhostejností slyšel poplašené volání mladého, ukřičeného ptáka.
            Přezdívka? Možná. I slova do větru však mají váhu. Vyřčením získávají všechna konkrétní, zcela specifickou barvu, sílu a tvar, stávají se mnohorozměrná. Potěší, nebo uFoto Jiří Hellerblíží a zraní. Dobré slovo podobně jako dobrý skutek je berle, o kterou se můžeš opřít. Podala mu pomocnou ruku, ale pochopil pozdě a její prsty tápaly naprázdno v prostoru.
            Když se Evžen konečně vzpamatoval a upocený a v triku se rozběhl chodbou, uviděl už jen nohy v sandálech naboso. Cíp sukně, která šla příliš okatě s módou. Udělal ještě několik nerozhodných kroků a rukama nesmyslně lovil kolem sebe. Poslouchal, zda poznámku neuslyší znovu, pitomá přezdívka, úplně pitomá, ale odběhla a záchranný kruh vzala s sebou.         
            Vrátil se. Narcis a Pampeliška... Tak jestli tohle nebylo pěkný...
            Evžen se šťastně, hlasitě zasmál a začal se oblékat s touž pomalou důkladností.
 
Kapitola XXII 
 
            Tatínek už zase chodí celý dny jako tumpachovej. Jako tumpachovej vstává, chodí do práce a z práce a jako tumpachovej si jde večer lehnout. A to všechno od tý doby, co zrádce Judas oznámil, že si ho vyžádali jeho americký hoši. A že poletí do Pentagonu.
            Já se nezlobím. Aspoň tatínek pozná, co to je bejt sám. Nikoho tu nemít. Žádnýho kamaráda. Prostě nikoho... Utekla jsem a myslela na svoje bílý holubice. Už dlouho z domova nedošlo žádný psaní.
                        Už od školy byly slyšet rány a vrčení jako u zubaře, to v parku poráželi ten velkej kaštan. Nechtělo se mu a klesal pomalu a tak těžce, jako by se bránil. A přitom jak padal, praskalo to v něm a naříkalo tak, že to nebylo k vydržení, musela jsem si zacpat uši. Mám pocit, že kdyby se Bóža nestyděl, udělal by to taky. Pak povídal, že ten strom padá, jako by se modlil.
            Ráda bych se Bóži zeptala, jestli věří na pánaboha, ale nenašla jsem odvahu.
Maminka věří a tatínek ne. Do rubriky náboženství přesto napsal – katoliš. Mám pocit, že měl zase strach se neodlišovat. Anebo to spadá do jeho představy přizpůsobivosti.
            Lidi jsou tu pořádně máknutý. Nejenom náboženstvím, to by možná nebylo zas tak špatný, ale hlavně uklízením. Pořádkem jako takovým. Dokonce i chodníky se nejen zametaj a kartáčujou, ale ještě i luxujou. Luxovat chodníky jsem viděla v životě vůbec poprvé. Je to pěkný, ale trochu ujetý.
            Ve škole se nebezpečně přibližuje datum zpovědi. Mám svý pochybnosti a pořád nevím, co s tím.
            Bylo mi do breku. Málem jsem vrazila do Bóži, a to už bylo na útěk pozdě. Bóža se na nic neptal a povídal, že Švýcarsko je nádherná země. Nikdo nás nenutí zapomenout, ale to neznamená, že se nemáme snažit poznat všechno to nový, přijít tomu na chuť. Vždyť kde jinde žijou národy na tak malým prostoru a tak svorně bezmála osm set let vedle sebe bez větších sporů a nenávistí? Rozhodně se prej ničím a nikým nesmím nechat otrávit, a už vůbec ne nějakým steskem.
            Vyprávěl mi taky o švýcarským spříseženectvu, latinsky Confederatio Helvetica. Bóža je děsně chytrej. Taky povídal, že vždycky, když se mi bude stejskat tak, že to nebude k vydržení, mám přijít za ním. Jeho domácí, baby Kraftový se bát nemusím, Bóža se jí taky nebojí, a klíč pro mě bude v nejhorším vždycky pod rohožkou. Tohle kdyby věděly holky!
            Musím se tatínka zeptat, jestli ví, co je to Confederatio Helvetica.
            Už je na čase, aby pan Judas doopravdy odletěl, nebo se nám tatínek ze všeho ještě zblázní. Kdyby bylo mamince dobře, určitě bysme do Ameriky odletěli s ním, a třeba i do Pentagonu. Jenže maminku v poslední době všechno zmáhá. Přitom ještě zdaleka není tak stará. Možná by měla víc cvičit. Zeptám se Bóži.
            Čekala jsem na Bóžu marně celý odpoledne. Doma mě tak jako tak nikdo nepostrádal. Zdá se, že se zrádce Judas bojí letadla víc než kriminálu a přípitek na rozloučenou se protáh z pátka až do neděle. Taky tatínek se potřeboval na blížící katastrofu posilnit a dodat si kuráž. První večer spolu křičeli, zpívali a hulákali, druhej už jenom chraptěli a šněrovali cestu z pokoje na záchod. K ránu se zrádce Judas rozbrečel policajtovi na ramenou, ale ani tomu se nepodařilo zabránit, aby s tatínkem naposled a ze všech sil nevydupal My Prahu nedáme.
            Platili jsme pokutu za bengál, za rušení večerního, nočního a ranního klidu, za přestoupení domovního řádu a napadení veřejnýho činitele. Tatínkovo jméno bude vyvěšeno veřejně na gemajndehauzu, proti čemuž může podat na radnici do tří dnů odvolání.
            Do Curychu na letiště jsme se dostavili v plným počtu i s Pepčou, kterej jako obyčejně neměl páru. Maminka poslední dny skoro nevychází, ale teď věděla, že její opora bude potřeba. Pan Judas naznačil, že poletí zvláštní linkou, tvářil se tajemně a prosil nás, abysme zůstali statečný. Vinný aroma se táhlo na dálku ještě dlouho potom, co ho pohltila letištní hala.
            Na tak velkým letišti jsem byla poprvé. Lidi tady pobíhaj jako popletený s kuframa i bez nich a tlampače co chvíli někoho vyvolávaj nebo něco oznamujou. Letiště mi připadá krásný přinejmenším tak jako tatínkovo nádraží. Jen těch cizích jazyků, jako v Babyloně, a těch linek do všech světovejch stran, který zemi o hodně menší než je ta naše, propojujou se světem!
            Tatínek se na poslední chvíli přece jen zmužil a nostalgicky třepal kapesníkem za docela obyčejným letounem československejch aerolinií. Kromě něj mával už jenom Pepík. Letadlo právě startovalo směr Praha, tatínek říkal, že roluje, představila jsem si maminku, jak dělá španělský ptáčky  a strašně jsem si přála stát se neviditelná a lítat tam a zpátky, hranice nehranice.
            Tatínek prohlásil, že takovejch, jako byl pan Judas, je málo a jeho odjezd je trest za to, že jsme si ho tady nedovedli dost vážit. Zdá se, že tohle pochopili jenom v Pentagonu.
                                                                                                                              Pokračování příště
 
           
        Pokračování příběhu:   http://www.pozitivni-noviny.cz/autor-kubesova.html
 


text © Blanka Kubešová, 16.4.2006
foto © Petra Tomisová, Jiří Heller www.heller.cz

NEPŘEHLÉDNĚTE:   další články v rubrice  DOPORUČENÍ  nebo v sekci LITERATURA