Jitka Dolejšová:   Jak se neseznamovat / Pavoučí story
Jak se neseznamovat
 
Bylo mi krásných sedmnáct a zrovna jsem s nikým nechodila. To slunečné páteční odpoledne mě moje mamka poslala koupit řízky na neděli. V masně fronta - no „jak na maso“. Poslušně jsem si stoupla na konec - a čekala.
 
Vzápětí se za mne do fronty postavil On. Takový ten typ z dívčích snů, který se zabydlí pod oční víčka na celé dny i noci. Sportovní typ, tmavovlasý, s úsměvem filmové hvězdy.
Různě jsem se nenápadně nápadně otáčela, a naše oči se setkaly. Jeho hluboký modrý pohled se do mě vpil a pode mnou klesala kolena. Jiskra přeskočila a já cítila, že jde o oboustrannou lásku na první pohled. Už mi nevadilo, že fronta postupuje hlemýždím tempem a že masna plná lidí není příliš romantickým místem pro seznámení.
Stál za mnou, a já přes tenké triko cítila jeho spalující pohled a žár plný lásky a okouzlení. Můj princ! Takový, jakého potkáte jen jednou za život.

Fronta před námi se pomalu, ale jistě zkracovala, a my jsme už brzy měli přijít na řadu. Starší prodavačka vybírala, vážila a balila různé kusy masa. Co se týkalo mne, rozlišovala jsem jen maso světlejší a tmavší, tlusté a libové. Nic mi neříkaly žádosti typu „kus prorostlé krkovičky“, „spodní šál“, „panenku na svíčkovou“, hovězí kližku“…
Náhle mou pozornost upoutaly zvláštní kusy obaleného masa, úhledně srovnané na tácu za sklem. Zlatavé nadýchané kousky, připomínající buchty, se na mě smály a jako by říkaly: Kup si nás, kup si nás!
Co to jen může být? No co, když nevím, tak se zeptám. Ten nádherný mladík za mnou to jistě bude vědět. S úsměvem jsem se na Něj obrátila, ukázala na tajemné maso  a zeptala se: „Prosím vás, mohl byste mi říci, co je tohle?“
Vykulil své studánkové oči, zčervenal a polkl: „No, to je ..to jsou…přece - býčí žlázy!“
„Býčí co?“
„Žlázy, koule, varlata - copak to nechápete?“
Nejdřív jsem opravdu nechápala. Pak jsem ale tvrdě dopadla na šedou dlažbu reality. Na co mi bylo stydno jen pomyslet, natož o tom mluvit, tady teď bylo ve zvířecí verzi vystavené a nahlas krutě pojmenované ústy mého Idolu.
 
„Další,“ vyzvala mě dost nelaskavě prodavačka.
„Já chci….já bych chtěla…já bych si přála…čtyři hovězí vepřová stehna,“ zoufale jsem ze sebe vyrazila.
„Cože?“
Už jsem nenašla sílu na další slova. Utekla jsem z obchodu, z dohledu Princových očí, ztráceje tak  možná tu jedinou neopakovatelnou příležitost v životě.
 
A pro maso musela jít maminka.
Pavoučí story
 
Nesnáším pavouky. V praxi to znamená, že pokud zahlédnu byť jen jednoho z osminohých členů této odporné kategorie, opouštím místnost, a to velice rychle, za doprovodu vlastního neartikulovaného řevu, který děsí mě samotnou.
Naštěstí v blízkosti bývá obvykle někdo, kdo se nebojí, a pavouka na mou úpěnlivou žádost odstraní. „Odstranit“ v tomto případě  = šetrně odlovit, omluvit se a vyhodit. Ovšem tak, aby pavoukovi nebylo způsobeno nějaké vnitřní či vnější zranění ani psychické trauma. Neboť dobře vím, že pavouci nosí štěstí, a nemohu připustit, že by se ode mne mohlo štěstíčko odvrátit.
 
Jednou se však stalo, že jsem byla celý týden sama doma. Děti na škole v přírodě, manžel na služební cestě. Dva dny po jeho odjezdu jsem objevila uprostřed předsíně na koberci PAVOUKA. Žádného mrňouse, kterého by bylo možno přehlédnout. Pavouk velký - no skoro jako tarantule. Aspoň před mýma očima rostl do obřích rozměrů. 
Co teď? Cesta ven byla odříznuta. Měla jsem žalostně málo možností. Zabarikádovat se v obýváku a kuchyni a utěsnit všechny dveře.
Problém - přes předsíň chodím do koupelny. Navíc musím zase zítra do práce. Okamžitě jsem zavrhla i takové sadomasochistické praktiky, jako například nabrat pavouka na lopatku a vynést ho z balkónu ven. Co kdyby začal pochodovat a vlezl mi na ruku? Vymést smetákem - to na koberci nepůjde, a mohla bych mu ublížit.
Pavouk si dřepěl na zemi a vyčkával.

S mrazivým potem na zádech jsem stále sledovala, zda  se nepohne. To by byla katastrofa. Při představě, že by mi vlezl třeba do postele - hrůza!
Jak se vlastně loví pavouk? Kdybych vzala tenhle oranžový kbelík a položila ho na bok (i kulatý kbelík může mít bok) otvorem k pavoukovi, třeba ho napadne vlézt dovnitř. Ale proč by tam lezl, když nemusí? Není přece hlupák.
Pavouk žere mouchy. No jasně, nalákám ho na mouchu. Rozhlížím se. Ale v bytě se nepohybuje žádná moucha. Ani živá, kterou bych plácačkou uspala navěky, natož mrtvá, to dá rozum. Tím pozbývá smysl i moje druhá část plánu, totiž to, že bych kbelík s pavoukem, pochutnávajícím si na mouše, něčím neprodyšně uzavřela.
Protože výrobce kbelíku nenapadlo opatřit svůj výrobek vhodnou poklicí či víkem, kdyby bylo třeba ulovit pavouky, chystala jsem se použít igelit a provaz. Celý geniální plán tak ztroskotal na totálním nedostatku much.
 
A pak jsem dostala spásný nápad. Tiše a nenápadně, pomaloučku a polehoučku, jsem se s kbelíkem v ruce hrdinsky přiblížila asi na metr od vetřelce - a šup! Už je kbelík dnem vzhůru a pavouk pod ním. Rychle obhlédnout, zda se po obvodu vězení nevyskytuje skulina, kudy by pavouk mohl vylézt. Nevyskytuje.
 
Další dny jsem kbelík zvysoka překračovala a občas na pár vteřin malinko nadzvedla, aby měl zajatec vzduch a neudusil se tam. Bez jídla určitě vydrží. Pokaždé jsem trnula strachy, aby náhodou nevystartoval sprintem ven…Pavouk uvnitř však byl poslušný a uvědomělý.
 
Když manžel po svém návratu přestal kroutit nechápavě hlavou, dal zajatci milost a přenesl jej na trávu k rybníku. Prý to chudák pavouk přežil, ale byl celý vyhublý - a taky si údajně stěžoval na omezování osobní svobody.
Tak nevím…  


 text © Jitka Dolejšová, 18.4.2006
 

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci LITERATURA