Antonín Siuda:  Černý pasažér
 
Z poloprázdného příměstského vlaku od Těšína, který zastavil na čtvrté koleji svinovského nádraží, vyběhl cestující. Hnal se za ním rozčepýřený průvodčí a snažil se ho nakopnout. Černý pasažér byl rychlejší. Podařilo se mu uniknout a zamotat se mezi velký houf lidí, který čekal na intercity expres z Warszavy do Prahy.
"Není vám trapně - takové násilí," ozvalo se z perónu.
"A co mám podle vás dělat," zaječel udýchaný průvodčí. "Nastoupil v Havířově. Jízdenku samozřejmě nemá. Když jsem se ho snažil vyhnat z vlaku v Kunčicích a potom ve Vítkovicích, kašlal na mne. Rozvalil se na sedadle, díval se z okna a bylo mu jedno, co říkám. Tak jsem mu chtěl to cestování ochutit aspoň pořádným kopancem."
Konfrontace nepokračovala, neboť mezitím se přihnal hlučně rychlík.
Zahlédl jsem, že uprchlík nastupuje do vozu první třídy. Průvodčí v tomto expresním vlaku jsou velmi důkladné. Procházejí po každém zastavení - snad i častěji, a do omrzení se ptají, zda jste náhodou nepřistoupil. Ovšem že ho objevily hned při první pochůzce, kterak příjemně pospává na sametovém sedadle drahé třídy.
Spor mezi drážními zřízenci a neplatícím cestujícím se dostal do druhého dějství.
Až do Olomouce jsem sledoval, jak kolem mého kupé prochází celá vlaková osádka a hledá způsob, kterak cestujícího vypudit z vlaku. Nepodařilo se ani ve Studence, ani v Suchdole, ani v Hranicích. V Olomouci už čekali dva drážní ozbrojenci.
"Vyzkoušela jsem úplně všechno, dokonce jsem mu nabídla kus voňavého salámu - svou svačinu, když vypadne," líčila hlídce svou horlivost naše průvodčí. "Taky jsem se trochu bála. Mohl se na mne vrhnout, poškodit mi stejnokroj, poranit mne."
Ozbrojení ajznboňáci naslouchali mlčky a pokyvovali důstojně hlavou. Zřejmě se odhodlávali k tvrdému zákroku. Neplatič asi sledoval čepobití na nástupišti ze svého kupé, neboť přesně v tu chvíli, kdy průvodčí přestaly se žalováním, vystoupil.
Znechucen lidskou proradností vláčně minul vzrušené průvodčí i netečné "ozbrojence" a dal se, aniž by jim věnoval jediný pohled, po schodech do nádražního podchodu.
Díval jsem se za ním. Určitě tam někde před dvoranou na něj čeká jeho psí milá. Stejně krásná a oddaná jako on, jenž pro ni vážil dlouhou cestu, přečkal nástrahy i obtěžování lidí a opovrhl lákavým soustem, což je pro hladového psa tuláka činem absolutním.


text © Antonín Siuda, 23.4.2006  www.siuda.ic.cz/lasko.htm
foto © Petra Tomisová

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci LITERATURA