Blanka Kubešová:  Romance pro Žoržínu (7)

    ROMANCE PRO ŽORŽÍNU - pokračování (7)
 
 
VĚŘIT NA ZÁZRAKY

 
Kapitola XXIII.
 

 
            Manka neví, že mám zakázáno psát a zlobí se, že ode mě nedošly žádný nálepky od sejrů. Ve škole prej není nic novýho, jen že vyměnili všechny učitele. Školník splnil občanskou povinnost a zůstal. Z toho obchodu pro prominenty mámu vyhodili. Nesmí prej bejt veřejně činná.
            Manka píše, že dobře ví, že bych sama od sebe naši vlast nikdy neopustila. Vlast napsala s velkým V, vsadila bych se, že takhle blbě jí to nadiktovala pionýrská vedoucí. Má pravdu. Sama od sebe bych já ani maminka naši Prahu, náš dům a Tylovo náměstí opravdu nikdy neopustila, a Václavák už vůbec ne, to je fakt. Jenže my jsme neodešli sami od sebe a ze svý vůle, ale pod hrozbou a na protest, a v tom je ten rozdíl. Foto: Petra Tomisová
            Teta se strejdou nás opustili dobrovolně, právě když maminka nakoupila větší hrnce a začínala si zvykat vařit pro šest osob a knedlíky pro osum. Už sem prej v životě nepojedou, odkryli to pozlátko buržoazie.
            Strejda dostal vysokej krevní nával, ale tatínek řek, že je to jen závist. A že závidět a nenávidět musel vždycky, protože odkud by se to v něm najednou vzalo? Uklidnil se, když maminka zaplatila daň za to, že jsme odešli a máme se lepší a dobrovolně naplnila všechny kufry a tašky. Zdá se, že pro strejdu je úplně nejcennější krátkej filmovej striptýz. Pořád se prej najdou pamětníci, a kdyby ještě existovalo kino Felix, byla by to bomba, povídal.
            Z módních časopisů teta vybrala střihy pro silnější dámy a vycpala s nima střevíce, který tatínek koupil o dvě čísla větší, aby byly sestřenici Anče. Od tý doby, co jsme tady, se naučila dávat přednost italskejm modelům. Svetříky teta sežmolila mezi špinavý prádlo, taky dvacet párů punčoch a jedny kukačky. Normálně má teta nohy dvě, ale s celníkama a taxikářema jí pořád narůstaj jako stonožce.
            Kukaček mi je líto. Maminka je měla ráda, byl to její nejkrásnější dárek k
narozeninám. Sundala je tak samozřejmě, s jakou samozřejmostí uznala, že že za všechno se platí. I za to, že se máme lepší. Ráda bych věděla, jestli se přece jen necejtí trochu vinná. To je prej syndrom emigrace, povídal Bóža. Syndrom si zapíšu do slovníčku, protože se mi zdá pořádně sprostej. Dárek se má přece dávat tomu, koho máme rádi. Teď to ale vypadá, že maminka nedává dárek, ale uplácí balíkama lidi, který nám záviděj a nenáviděj. Není to hrozný?
            Na rozloučenou už nás teta nelíbala. Dokonce ani Pepíka, kterej se toho bál nejvíc, někam se schoval a vylez teprve, když bylo po všem. Sotvaže návštěva odjela, chytil maminku žlučník a musela do postele.
 
Kapitola XXIV.
 
            Bóža doma nebyl, ale dodržel slovo a klíč ležel pod rohožkou. Ještě nikdy jsem nebyla sama v cizím bytě. Je to divnej pocit, člověk se bojí i posadit. Jenže Bóža řek – chovej se jako doma. Pusť si rádio a zalej asparágus... Musela jsem překročit a přeskákat několik hromad knih, než jsem se vůbec dostala k oknu. Zajímavý, že to ani nepůsobilo nepořádně. Myslím, že kniha nikdy nemůže působit nepořádně. Krom toho je pokoj tak malej, že v něm na opravdovou knihovnu není místo.
            Knihy a časopisy ležely všude. Vyrovnaný ve sloupcích podle zdi, na stole, a dokonce v posteli. Sociologie dítěte, Sexuální psychoterapie, Psychoterapie sexuálně narušených, Psychologie I a Psychologie II, Turnen und Gesundheit... Nerozuměla jsem tomu, nebavilo mě to a obrázky v tom nebyly. Až na Playboye. Tohle se zdá jedinej trochu zajímavej časopis. Bóža musí bejt děsně vzdělanej a chytrej, když může číst všechny ty blbosti.
            Umyla jsem ve dřezu dvě sklenice od piva, kdo nepije pivo, není mužskej, povídal pan Judas, a tatínek zakoupil hned celou krabici. Taky jsem začala luštit křížovku, svisle římskej bůh slunce – opium - nudlový taštičky s masovou náplní... Nic než otrava. Jediný, co tu bylo k použití, bylo houpací křeslo a medvěd na polštáři. Medvěd je trochu prošoupanej a docela určitě z domova. Dívá se, jako by všemu rozuměl a má kouzelně ucucaný uši. Připomíná mi mýho Gríšu, kterýho jsem kdysi dávno dostala od babičky. Co se s ním stalo? Jak jsem mohla Gríšu nechat doma? A proč jsem mu dala ruský jméno?
            Ruský, ale krásný. Napíšu o něj babičce. Přece s bytem nezabavili i hračky? Co s ním udělali? Hrůza pomyslet, že ho vyhodili třeba do popelnice. Zase se mi chtělo brečet.
            Zeptala jsem se maminky, jestli je ostuda, když se člověku po tom všem, co nám udělali, líbí něco ruskýho – třeba jméno nebo písnička. Usmála se a pak začala zpívat Zdrávstvujtě, majore Gagarine...
            Písnička na počest ruskýho astronauta před lety obletěla svět. Když ne svět, naši školu určitě. Přišla Barna-Varna a darovala mi do sbírky bulharsko-německej slovník. To je můj už šestej slovník vedle nejtlustšího Ottova naučnýho a mýho slovníčku sprostejch slov. Taky nám zazpívala Majora Gagarina bulharsky. Strašně jsme se nasmály.
            Doma se maminka smála pořád. Jenže to bylo dřív. Dávno. Teď už jí já ani Pepíček ke štěstí nestačíme, čím dál víc se jí stejská a  čím dál víc si přeje, aby přijela babička. Pro poštu chodíme už čtyřikrát denně, což je o dvakrát víc než pošťák, ale dopis od babičky nejde. Ještě divnější je, že ani pan Judas tatínkovi z Pentagonu neposlal jedinou zprávu.
            Tatínek zašel na policii vypsat pozvání a lejstro, že na babičku máme. S pozváním půjde babička do Bartolomějský pro dotazník, s dotazníkem pro doporučení závodního výboru a s doporučením pro pas. Pak zbejvá už jen fotograf, vízum, kolky a razítka. Nevím, proč se s tím tolik nadělá. Babička napíše tetě Kláře o vajčka a česnek a razítko pro ni nebude problém. Jen aby se nespletla a nešla na úřady ve čtvrtek nebo v pátek. V tyhle dny už každej myslí na chatu a nikomu se nechce něco začínat.
            Stejně důležitá je hodina. Babička nesmí jít na úřady brzy ráno, to se vaří kafe a nikomu se nechce nic začínat, před polednem ani po obědě, to se zas vaří kafe. Nesmí se zkrátka objevit brzy ani moc pozdě, a dobrou hodinu před koncem pracovní doby už vůbec ne. Ani pondělí, začátek tejdne, není nejvhodnější. V tuhle dobu jsou úředníci pěkně naštvaný a odnese to ten, kdo je s něčím otravuje. Jak se tak na to dívám, je to pořádně složitý.
            Před fotografem babička zaskočí ke kadeřnici Musilový, protože bude určitě chtít vypadat hezky. Musilová bere do kapsy dvacetikorunu, ale zato dělá účesy mladistvý a vodičky používá pravý. Na úřady si babička nasadí klobouk jako vždycky, když jde vyřizovat něco důležitýho. Nevím, jestli je to dobrej nápad. Moc lidově demokraticky tak rozhodně nevypadá.
            Tady choděj lidi ke kadeřníkovi, kdy se jim zachce, ale vždycky až po pracovní době. Nosit klobouk se nebojej, ale nenosej ho, protože to jsou burani a klobouk vyšel z módy. Tatínek vyprávěl, že jeden čas se doma nosily jenom rádiovky. Jen aby si pak na úřadech nemysleli, že se babička přetvařuje, aby zmátla bdělost a ostražitost našich orgánů. Zeptám se Bóži.
            Barna-Varna sedí ve škole jako zařezaná. Už se na to nemůžu dívat. Nevím, proč prostě nevstane a neřekne: Jmenuju se Varna. Narodila jsem se v Sofiji, hlavním městě Bulharska, který je pod vlivem Ruska, ale v Rusku neleží… Takhle jsem jí to poradila, ale Barna-Varna na mě jenom zděšeně vyvalila oči a je jasný, že bude mlčet dál jako hrob. Podle mě je pojmenovaná podle Varny u Černýho moře, do kterýho si turisti jezděj koupat a léčit svoje revmatismy. A to je přece pěkný, tak o co jde?
            Barna mi se svým strachem leze na nervy. Asi jí tak začnu říkat. Zaslouží si to.
 
Kapitola XXV.
 
            Proč nenapíšete dopis? ...
            Dopis pisatel psaníčka přeložil jako Liebesbrief, způsob pojmenování Evžena zapotil. Podezřívavě se rozhlédl. Kdyby to nebylo tak směšné, řekl by, že se před medvědem styděl.
                -To by ještě scházelo, abys mi čet korespondenci...     Evžen se nejistě zasmál a podrobil dopis pořádné inspekci. Okousaný nelinkovaný papír, vysoká hrbatá písmena podpírající jedno druhé. Žoržina, 4.b, o tom nebylo pochyb.
            Nápad to sám o sobě nebyl špatný, o to nic, horší bylo, že uhodla tajemství, které střežil horko těžko i sám před sebou. Měl by si dát na tu holku větší pozor. Jenže to se lehko řeklo. Prožívala něco zatraceně těžkého a potřebovala víc pozornosti. Něco s ní nebylo v pořádku. Téměř s nikým se nekamarádila, nikdy ji nepotkal se spolužáky jejího věku. Dávala mu podivné otázky a téměř ustavičně ji viděl hrabat se ve slovnících. Tahle uzavřenost ho lekala. Neodpovídala věku a smutek vyvěral z hloubky - jakoby z krutosti světa, o kterém by ještě neměla nic vědět.        
                Musí si dát pozor... Jo, a co udělal? Nechal jí klíč pod rohožkou!  Vylekal se. Očima obkroužil pokoj a začal horečně hledat mezi časopisy. Tady to bylo, Playboy. Ještě večer ho odnese do odpadků. Taková neopatrnost!  Ta holka byla až moc probuzená. Hloupej žabec, ale co už měla zážitků a zkušeností!
            -A co jsme zažili my dva? Domov mládeže l.máje!       Evžen slyšel svůj hlas, otázku i odpověď, po kterých nenásledovalo už nic než klapot hodin. Bylo tohle to, co ho rozčilovalo? Věděl přece, že je to hra. Že medvěd je plyšový a v břiše má piliny... Ale měl ho rád, měl ho dlouho, tak dlouho, že si život bez něj už nedovedl představit. Byly doby, kdy celý čas s nikým jiným nepromluvil.
            -Kdybys byl třeba kocourem... Hned by to bylo v normálu, rozumíš? Spousta
lidí si povídá třeba s rybou, a ta je, pokud víš, němá... Evžen rozhodil rukama a přešel po pokoji. Věděl už, že bude muset dojít k nějakému rozhodnutí, ale stále tu chvíli oddaloval. Přitom tušil, že jestli chce být vůbec někdy dospělý, bude muset jednou hadráka vyhodit.
            -Hned se neplaš. Říkám jednou... Jednou – to byla otázka času. Jednou mohlo znamenat i hodně brzy… Medvěd seděl na posteli tak, jak ho ráno ve spěchu opustil, šmidravý pohled upřený do prázdna, a nereagoval.
            -Zkus to přece pochopit! Co kdyby tě tu někdo našel? Co třeba, kdybych si přived holku? Nápad ho vylekal.. -Žertuju, neboj, zabručel, ale v duchu nápad rozvíjel a hýčkal. Jenže jak na to? Jeho odvaha stačila právě jen k těm představám.
            Napište dopis... Liebesbrief... Udělal by to, kdyby věděl, že by se mu nevysmála. Kdyby nebyl učitelem a Moni nepracovala s ním na jedné škole. Potkával ji každé poledne a odpoledne zas, kdyby ho odmítla nebo se mu vysmála, musel by se s ní potkávat dál. Kdyby... Těch podmínek bylo nějak moc.      
            Napište dopis... Zavrhl nápad psaní zničit a opatrně je složil.
            Odpusť, medvěde. Možná máš svý sny. Možná si teď připadáš zklamanej a opuštěnej, ale tak to není. Já vím, až donedávna jsi měl výhradní postavení. Dělil jsem se s tebou o svoji samotu. U tebe jsem se moh beze studu a do sytosti vybrečet, a taky že jsem to dělal! Opakuju ti, že jsi byl  tím nejvěrnějším, nejmlčenlivějším svědkem mojí opuštěnosti, nejlepším, jakýho jsem si moh přát. Jak moc jsi pro mne znamenal, to víme oba a ani se neodvažuju domyslet, co jsem znamenal dost možná já pro tebe. Jenže teď se musíme rozejít...
            Evžen vzal medvěda nesměle do náruče a hledal, kam s ním.
                -Netvař se jak tělo bez duše! Já přece vím, že by bylo hřích jenom tě někde pohodit a nemyslet na to, co se s tebou stane. To nemůžu udělat. To neudělám! Evžen vystoupil na židli s hadrákem v náručí.
            -Abys věděl, odteďka ti končí úloha v posteli. Odteďka bude tvoje místo na skříni. Když nic jinýho, je odtud rozhled, což znamená, že mi všechno podezřelý
budeš neprodleně hlásit. To je čestnej úkol, abys věděl! Narovnej si uši a netvař se
tak ukřivděně!
            A v duchu si říkal: Tohle je k zbláznění! Přece ještě nejsem takovej cvok!
            Evžen slezl ze židle a připravil dopisní papír.
 
Kapitola XXVI.
 
            Večer přiběh strejda Vašek se zprávou, že si v Praze přišli pro strejdu Ottu. Kdo, to nevim, ale zdá se, že hokejistu, kterej střelil Rusům dvě brány, prostě a sprostě zašili.
Grafika: aTeo
            Dějou se samý převratný věci. Všechno nasvědčuje tomu, že pan Judas je opravdovej zrádce! Zdá se, že na jeho řeči o Pentagonu a Američanech na bílým koni naletěl jenom náš tatínek. Lítá do schránky a užírá se starostma, a zrádce Judas zatím v Bartolomějský v klidu dává rozhovory do Rudýho práva. A kdyby jen rozhovory!  Všechno je u nás vzhůru nohama.  Maminka tatínkovi sama od sebe nalila štamprdličku.
            Jedna zpráva je lepší než druhá. Dnes přišel strejda Vašek s tím, že jeho jméno je nevyslovitelný a dal se z Kožíška úředně přejmenovat na Wenzel Pelzl.
            Aspoň že ve škole je všechno při starým. Nezdá se, že by si vzal Bóži můj dopis nějak k srdci. Vylez z tělocvičny a Moni s froťákem honem za ním.
A Bóža, místo aby využil situace, zase jen zrudnul a honem honem zpátky do sprchy.
            To bude těžký namlouvání... Kecal ztratil na jevišti obrovskej kostkovanej kapesník a dostal potlesk na otevřený scéně. Lidi se smáli, až brečeli a Kecalovi a koktavýmu Vaškovi šla opona sedumkrát nahoru. Byla to trochu jiná Prodaná než doma, i když od toho samýho skladatele a maminka povídala, že tady lidi Smetanovi prostě nerozuměj.
            Zdá se, že já i maminka máme podobný problémy. Třeba takový ty řeči o ničem nám jdou vyloženě na nervy. Nejhorší ale je, že se maminka nechce učit štrikovat, protože je jí na to líto času.
            Iš wár? To snad není možný, zděsila se naše Tante Heidi a pak prohlásila, že takhle se maminka nenaučí šetřit nikdy a ona že si něco takovýho dovolit nemůže. Tatínek samozřejmě okamžitě nařídil, že štrikovat se bude a maminka teď má jehlice a vlnu pořád pohotově pro případ, že by k nám někdo nečekaně přišel. Mám pocit, že Heidi neslyšela ještě vůbec nic o zrovnoprávnění žen ve společnosti.
            Tady žádná maminka nepracuje, všechny seděj pěkně doma a říkaj si hausfrau. Myslím, že žádná nemiluje knížky tolik jako maminka, proto od jara do podzimu pletou šály a unterhöschen a klábosej a vytahujou se, co ten jejich dovede a vydělá. A když k nim přijde někdo novej, kdo k nim nepatří, tak rychle spustěj o počasí. Tyhle ženský rozhodně nemaj páru o nějaký emancipaci.      
            Včera chtěla maminka říct taky něco hezkýho o našem tatínkovi, ale dostala se jen přes prvních několik slov a dál ji nikdo neposlouchal, protože se nesluší, aby auslendr mluvil, když není tázán.
            Hausfrau je strašně ošklivý slovo. Zapsala jsem ho do slovníku. Když se jich sejde víc pohromadě, kdákaj jako slepice a maminku ignorujou. Mamince to nevadí, protože si nejraděj povídá s tetou Kožíškovou-Pelzlovou, a to i přesto, že nás zrádce Judas varoval, abysme si dávali pozor, protože jsou mezi námi všelijaký.             Pepík ji má taky rád, protože se na něj pořád hloupě nehihňá, a dokonce mu dovoluje, aby si hrál i ve stubě, což je parádní pokoj, do kterýho jinak děti nesměj. Takovej je hlavně na ukazování, proto v něm musí bejt naprostej pořádek, ale naprostej, včetně třásní na koberci, který jsou vyrovnaný jako vojáci. Pepík si rád hraje právě tady, asi proto, že chce bejt tam, kde je maminka a slyšet, co se o něm povídá.
            Tatínek se nechal slyšet, že Kožíškovi-Pelzlovi pracovali oba na ministerstvu a že museli bejt sakra prokádrovaný. A kdo ví proč se nechali přejmenovat. Maminka si na protest odešla lehnout.
 
Kapitola XXVII.    
 
    
            Maminka je dýl než měsíc po operaci, ale moc se jí neulevilo. Pije třezalku, zeměžluč a taky heřmánek. Tatínek si vyčítá, že ji pouštěl do špitálu, protože doktorům dělá dobře, když každýho rozřežou a pak nevědí, jak ho dát dohromady. Mamince žádný kameny v břiše nenašli. Naletěli jsme na povídačky pro malý děti!
            Maminka říká, že ji nic nebolí, ale já tomu nevěřím. Něco se s ní děje a nejde to zadržet. Tatínek si zatím vždycky věděl rady, ale teď mám pocit, že je s rozumem v koncích. Vím, že za to nemůže, ale zlobím se přesto.
            Chtěla bych věřit na zázraky. Tomu, kdo věří, se prej občas splněj. K tý zpovědi radši přece jen pudu.
            Je mi smutno. Utekla jsem ven, brečela a hnala se nahoru do vil, kde bydlej samí fajnoví lidi. Přes ploty se natahovaly pruty malin a babky, který byly vpodvečer venčit psy a taky jednu kočku angoru na kšírách, po mě koukaly, co to vyvádím za bílýho dne na veřejnosti. Dokonce i ty vzorně vycepovaný zvířata se po mně otáčely.
            Strejda Karel říká, že zvířata vycejtěj, když je člověk nešťastnej. Taky mi napsal, že mi pošle cvičenýho papouška. A že jeho zakrslýmu trpasličímu krokodýlovi, osteolamusovi tetraspisovi, klesla v nádrži teplota vody, ztuhnul mu ocas a utopil se. Připadá mi legrační, že krokodýl může bejt taky trpaslík.
            Já nevím, jestli jsme opravdu spřízněný duše, ale jistý je, že Bóža všechno uhodne dopředu a bez řečí. Řekla jsem mu, že mám strach a že nevím, co bude. Co bude pak… Kdyby
            Vyprávěla jsem mu, jak babička marně shání pas, a to byla na úřadě v úterý, ve středu i ve čtvrtek a v pátek nanovo, a pokaždý s králíkem. Tatínek říká, že lidi jsou zlý a babičce cestu nepřejou. Bóža ale myslí, že lidi doma jsou jenom jiný a že se nesmíme divit, nám že svoboda otevřela srdce.
              Snesli jsme s Bóžou ze skříně medvěda a pak jsme všichni tři pili studený kakao a jedli polosyrovej jablečnej koláč. Bóža se vytahoval, že ho sám dělal a nebyl důvod tomu nevěřit. Smáli jsme se tomu jako dva spiklenci. Tohle je naše další tajemství.
            Večer přišel tatínek s tím, že má utrženej zadní blatník, na krku mu visej policajti a na svědomí tlustej Lojza. Tatínek netušil, že má řidičák jenom na mopeda a nechal se nachytat na chrumkavý a čerstvý škvarky. Tlustej Lojza, kterej si tady nechává říkat Herr Alois, slíbil, že přiveze od sedláka půlku pořádnýho prasete, protože má rád vepřový řádně prorostlý, a to od řezníka prostě není ono. Však váží skoro metrák a naříká, že mu sádlo vzalo všechnu sílu.
            Kdyby nepotkal na křižovatce ženskou, všechno mohlo dobře dopadnout. Ženský by vůbec neměly pouštět za volant, povídal tatínek. Teď leží tlustej Lojza v nemocnici, auto máme celý zvalchovaný, a za zpopelnění do šrotu se platí.
            Napsala jsem strejdovi Karlovi, že nevím, jak moh moped unýst sádelnatýho Lojzu, ledaže dřív ještě tak sádelnatej nebyl. Taky jsem mu napsala, aby se tatínka nebál a přijel se na nás podívat. Maminka navrhuje, abysme to udělali obráceně – totiž abych se já jela podívat na strejdu Karla.
            Strejda píše, že by v Evropě už nemoh žít. V Americe chodí nakupovat v pyžamu a v bačkorách, říká to, co si myslí a dělá jen to, co se mu právě chce, čímž demonstruje svoji nezávislost a osobní svobodu. Tatínek prohlásil, že je to jen lenost a že je to pohodlný, chodit v roztrhaným tričku, to on by taky chtěl, ale musí reprezentovat rodinu a firmu a ví, co se sluší.
            Myslím, že si tatínek trochu fandí a že by v životě nenašel odvahu vyjít ven v pyžamu.
            Napsala jsem strejdovi, aby sem radši nejezdil. Tady žijou samí solidní lidi, bankéři, hoteliéři  a menažeři. Agenti nejrůznějších firem a pojišťovacích kanceláří s černými kufříky, dobrým platem a nadějí na každoroční postup a dovolenou k moři. Neuměl by se tu mezi nima tvářit, a nakonec by ho všichni společnejma silami uštípali.
            Od aféry s panem Judasem se tatínek krajanům vyhejbá a politický řeči si nechává pro sebe. Myslím, že bude nejdřív asimilovanej z celý rodiny. Je totiž spořivej a ukázněnej, do kanceláře chodí dřív než včas, němčinu snaživě šperkuje švýcarštinou, odpadky vyhazuje v dobře zavázaným pytli předpisový barvy, na červenou nejezdí a dny sváteční světí. Nenadává, neznalosti českýho jazyka u druhejch nezneužívá a diplom má rozhodně pravej. Kulturní minulost našeho národa do protikladu nestaví a vůbec dbá, aby se nedotk hostitelskýho státu a nikoho neurazil. To jeden, jmenovat ho nebudu, má už prej rejstřík docela plnej a po noční návštěvě v hospodě U koníčka mu do něj přibylo, že pizle z lešení. Pizle je moc sprostý slovo a něco takovýho by se tatínkovi nemohlo stát. Jestli má nějakej škraloup, pak snad jedině to, že maminku pořád ještě nenaučil štrikovat.
 
Kapitola XXVIII.     
  
            Poslali jsme pozvání nejen babičce, ale i tetě Kláře, jenže výsledek je stejnej. Formuláře, fotografie, kolky. Králíci, vajčka a česnek... Během několika dnů poznala teta spoustu kanceláří - v jedný slečna vařila kafe, ve druhý si malovala nehty a ve třetí něco ťukala dvěma prstama na stroji. Všude se všichni tvářili přepracovaně a namyšleně jak kvašená okurka. Kdo se usmíval, byl jen ze zdi pan president.
            V něčem udělala teta přece jen pokrok: Jako součást válečnýho tažení si teď bere do tašky vždycky dva chleby se sádlem, to prej uklidňuje a dává sílu. Protože na úřadech se musí vždycky s klidem a nikdy z pozice poraženýho. To si pak hned vyskakujou a ještě si myslej, že jsou v právu. Taky je dobrý neškemrat, ale projevit porozumění. To hlavní ale je, neukázat spěch. Spěchat je vůbec to nejhorší. Naštěstí teta je trpělivá, ta ví, že se nejdřív seje, pak musí zapršet a teprve pak, když pámbu dá, se sklízí. 
            Musím to poradit babičce. Ta se vždycky rozčílí a papíry pak uvíznou v nějakým šupleti. Teta myslí, že tahle pomalá procedura je řízená shora. Jednu polovičku lidí to odradí, druhou namíchne a hned je míň práce! Babička naopak říká, že pomalost = dvojitý všimný.   
            Všimný v podobě ušáka dávno přeputovalo z tetiny tašky do tašky soudruha referenta, kterej ved dlouhej a důležitej rozhovor po drátě s nějakou ženskou o tom, jestli stačej vyrazit už ve čtyři nebo až v pět. Slečna v první kanceláři dál pila kafe, ve druhý si dál malovala a pak sušila nehty, nejdřív na jedný ruce a pak na druhý, a ve třetí dál ťukala jako datel do papírů, který večer vyhodí. A teta trpělivě běhala z kanceláře do kanceláře, tu odložila pytlík vajček, tam obálku a onde džbánek sádla.
            Trpělivost přináší růže, soudruh referent dotelefonoval, potěžkal obálku, vzal do ruky dotazník, doporučení předsedy JZD a závodního výboru, policejní pozvání z Bernu, jeden formulář, druhej a třetí, dlouze se zadíval na fotografii a vzdychnul, že cestovat by chtěl každej a cestovní doklad není svěřenej řádek zelí. Tohle je pravda a teta mu to nevymlouvala. Nejlehčí by prej bylo vyjet na devizy, ale ty zas není možný přidělit obyčejný tetce z venkova. Připsala jsem si devizy do slovníčku sprostejch slov.
            Vypadá to prostě na pořádnou patálii, už proto, že teta s náma není v pokolení přímém, což znamená, že není maminčin strýc, otec ani bratr. Babička v pokolení přímém je, ale vychází to nastejno. Hlavní háček je v tom, že jsme nezákonně opustili republiku, a jestli je teď maminka nemocná, tak je to jen odplata za to, že jsme utekli s představou, že tu budeme zakopávat o dolary. Tak to říkal ten soudruh referent.
            Mám pocit, že nám lidi nechtěj rozumět. A že soudruh je opravdu moc sprostý slovo.
            Nazpátek jezdí teta vždycky pozdějším vlakem a čeká ve stanici tak dlouho, dokud z výboru nezačnou řečnit a vyhrávat na dobrou náladu. Pak už obyčejně nepotká živou duši, vrata i okna zavřený, jen kozel jí přikulhá naproti. Ještě se drží, ale spočítaný to prej maj oba. Petra Tomisová: Kočka
            Představuju si tetu, jak sedí a píše v houpací židli, koťata jí honěj tužku po papíře a slepice žárlí a kvoká tak dlouho, než má toho teta dost a uzná, že slepice má na židli nárok a pustí ji sednout.
   Někdy se mi zdá o naší kočce s bílou podprsenkou a bílejma punčoškama. Myši tetě každou noc skládala do řádky před dveře, kolik myší, tolik koleček salámu, přelstít se nedala. Mladý měla čtyřikrát do roka, na zahradě lámaly nejhezčí tulipány.
Teta tvrdí, že se všema těma němejma tvářema je lepší domluva než s jedním ouřadou. Krom toho neví, co se zahradou a se slepicema. Já vlastně taky ne. Copak slepice, ale co by bylo s kulhavým kozlem? Jednou se mazlil se mnou tak, až mi sežral i kus nohavice. Tenkrát jsem byla taky moc nešťastná.
            Přijede – nepřijede, když byl Bóža malej, vždycky prej počítal na knoflících.
 
                                                                                                                              Pokračování příště
 
           
            Pokračování příběhu:   http://www.pozitivni-noviny.cz/autor-kubesova.html
 


text © Blanka Kubešová 29.4.2006
foto (Ostnatý drát, Kočka) © Petra Tomisová
grafika Sochy Svobody © aTeo, www.ateo.cz

NEPŘEHLÉDNĚTE:   další články v rubrice  DOPORUČENÍ  nebo v sekci LITERATURA