Jiří Vlastník: Knížka motýlí aneb splněný sen snesitelné dračice

                   „Ty, která nás všechny zvedáš, máš deprese?
                                  Ne nadarmo ti říkáme uragán!“
                                                     přítelkyně Michele
Máte čas plnit si svá  životní přání a snít?
„Moc ne, ale přání samozřejmě mám. Tím by byla souhrnná výstava mých návrhů, vyšívaných vzorků a šatů, případně s tím související krásně udělaná autobiografie. Jinak mým zadostiučiněním byly vždy a budou spokojené zákaznice. Bývá  mi  líto, že v nádherných historických budovách a při velmi zajímavých slavnostních příležitostech si ženy často nedopřejí to, co by si takováto událost zasloužila. Mojí největší satisfakcí je, když se některá z mých zákaznic objeví při takovýchto příležitostech v mých šatech a volá mi potom, že byla královnou večera.“
Blanka Matragi s Kamilem Kubíkem
Onu „krásně udělanou autobiografii“ si právě čtu před spaním, na souhrnnou výstavu, která je prý již na obzoru, se těším. Přesto, že mé znalosti módních kreací končí u manžestrových kalhot a flanelové košile. Setkal jsem se s touto ženou poprvé v roce 2002 v galerii Miro na Strahově, kde přebírala cenu Evropské unie umění, stejně jako můj přítel, americký malíř Kamil Kubík.
Útlé módní a sklářské návrhářky tam nebylo možno si nevšimnout a okamžitě jsem ji zařadil do své rubriky rozhovorů o Češích, kteří dobyli svět pro prestižní časopis Travel in the Czech republic. Bylo to pro mne rozhodnutí dosti odvážné – povídat si s „císařovnou všech švadlen“ a jednou z nejbohatších krajanek o různých těch tylech, volánkách a fiží, či jak se všechny ty podivnosti dámského světa jmenují.

Vše dobře dopadlo. Paní
Blanka Matragi se tak dostala do pozoruhodné společnosti našich úspěšných krajanů a zároveň v seriálu mých článků čímsi vybočovala. Za mých studií na elektrofakultě v Poděbradech jsem na předmět sociologie příliš nedocházel. Následoval trest – napsat pojednání o smyslu života.
Měsíc jsem se brodil Platóny a Sokraty a napsal jedinou větu – nad smyslem života přemýšlet netřeba, stačí ho naplno žít. Vzpomněl jsem si na tuto epizodu nad stránkami autobiografické knížky Blanka. Měla by se stát bestsellerem pro ty, kteří milují krásné knihy už pro její grafickou úpravu a dnes nepříliš časté knihařské řemeslo. Měla by se stát biblí pro ty, kteří mudrují nad tím, co si počít se svým životem a jak se dobrat úspěchu. Mne jako publicistu nejvíce zaujala forma autorčina vyprávění, kdy vlastně jen popisuje, jak šel život aniž by potřebovala přemíry fabulace. Přesto jde o vyprávění nadmíru vzrušující.
Paní Blanka na sebe prozrazuje mnohé, ať už se s ní dostáváme někam na vesnické čaje u Světlé nad Sázavou za doby jejího dětství, či do paláců arabských princezen, kam jako jedna z mála vyvolených má volný přístup. Pro zvýšení své popularity nevylévá na papír bulvární tajemství svého soukromí, čímž si u nás až příliš často pomáhají k popularitě na stránkách medií mnohé naše celebrity. Což mě snad potěšilo nejvíce.

Kniha vydaná Nakladatelstvím Lidové noviny se zdařila, autorce gratuluji a všem vřele doporučuji. Už onou lehkou „motýlí“ formou jde o malý knižní klenot. A zvláště v oné předvolební době, kdy na nás ze všech stran srší aféry a přestřelky lidí, kteří by často tak rádi a hlavně rychle a lacino něčím byli, je vyprávění té, která skutečnou celebritou je a které úspěch rozhodně nespadl do klína, přímo balzámem.

Velice rád jsem se k našemu rozhovoru vrátil:
 
■  Stála tam s obrovskou kyticí růží, obklopená početnou skupinou fotografů a přejímala v pražské galerii Miro Cenu Evropské unie umění - světoznámá módní návrhářka a zároveň sklářská výtvarnice -  Blanka Matragi. Tato přitažlivá žena obléká high society celého světa a jako jedna z mála vyvolených má přístup do nejtajnějších komnat paláců Orientu. Za okázalé toalety „Madam Matragi“, vyšívané zlatými nitěmi a ručně domalovávané, se platí několik desítek tisíc dolarů a v žebříčku nejbohatších žen celého světa ji musíte hledat hodně vysoko. Její salon Blanka Haute Couture je rovnocennou konkurencí značek, jako je Versace a další. Vlastně, lze ještě použít termínu česká žena?
Česká žena samozřejmě jsem a budu, i když mě hodně ovlivnilo prostředí Středního východu, ve kterém žiji 23 let. V Libanonu, který je příkladem pro ostatní arabské státy co se týče veškerého designu, jsem měla možnost se hodně profesně naučit a zároveň se prosadit do oblasti bohatých zemí v Perském Zálivu. Domů do Čech ale jezdím ráda - za rodinou, přáteli, kulturou, na různé výjimečné akce. V roce 2000 jsem se stala čestnou občankou mého rodného města, Světlé nad Sázavou. Byla jsem překvapena, kolik lidí mi přišlo poblahopřát s kyticí. Dostávám spousty obdivných e-mailů a dopisů. Lidé si přejí abych napsala knihu a
vedle módních přehlídek uspořádala v Čechách velkou výstavu.  
Na své dětství vzpomínám velmi ráda, i když se tolik lišilo od života dnešní mladé generace, která je napojena na svět přes internet. Ráda jsem kreslila a snila o velkém světě módy, o kterém se u nás moc nevědělo a myslím, že to je tak i dodnes.
Byli jsme tehdy nuceni tvořit z mála. Já jsem však byla velmi ambiciózní. Na učilišti jsem si uvědomila, že nechci chodit do fabriky, a proto jsem pokračovala ve studiu na střední a posléze na vysoké umělecké škole v  Praze, obor oděvní výtvarnictví.
 
■  Vaše módní kreace jsou jako z orientálních pohádek. Byl Orient cílem vašich dětských snů?
Ne, v žádných snech mě ani nenapadlo, že Orient bude jednou mým domovem. Aby se vše v mém životě změnilo, musela jsem jednou v Praze potkat velmi sympatického Libanonce, ode mne tolik odlišného ve svých zájmech i kultuře. Ale přesto, že studoval na vysoké škole obor silnice a mosty, nesmírně se zajímal o umění, chodili jsme na výstavy, balet, do divadla, na koncerty, a hlavně fandil mé módní tvorbě. 
 
■  Vaše profesní začátky v Bejrútu byly podle Vás vcelku snadné. Prostě jste šla a oblékla dceru ministra. Šlo tedy jen o šťastnou náhodu nebo jste si do Libanonu přivezla renomé,  které vám záhy umožnilo pracovat i pro členy královské rodiny?
Musím opět především poděkovat svému manželovi, který mě v Bejrútu při budování mé kariéry nesmírně podpořil. Samozřejmě by se má tvorba ubírala jiným směrem, kdybych žila v jiné zemi. Myslím si, že žádné začátky nejsou snadné, všude se musí bojovat, hodně učit a pochopit nové prostředí. Myslím si, že právě na toto talent mám - rychle se přizpůsobit a reagovat na přání a požadavky dané země. 
Nejdříve jsem začala pracovat jako návrhářka jedné oděvní firmy, ale už její majitelky mě nasměrovaly k individuální tvorbě. Samy si později v mém salonu pořídily svatební šaty. To, že jsem potkala dceru ministra v obchodě s látkami, a že  si u mě objednala svatební róbu, byl sice šťastný okamžik, ale zároveň musíte tu zákaznici něčím oslovit a přesvědčit - a to vás ve škole nenaučí. To je ten důležitý moment - umět hodit látkou a naaranžovat ji jinak, nekonvenčně, spojit a doplnit zdánlivě zcela neslučitelné, namíchat z toho všeho koktejl, který se stane opojným a žádoucím. Pak už vás v tvorbě nic nezastaví. To je ten dar, který vám dává základ úspěchu. A svatba dcery ministra rozhodně úspěch měla! Díky tomu jsem získala další zákaznice, a to mě s manželem motivovalo k otevření salonu s individuální tvorbou - Blanka Haute Couture, v češtině vysoká krejčovina.
 
■  Stala jste se významnou výtvarnicí již v Čechách. Ovlivnila jste vzhled rób orientálních královen a manželek ropných magnátů českou výtvarnou školou, nebo jste se musela podřídit vkusu a přáním zákaznic?
Dostat se do královského paláce, tomu předcházelo ještě hodně práce, styky s vysokou společností, která vás dále představí a doporučí Vaší práci. Českou výtvarnou školou jsem určitě šatník královen neovlivnila, ale vzdělání, které máte v podvědomí, člověku hodně pomůže. Orientovat se v té spoustě krásných materiálů z celého světa, které byly dostupné v Libanonu, (byť tam tehdy zuřila občanská válka), nebylo pro mne lehké. Ale hlavně jsem se musela naučit tomu, co je v haute couture velmi důležité - technice vyšívání a nejen klasickému. Musela jsme zvládnout nové postupy - koláže, podmalby látek pod výšivku, kombinace nových prvků a materiálů. Samozřejmě - to, co se pak nejvíce líbí zákaznicím z mé nabídky,  vždy ovlivní zpětně moji tvorbu. Dnes  odlétávám do Perského zálivu každé dva měsíce s 50 novými malovanými návrhy, ze kterých si zákaznice vybírají, takže touto nabídkou je vlastně usměrňuji. Někdy je to však naopak. Když si princezna představuje něco neobvyklého (hlavně u svateb a zásnub), tak začínám skicovat a mnohdy vznikne zajímavý nápad přímo na místě u zákaznice.
 
■  Komunikujete s princeznami, máte přístup do jejich komnat. Jaké jsou? Jsou jen vašimi zákaznicemi, nebo máte mezi nimi někoho, o kom byste mohla říci - je to moje přítelkyně?
Dnes mám skutečně přístup do mnoha paláců a mohu říci, že je to na přátelské bázi, princezna mě zároveň často pozve na oběd či večeři, kde se přetřásá od módy, šperků, kosmetiky a společenského dění téměř všechno. O současné módě a dění ve světě jsou zde velmi dobře informovány. Moje mladá klientela je velmi vzdělaná, tyto ženy  jsou schopny si vybrat a objednat nové šaty přes mé webové stránky, nebo i z Paříže, a žádají jen to nejnovější. Jejich informovanost a přehled je zároveň mojí hnací silou jak obstát před konkurencí.   Samozřejmě, že přes internet se ozývá i nová česká klientela a jsme schopni šaty dodat do třech týdnů. Příjemné je i to, že české zákaznice za mnou už létají i do Bejrútu. Jsou často příjemně překvapeny, že kromě šatů jim jsme schopni dodat i  patřičné doplňky - boty, kabelky, pásky, faux bijoux.

■  Blanka Haute Couture… Co člověk musí splnit, aby salon s takovým názvem mohl otevřít a  k čemu ho označení haute couture zavazuje?
Samozřejmě že si tento podtitul může půjčit na svoji firmu každý krejčí. Jde o to, jestli přesvědčí o jeho oprávněnosti kvalitou své práce. Měřítkem je zde čas. Zda  ještě po dvaceti letech se stále bude prosazovat na poli mezinárodní klientely a budou se o něj prát media.

■  Přejděme na chvilku z paláců k Vám domů. Prý i v Bejrútu chodíte lyžovat - je to vaše hlavní hobby? Váš manžel studoval v Čechách, oblíbil si  české knedlíky a pivo? Jinými slovy - žijete v Libanonu aspoň trochu "po česku"?
Mou hlavní relaxací je čtení a pohyb - lyžování, plavání, ale především třikrát týdně si dopřeju cvičení taibo-kickboxing a jízdu na kolečkových bruslích. Co se týče života po česku, naše seychelská kuchařka vaří mezinárodní kuchyni, ale je proslulá českým štrůdlem a bábovkou. Knedlíky a pivo nepraktikujeme, libanonská kuchyně je velmi chutná a zdravá. A chtěla bych zdůraznit -  pěstuje se tu a vyrábí  výborné víno.

■  Kdo vám navrhl a ušil Vaše  vlastní svatební šaty?
Moje  svatební šaty byly součástí mé diplomové práce, byl to hedvábný smetanový kostým s liščím límcem, protože jsme se brali před Vánocemi. Asi si mě můj manžel představoval ve velké romantické róbě,  ale měl mě možnost později v mnoha takových  fotit. Ale ten můj svatební kostým se dá nosit dodnes, což platí o mých mnohých šatech, které  přetrvávají léta a dědí se. Dnes už je nosí druhá generace. To by mělo být zárukou kvality oné vysoké krejčoviny  - haute couture.
„Mnoho věcí je podle mne otázkou disciplíny. Jsem přímá a ostrá. Jsem někdy dračice, ale snesitelná – dokážu se dohodnout. Jsem velice kritická ke všem, kteří se mnou pracují, nejpřísnější jsem ale na sebe,“ prozrazuje ve své knížce Blanka prosté tajemství úspěchu Blanka Matragi. A malý dovětek – otevřete si občas www.blanka.com. Stojí to opravdu za to. I pro nás, barbary, jejichž módní znalosti končí u flanelové košile.
 
 text © Jiří Vlastník,  3.5.2006
 foto © autor a kresba Blanky Matragi
 
DOPORUČUJEME:  další články z rubriky  ROZHOVORY   nebo v sekci PUBLICISTIKA