německá
 verze
-

 

   
   Zdislav Wegner:  "Smeťáci"

Náš rodinný učitel hry na klavír nás pozval na domácí koncert do své vily na úpatí hor Eiffel. Učil v Kolíně nad Rýnem, ale jen z nutnosti. Kvůli čerstvému vzduchu se vystěhoval na venkov, do zeleně, jak pravil.
 
Zvykem skoro českým nám ukázal nejdříve všecky místnosti své honosné rezidence, a pak zahradu. Pojmenoval každý strom, každou vlastnoručně zasazenou kytičku. V jedné chvíli jsem vypjal prsa, zhluboka se nadechl, a pronesl jsem větu, o které jsem předpokládal, že ji očekává: „Nádherný vzduch!“
„Kdepak,“ řekl, „kdepak,“ a ukázal na nedaleký kopec. „To kvůli tomuhle jsme se sem stěhovali!“ A pak nám, s hořkým úsměvem, vychrlil celou svou bolest. Hora byla z odpadků, vzduch byl prosycen věčným tlením, a malebný potůček, plynoucí jejich zahradou, nebyl ohrazen kvůli nebezpečí utonutí. Jeho břehy byly zarostlé býlím, ale dno korýtka bylo mrtvé a černé. Zpod malebného rekultivovaného kopce vytékala jedovatá břečka. „Představte si, teď, po patnácti letech, tam vykopali hlávku salátu, byla ještě zelená!
A injekční stříkačky, dosud plné červené krve!“ Během koncertu seděl tiše v koutě.

 
 
V šedesátých letech minulého století vytáhl jeden mladý umělec do ulic, začal si říkat „Macher“ (muž činu, nezaměňovat s českým termínem „machr“!), a neváhal risknout propojení „akčního umění“ se zodpovědností za stav životního prostředí. Byl v tom první.
 
Jednoho dne zakoupil za 80 000 marek od místní popelářské firmy tuny odpadu; plechovky, papír, hadry, ale i části počítačů, domácích spotřebičů a prostě všeho, co popelnice běžně obsahují. Sehnal si prostor a sponzora, jenž mu daroval lepidlo a přislíbil podporu. Během šesti měsíců z toho všeho slepil na tisíc postav „Trash People“, čili „lidí z odpadků“, v životní velikosti. A vydal se s nimi do světa.
Jeho „smeťáci“ stanuli na velice významných místech naší planety; na Rudém náměstí v Moskvě, pod La Grande Arche v Paříži, na Velké zdi v Pekingu, ba dokonce před pyramidami v Egyptě.
A teď, poprvé v Německu, na prostranství před snad nejproslulejší gotickou katedrálou.
„Smeťáci“ tam stáli, slepení z odpadků, odděleni ocelovou ohradou od lidí živoucích. Ptal jsem se po příčině. Prý, aby je vandalové a nenech
avci neponičili. Aby je neproměnili v to, čím už přece jsou – v odpad.
„Akční umělec“ HA Schult dal svým panákům na dobu jejich postoje v této metropoli jméno, kterým si do nás asi chtěl rýpnout: „Cologne People“ – lidé Kolína, čili Kolíňané. A opravdu nebylo těžké si domyslet, že byl pochopen.
 
Smeťáci“ budou pokračovat v šestnácti modrých kontejnerech do Nového Yorku, potom se postěhují do Santiaga de Chile. A nakonec? Antarktis! Jedno z mála míst na našem glóbu, které je dosud jakž takž čisté. Asi tam nebude mít moc návštěvníků, ale už teď se těším na fotografie, na tu pestrou armádu na bílém, nekonečném koberci.

Do Čech cestu neplánuje. Proč taky. Každého panáka si sice kvůli vystavení v Česku můžeme zakoupit za pakatel – šest tisíc eur – ale Schult asi bude znát českou náturu. Češi si panáky slepí sami. A třeba by to byl nápad, jak se zbavit odpadů navožených z ciziny? A ještě si to nechat tuplovaně zaplatit.
 
Říká se, že dnes se dělá umění z čehokoliv. To souhlasí.
Ale lidé dokážou i z čehokoliv udělat smetí.

 text  ©  Zdislav Wegner,  3.5.2006
 foto  ©  Mateusz a Przemyslaw Fraczkovi

 DOPORUČUJEME: další články z rubriky ZAJÍMAVOSTI  nebo v sekci PUBLICISTIKA