Petra Nachtmanová:  Výstava koček
Číča chlupatá
Lepí zraky zvědavcům
Majku, chci kotě!
 
Spadla mi noha z měsíce, z měkkého vykousnutého oválu podnožníku žluté barvy, když Majk zakřičel: „Jedeme na kočky!“
Věřila bych mu, uplácané sošky, ovesné vločky, vnadné nožky, cvočky, došky i menstruační vložky, ale nikdy ne KOČKY!
„Na kočky?“ dělala jsem, že nerozumím a vlastně šlo o pravdu a ne o žádné předstírání.
„Na kočičky, Zuzanečko, na čtyřnohé živé chlupatiny.“
„Majku, ty ses....huráááá! Jedeme!“
Hodila jsem náladu do „lala“ a oblékla si jednobarevné šaty, abych si je okrášlila amuletem s kočkou a náušnicemi s kočičím emblémem. Na hlavu nespadla žádná kočka na fintění, protože to by mě nepustili na výstavu, kterou inzeroval celostátně vydávaný časopis.
 Vyjížděli jsme pro jistotu brzy, aby si náhodou kočky v poledne  neusmyslely, že se kolem nich motá moc otravných lidí a nechtěly už domů.
 Majk vypadal též šťastně a já nechápala proč, protože vždy na kočky nadával. Říkal, že nepatří ani tak k falešným,  ale vyčůraným tvorům, a že psi takoví nejsou, protože i náš pes Bledy se obětuje a vykonává drobné služby pro rodinné blaho.
 Cestou do Listosvěřic si vesele pískal. Cesta obyčejně trvá hodinu autem, ale ouha, deset minut před cílem jsem zaslechla poslední mužský hvizd. Majk prudce zabrzdil.
„Sakra, objížďka! To nám dělaj naschvál, že jsme vyjeli výjimečně včas.“
„To neva, i tak brzy dojedeme,“ zvyšovala jsem mu sebevědomí a držela se v natěšení dalších čtyřicet minut jízdy. Po bonusové projížďce jsme dorazili šťastně před výstaviště a divili se - nestálo tu žádné auto! Vypadalo to dost podezřele, protože kdo v dnešní době chodí na výstavu pěšky?
„Hele, oni mají asi ještě zavřeno. Má to bejt od devíti třiceti, Majku? Tys to četl pozorně.“
„Jo, Zuzko, už tu mají pět minut hrát.“
Jenže tu nehrály ani myši, který se vecpou všude. Za mřížemi se neroztahovalo absolutně nic. Žádná klec a ani stánek s párkama. Vsadila bych se,  že ani kočičí chlup tam světlo světa nespatřil.
„Nekoná se to jindy?“ zapochybovala jsem proti vlastnímu přesvědčení, že se nepletu.
 Vtom u našeho auta přibrzdilo jiné a z něho vylezl pan s paní.  My koukali na ně. Oni na nás. Pak za mříže a zase na  nás.
„Taky jdete na kočky?“ vyzvídala jsem.
„Taky. Vypadá to mrtvě. Divné, opravdu divné....“
„No právě, v časopise psali i telefon na případné dotazy, ale my ho nevzali.“
„Já ho vzala,“ ozvala se paní a jala se vyťukávání čísla, aby se dozvěděla, co se těm kočkám přihodilo.
Dozvěděli jsme se akorát bolestivý fakt, že číslo se nachází momentálně mimo provoz, ať to zkusíme později. V tomto případě nikdy.
 Do půl hodiny přijelo dalších osm vozů a my už dali dohromady  docela silnou sestavu na protestní průvod. Po dospělácké dohodě jsme nasedli do aut a jeli se zeptat na první veřejné místo - místní benzinovou pumpu, jestli ty kočky nepřemístili jinam.
„Nevíte, kde jsou ty kočky, co měly být na výstavišti?“
„Kočky? Zeptejte se kolegyně, já nedávno nastoupila.“
„Jo, kočičky,“ povídala nám usměvavá paní, „už se mě ráno ptali, ale nevím. U nás žádný plakát nevisel.“
„Kočky se nevedou!“ povzdechla jsem a zavrtěla hlavou směrem ven. Nespokojenci začali vystupovat. Chtěli se bránit, ale neznali ani viníka.
Jeden starší místní pán, pumpující u kola duši, nás zaslechl a přidal se k hovoru.
„Chcete vidět kočky?“
„Jste místní? Ano, chceme! Tam nahoře nic není.“
„Místní jsem, nebojte se a následujte mě.“
Sympatický dědula nasedl na kolo a my za ním jeli autem. Teď ne sami, ale i ostatních devět aut jelo, když už se sem táhli ze všech koutů naší republiky.
Pán zastavil kousek za městem.
„Támhle bydlím já,“ ukazoval protější stavení „a tady Jaruna Bodláková. Moc hodná ženská, ale děsně zanedbaná.“
Otevřel branku, i když oznamoval, že majitelka není doma. Vešel na zakázané území, otevřel volně přístupný dům a my viděli ohromnou výstavu plyšatých, plešatých, mouratých, černých, bílých a jiných koček.
„Chudinky, trápí je,“ ozvala jsem se.
„Ona to tak nemyslí, ale přerostla jí ta ochrana přes hlavu. Zachraňte je vy!“ povídal pan s kolem.
„Když my se přijeli dívat...,“ povzdechl si Majk, ale netvářil se vesele.
„Tak co, líbí se vám nějaká? Berte než přijde Jaruna.“
„My se ale opravdu přijeli jen dívat a ne kupovat.“
„Jsou přeci zadarmo. No tak, přece je nenecháte  pojít. Vemte i sousedům“
A paní z druhého auta si utřela slzy a strčila si dvě černý s bílýma packama do kabelky,  ze které vytáhla ten časopis, co špatně informuje a dělá, že za to nemůže – otiskli tam, že za chyby neodpovídají. Pak se suďte!
A ostatní se přidávali, brali kočky pro sebe i pro sousedy, pro známé a příbuzné a jako odměnu do soutěže, kterou hodlají vyhlásit.
No a pan z posledního auta si vzal místo kočky překvapenou Jarunu a odvezl ji k sobě do útulku, protože pracoval jako  psychiatr.
Já s Majkem jsme si nechali mouratá dvojčata.
„Jak se budou jmenovat, Majku?“ ptala jsem starostlivě.
„To je jedno.“
„Tak třeba Kousek a Výstavka.“
„Co? No, jak chceš.“
A my tedy doma měli jeden pořádný VÝSTAVNÍ KOUSEK ve dvojím provedení.


  text © Petra Nachtmanová, 9.5.2006
  foto Koťata © Petra Tomisová
 

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...   nebo v sekci LITERATURA