Stanislav Moc:  Ahoj mámo

Někdy se mi zdá, že je přece jen něco, co by se dalo popsat jako národní povaha. Rozumějte, že jako jsme ovlivněni nejen prostředím, v kterém jsme vyrůstali, ale i jeho historií a zkušeností generací, které nám předcházely. A tudíž, že jsme jiní i povahově, než ti, kteří v tom nevyrostli. Takže by se dalo spekulovat, že i komunisté se v jistém ohledu chovali především jako Češi. Lépe řečeno, chápali ten jejich internacionalismus více po našem, po česku. Tedy, že se přiživěj na úspěchu druhejch! Mysleli si, že jako když se opravdu přimkneme k tomu ruskému dubisku bude už na věky hej. A bude nás najednou mnógo a každej si dá setsakra pozor, aby s námi jednal jak až doposavad s Čechy většinou jednáno. Bohužel, přimknutí se k někomu nikdy českou tradicí nebylo. Byl to jen český sen. My jsme se vždy přimkli nedobrovolně a to většinou až po pořádném výprasku. Naší neodiskutovatelnou tradicí však je se pak zatvrdit a být v opozici. Jsme holt tvrdé palice a nezapomínáme. Nejsme samozřejmě jediní, kdo se tak ve vypjatých situacích chovají, některé znaky paličatosti jsou všeobecně lidské a hraje v nich podstatnou roli psychologie nejen národní, ale především člověčí. Na druhou stranu ta národní psychologie určuje rozdíl v řešení. Tedy to, jak se ten který národ staví k řešení svých problémů. V Americe vyhráli volby Republikáni. Nenechme se mýlit fejetony v novinách o rozdělené zemi na Demokraty a Republikány. O rozdělení na dva tábory. Kdepak! Americkou a Bushovou hlavně (!) prioritou je sjednotit zemi za svým presidentem. Dělá se to tam tradičně tak, že president nejen slíbí být representantem všech voličů, i těch, co volili druhou stranu, ale také svému slovu dostojí a vezme za své obavy všech, tedy i těch, kteří ho nevolili. U nás jsme zvyklí na jiný přístup. Vítězovi patří nejen moc, ale i právo požadovat, aby ti, co prohráli, začali zastávat jeho názory. Nejen to, ale aby i uznali, že volili špatně. A na to, kdo za kým stál, se nezapomíná. Jsme holt paličáci, kteří tomu druhému nikdy neodpustí. Výhru nebo prohru, to už pak nehraje roli...   Za komunistů k tomu přistoupil Marxův bludný názor, že něco podobného je naprosto normální, protože jde o boj tříd a nenávist v českém národě dosáhla vrcholu. Tedy ve dvacátém století. Šla nejen třídně, ale i názorově skrz celou společnost, a to dokonce i do škol, mezi děti... Chodil jsem do školy v padesátých letech a měl bych si to pamatovat, ale samozřejmě si nepamatuji mnoho, jen to, co se osobně dotýkalo i mne, neb jsem byl mládě školu začínající. Soudruh Králíček, jinak důchodce a straník ze suterénu, se plížívával do přízemí skoro denně a sledoval, jak se kdo chová v našem činžáku. Já jsem vždy letěl po schodech dolu po dvou a posledních šest schodů jsem přeskočil až na odpočivadlo. Ten skok vždy zaduněl celým barákem a soudruh Králíček se mohl podělat a vybíhal z toho suterénního bytu k výtahu, aby viděl, kdo to „duní“. Vono nás v tom baráku bylo tehdá požehnaně a skákalo nás víc. Kluci Kratochvílovi, Ivan, Jarda Šmírů ... ten to taky chudák odnes s tím jménem, šmíra!, ač šmírou byl právě Králíček. Jenže houby vyšmíroval, neb jsme tenkrát byli všichni kluci rychlí, a než se von z toho studenýho kutlochu, kde ho mohla zahřát jen bába Králíčková, ale vo tom pochybuju /!/, ta mohla rozehřát jen troubu, když zapla elektřinu, nic víc, tak už jsme byli všichni v prachu. Jen Pepa Vychodilů neskákal, neb měl něco s haxnou a kulhal. Von pak Králíček stál u toho výtahu a číhal, kdo jde. Jednou jsem šel domů z parčíku, kde jsem celé odpoledne hrál fotbal, protože mě tam vychytal můj otec, kterej se vracel z práce. Vstoupili jsme do baráku společně a táta jak spatřil Králíčka vyčuhovat u toho výtahu, tak na celej dům zařval: „Čest práci, soudruhu Králíčku!“ Až jsem se lekl. Já jsem si to zapamatoval právě kvůli tomu řvaní, páč táta jinak zdravil potichu. „Dobrý večer“, říkával, a když to byla ženská i třeba správcová Bartoška, tak vždy elegantně nadzvedl klobouk. Dodnes si nejsem jistej, jestli se toho Králíčka bál, že to byla svině, nebo jestli tím řvaním varoval celej barák, že ta kurva zase hlídá kdo jde. Ach jo, ti soudruzi taky měli tenkrát starosti!   Dávno už nebydlím ve Vršovicích, a když do té čtvrti a našeho činžáku jednou za rok zavítám, jdu po špičkách a u výtahu s obavou nahlédnu do suterénu. Naštěstí pan Králíček už je dávno na pravdě boží a můj otec také, takže nemusím u výtahu řvát ani čest práci ani jiná varování. Jenže jak se tak plížím po schodech do našeho patra, koutkem oka vždy zahlédnu, jak se někde v rohu tiše pootevřou dveře a ve štěrbině se blýskne lidské oko. Oko, které hlídá, kdo jde. A kam. Potlačím v sobě chuť nadzvednout svůj australský klobouk a obdivně říci: „Teda vy máte sluch! To by snad neuslyšel ani Mácal!“, ale neřeknu nic a tiše jdu dál, dělaje blba. Sotva pak zazvoním u našich dveří, rozlétnou se jiné dveře a ženský hlas vykřikne na celý barák: „Paní Mocová, máte tu syna z Austrálie!“, a já vím, že jsem správně! Zase doma... Jen nechápu, proč to ti lidé dělají, když už se to nemusí nikde hlásit? Jiné vysvětlení, než naše národní povaha, mě při tom bohužel nenapadá, ale třeba to je jen lidská zvědavost a touha upozornit na sebe. To jsou vlastnosti všelidské, i když já je vyciťuji jaksi pokrouceně. Třeba to je jen malou početností našeho Králíčkama nasáklého národa? text  © Stanislav Moc,  17.5.2006 grafika © www.ateo.cz DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci  PUBLICISTIKA