Blanka Kubešová:  Romance pro Žoržínu (8)

    ROMANCE PRO ŽORŽÍNU - pokračování (8)
  
PÍSNIČKA JAKO KUS DOMOVA
 
Kapitola XXIX.
 
            Lidi toho pozdního sobotního odpoledne vyváděli tak, jako kdyby se dávalo všechno zadarmo. Evžen si vypomáhal lokty, bundu rozepnutou a uzel kravaty na stranu, jako by se škrtil. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Moni se dávno ztratila v houfu, pohltil ji a uzavřel do sebe, ale Evžen spěchal dál a vrážel do lidí jako praštěný. Jestliže si vzal něco do hlavy, pak to taky chtěl dotáhnout do konce. Byla v tom téměř stejná umanutost, s jakou zvládal tyče a kruhy.
            V obchodech se kvapem blížila zavírací hodina a každý chtěl ještě něco urvat. Jedni pospíchali ven a druzí ještě honem dovnitř, viděno z odstupu postrádal zmatek jakýkoli smysl. Z otevřených dveří kavárny hrála hlasitě hudba a na židličkách u automatů posedávalo několik výrostků čekajících na svoji příležitost. Na chvilku se zaposlouchal, píseň mu něco připomínala, něco známého, snad kus domova, který ho teď náhle dohonil a donutil k pozastavení. Štěstí chodí dokola, ušklíbl se, když slyšel, jak automat velkoryse  vyplácí drobné. Na něj štěstí teprve čekalo. Někde určitě. Moni byla z masa a krve, žádná éterická bytost. Cítil ji vystrčenými růžky, vysouval je a při dotyku, třebaže na dálku, rychle a polekaně zatahoval. Možná  splynula s potřeštěným davem, ale ten ji co nevidět vyplivne o kus dál někde na nároží. Ztratit se nemohla, copak ještě před chvílí někde vpředu nezahlédl její chůzi?
            Zahlédl? Snad tušil... Chůzi podobnou její. Chodí, jako by se svlékala, tak nějak... Evžen se škrceně zasmál. Jako by se vlnila, opravil se.
            Kavárenské stolky vytažené do ulice a o pár metrů dál stánky se zmrzlinou ucpaly ulici chtivým hroznem. Evžen připravený odstrčit každého, kdo by včas nepochopil, jak strašně má naspěch, se nerozhodně zastavil. Ale slabost trvala jen chvilku a už v sobě ucítil znovu tolik síly, že by se s každým, kdo by mu stál v cestě, nejraději popral. Nevnímal auta a chodce, veškerý pohyb okolo ustal.
            Křižovatka. Žluté zebry přechodu pro chodce. Červená – zelená - teď... Ještě půl bloku, ještě kousek, ale dívčí chůze vpředu nebyla ta pravá. Do očí se mu zašklebila velká orosená ústa z reklamy na zubní pastu. Tohle znal, obrátil se mu žaludek, hlavou vrazil do výkladní skříně.        
            Naráz se uviděl očima druhých lidí: Cizince, zpoceného a uhoněného chimérami, žádného už mladíka, aby se musel červenat při pohledu na ústa napěněná  thymolinem. Dívali se na sebe – on a ten druhý. Cizinec bez známých a přátel. Znal ho až příliš dobře. Kdyby se s ním teď něco stalo, kdyby tu najednou nebyl, nikomu by nechyběl a žádný by se po něm nesháněl. Jeho třída, osmadvacet žáků, žíněnka, hrazda, tyče a několik činek… medvěd s ocucanými ušima… To bylo všechno, víc by po něm nezbylo, jinou spojnici neměl.
            Evžen si utáhl kravatu a prohrábl vlasy a s mírným údivem zjistil, že cítí dotyk na své kůži. Zčistajasna na něj padla únava a deprese šedivých činžáků. Tady žili všichni ti pořádní. Solidní lidé a poctiví úředníčkové s malými, jistými platy.  Takoví byli nejhorší. Krátce ho napadlo, že kdyby se těm dostalo o trochu víc moci, pozavírali by všechny takové, jako byl on do psychiatrických léčeben a institucí. Ne že by byli sami o tolik lepší. Spíš měli štěstí, že neviděli svou prostřednost. Svou ubohost... zamumlal. Nechyběla jim sebedůvěra založit si rodinu a plodit další takové, jako byli sami. Kdyby tohle dokázal, nebyl by pravděpodobně jiný.
            Když o tom přemýšlel dodatečně a s chladnou hlavou, nebylo mu jasné, co ho znovu přimělo, aby se vydal dál ulicí vzhůru. Několikrát se rozběhl a několikrát se nerozhodně zastavil. Moniku, jestliže to vůbec byla ona, už dávno vpila ulice. Říkal si, že to nemá smysl, že ho nějaká Löwenzahn, pampeliška z kašičky nemůže zajímat... Huboval se, že se dělá jenom směšným, a přesto vždy nanovo spěchal dál, hlavu vtaženou hluboko mezi ramena. Teď už skoro běžel očima upnutý k černému asfaltu. Všechno ostatní zmizelo. Z přítomnosti zbylo jen vágní vlnění dívčích boků, z minulosti prázdný bílý čtverec.
            Odpoledne se přehouplo k večeru, obchody vyhazovaly poslední opozdilce a z otevřené kavárny uslyšel hudbu přerušovanou vyplácením výhry hracího stroje. Došlo mu, že se motá dokola a přinutil se usmát na orosená ústa reklamy na zubní pastu. Aranžérka za výkladní skříní zapíchla poslední špendlík a podívala se na hodinky. Poloustrojené figuríny stály teď jen v krátké košilce na nahém těle, zato však v baretu, a a opíraly se o stěnu potaženou pestrou dekorační látkou. Otáčely se po něm, všechny s týmž neosobním, profesionálním pohledem, uťaté pahýly paží natažené ven po svobodě, skrz vězení z betonu a skla.  
            Na nebi visely mraky jako slívy a s večerem temněly a nachověly. Evžen se chytil oběma rukama za krk, prudkým škubnutím utrhl knoflíček u límce a strčil kravatu do kapsy. Cítil, že se mu třesou prsty právě jako tenkrát, když si s klukama z Domova prohlíželi v umývárce fotografie filmových hvězd a přikládali k nim výstřižky reklam na dámské prádlo.
            Spásný jícen podchodu. Nad hlavou mu klapaly kramflíčky žen, přecházeli pořádkumilovní úředníčkové a troubila auta. Udělalo se mu mdlo a černo před očima. Podchod měl náhle východy tři, jeden dozajista slepý, ten končil ve zdi.
            Později se marně rozpomínal, jak se tam octl. Jisté bylo, že proběhl podchodem  tam a zpátky, do nosu se mu opřela směs voňavé dezinfekce záchodků, snad zacloumal i klikou u nějakých dveří. Přemáhala ho malátnost a slabost a zdálo se mu jen příznačné, že skončí svůj život někde na periferii v podchodu ulice. Košile se mu přilepila na mokrá záda.
            Vrznutí židle provázel povzdech a Evžen se hrubě, vítězoslavně zasmál. Dokud platil zákon o zachování hmoty a energie, nemohla se mu ztratit. Dokonce ani pampeliška z kašičky by tohle nedokázala.
            Vzhlédli k sobě zároveň a polekaně civěli jeden na druhého. Rád by, ale nemohl promluvit. Ještě raději by utekl, ale nemohl z místa. Stiskl si dlaněmi spánky a vtlačoval do nich pramínky horké, rozblázněné krve. Současně cítil, jak ho brní mozek, jak mu tuhnou ruce a nohy.  Polekaná můra narazila do světla, posetého mušinci. Evžen otevřel pusu, ale nevykřikl.
            Seděla na skládací židličce, vedle sebe pantofle s vystřiženými otvory na otlaky prstů, na stolku miska na drobné. Modrý plášť nadobro ukrýval dávno zvadlou krásu. Díval se na odulá kolena, u kterých končila hrubá pletená punčocha, přidržovaná nahoře širokou gumou. Tak přece ji dohnal. Nebylo snad tohle to, čeho se odjakživa bál? Že je zraní. Že je, nesmrtelné, zabije svou žádostivostí. Že je neopatrným dotykem strhne do ubohé smrtelnosti.
            -Was ist mit dir, mein Junge? Co je s tebou, chlapče? Nevzrušeně zvedla oči od pletacích drátů. Vzhlížely přívětivě za tlustými skly brýlí zpod vrásky, která bývala obočím, na bradě a pod nosem nad úzkou linkou horního rtu se zřetelně rýsoval knírek.
             Evžen se chytil umyvadla a dávil ze sebe všechnu chtivost a nedočkavost, všechno špatné, čeho byl schopen. Pak si dlouho znovu a znovu lil vodu na obličej a za krk a znovu a znovu poléval rozpálené čelo a spánky.
 
Kapitola XXX.      
     
            Zapisuju si všechny básničky, který si pamatuju ze školy a zpívám s maminkou všechny písničky, na který si jen vzpomenem. To umí maminka moc hezky. Kdysi zpívala v rádiu ve sboru, ale tatínek moc žárlil a nechala toho. Přála bych si, aby mě jednou někdo miloval tolik, že by žárlil jako tatínek. Jen výsledek by byl jinačí, protože já si nic zakazovat nedám. Zeptala jsem se, jestli je to špatný, a maminka řekla, že ne, že já už budu emancipovaná žena nového století.  
            Písničky jsou veselý i smutný, ale mamince tečou slzy při všech. Říká, že písnička je kus domova, tomu, kdo ji složil, přetejkalo srdce.
            Maminka zpívá a všechno skutečný se rozplývá a mizí. Ty tam jsou švýcarský krávy i hory, myšlenky dostaly křídla, chci je zadržet, ale nejde to. A už tu je naše stará kuchyň, nevím, proč se mi právě ta vrací ze všeho nejčastěj, snad že je maminka nejvíc tam a pořád něco chystá. Na jaře vyhodila starý kamínka, říkalo se jim bubínek, bylo mi jich líto a  stála jsem u nich na dvoře, dokud si je nenaložili popeláři. Večer, když nemohla vydržet únavou, sedla si vedle nich na malou třínožku a hlavu spustila do dlaní. A když jsem otevřela železný dvířka a přiložila pár špalíků, tančily po mamince ohnivý plamínky a vlasy se jí zbarvily maličko do červena.
            Za kuchyní je špajz. Jsou v něm láhve kvašenejch okurek a marmelád, sádlo a škvarky v kameninovým hrnci a na zdi svazečky cibule a česneku. Maminka tvrdí, že nikdy nechodila mlsat, ale u mě s tím počítá a vždycky tu najdu něco dobrýho.
            Kuchyň má okna do dvora. Nesvítí tam slunce a na jediným stromě v rohu u popelnic nikdy nedozrajou jeřabiny. Je tam špína, pavučiny a vrabci. Když byla maminka malá, hrála si na dvoře se strejdou Karlem. Rád se schovával do popelnice a pak se v ní kutálel, až to dunělo a hřmělo a lidi se vykláněli z oken, že je zemětřesení. Trest přišel v podobě rejžáku. Strejda prej bejval špinavej tak, že mu s ním vydrhli i  uši.
            Přes dvůr pozorujeme s maminkou hasiče. Jednou strejdu za jeho hóó-říí vytáhli i s trumpetou na vysokánskej požární žebřík, a když se uviděl až v oknech tý holky, pro kterou tohle všechno vyváděl, tak neskočil do její ložnice jako Fanfán Tulipán, ale pročůral si kalhoty.
            Maminka zpívá a už je tu naše škola, strašně drnčivě zvoní a ze tříd se ženou holky a kluci. Tváře nerozeznám, jen tady a tam nějakou skvrnu. Venku je krásně a za každým rohem čeká dobrodružství.
            Ve třídě vybírá naše paní učitelka výkresy na výstavku, ale můj nikdy ne, dělám, že mi je to fuk. Říká, že malíř ze mě nikdy nebude, zato že mám hlásek jako skřivánek. Není to pravda, dík hasičům a jejich pravidelnýmu rannímu nácviku Ptáčka jarabáčka zpívám jenom bas, slyším se dobře, i když malovat umím ještě hůř.
            Občas se mi přece jen něco povede. Malovali jsme mísu s ovocem, ale mně nestačily obyčejný jabka a hrušky, já jsem kreslila nachově modrý a fialový křížence hruškofíků, který rostou nanejvejš někde v Africe. Sladkost a šťáva se z nich zrovna ronila a pak se na výkrese slejvala ve větší a menší kaňky. A místo mísy byla pod tím ovocem další veliká, hladová černá kaňka. Ta hladová kaňka se jako černá dětská ruka natahovala vzhůru, už byla skoro na dosah těžkýho zlata hrušek a fíků, ale jen skoro.
            A učitelka řekla, Ty slívy nejsou špatný, ale kubismus sem zavádět nebudeme. A sama to nachově modrý ovoce odnesla koše. Tohle bylo pořádně sprostý. Připsala jsem si kubismus do slovníčku.
            Maminka zpívá a já vidím náš rohák, dolu na omítku někdo vyškrábal zprávu, že TONDA BYL VŮL. Já náhodou vím, kterej, a náš domovník asi taky, protože hned běžel na národní podnik, a ten to přišel okamžitě zamalovat. Přitom omylem opravili i ty dvě díry po kulkách z hrdinnýho květnovýho povstání, na který dvacet let vodili děti jako na dokument. Protože na fašismus se zapomenout nesmí.
            Ani ne za rok poďobaly fasádu bratrský kulky. Prej se tu pak každou noc objevovalo AŤ ŽIJE DUBČEK. Jen kvůli němu zamalovali i světlej, vybledlej flek
po dědečkově tabuli, kterej oznamoval, že tady léčil odb.lékař na srdce a nemoci vnitřní. Vždycky když k nám přišla babička, tak se u toho fleku chvilku zastavila.     Maminka říká, že všechno má svou historii, měl ji i ten vybledlej čtverec, kterej tak dlouho přebarvovali, až prej nakonec ani žádnej nebyl. Některý lidi tomu dokonce pomalu věřej. No není to hrozný?
            Když tak s maminkou zpívám, cejtím i ty plyšový sedadla v Národním divadle a těžkou, tajemnou vůni, když se zvedala opona, ale za ní byla ještě jedna, a než zazvonilo potřetí, přeběh mi vzrušením mráz po zádech. Tatínek si nás pak ved v noci po Národní třídě podpaží domů. Byla bych se někdy hrozně ráda podívala do tý kavárny naproti, scházej se v ní po představení herci a samí slavný lidi. Tatínek to tak dlouho odkládal, až jsme to už nestačili.
            Jo, takhle já si představuju. To mám asi po mamince. Jednou se mě ptala, jestli se ještě pamatuju na náš Petřín. Jezdili jsme tam z Vinohrad dvojkou, kdyby tady jezdily a cinkaly tramvaje, bylo by to hned veselejší. Voněl šeřík a maminka s tatínkem se drželi za ruce. A protože je tatínek žárlivej, tak dával pozor, aby ho nikdo neviděl a neslyšel. Až budu velká a budu mít někoho ráda, tak to budu křičet do celýho světa, aby měli všichni lidi radost se mnou.
            Tak jak bych já mohla zapomenout na Petřín?
            Jednou jsem si moc přála vidět zezhora těch sto věží a vylezla jsem sama na rozhlednu. V noci mě z toho strašně, ale strašně moc rozbolelo břicho a k ránu mi vyoperovali slepý střevo. Pamatuju se, že všechno kolem dokola bylo bílý, v břiše se mi proháněli nějaký bílý jedovatý hadi a byla mi zima a trápila mě strašlivá žízeň. 
            Když jsem se pak probudila, vynořila se maminka zničeho nic vedle mý postele, foukala mi na čelo a oči měla červený jako angoráček tety Kláry. Řekla jsem jí, že mi asi zapomněli v břiše jehlu, její hedvábný vlasy mě zašimraly na čele a na krku, a dokud jsem je cejtila u sebe, tak to tolik nebolelo. Tatínek za mnou přines knížky a mýho Gríšu, pořád musím myslet na to, že je teď docela sám v zapečetěným bytě. Tu jizvu jsem si ještě dlouho hejčkala a holky mi ji záviděly. Za gumovou žížalu jsem dovolila, aby se podívaly, jak mi lezou stehy.
            Naposled jsme byli na Petříně s Pepčou. Tatínek tlačil kočár a všude to hrozně moc vonělo a kvetlo. Maminka říkala, že je to šeřík, a tatínek, kterej musí mít vždycky vrch, že je to bez. A oba povídali, že je pražský jaro.
            Nejhorší je, že když otevřu oči, není tu naše škola ani dvůr s hasičárnou, ale jen a jen ten hřbitov pod naším oknem. Ptala jsem se, jak je možný, že tatínek už na všechno zapomněl, že nemá v hlavě nic než tu asimilaci, a maminka řekla, že nezapomněl, a v tom to právě vězí.
 
Kapitola XXXI.
 
            Proč jsou některý lidi samá smůla a těch, který si to vůbec nezasloužej, se drží štěstí? Rozdělit to spravedlivě by přece nemohlo bejt tak složitý, ale zdá se, že si s tím v nebi nevědí rady. Jak jinak by bylo možný, že se maminka ještě pořád neuzdravila?
            V noci jsem nemohla spát. Probudila jsem se a posvítila si baterkou do všech rohů i pod peřinu, ale příšery, který na mě předtím tolik dorážely, nikde nebyly. Znamená to, že neexistujou, nebo že na světle nemaj odvahu?
            Když jsem se kránu probudila podruhý, byl u nás doktor.
            Musím si udělat jasno dřív, než pudu kolektivně ke zpovědi a ke svatýmu přijímání, aby se pak zas někdy neřeklo, že to byla chyba. Co když totiž ani žádnej pánbůh není?
            V tělocvičně Bóža nebyl a doma taky ne. Učitel a auslendr, to tady nikdy nebylo... V každý ruce jednu botu, našlapovala jsem jenom v ponožkách, ale baba domácí mě přece vyšpehovala a šklebila se jako deset čertů. Utekla jsem a ztratila přitom na schodech tu jednu botu. Mám strach, co bude, jestli bába nepude na policii?
            Manka píše, že jí vzteky umřela babička. Vydržela první republiku i znárodnění a pak nepřežila devadesátý narozeniny.
            S kytičkou, babičko, přišli jsme přát... Pionýři s kytkou a v bílejch košilích  drmolili, jak to měli naučený a přitom civěli do propadlý tváře a bezzubý pusy, já přece vím, o čem mluvím. Mančinu babičku jsem viděla a můžu dosvědčit, že takhle strašný si požehnaný stáří nikdo z nás nepředstavoval.
            Ruce své sílu, dala jsi míru, ale babička, která dostala penzi až za Dubčeka, protože měla živnost a krámek s výšivkama, se zlostně obrátila k oknu a poslední verš Pionýr, babičko, ten tě má rád, ten už prej rozhodně neslyšela. Kdyby to prej nebyl hřích, tak bych požehnaný stáří zapsala do slovníčku.
            Večer pořádala škola zájezd na Příběh opravdovýho člověka. Manka dostala volno a třída účast na díle proslaveným v literatuře i ve filmu, splnila na 99, 9 %.
            Nedala jsem pozor a Pepík si polovičku dopisu nacpal do pusy a z druhý udělal vlaštovku. Tatínek řek, že mu ušetřil práci, protože ty vtákoviny už nejsou k vydržení. Příští dopis prej pošle zpátky. Nevyplaceně. Musím Manku varovat.
            Potkává mě jedno neštěstí za druhým. Maminka se dívá vyčítavě a mlčí. Tohle je vždycky ze všeho nejhorší. Hned vím, že je malér. Za školu nechodím, jednak není kam a pak - chybí přitom ta pravá psina. Tak co jinýho na mě mohlo prasknout než ta pitomá bota?
            S Mankou jsme chodily do parku a na rakvičky se šlehačkou, který byly v poslední době uvnitř prázdný, jako by je někdo vyžral. Nejlepší ale bylo, když se jí podařilo sbalit volňasy do biografu. Mančina máma měla zadarmo všechny filmový premiéry, záleželo jen na tom, jak to dopadne s uvaděčkou. Jestli si dá vysvětlit, že jsme skoro plnoletý. Prej že moc dělá z lidí bestie. To můžu dosvědčit. A taky uniforma. Uvaděčky, samy u zdroje potěšení, bránily lítačky do sálu všemocností černýho pláště jako tygřice.     
            Western v televizi, to není ono. V kině jsme si s Mankou koupily eskymo, hudba tesknila, lkala a kvílela pod kopyty koní tak, že nám do něj kapaly slzy. Na konci nás museli překračovat, seděly jsme až do úplnýho doznění zlíbaný od Gregory Pecka, a dokonce i obtloustlýho Johna Wayna tak, že jsme se bály jít domu, aby to na nás nebylo poznat. Nevím, kde zůstali smrtelně odvážný hrdinové americkejch filmů, ale už to prostě není ono. Dívám se z okna dolů na ten hřbitov a mám pocit, že je konec, že nic už není a nikdy nebude jako dřív.
            Maminka pořád mlčela a tak jsem řekla, že jsem v tom nevinně a že o ničem nevím. To nemůže nikdy škodit a je dobrý to předeslat předem. A že bota byla rozšmajdaná a stará a že ji odpracuju. Maminka jenom vrtěla hlavou a pak mi podala dopis od strejdy Karla. Byl stručnej a věcnej. Co takhle poslat mě na prázdniny do Toronta?
            Ptala jsem se jednou babičky, jakej vlastně byl, ten strejda Karel, a babička se začala usmívat, co usmívat, babička zářila jako lampion, dokonce zvedla hlavu, kterou jindy drží pořád trpitelsky vtaženou mezi ramena, a ten její usouženej, trpitelskej úsměv jí zjihnul a vrásky se nažehlily. Pak několikrát vzdychla a řekla, že to bylo doslova a dopísmene strašlivý dítě s nezvládnutelným charakterem. Že šla kvůli němu ze strachu do strachu, ve škole a v ředitelně byla víc než doma a den, kdy něco neproved a nevolala učitelka, nebyl celej. Ale ani tehdy to nebylo zažehnaný, ještě pořád mohla přilítnout domovnice, policajt nebo sousedi, a co strejda nestačil ve dne, dohonil v noci. Nebyly vánoce, aby nehořel stromeček, nevybuchly kamna nebo se nemusely hasit záclony. V hlavě se mu bez přestání honilo plno roztodivnejch nápadů, který by nikoho jinýho nenapadly, ale strejda nejenže je všechny sám vymyslel, ještě je dokázal i uskutečnit.
            Nakonec babička řekla, že moje maminka byla čaj, s tou že si nic neužila. Zato ze strejdy jí v pětatřiceti začaly šedivět vlasy a oddychla si, až když ho vzali na vojnu. Ale ani tam nedal pokoj a byl víc v base než na cvičišti. Hledám, bráním, střežím..., odpovídal předpisově, takže se dlouho nevědělo, jestli je takovej blb nebo cvok. Když na stráži zahodil pušku a začal pod kamenem lovit nějakou užovku s tím, že hledá třídního nepřítele, bylo to konečně jasný a vyfasoval prokurátora. Svět mu byl prostě doma malej, a když utek za dráty, byla to jeho jediná šance a obrovský štěstí. 
            Maminka čekala nad dopisem, srdce mi bouchalo, jak bych mohla nechtít letět do Toronta, když má člověk takovýho strejdu?           

                                                                                                                                Pokračování příště

           
            Pokračování příběhu:   http://www.pozitivni-noviny.cz/autor-kubesova.html
 


text © Blanka Kubešová, 20.5.2006


NEPŘEHLÉDNĚTE:   další články v rubrice  DOPORUČENÍ  nebo v sekci LITERATURA