Jitka Dolejšová:  Terezka a škola života
 
   Když Terezka nastoupila na nové pracoviště na místo „studijní referentky“, nestačila se divit. Patrový okálový domek měl papundeklové snad i dveře. Bylo slyšet každé slovo nejen z vedlejší kanceláře, ale i všechny zvuky z toalety, která byla na konci chodby. Když někdo v přízemí kýchl, rozvibrovaly se stoly a židle v celé chatrné budově. Pokud zazvonil telefon, vrhali se všichni zaměstnanci ke svému aparátu v domnění, že to zvoní právě „u nich“. Když někdo prošel po chodbě, měli ostatní jistotu, že z hrnku kávy na jejich stole vyšplouchla tekutina na nejbližší dokument.
 
   Slibovaná pracovní náplň studijní referentky zůstala jen slibem. Jediný, zato zničující stálý úkol dostala Terezka od své nové nadřízené, bývalé vychovatelky v družině, hned na začátku. Iniciativní šéfová, která měla podřízenou pouze a právě jen Terezku, jí hodila na stůl velikou krabici, ze které se vysypaly tisíce malých novinových ústřižků. Při podrobnějším zkoumání Tereza zjistila, že jde o adresy. Různé adresy různých lidí v různých podnicích, které spojovalo jedině to, že byly vytištěny na zažloutlém novinovém papíru a psány drobounkým písmem. „Velká šéfová“ se jí s pýchou sobě vlastní svěřila, že každý den z Hospodářských novin vystříhává sloupek s kontaktními adresami, které by se jejich podniku mohly třeba někdy hodit. Někdy jí s vystřihováním pomáhají členové rodiny. Úkolem nové studijní referentky je všechny adresy přepsat na kartičky z tuhého papíru a založit kartotéku.
 
   Pokud se domníváte, že tento příběh je stal někdy hodně, ale opravdu hodně dávno, jste na omylu. Psal se rok 1995 a éra počítačů již vyrostla z dětských střevíčků. Ovšem pokrok se netýkal tohoto státního podniku, jenž čítal 20 lidí, různě posbíraných pomocí inzerátů v denním tisku. Ostatně tak se tu ocitla i Terezka, která se po maturitě na gymnáziu nedostala na vysokou školu.

   A tak Terezka každé ráno usedla na rozvrzanou umakartovou židli a zapnula starý elektrický psací stroj sovětské výroby. Tento „zázrak techniky“ již asi zažil mnohé. Některé klávesy reagovaly až na použití hrubé síly, řádkovač se zasekával, válec špinil papír i prsty… Terezka se snažila a každý den naťukala 400 až 500 kartiček s absolutně nepotřebnými adresami.

   Po týdnu se citelně ochladilo, teploty venku klesly pod nulu a v papírovém domku to nebylo o moc lepší. Protože budova nebyla vybavena topením, byl do každé kanceláře přinesen starší, leč prý normám vyhovující přímotop. Terezka, které už zkřehlé prsty odmítaly poslušnost, se zaradovala. Zapnula přímotop a chtěla začít psát. Ale psací stroj nefungoval.
Nebylo to z důvodu, že by se rozhodl za takových nelidských podmínek stávkovat, ale proto, že místní síť neunesla takovou zátěž. A tak šla na chodbu, kolega jí ukázal rozvodovou skříň, a ukázal jí, jak nahodit pojistky. Poradil jí, že ke skříni nejsou klíče, a tak je nejlepší si přinést na otevírání něco svého, třeba nůž. Tereza nůž neměla, tak si připravila lžičku, kdyby zase náhodou.
To „kdyby zase náhodou“  nastalo pět minut poté, co Tereza zapnula psací stroj a chtěla k tomu trošku tepla. Pojistky vypadly a Tereza se se lžičkou opět vydala na chodbu. Pochopila, že si musí vybrat. Buď teplo, nebo funkční psací stroj. Horší bylo, že pojistky začaly vypadávat i v případě, že Tereza zapnula pouze jeden elektrický vynález…
 
   Po dvou dnech se ale díky své šikovnosti naučila zkoordinovat pohyby i práci. Zapnout teplo, vyběhnout se lžičkou na chodbu, vypáčit skříňku, nahodit pojistky, zabouchnout skříňku, běžet zpět. To opakovat do doby, než bylo v kanceláři trošku teplo. Pak zapnout psací stroj, vyťukávat do zblbnutí adresy a lžičku-otvíračku mít stále při ruce, aby se při každém nahazování pojistek už tolik nezdržovala. A střídat to – zatopit – psát – zatopit – psát. Housku se sýrem k obědu si ohřívat nemusela a teplou kávu si nosila v termosce z domova.
Terezka byla statečná holka a uměla se se životem prát. Psala a psala, až po měsíci si mohla s úlevou vydechnout. Všechny adresy byly přepsány na kartičkách a přehledně naskládány v dlouhé kartotéce. Jen sama Terezka věděla, za jakou cenu. Bolavá záda, namožená ramena, ztuhlá šíje – v noci bolestí nemohla spát. Od zimy věčně nachlazená, oči pálily, byla unavená jako nikdy dříve.
 
   Ten den slavnostně oznámila své nadřízené, že je hotová. Byla naivní – čekala, že se jí dostane aspoň malé pochvaly. Nadřízená jen pokývla, odložila katalog Quelle, sáhla do šuplete a vytáhla další objemnou obálku. Zlomyslně se ušklíbla a řekla: „Tak můžete pokračovat…“
Terezce se zatmělo před očima.  Vzala obálku, otočila se a beze slova odešla do své kanceláře. Teprve tam se potichu rozplakala…Bezmocností. A přála si, aby se něco stalo, co by jí pomohlo…
 
   Za dva týdny, když šla ráno do práce, ji předjely houkající hasičské vozy. Papírový domek hořel! Hořelo všechno. Střecha, papundeklové stěny, vystřihované adresy i její pracně vyrobená kartotéka. Z budovy zbylo jen pár ohořelých trosek. Někdo říkal, že tu noc ve své kanceláři přespal jeden ze zaměstnanců, vášnivý kuřák. Usnul  a od cigarety chytl gauč, pak papíry v koši, záclony… Jiná verze mluvila o elektrickém zkratu. Příčina se nezjistila, ale na výsledku to nic nezměnilo.
Podnik se stěhoval do menších prostor a současně propouštěl zaměstnance. Začal s těmi, kteří v podniku pracovali nejkratší dobu. Terezce to ani nevadilo.
Teď pracuje jako zástupkyně ředitele v prosperující soukromé firmě a práce ji opravdu baví. Když vypráví o svém minulém zaměstnání, už se tomu směje. Říká, že to byla dobrá, i když tvrdá škola života.

 text © Jitka Dolejšová, 23.5.2006
 

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...   nebo v sekci LITERATURA