Petra Haasová:  Hrabalovo Kersko
   Ono květnové sobotní dopoledne se vydařilo. Stála jsem u pramene svatého Josefa uprostřed hloučku lidiček převlečených za turisty a přála si z celého srdce, abych tam nebyla. Večer předtím jsme s kamarádkou pracně lepily třpytky na můj omšelý riflový kostýmek, abych pořádně reprezentovala na akci „Hrabalovo Kersko“. Ani ve snu by nás nenapadlo, že by bylo lepší jej nějakou tou záplatou spíše „dorazit“.
Výsledek naší celovečerní námahy byl pro okolostojící účastníky  akce Klubu čtenářů Bohumila Hrabala ohromující. Nejenže jsem v jarním sluníčku svítila jako nová dvacetikoruna, ale navíc jsem ze všech sil balancovala na deseticentimetrových podpatcích nových botek a snažila jsem se tvářit, jako bych běžně chodila vysypávat odpadkový koš ve velké večerní. To se stává jedincům, kteří si na pozvánce přečtou pouze HRABALOVO KERSKO, přeskočí malá písmenka a zaměří se ihned na bohatý odpolední program a možnost konečně poprvé v životě ochutnat lahodné Postřižinské pivo. Přesněji řečeno – stalo se to pouze jednomu jedinci – mně!  Sluníčko zářilo, já jsem zářila a očekáváním zářili všichni přítomní, rozumně a pohodlně odění do sportovního oblečení, jelikož den věnovaný památce Pana spisovatele začínal osmikilometrovým „minipochodem po místech, která měl Bohumil Hrabal rád“. Doprčicpráce!
   Nejsem však žádné ořezávátko, nýbrž horalka (ač momentálně maskovaná), a tak jsem hrdinně překonala zbabělou myšlenku přesunout se rovnou ke stánku se zlatavým Postřižinským mokem a předstírat vyvrtnutý kotník nebo zlomené sebevědomí.
Jan Řehounek na fotografii Milana Richtermoce
   Vyrazili jsme. Během krátké doby jsme se ocitli před nevelkou chatou, kam si pan spisovatel jezdil „lízat rány“, způsobené mu životem, kde sedával na zahradě a tvořil svá slavná díla. Říkalo se, že když podlehl inspiraci, rozléhal se okolím rachot jako by střílel z kulometu, tak rychle psal. Tvrdil, že mu na tu rychlost kolikrát ani nestačí myšlenky.
   Náš průvodce Jan Řehounek, spisovatel a organizátor akce, nás kolem sebe shromáždil a my jsme zvědavě okukovali místo, kde k panu Hrabalovi přicházely myšlenky a nápady a přes jeho hbité prsty na sebe braly podobu Slavností sněženek či Postřižin. Nejvděčněji jsme my, posluchači, reagovali na úryvek, který nám ze své knížky „Hrabal a jeho město, kde se (bohužel) nezastavil čas“ Honza Řehounek přečetl. Pojednával o setkání s tímto svérázným člověkem, který nade vše miloval prostor a klid na psaní, které mu skýtala jeho „samota“.
 
   Vystoupili jsme z auta přímo do poetického světa Hrabalových knížek. Vlahý větřík pozdního jara hladil hedvábnými dlaněmi rozježené hlavy borovic a jemnými prsty pročesával chvějící se lístky osik a heboučké větvičky břízek. Kočenky prostrkovaly hlavičky mezi plaňkami plotu, pod mohutnou břízou, na níž je rezavými hřebíky přibita žlutá cedulka s číslem 0274, stál na stole pokrytém vikslajvantovým ubrusem psací stroj značky Underwood. Tráva se po nočním deštíku třpytila, jehličí pronikavě vonělo.
Chvíli jsme, zasaženi tou krásou, tiše stáli na cestě. Náhle se otevřely dveře chaty, vyšel pan spisovatel a zvolal: „Jak to?“
Rozpačitě jsme pozdravili „Dobrý den“ a pan místostarosta nesměle začal:
„My jsme z Nymburka…“
Bohumil Hrabal na fotografii Milana Richtermoce
„To je dobře!“ reagoval prudce Mistr. „Tak se seberte a rychle se tam vraťte! A pozdravujte tam!“ „Promiňte,“  zkoušel to dál hlas od vrátek, „já jsem zástupce starosty a byl jsem pověřen…“
„Mě je to jedno, kdo jste! Jděte pryč! Já jsem sem přijel psát!“ volal již vztekle spisovatel.
„Ale, pane doktore, my jsme vám jen přijeli sdělit…“ snažil se místostarosta a pak se zeptal: „Můžeme dál?“
Pan doktor došel těžkým krokem k "braňce" a otevřel ji.
„Co chcete..? Ježíši… já mám dnu, mě bolejí nohy!“ Odvrátil se a kráčel zpátky do zahrady k lavičce u stolku. „Já nechci nikoho vidět…“ hučel.
A my, nezváni, šli jsme pomalu za ním jako tři králové a já mu povídám, že dnu měl i velký vojevůdce Albrecht z Valdštejna.
„No jo,“ zasténal zoufale pan Hrabal, „tu měl i Karel Čtvrtej. Ale teď ji mám já! A hrozně to bolí!“ Usedl křehce na lavici a díval se kamsi mimo nás, do lesa plného ptačích hlásků, do zahrady s důstojnými kočkami, do krajiny bez návštěv…
Minutu dvě jsme stáli kolem něj, přece jen zaskočeni tou urputnou obranou, a pak to pan místostarosta zkusil ještě jednou.
„My jsme vám jen přijeli říct, že naše zastupitelstvo vám udělilo čestné občanství.“
Spisovatel ponořil hlavu do dlaní a zvolal:
„Ale já vo nic nestojím! Seberte se a běžte do prdele!“
Neuvěřitelné se stalo skutkem. Vítr v korunách přestal šumět, ptačí hrdélka oněměla a my se otočili a s tichým „Na shledanou“ jsme prošli vrátky. Zavřel jsem a ohlédl se zpět. Kočenky se posměšně šklebily u plotu, Mistr seděl bez pohnutí nad psacím strojem s nachystaným listem papíru a pěnkavy už nesly ty veselé zvěsti po celém polesí…
(Jan Řehounek: Bohumil Hrabal a jeho městečko, kde se (bohužel) nezastavil čas, Nakladatelství Stanislav Klos, Nymburk, 1998)
 
   Vypadalo to, že pan Hrabal od nešťastné delegace čestné občanství nepřijal, ale onen památeční glejt, který mu posléze Nymburští poslali poštou, byl nalezen po jeho smrti v pozůstalosti – měl jej uložený mezi svými čestnými doktoráty.
   Naše cesta pokračovala kouzelnou voňavou krajinou k řece Labi. Při každém mém pohybu se moje třpytky rozlétly do něžných pryskyřníků a zelených ostrůvků trávy. Představovala jsem si, jak tudy kráčel se svým typicky podmračeným výrazem pan Hrabal a v hlavě se mu rodily postavy, šuměly rozhovory a promítaly se situace, kterými zanedlouho čtenáři ukázal svůj bohatý vnitřní svět. Litovala jsem, že jsem, byť i třeba takovým způsobem, jaký popsal Jan Řehounek ve své knize, neměla možnost poznat jej osobně. Ne tak můj parťák, fotograf Milan Richtermoc, který se kromě toho, že mi asi dvacetkrát různými způsoby naznačil, že chci-li být „za modelku“, nemám co dělat v kerských luzích a hájích, choval celkem kamarádsky.
„To já jsem to štěstí měl“ pochechtával se při té vzpomínce „ale málem jsem dopadl jako pan místostarosta“. To mě zaujalo a rozhodla jsem se jej vyzpovídat:
 
■  Jak se Ti podařilo pana Hrabala, tak plachého člověka, přimět k rozhovoru?
„Byl jsem tenkrát čerstvým redaktorem Expresu a chtěl jsem se vytáhnout a přijít s něčím neobvyklým. Drze, bez ohlášení, jsem se vydal do Kerska, navíc v předvečer jeho osmdesátin. Podobným způsobem jako delegace z Nymburka jsem byl odkázán… příslušným směrem. Tak jsem chvíli schlíple postál u branky, aspoň mu popřál všechno nejlepší k osmdesátinám a podal mu svoji knížku „Světlo na konci tunelu“ věnovanou památce Jana Palacha. Ta jej tak zaujala, že mě pozval dál. Z toho rozhovoru mám unikátní nahrávku a fotografie, kterých si velmi cením.“
 
■  V čem hledal Bohumil Hrabal inspiraci?
Nehledal inspiraci. Jeho díla k němu přicházela, když „nastal jejich čas“.  Byl to, jak sám říkal, odraz skutečnosti, silný prožitek, který jej donutil sednout za psací stroj a psát. A přepisovat. Každé dílo přepisoval několikrát, Ostře sledované vlaky měly dokonce i několik variací. Na stáří se uchýlil ke kratším sdělením, psal eseje a připravoval se na ně. Jak povídal – doma v posteli, při cestě autobusem, přemýšlel a dával dohromady – například Dopisy Dubence. Ráno sedl za stůl a do dvou hodin to muselo být hotovo.“
 
■  Co pro něj psaní znamenalo?
„Občas tvrdil, že má ze svého psaní někdy i strach, protože dokáže být škodolibý, dokáže zraňovat, a to způsobovalo, že na jedné straně měl z psaní velkou radost, na druhé straně se jej bál. Ale také se za tu svoji škodolibost kál stejně tak, jako Angličané, jak říkával: Omlouvám se! Koho jsem neurazil dnes, udělám to příště! Svou první knihu vydal až když mu bylo čtyřicet pět. Tvrdil, že na psaní člověk musí být vzdělaný – dokonce někdy i proti své vůli. Nejdříve psal básně – dokonce několik knih básní. Jde i o to, říkal, chtít někoho napodobit. Mít v sobě tu touhu, odvahu a drzost, umět trochu lhát a osvojit si umění mystifikace. Umět se předvádět ve společnosti a toto umění přenést potom i do své tvorby.“
 
■  A oblíbení autoři? Koho pan Hrabal  četl nejraději?
„Kafku i Haška. Kafkův Proces a Haškův Švejk – to byly takové jeho dvě vstupní brány. Inspirovali jej i svými životy. Z básníků jej okouzlil například Vysockij, Lermontov a Jesenin. Měl rád Dostojevského. Za knihu knih však považuje Joyceovu Odysseu. Četl ji čtyřicet let a až na stáří ji pochopil. Byla to jeho bible, jak říkal, učebnice.“
 
     Vyptávala bych se ještě dál, ale za ohbím cesty už na nás pomrkávaly bílé stany, vstříc nám letěla vůně opékaných klobásek a celý lesní ateliér Kuba vypadal, že už na nás nedočkavě kývá – kde jste, představení začíná! Zatímco jsme se kochali výstavou fotografií Karla Kestnera, na malém pódiu vyhrávala rozverné písničky skupina Třehusk a v zákulisí se připravovali ochotníci z nymburského Hálkova divadla, kteří v krátké ukázce skvěle představili úryvek z divadelní hry Obsluhoval jsem anglického krále. Na stáncích šlo na dračku Postřižinské pivo a fotografie z filmu pana režiséra Menzela Ostře sledované vlaky, jelikož návštěvu přislíbili hlavní hrdinové: Miloš Hrma - Václav Neckář, Viktoria Freie - Naďa Urbánková a výpravčí Hubička - Josef Somr. Přestože se, bohužel, Václav Neckář ze zdravotních důvodů musel omluvit, ostatní hosté splnili veškerá očekávání. Viktoria Naďa bez sebemenších rozpaků poradila zvědavému moderátorovi, jak se trhá kanape – hlavní věc prý je, nesundat si „při tom“ boty. Neméně ošemetnou otázku měl pan moderátor naPetra Haasová s výpravčím Hubičkou alias Josefem Somrem. Foto: Jan Řehounek Josefa Somra – jak si užil tu slavnou „razítkovací“ scénu. Pan Somr nešťastně odvětil, že mu to sice vždycky všichni záviděli, nicméně ta hlavní, razítkovací scéna se točila bez něj. On se prý „nachystal“ – a svůdný zadeček filmové Zdeničky si orazítkoval beze svědků samotný „rejža“.
     Došlo i ke křtu nástěnného kalendáře s motivy Hrabalova působení na železnici v následném literárním zpracování, který pan Somr jemně a roztomile pokřtil Postřižinským pivem tak, že se piva napil a kalendář „odýchal“. Atmosféra byla krásná, uvolněná a příjemná. Nedalo nám, abychom si na závěr v restauraci na Hájence se vzpomínkou na Slavnosti sněženek a slavnou hádku dvou mysliveckých sborů o kance „…se šípkovou omáčkou!!!...Ne! …se zelím!!!“ nedali malé pivo na rozloučenou s Kerskem a s Bohumilem Hrabalem. Dívala jsem se do korun stromů, vzpomínala na jeho oblíbené, do borovic zakleté dívky Švarnou Tonku a Krásnou Pepinu, a na jeho velké vyznání v knize Slavnosti sněženek.
 
   „A tu chvíli mi došlo, že vlastně já jsem na lidi hulvát, lidi mne dobrácky navštíví, a já dělám ksichty, že mi to vadí, že mne to ruší, lidé mi dobrácky přinášejí zprávy o svých i jiných osudech, ale já se dívám z okna a odpovídám tak, že kdyby v těch mých návštěvnících nebylo trošku lásky ke mně, tak by se zvedli a už nikdy nepřišli. Ale já vím, teď díky paní Beníkové vím, že já vždycky chci psát, když mne někdo navštíví, mně se chce nejvíc tu chvíli psát, ale vůbec se mi psát nechce, dokonce se i psaní bojím, když jsem celé dny sám, když vím, že mi psaní nejde a nepůjde, tak tu chvíli, když jsem sám a mohl bych psát, tak se té samoty a psaní bojím, a proto vycházím před dům, jdu do lesa, chodím sem a tam, a hledám člověka, kterého pak s ohromnou laskavostí přivedu domů, abych mu pak na závěr rozpravy a hovoru nepřímo řekl, že vlastně mi ten návštěvník ukradl vzácný čas, ve kterém jsem chtěl toho napsat víc, než jsem si mohl vysnít.“
 
     A najedou jsem si, díky té krásné sobotě a stromům, prameni, voňavému kerskému tichu a pocitu, který jsem si v sobě odnášela, uvědomila, že jeho literární nebesa jsou usmířena, jak mistr Hrabal s oblibou říkával. Že si nás všechny našel, přivedl do své tiché samoty, do své duše, a že je nás tisíckrát více než všech těch třpytek, které jsem zanechala na cestičkách v Kersku. Ale on to stejně věděl….
text ©  Petra Haasová, 26.5.2006
foto © Jan Řehounek a Milan Richtermoc

DOPORUČUJEME: další články z rubriky ZAJÍMAVOSTI  nebo v sekci PUBLICISTIKA