Jaroslav Kovaříček:  Chvála stáří

Nemohu se ubránit dojmu, že v moderním světě převládá kult mládí. Na tom by nebylo nic špatného, mládí je radostné životní období a dívat se na mladé tváře je pro mne zajisté příjemnější, než dívat se do zrcadla. Problém je pouze v tom, že mládí je prchavé a proces stárnutí nelze zastavit. Ve jménu mladosti bývají starší lidé snadno přehlíženi. Sehnat novou práci po padesátce není snadné. Strach ze stárnutí vhání především ženy do rukou chirurgů, kteří se jim operativně snaží zahladit znaky normálního stárnutí, často s nepěknými zdravotními následky. A když šedesátiletá žena získá chirurgickou cestou vzhled mladičké slečinky, je to jen povrchní klam, který při pečlivějším pohledu vzbudí spíše rozpaky a trapnost. Ano, najdou se i starší lidé, kteří v honbě za ztraceným mládím dovedou ze sebe udělat trapné šašky. V jednom krajanském plátku četl jsem pozvánku na disko pro mladé i mladě se cítící. A tak tam starší dámy a pánové v ohlušujícím rachotu pahudby poskakují jako kůzlata a ještě jsou na sebe pyšní jak se dovedou mladě cítit. Nu, ve svém věku už by snad měli vědět, že takové disko není projevem kulturního chování a ničit si tam sluch se hodí spíše těm mladým lidem, kteří provádějí hlouposti jen z nedostatku rozumu a zkušeností. Disko není obrazem mládí, ale spíše primitivní hlouposti. Starý člověk, cítící se mladě! Co je na tom obdivuhodného? Lépe je cítit se dobře a přiměřeně svému věku.
 
Každé údobí života má své půvaby a přednosti. Mládí má elán a energii, ale také málo životních zkušeností. Slyšel jsem v rozhlase rozhovor s nějakým slavným idolem populární hudby, který ve 24 letech napsal píseň „Až mně bude 64“ a to  mu dnes je. Hlasatelka se ho ptala jak se tedy cítí nyní a on odpověděl, že přesně tak, jako když mu tenkráte bylo těch 24, tedy že je stále stejný. Mne ale napadlo, co jsi člověče dělal těch 40 let?  Dělám občas přednášky pro mladé lidi o síle dobré hudby. Asi následkem onoho kultu mládí většina mládeže dnes neposlouchá staříky s náležitým respektem. Dají hodně na povrchní dojem a tak se netváří nadšeně nad šedovlasým člověkem, co jim chce líčit krásu třeba klasické hudby. Trochu jsem je zmátl, když jsem si své šediny nabarvil na modro, ne abych se cítil mladě, ale abych jim předvedl, že i starý člověk může mít smysl pro recesi a dělat si ze sebe legraci. To totiž také patří k stáří. A potom se jich ptám, jaké rozdíly vidí mezi mladými a starými lidmi. Odpovědí je hodně, poněvadž těch rozdílů je vskutku dost. Jednu důležitou rozdílnost ale vždy opomenou, a tak jim ji připomenu: My staří jsme také jednou byli mladí a pamatujeme si jaké to bylo, mladí lidé však nemají nikde záruku, že se toho stáří dožijí. A když poslouchají techno, chodí do diska a drogují, tak se ta pravděpodobnost dožít vysokého věku zmenšuje. Někteří se dovtípí a naslouchají. Jiní to zcela přehlížejí, ale i to je v pořádku, vysvětlím jim, že každý z nás má zodpovědnost za svůj život, tedy za své činy. Ti chytří pochopí, že informace jsou důležité, a sami dojdou k rozumným závěrům a ten zbytek ponechme jejich údělu, nic jiného se s nimi dělat nedá.
 
Při svém působení na Východním Timoru jsem rád zajížděl do zapadlých vesniček v horách, tam ještě neměli televizi ani jiné moderní sdělovací prostředky, lidé žili tradičním způsobem života. Viděl jsem tam děti veselé, protože každý je měl rád. Viděl jsem také, jak mladí lidé se ku starým lidem chovají s úctou. To těm starým dodávalo nejen smysluplnosti, ale i zodpovědnosti, bezstarostnost mládí nejen dobře chápali ale byli také dobrými rádci a ochránci. I přes chudobné podmínky, v jakých tam lidé žiji, převládala mezi nimi pohoda a radost. Maminky učily děti tradičním zpěvům i tancům, staříci vyprávěli příběhy i báje a děti pozorně naslouchaly. Po návratu do naší moderní civilizace zaráželo mne, jak málo se lidé v našem blahobytném světě usmívají, mladí i staří.
 
Mládí i stáří jsou přirozenými etapami života a je moudré cítit se tak, jak člověk je, a ne jak by si přál, či jak mu to reklama vnucuje. Tedy v každé době být sám sebou. Stáří sebou nese i nepříjemnosti jako nemoce a fyzické oslabení, má ale i své klady. Starý člověk má mnohem více vědomostí a hlavně zkušeností, jeho pohled na svět i na život může mít proto hlubší ponor. Starý člověk už také ví co dokázal, kým vlastně je a tím mu odpadají nezdravé ambice, hlad po penězích či moci. Ví, že kvalita života nespočívá v materiálním úspěchu, ale ve smysluplných prožitcích. Zajisté, lidé jsou různí a po tomto světě chodí i spousta ignorantů a hlupáků, u těch je však lhostejno, jsou-li mladí či staří. Mnohé lidské kvality jsou společné mládí i stáří – radost ze života, laskavost, tolerance, kultivovanost a dobré mravy. Tyto kvality stářím neubývají, naopak, zušlechťují se. A je tu ještě jiná vlastnost – aby byl člověk starý, musí být naživu. Mládí má tendenci brát život jako samozřejmost, ale ve stáří si lépe uvědomujeme, že je to vlastně vzácný dar. Moudrý starý člověk proto lépe využívá čas a více si váží každého dne.
 
Rád vzpomínám na své dětství, kdy mi děda namísto pohádek vyprávěl o svém působení v legiích v Rusku, a jak je bolševici hnali až do Vladivostoku. To mi pomohlo formovat si názory na politiku i svět. A starý hostinský Kouřím vedl se mnou zajímavé řeči a půjčoval mi Masarykovy spisy, které byly z veřejných knihoven vyřazeny. Rád jsem naslouchal staříkům, když poutavě vyprávěli své životní příběhy. Dnes je tendence odkládat staré lidi do izolace v domovech pro penzisty. Nejen že jejich život stane se fádním, ale mladí lidé jsou tak okradeni o příležitost čerpat z jejich životních zkušeností.
 
I stáří je dobrým věkem života, už tím, že se ho člověk dožil. Zpravidla je materiálně zajištěn a vlastně toho moc už ke spokojenému životu nepotřebuje. Nemusí se honit za přeludy, nemusí obhajovat živobytí, o rodinu se postaral, a může se proto více věnovat sobě a svému žití. Staří lidé mohou cestovat, odpočívat, užívat si bezstarostně všelikých drobných radostí, kterých je na tomto světě hojně. Bezstarostné mládí? Kdepak, stáří odebírá starosti, až na nějaké to píchnutí v zádech a podobně, ale to k věku patří a hlavu si s tím lámat netřeba. Pokud ovšem staříka či stařenu nenapadne cítit se mladě, to má potom starostí nepřeberně. Takže já na ten kult mládí nedám, nač si zbytečně kazit radost ze stáří?
text  © Jaroslav Kovaříček, Adelaide, 25.5.2006
foto  ©  Václav Židek
 

OHLASY KE ČLÁNKU

► Jaroslav Volf, 31.5.2006

Vážený pane Kovaříčku,

přijměte, prosím, toto poděkování za „Chválu stáří“ v PN. To je článek, který přesně popisuje určité odlidštění v některých „civilizovanějších“ částech světa. U nás to cítíme velmi palčivě, protože inklinování k bezohlednému sobectví zde má jistou tradici stejně jako poměrně značné sociální cítění.

Vámi uváděný postřeh z Timoru je víc než výmluvný - ono jde skutečně o vzdálení či nevzdálení se lidské společnosti, kde určitá míra nesobecké soudržnosti je podmínkou existence. Faktem je, že v tradičněji orientovaných společenstvích, které nekladou na první místo jen hodnoty finanční a „býti IN“, má rodina jiný význam než statistická jednotka demografického typu.

Některé kultury mají k rodičům i prarodičům - ale stejně tak i dětem, vnukům i pravnukům - významně odlišný vztah, jehož dimensí je pochopení. Pochopení neznamená jen zajištění sociálního komfortu a přehrání starostí na instituce, ale rodinná pouta jsou o něčem jiném. V tomto mají některé tradiční kultury a národy před „civilizovanější“ částí světa předstih.

Každý z nás určitě poznal, že láska, vlídné slovo, gesto, trpělivé, porozumění, úsměv mají větší cenu než jakýkoliv materiální dar v hodnotě tolik a tolik peněz. Jen se z toho jaksi nechceme stále poučit, a tak se setkáváme s lidmi, kteří byli tam i onde, mají to i ono, ale poslouchat je a být s nimi je utrpení - jakoby prchali sami před sebou mezi milníky svých „úspěchů“, vědí, co ještě musí, kolik je to bude stát, ale nemají co říci, duní prázdnotou a frázemi o ničem.

Co stále pohání ty „civilizovanější“ obyvatele Země k divokému úprku od jednoho cíle k druhému - to je záhadou. Ne ale tak velkou - je to poznání vlastní prázdnoty, a tak pryč od ní a rychle a co nejdál! Ovšem sám sobě neuteče nikdo, jen to chce odvahu se na sebe podívat a pokusit se něco změnit, abych byl přínosem i jiným - nejen svým podivným přáním a představám, co MUSÍM mít nebo co MUSÍM stihnout!

Poznal jsem řadu lidí v požehnaném věku, s nimiž byla radost si popovídat - kupodivu ani netoužili po jiné „výpomoci“ - ale naslouchání, dialog byly pro ně živou vodou. A pro druhou stranu rovněž, což si možná ne každý uvědomí. Dělat si závěr, že starý člověk je k nepotřebě, když nezná poslední vylomeniny z oboru počítačů, aut, mobilů a kdovíčeho - to je dětinské a hodné nezralého puberťáka. U dospělého je to pak neklamný příznak sobectví a maskovaného útěku před vlastní prázdnotou.

Zdá se, že je to problém hlavně lidí středního věku - prarodiče a vnuci s k sobě cestu najdou často snáze než rodiče s dětmi v přímé generační posloupnosti...

Trochu jsem možná odbočil, a tak se vracím k Vašemu pěknému příspěvku a ještě jednou Vám za něj děkuji - a pokud byl původní snímek k němu též Váš, pak i za něj.

Srdečně Vás pozdravuji a přeji pěkný den - a nejen tento!
J.Volf

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZAMYŠLENÍ  nebo v sekci PUBLICISTIKA