Vladimír Kulíček:  Starosti o schránku plechovou i koženou

Důvtipný čtenář jistě rychle pochopí, co tím poněkud nejasným nadpisem je míněno. No ovšem, ta schránka plechová, to je náš miláček, naše autíčko, naše všechno! A ta schránka kožená? Přece jeho majitel, pan řidič.
Vážně vzato, obojí má spolu mnoho společného. V krajních případech jsou dva druhy majitelů aut:
První poslouchá ostřížím sluchem, kde snad něco nepatřičným způsobem klepe nebo se jinak  ozývá, a obratem přistupuje, pokud to umí, k nápravě. Nezvládá-li to sám, navštíví typu vozu příslušný servis.
Druhému je to jedno: Jezdí to, tak co. Riskuje, v horším případě, že zůstane bez možnosti nápravy na silnici, bude následovat odtah a případně i sešrotování.
Obdobně je to u té schránky kožené: Existují kvalifikovaní hypochondři, obtěžující naše rozviklané zdravotnictví, i ti, kteří se chlubí, že jakživi doktora nenavštívili. Většinou ani netuší, co všechno by se našlo, kdyby se podrobili opravdu důkladné zdravotní revizi. I jim se může stát, že někde, a nemusí to být zrovna na silnici, škytnou, a pak jejich tělesná schránka se hodí nanejvýš do dřevěného, plechového nebo umělohmotného obalu. Popravdě je nutno přiznat, že svět není černobílý, ale tu více, tu méně šedivý, a někde mezi těmito mantinely se pohybují jak řidiči a vlastně všichni lidé, i jejich vztah nejen k vozidlům, ale zpravidla k veškerému majetku. A tak se skoro každému někdy stane, že je doporučen k péči našich špitálů a případně i k operaci. S ní je spojeno obvykle různé duševní rozpoložení.

Rozkošná historka, známá v lékařské společnosti, vypravuje, jak se pacient nechal operovat od známého a věhlasného profesora. Známí mu to rozmlouvali – profesor byl totiž známý svojí zapomnětlivostí a tradovalo se o něm, že v břichu různých pacientů zapomínal tu roušky, tu nůžky, tu skalpel. Jistý nactiutrhač dokonce tvrdil, že břicho je velmi pružné  a že by tam klidně mohl profesor zapomenout i transportní vozík. Budoucí pacient jistě nevěřil všemu, ale jeho sebejistota byla přece významně zviklána. K operaci však došlo. Vše bylo v pořádku a pacienta druhý den po operaci navštívil sám profesor, aby se ujistil o jeho stavu. Byl spokojen a odešel. Za malou chvíli se však opět otevřely dveře, profesor do nich strčil hlavu a zaptal se: „Nenechal jsem tady klobouk?“. Duševně labilní pacient omdlel.
 
Tak se i mně stalo, že jsem na základě důrazného upozornění stanul před špitálem, abych byl operován na cholecystektomii – lidově vynětí žlučníku. Předcházelo obvyklé předoperační vyšetření, včetně gastroskopie, prohlídky žaludku zevnitř. Dnes je to velmi moderní, světlovodná skleněná vlákna dělají zázraky, kde jsou ty vlastně nedávné časy, kdy vyšetřovaný musel spolknout něco jako násadu od lopaty. Traduje se ale, že gastroskopii znal už ruský mužík jménem Šamšurenko, který podle hodnověrného svědectví honil vlastní ženu kolem hnoje a křičel: „Já ti vidím až do žaludku!“.
Ve vrátnici špitálu mi ukázali, kde se mám přihlásit a dotaz zněl: „Zuby máte vlastní?“. Podivil jsem se, proč to chtějí vědět už ve vrátnici, ale neprotestoval jsem. Na příjmu dlouho hledali můj status v kartotéce, až následoval dotaz:
„Už jste tady někdy byl?“.
„Nebyl!“.
„Tak proč to neřeknete?“
„Nikdo se mě neptal!“.
„Zuby máte vlastní?“.
„Jistě, hryžu rád i tvrdý chleba. Potřebujete něco rozkousat?“.
Byl jsem s podezřívavým pohledem poslán do čekárny a po více jak dvou hodinách následoval zdravotnický výslech – anamnéza. Pro uvedenou operaci jsou zapotřebí nyní také moderní antiembolické punčochy. Následovala poněkud zmatená diskuze:
„Tady podepište, že jste převzal punčochy“!.
„Ale já nic nemám!“.
„Dostanete je na oddělení!“. Podepsal jsem.
„Ještě jednou podepsat tady!“.
„Proč?“.
„Že punčochy nemáte!“.
„Tak proč jsem podepisoval, že je mám a teď zas mám podepisovat, že je nemám?“
„To jako, že je nemáte vůbec, třeba již z dřívějška!“

Konečně jsem tu složitost pochopil a společně s řadou dalších pacientů byl odveden na oddělení krásně zrzavým medikem. Ten nesl i statusy nás všech . Na oddělení jsme po delším čekání byli rozvedeni do pokojů a další dotaz zněl: „ Zuby máte vlastní?“.
Dál se ukázalo, že zrzavý medik se kdesi ztratil i s našimi statusy, a že nezbyde, než je sepsat znovu. Na starost mě dostal jiný medik, který se hned  po jméně zeptal: „Zuby máte vlastní?“.
Konečně bylo vše sepsáno a po namáhavém příjmu jsem ulehl. Bude pokoj. Chyba lávky. Staniční sestra: „Půjdete hned ráno první na operaci!“. Prima, aspoň to budu mít za sebou. Začínám upadat do dřímoty. „Dostanete včeličku!“ hlaholí půvabná sestřička. Opět usínám. „Změříme vám tlak!“. Pak následovalo ještě měření glukozy, prášky, klystýr, další velička a návštěva jakéhosi lékaře doprovázeného medikem. Pro jistotu jsem na ně vycenil zuby jako rozlícený pes.
Nelekli se, ani nedivili“ Doktor jen řekl: „Správně!“ a už psal: Zuby vlastní.
Pak k mému údivu mi přinesli dost objemnou večeři.
Podivil jsem se: Po klystýru, když má pacient zůstat vyprázdněný? Zeptal jsem se na to staniční. Zdálo se, že se zamyslela přímo hlavou. „Ono to nevadí, stejně to tam zůstane!“.
Už jsem neprotestoval, následovala ještě kapačka, další včelička, prášek a byl jsem rád, že je pokoj.

Ráno jsem se ještě ani pořádně neprobudil, už tu byla kapačka, včelička, glykemie, tlak a ještě nebylo dokapáno, už transportní vozík a zřízenec hlaholil: „ Tak jedeme!“.
Chodby jsme brali závodním tempem. Sál připomínal spíše televizní studio, než operační sál, představa, že pacientovi spustí do břicha televizní kameru i s osvětlením, je fantastická. Ale to je ten pokrok. Nade mnou se náhle naklonila dokonale maskovaná hlava s dotazem: „Zuby máte vlastní?“. Pak se již na nic nepamatuji. Probudil jsem se až na pokoji, první den to za moc nestojí, ale již druhý den jsem stál na vlastních a prošel se po chodbě. Vykašlával jsem ještě zbytky narkozy, což je bolestivé, ale bylo mi doporučeno, stlačit si při tom břicho. Vida, je to lepší, člověk se musí pořád učit. Za sebou jsem náhle zaslechl jakýsi pohyb: Zřízenec vezl na operační sál starou paní, šedovlasou. Vozík mě pomalu míjel a jak kolem mne projížděla hlava té paní, slyším zřetelně: „ Otče náš, kterýž jsi na nebesích...“. Vozík projížděl dál a míjí mě tlačící zřízenec.
A opět slyším: „Ty máš tak svůdné oči, až se mi hlava točí...“. Známý to popěvek. Vida, to jsou paradoxy života! Vozík mizí za dveřmi, připomínající spíše vrata od bankovního trezoru. Nápis hlásá: Operační sál, vstup přísně zakázán!

Další dny již bylo všechno lepší. Ráno se vždy objevila sestřička s milým úsměvem: „Stolice byla?“, případně „Jaká byla stolice?“. Kdo nesouhlasil, byl odměněn nevlídným pohledem, kdo nesouhlasil dvakrát, byl považován téměř za vyvrhela lidské společnosti, kdo nesouhlasil víckrát, byl násilně přidržen a nalit ricinovým olejem. Zauvažoval jsem o tom, kolik přídavných jmen může mít podstatné jméno „stolice“. Může být hutná, hnědá, černá, řídká, dřevěná, železná, soudní, porotcovská, prezidentská, dokonce i svatá! V té úvaze se mi stalo, že jsem na výše uvedený dotaz odpověděl: „Dřevěná!“.
„Vy jste mi nějaký šprýmař!“ Sestra si cosi zapsala, jestli napsala skutečně „dřevěná“, byla šprýmařkou i ona.

Konečně došlo na akt propouštění. Rozhodoval docent v doprovodu řady dalších lékařů, staniční, sester, mediků i žákyněk. A tady se ukázalo, jak důležité je slovo „stolice“. Když se hospodská debata označí lidově tímto slovem, znamená to, že hovor byl zbytečný, bezvýznamný, nicotný. Hovoří-li se o tomtéž s docentem, jde o hovor důležitý, významný, rozhodující o tom, jestli půjdete domů nebo ne. Na neprozíravost ve vyjadřovaní doplatili moji dva sousedi, kteří měli jít se mnou týž den domů. První z nich prozradil, že „nebyla“ a byl obratem nalit ricinem a v nemocnici ponechán. Druhý, údajný vředař, prozradil na dotaz, že byla černá a zůstal tam také. Poučit jsem se z toho, a i když situace byla stejná jako u prvního souseda, vysvětlil jsem: „Byla velkoobjemová hned po operaci, ale pak byla strava natolik dietní, že neměla vzniknout z čeho!“ Docent se zamyslel: „Můžete jít domů!“. Tak přes stolici jsem nakonec špitál opustil, ostatní ne. Venku mě napadlo: Ještě je stolice nebeská, ale tam se snad hned tak brzo nedostanu.


  text © Vladimír Kulíček, 30.5.2006
  grafika © www.ateo.cz

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...   nebo v sekci LITERATURA