POZITIVNÍ NOVINY Jarmila Moosová: KAREL KEKEŠI


Je právě pátek 7. května 2006 krátce před 19. hodinou a já nestíhám začátek představení. A to mi cuchá nervy. Ale jsem v tom tak trochu nevinně, protože těch pracovních setkání, co už jsem dnes absolvovala, je nad rámec mých běžných povinností. No jo, když už jsem zase jednou v Praze, musím stihnout co nejvíc – cesta přes půl republiky není náročná ani tak časově /člověk si za těch sedm hodin v autobuse aspoň trochu odpočine/, ale finančně rozhodně. Nesnáším opozdilce, co mě ruší svými pozdními příchody. A vida – sama jím teď jsem! Brrrrr…ošklivý pocit!
Malý sál pražské Městské knihovny při Staroměstském náměstí je téměř plný diváků, ale svoje volné místečko nacházím ve vší tichosti a bez obtíží. Ještě mě napadne vytáhnout z kabelky diktafon s poslední volnou kazetou a už se nechávám unášet příjemným povídáním, hudbou a především zpěvem svého vzácného kamaráda Karla Kekešiho, nedávného sólisty Orchestru Václava Hybše. Ztrácím se v tónech a jeho hlas mě hladí i burcuje – má veskrze léčivou sílu. Skoro se mi nechce odcházet, když k tomu asi po půldruhé hodině zazní z jeviště výzva. Připojuji se k malé skupince jeho přátel, abych ještě u poháru dobře vychlazené „plzně“ v blízké pivnici s Karlem prohodila pár slov.

■ Karle, když jsme se viděli poprvé, byla jsem úplně paf z té energie, co z tebe zářila, to člověka doslova úplně vtáhne, a teď jsem viděla, co dovedeš na tom jevišti. To je něco úžasného! Mám z toho ten nejkrásnější zážitek. Myslela jsem, že tam bude veliký orchestr, že to bude taková snobárna, ale tohle bylo prostě to pravé pro moji duši. Jenom ty a pár tvých bezvadných hostů. Já se tě chci zeptat: Ty jsi ještě mladý a tohle jsou vlastně tvoje začátky. Začátky velké pěvecké hvězdy – já to tak vidím. Mám pravdu?
Já to ani tak nevidím. Svého času mě velká pódia lákala, ale už jsem z toho vcelku vyléčený. Chci zpívat, to je pravda, ale ne za každou cenu. Já zpívám ze srdíčka, žádný plagiát a žádná přetvářka. Takže já radši opravdu budu svým hlasem léčit a rozdávat radost. Poznal jsem zajímavou osobu, jmenuje se Petra Schwabe a je z Německa. Ta mi říkala, Karle, ty máš léčivý hlas a budeš s ním léčit. A měla pravdu. Uběhlo několik měsíců a já jsem skutečně začal. Je to úplně něco jiného, než si většina lidí dokáže představit. Zvuk a jeho síla má skutečně léčivou moc. Kromě toho samozřejmě zpívám. A rád.

■ Ale to je úžasné, protože než se nechat manipulovat pro davy, kterým to moc neřekne a jdou tam tupě, protože je člověk populární…
Je to tak. Lidé jsou příliš ovlivnitelní, médii, názory druhých. Nyní se pohybuji mezi lidmi, kteří mají svojí víru a vědí, co chtějí, vědí, že drží osud ve svých rukou. Myslím, že se to začíná dařit i mně.

■ …. to radši ať je tam pár lidí, kteří na tebe mohou jít a jsou šťastní, že tě slyší a nechají se tvým hlasem pohladit. Aspoň tak jsem se cítila já.
A viděla jsi, že jich není málo. Naplnit takový sál při dnešní nabídce není jednoduché.

■ Karle, ty ses během koncertu v jednom místě zmínil: Nemám mámu, nemám tátu – tak jak to s tebou doopravdy teda je?
Ano, já jsem adoptovaný. Ale zjistil jsem to minulý rok, když mi naši umřeli. To bylo zajímavé. Já jsem to tušil od začátku, protože i když táta byl Slovák, který se narodil v Maďarsku, byli oba dva světlí – taťka i mamka – a já jsem byl z nich, dá se říct, nejtmavší. A pořád jsem nad tím spekuloval. Také povahově byli jinačí, byli uzavření, neměli kamarády. Já jsem vždycky kolem sebe měl hodně kamarádů, rozruch jsem měl rád, byl jsem veselý, měl jsem rád, když přišla návštěva – naši ne. Tak jsem si říkal, že něco není v pořádku, že to není normální. A ve třetí třídě …

■ Promiň, měl jsi nějaké sourozence?
Ne, byl jsem jedináček. A mamka si dokonce vůbec nepamatovala, v kolik hodin jsem se narodil, což mi připadalo také divné.

■ Já si to také moc nepamatuji, při těch třech dětech to už se ztratí.
Ale ona měla jenom mě! A neměl jsem fotky do tří a půl let. Takže to bylo celé takové zvláštní. A v té třetí třídě jsem se rval s policajtovou dcerou a ta na mě ve vzteku řvala: No jo, ty seš adoptovanej z Kuby. Já jsem se samozřejmě na to mamky ptal a ona říkala, že to je blbost. No a pak mi nehrálo to, že my jsme bydleli v Prostějově a já jsem se narodil v Krnově, až tam navrchu. Tak jsem si říkal, proč nerodila v Olomouci, proč nerodila ve Šternberku … prostě jsem se to dozvěděl až v osmatřiceti, když naši umřeli záhadnou smrtí, kdy mamka měla rakovinu, táta byl prolitý, měl rád alkohol. Zemřeli pět minut po sobě, mamka byla na plicním, táta ležel na psychiatrii, protože utíkal, takže každý jinde, vůbec o sobě nevěděli. Tenkrát to byla pro mě rána. Nepochopitelný! Lékaři v Opavě, kde byli, říkali, že to ještě nezažili. Museli být na sebe napojení.

■ Měli se rádi. Můžeš potvrdit, že tam byl takový vztah?
I když si spolu strašně nadávali a byli pořád v rozepři, tak ale co se toho týká, asi se měli rádi. Museli se mít rádi …

■ Nemusí to vnější vždycky odpovídat tomu vnitřnímu …
Tak, tak, přesně tak!
Když jsem vyklízel po našich věci, tak jsem objevil krabičku od cukru a tam měla mamka svaté obrázky (byla ze Slovácka - nábožensky založená) a mezi nimi byl rozsudek Československé socialistické republiky o adopci Karla Vrby.

■ Takže ty jsi vlastně Karel Vrba a po adoptivních rodičích Karel Kekeši – to je takové umělecké jméno.
Víš co, já jsem si to jméno po nich nechal. Nakonec to byli jediní rodiče, které jsem měl, ať byli jakýkoli.

■ A co víš o svých vlastních rodičích?
Vůbec nic.

■ V každém případě ta mamka dala světu krásného kluka, a báječného kluka, a to je důležité. V srpnu ti bude devětatřicet a našel ses ve zpěvu, ano?
Ano, našel. Je to moje životní volba. Chci zpívat, ale nejen to, chci dokázat, že hlasem se dá i léčit. Muzikálnost je dar od Boha a když mám navíc ještě schopnost uzdravovat svým hlasem nemocné lidi, tak proč ne.

■ Tvůj zpěv je vážně nádherný, je tím, čemu se říká „Dar od Boha“. Je vidět, že máš v sobě zvláštní energii, že je v tobě prostě nacpaná. Jaké zpíváš písničky?
Muzika, která mě nejvíce oslovuje má v sobě něco přirozeného, je to většinou etnická hudba, cikáni, balkán, řecká hudba atd…Ale jsem také fascinován světem klasické hudby. Protože mohu a umím zpívat klasicky, je mnoho písní a árií, které zpívám a snažím se pro ně hledat nový háv. To znamená takové hudební aranžmá, které je přiblíží současnému posluchači. Jinak zazpívám skoro všechno od jazzu až po lidovku. Vybírám si písně, které se mi líbí, a tak vlastně nemám problém, jako moji „kolegové“, že zpívají to, co se „nosí“ bez ohledu na to, co je jim blízké. Ale to už je jejich problém. Ostatně to každý pozná. Protože zpívání je o pocitech a o emocích a ne o prázdné zpívající skříňce.

■ Vím jaké to je, když člověk to, co má rád, dělá celým srdcem. Pro mě jsou takovou srdíčkovou záležitostí třeba Pozitivní noviny. Máš vůbec doma internet?
Mám a často ho používám. Nicméně dokážu se bez něj obejít. Většina těch správných a pravých informací se dostává od ucha k uchu a věz, že to nejsou masové záležitosti.

■ Vyvlékl ses z toho chytře! Mohu mít tedy poslední otázku: Sama jsem ve věku, kdy už mi docházejí různá moudra, jejich smysl, a mám tisíc chutí je hned předávat dál. Jaká je tvoje nabytá moudrost, kterou bys chtěl světu předat ty sám?
Aby lidé přestali žít povrchní životy, a začali konečně žít. Aby začali kromě hlavy také používat svá srdce a na svůj život se konečně podívali z jiné perspektivy. Díky sobě dnes už vím, že člověk žije proto, aby byl šťastný a k tomu potřebuje jediné, být šťastný. Chápeš co tím chci říct? Že člověk ke štěstí nic nepotřebuje. Protože všechno už má. A pokud si začne, byť jen na chvíli myslet, že mu něco schází, tak přestává šťastný být. Je to jednoduché viď? Výplatou a odměnou v mé práci jsou právě tyto pocity. A přicházejí také skrze lidi, kteří jsou třeba i v domovech důchodců, nebo v ústavech. A to není žádné klišé. To nejsou masky a přetvářky, protože oni to nemají zapotřebí. Karle, přijď zase, říkají! Posledně v jednom takovém „cíbrťáčku“, jak se říká, jedna babička stála a povídá mi: Já už jsem si dlouho tak nádherně nezazpívala.
Tak si přeji něco, co se stejně nestane, ale já si to stejně budu přát dál. Ať si každý dělá co chce, ale hlavně, ať je šťastný. Ať lidé konečně začnou věřit sami sobě, svému srdci a přestanou si ubližovat. Je to síla, vidět, co se v lidech odehrává a všichni na to hledí a považují to za „normální“. Tím myslím války, násilí, konflikty a další lidské úžasnosti, které vždycky dokáží posvětit nějakým blábolem, jako třeba „Svatá válka“. Bože můj, žádná válka přeci není svatá! Válka je zabíjení, válka je prostě válka. To je koncentrované lidské zlo!!!

■ Oni si umí věřit, jenom se tomu pořád tak divně brání.
Brání, protože odevšad se na ně valí nesmysly, ať jsou to noviny, televize, veškerá média – jenom produkují hovadiny, protože oni potřebují blbce, ovečky, které všechno koupí. Je to obchod, obchod s lidskou hloupostí – prachy, prachy, prachy, Být šťastný a mít peníze se sice nevylučuje, ale většinou to vylučuje způsob, jakým se peníze u nás získávají. Když mám srdce otevřené, tak nejsem nikdy chudý. To není kec, to je moje realita. A nouzí také netrpím. Mám všechno, co potřebuji. Jsem úspěšný, jsem zdravý, ráno se probouzím rád a dělám to, co mě těší, to co chci.

Milí čtenáři, vy to nevíte, protože jste u toho nebyli, ale na mých letitých čižmách v tu dobu skrze rozedřenou kůži vykukoval kousíček mojí paty. Bylo pro mě zkrátka důležitější utratit za jízdenku do Prahy než za nové boty. A byla to správná volba. Kdybyste slyšeli, jak překrásně se Karel smál, když jsem mu to tajemství svěřila, začali byste také chodit v roztrhaných botách … a o tom to prý je.

Rozhovor s vycházející hvězdou pro PN zaznamenala © Jarmila Moosová, 31.5.2006
DOPORUČUJEME: další články z rubriky ROZHOVORY nebo v sekci PUBLICISTIKA