Diskuze na téma:  Máme se plácat po ramenou nebo ne?
Vážení čtenáři, milí autoři!                                                                        OHLASY K ČLÁNKU
Občas se stane, že některé věci, týkající se našich novin, si najdou cestu i na titulní stranu. Stalo se tak i nyní, kdy jsme si řekli, že vás tak trochu vtáhneme do naší redakční diskuze na téma, o němž jsme sami mezi sebou již mnohokrát mluvili a snažili se ho i řešit.
A proč vás do toho chceme vtáhnout? No protože se týká nás všech - čtenářů i samotných autorů.
Rádi bychom na tuto věc znali i váš názor (a vážně se nebojte "přitlačit na pilu". Čekáme na to.)   Redakce.
► ONDŘEJ SUCHÝ píše P. LOUŽECKÉMU a V. ŽIDKOVI  ...
Milý Pavle, milý Václave,
připadá mi, že už je všech těch různých pochval v Pašácích a Ohlasech na adresu členů redakční rady moc. Teď mě chtěl zase chválit J.Vlastník za Holzmanna, což už jsem mu rozmluvil. Možná, že by ti, kdo jsou autory PN (byť třeba i příležitostnými), vůbec neměli chválit takhle veřejně - pak to totiž vypadá, že si "hrajeme na svém písečku", což mi nepřipadá příliš profesionální.
Nezlobte se, ale tak to na mě působí. I to občasné familiérní oslovování, které je důkazem, že chválící je kamarád, mi nepřipadá šťastné. Ale to je prosím jen můj názor, berte ho jen jako jedno z témat nějaké naší "porady" v budoucnosti.
Ono je už docela s podivem, že se v Ohlasech dosud neobjevil jediný kritický názor (já vím, že asi žádný nedošel, ale...)
No, říkal jsem si, že vás musím seznámit i s takovýmahle svýma úvahama, abych jenom nepsal, že to děláte výborně (což skutečně výborně děláte - a hlavně tomu věnujete tolik láskyplné péče!)
Tak ještě jednou - nic ve zlém; a hodně radosti dneska vám přeje
Ondřej
► PAVEL LOUŽECKÝ odpovídá O.SUCHÉMU ...

Milý Ondro,
problém, který zmiňuješ, jsme už s Vaškem několikrát řešili, a právě proto, že nám připadalo nevhodné uveřejňovat v OHLASECH reakce našich autorů stylem "Chválím tebe, příště pochválíš ty mě", jsme se rozhodli již neuveřejňovat podobné ohlasy na tomto místě.
Jenže ze samotného principu našich novin, které se zovou POZITIVNÍ, je takřka naší povinností hledat a propagovat formy, které vedou k pozitivnímu myšlení, k němuž bezesporu patří SCHOPNOST POCHVÁLIT, OCENIT TOHO DRUHÉHO ZA NĚCO MIMOŘÁDNÉHO.
Proto jsme také vymysleli a realizovali víceméně recesistickou záležitost, kterou jsme nazvali FANKLUB PAŠÁKŮ. On v podstatě činí totéž, co OHLASY, ale - věřím že - formou odlehčenou, která si sama ze sebe utahuje (nebo by tomu tak alespoň býti mělo - dle původní myšlenky). Já jsem si představoval, že by to mělo být mnohem více ironické a humorné a recesistické a tak ..., ale lidi to špatně pochopili a neustále PAŠÁKUJÍ docela vážně a seriózně až k zbláznění.
Co se týká absence kritických názorů v OHLASECH, tak o tom jsem se zmiňoval již několikráte ve svých článcích. Dorazil jeden ohlas - napůl kritický - který jsem samozřejmě uveřejnil (viz OHLAS č.81 ze dne 15.1.2006) a vítězoslavně ho okomentoval s tím, že KONEČNĚ PŘIŠEL TAKÉ NĚJAKÝ KRITICKÝ OHLAS.
Jenže oni fakt nechodí - ty kritické!!! Tak co s tím mám dělat? Jedině, že bychom si je psali sami na sebe, abychom vyvrátili podezření z cenzury. Nebo bychom mohli čtenářům napsat, aby nás přestali chválit a pro změnu začali trochu nadávat, abychom se dali do figury :-)   Já Ti nevím ....
Asi bych to nechal koňovi. Až někomu budeme hodně ležet v žaludku, že se rozhodne nám to napsat, určitě to otisknu. Ale provokovat lidi k tomuto činu mi připadá mírně schizoidní.
Ale slibuji, že nad tím budu uvažovat a napíšu na to nějaký štěpný útvar, kterým to "patřičně pozitivně rozmáznu", aby si lidi nemysleli, že jsme nějací malí blbci.  :-)

Pavel

PS: Jen jsem ten mail odeslal, tak mě něco napadlo: Co kdybychom otiskli ten Tvůj dopis a přidali za to tuhle mojí odpověď? To by byla vnitronovinová demokracie jako řemen, což?
A tak - než začnete psát - pročtěte si pár OHLASŮ i pár PAŠÁKŮ, abyste přesně věděli, o čem je řeč. Všechny vaše názory (včetně těch kritických) budou otištěny přímo pod tímto článkem.
text a foto © Pavel Loužecký, 31.5.2006

OHLASY NA TENTO ČLÁNEK

5 Radim Pavlík, 3.7.2006

Drzá výzva k popichování

Jako velký fanda těchto novin bych se chtěl vyjádřit k diskusi na otázku CHVÁLIT či NECHVÁLIT. Mám na to přirozenou odpověď. Pochválit bychom měli to, o čem si myslíme, že si slovní pohlazení zaslouží, a naopak pokárat to, co se nám nelíbí. Bez ohledu na skutečnost, že je to vytýkáno právě POZITIVNÍM NOVINÁM. Možná ono slůvko POZITIVNÍ může mnoho lidí ovlivnit tím svým “zakletím“, že něco negativního se tu nesluší. Je tomu právě naopak, a budeme-li upozorňovat na nesrovnalosti, vadám a chybám říkat vady a chyby, pomůžeme tímto negativem k ještě větší pozitivnosti Pozitivních novin. Budou nám oblíbené noviny milejší, a to je snad POZITIVNÍ, nebo ne?
Lidé jsou spokojení i já jsem spokojen, ale proč nechtít víc, proč se spokojit a neupozornit, nenavrhnout, nenabídnout??? Pozitivní je přeci chtít něco opravit, vylepšit i zkrášlit.
 
Mám zkušenost, že vydavatel na jakékoliv výtky reaguje jejich napravením nebo vysvětlením, proč je to právě tak. Proto do PAŠÁKŮ pašákujme a do OHLASŮ klidně i kritizujme. Určitou roli zřejmě hraje i fakt absence záporného vyznění alespoň jednoho z ohlasů. Vše je tu kladné… je to normální? Pomůžeme tímto Pozitivním novinám k neustálému zlepšování? Je-li tohle má nejoblíbenější stránka, tak to, že jejím tvořitelům napíšu, co se mi nelíbí, co mi nesedí nebo je mi příliš otravné, je vyjádřením mé náklonnosti, nikoli naopak.
 
Jako jeden z velkých popichovačů na tomto světě vyzývám čtenáře k popichování PN. Napišme, co si myslíme…, nebojme se říci si o tu maličkost, co nestojí za řeč, protože vše za řeč stojí a jedna maličkost k druhé… A nakonec nikde není psáno, že to popíchnutí nemůžeme obalit množstvím pochval – vždyť tyto noviny si to zaslouží. Každý, jak to cítí, cítíte-li opravdu všichni do jednoho absolutní spokojenost, tak potom ji vyjadřujte jako doposud. To vám schvaluji! Ale pokud si říkáte - nebudu přece remcat, negativně “narušovat“ to krásné pozitivno, tak v tomto případě děláte chybu.  
 
Jsou pravdivá slova vydavatele v PREZENTACI o tom, jak naše sdělovací prostředky zahlcují jen a jen špatné zprávy - smrt na titulní strany, vražda, krev a sex. Pozitivní noviny jsou jiné, a já si nedokážu bez nich představit byť jen jediný den. Jsem pozitivní závislák. A jako takový chci, aby, sem tam doprovázené i nějakou tou výtkou, došly tyto internetové noviny ke dveřím s nápisem “Pozitivní ráj“. Jsou už velmi, velmi blízko…
 
Pozitivní noviny do SCHRÁNKY? No, tak to je lákavá představa. Otázkou zůstává, zda by to byly právě tyto NAŠE Pozitivní noviny, kterými bychom mohli listovat cestou do práce, školy nebo si je jen tak položit na noční stolek a při usínání nasávat vůni čerstvého výtisku. Zůstaly by stejné jako nyní? A co náklady s tím spojené? Co by to znamenalo? Koukněme se na novinové stánky a položme si otázku: Neskončí PN stejně? Půl titulní stránky zabrané inzercí? Moc rád bych se těšil, kdo mě zase “dostane“, zda to bude Martina Pffefer nebo neuvěřitelný Pavel Loužecký, milá Jarmila Moosová či snad Pavel Veselý, Ondřej Suchý, ale to mohu a dělám i tady…
 
Na závěr vám všem DĚKUJI…, jste VÝBORNÍ autoři i čtenáři!!! “Nedostatky“ jsem napsal vydavateli, který sjednal nápravu nebo mi vysvětlil, proč to je právě takto. Napsal vydavateli? Vidíte i já se budu muset moc a moc přemlouvat, tak abych pomohl PN tím, že o tom, co se mi nelíbí, napíšu do OHLASŮ veřejně. Není nakonec právě tohle ona chyba? Kritiku si šeptáme a pochvaly šíříme do světa.
 
Nebo to tak není, a já jsem jen věčně nespokojený, podezíravý člověk, kterému nestačí ani to zdaleka NEJLEPŠÍ, nejen internetové čtení…

Radim Pavlík    http://www.subjektivnik.blogspot.com
4 Pavel Loužecký, 3.6.2006

Tak mám takový dojem, že jsme díky ohlasu č.3 Ondřeje Suchého tak trochu odskočili od tématu "Chválit či nechválit", a jsme rovnýma nohama v tématu CO BY SE MĚLO V POZITIVNÍCH NOVINÁCH PUBLIKOVAT, případně NEMĚLI BYCHOM ZAČÍT VYDÁVAT ÚPLNĚ JINÉ NOVINY? 
Znovu musím opakovat onu známou otřepanou větu, že CO ČLOVĚK, TO NÁZOR, respektive: NIKDY SE NEZAVDĚČÍŠ LIDEM VŠEM.
Nerad bych se tu teď pouštěl do obhajoby smyslu těchto novin a vizí jejich budoucnosti. Každé noviny bezesporu stojí a padají s jejich autory.
Samozřejmě, že jako jejich vydavatel mohu, spolu s Redakční radou, snadno ovlivňovat, co se zde bude tisknout, případně čí články to budou. Ale přiznám se vám na rovinu, že když si tuto otázku přiložím bez varování k hlavě, tak mě rázem přechází původní nadšení pro věc, protože z toho začíná čišet politika na sto honů (ve smyslu "vyšších zájmů").
Velmi rád bych navždy zůstal u toho, že Pozitivní noviny tu jsou HLAVNĚ PRO NAŠI SPOLEČNOU RADOST A POHODU, pro sdílení skutečného optimismu a dobrých zpráv, zajímavých informací, zábavy, tipů, myšlenek, námětů, inspirace ... atd. atd.
A mluvím-li já sám často o jejich profesionalizaci, pak mám na mysli především ŠÍŘENÍ TĚCHTO MOTIVŮ jinou cestou, než-li internetem. Nic víc - nic míň.
Stane-li se tak prostřednictvím sdílení našich článků jinými médii, nebo díky knize, časopisu či dokonce tištěným novinám, je mi v podstatě jedno.
Naivně se totiž domnívám, že optimismus, radost a pohodu lidé nutně potřebují k životu, že to všechno chtějí, a že to dokonce neustále hledají ....  Problém je pouze v tom, že v oficiálních médiích to dostávají jen po kapkách.
 
Vraťme se však raději k jádru pudla: CHVÁLIT či NECHVÁLIT SE. Já tvrdím, že dokud budeme všichni dělat Pozitivní noviny zadarmo, je jakákoli pochvala za dobrý článek od kohokoli, kdo to myslí upřímně, základní odměnou autorů a tvůrců těchto novin (mimo možnosti propagovat sebe, své myšlenky a své další aktivity). 
Až se někdy v budoucnu zprofesionalizujeme(?), přesuneme se rázem do oblasti PENĚZ, OBCHODU, HOSPODÁŘSKÝCH VÝSLEDKŮ a PODNIKATELSKÝCH TLAKŮ.
Pro řadu lidí bezpochyby teprve tímto okamžikem začne opravdová tvůrčí radost, protože za svou práci dostanou konečně zaplaceno. 
Ale mně už teď začíná kdesi v duši pomalu nahlodávat červík pochybností, který mi nevěřícně vnucuje naléhavou otázku: "A vážně to takhle chceš?"
Pavel Loužecký
3 Ondřej Suchý, 3.6.2006

Omlouvám se za rozsah tohoto příspěvku do diskuse, ale nedovedl jsem to napsat stručněji:
Od školáckých let jsem toužil dělat noviny. Když jsem chodil do 4.třídy, napsal jsem se spolužákem Přibylem žádost na SNB v Praze Nuslích, aby nám „dovolili“ dělat noviny. Druhý den přišli dva příslušníci do školy a cosi si vysvětlovali v ředitelně s ředitelem a naší třídní učitelkou. Pak jsme byli předvoláni, prověřeni množstvím otázek a nakonec nám bylo sděleno, že tedy noviny ne, ale nástěnku na chodbě v prvním patře, tu že dělat můžeme. Pustili jsme se tedy do nástěnky a každý týden jsme její obsah obměňovali. Kamarád Přibyl se na to velmi brzy vykašlal a tak jsem nějaký čas vymýšlel obsah sám. Nakonec jsem i já po nějakém měsíci odpadl. Přesto na tuto úsměvnou epizodku z poloviny padesátých let docela rád vzpomínám.
Když mi bylo asi patnáct, začali jsme  - parta kluků – přemýšlet o tom, že budeme „vydávat“ časopis. Jeden z kamarádů měl razítko ČSM a měl přístup k nějakému ormigu, nebo jak se tenkrát onomu rozmnožovacímu stroji říkalo. Na modré blány jsme psali na psacím stroji příspěvky, kreslili na ně ilustrace a fotograf Komárek do nich vlepoval fotografie. Počet „výtisků“ byl asi dvacet (Komárek udělal tedy od každé fotografie 20 kopií) a časopis Pátek byl na světě. Půjčovali jsme ho kamarádům a byli jsme šťastní jako blecha. Byly to krásné chvíle, hráli jsme si, vzájemně jsme si chválili články, kamarádi nás tu a tam pochválili také, abychom neřekli.
 
Nu a pak už jsem se dostal ke skutečným novinám a časopisům a těm jsem více méně věrný dodnes.
Když jsem se seznámil s Pozitivními novinami, nadchly mě. Začal jsem pro ně psát a také hledat „spřízněné duše“ v řadách známých autorů. A tak nám začali časem posílat své příspěvky například pánové Milan Lasica, dr.Jiří Grygar, režisér Otakáro Schmidt. Získal jsem pro PN též svého sourozence a jeho kolegyni Jitku Molavcovou, a příslibů mám už od dobré desítky dalších známých více či méně plodných psavců, jako jsou Rudolf Křesťan, Ivan Kraus, Miloň Čepelka, Aleš Cibulka, Jiří Menzel, Petr Adler aj. Někdo se už nechal lapit, u dalších jsem zvědav nakolik svou spolupráci přislíbili ze zdvořilosti anebo vážně.
 
Důvod, proč jsem tyto autory začal získávat pro Pozitivní noviny byly dva: Jednak to byla pro ně nabídka, že právě zde mohou mít odbytiště pro některé své úvahy, které chtějí zveřejnit co nejrychleji (anebo proto, protože by se třeba jejich otištění jinde nemuseli dočkat), a jednak proto, aby se Pozitivní noviny staly atraktivnější pro ještě širší okruh čtenářů. Aby čtenářů přibývalo, aby se rozkřiklo, že toto jsou solidní noviny, pro dnešní dobu potřebné jako sůl, noviny apolitické, zajímavé svým pestrým obsahem a v neposlední řadě také podporou známých osobností.
Upozorňuji, že jsem se s tímto svým snažením v žádném případě Pozitivním novinám nevnucoval! Pouze jsem chtěl přispět snahám a vizím pánů šéfů a vydavatelů Loužeckého a Židka. Pokud vím, jejich přáním je, aby se Pozitivní noviny dostaly do povědomí co nejširšího a stále se rozrůstajícího počtu čtenářů a aby to třeba jednou dotáhly až do tištěné podoby.
 
Nu a konečně se dostávám k tomu, proč jsem - s omluvou – trochu zpochybnil Pašáky a proč jsem občas nervózní z toho, když delší dobu vychází v řadě za sebou články sice plné pozitivních úvah, pohlazení a citů, ale ne třeba zrovna nejzajímavějších pro ten žádaný zvětšující se okruh čtenářů. Říkám si, jestlipak se v oněch dnech či týdnech náhodný čtenář Pozitivních novin ještě někdy přijde znovu na naše stránky podívat, co nového přibylo? Třeba jo. Ale, že by Pozitivní noviny v takové podobě mohly existovat tištěné a měly by být dokonce v prodeji? Tomu, upřímně se přiznávám, nevěřím.
Chcete-li, dobrá, pojďme si hrát, buďme pozitivně naladění, rozdávejme úsměvy a optimismus a dávejme si navzájem i ty Pašáky. Budeme se číst navzájem a radovat se ze života. Určitě to není málo v dnešní době! Ale nepočítejme s tím, že se dostaneme v budoucnu dál, než kde jsme. A že podobnému pochopení pro naší radost ze hry propadnou i ti, od nichž si slibujeme, že Pozitivní noviny uvedou třeba časem v ještě širší známost a jejichž příspěvky už nyní mají svůj okruh věrných čtenářů z řad jejich fanoušků. Nemyslím si, že by si nechtěli hrát, to ne. Ale obávám se, že zrovna na to naše „hraní si“ žádný z nich asi nebude mít čas. Nu, uvidíme, třeba se mýlím.
Já se někdy díky Pozitivním novinám vracím do svého dětství a puberty. Občas je to i milé. Občas.
Ondřej Suchý
2 Vlastimil Marek, 2.6.2006

Nebojme se chválit – a vydržme!

Všichni víme, že muži neradi chválí a nejvíc neradi jsou chváleni. Neumí to. Stydí se. Není se čemu divit, vždyť také byli celý život, od raného dětství, cvičeni v neprojevování emocí (kluci nebrečí) - a kritizováni. Chvála se nenosila a ani dnes nenosí. Pokusím se vyjmenováním některých příčin a souvislostí naznačit, v čem je skutečný problém, a že je to velká škoda, ale že k nápravě stačí jen změnit ono pomyslné znaménko způsobu, jakým vidíme sebe a svět.
Není se čemu divit, pokud neumí chválit např. muži střední a starší generace, kteří se narodili v běžné, rozuměj, „nemocniční“ porodnici. Prenatální psychologové totiž už před desetiletími prokazatelně odhalili souvislost mezi stresem matky (a samozřejmě kouřením nebo pitím i sebemenšího množství alkoholu) v době těhotenství, traumatickým porodem, nevyhovujícím a bohužel stále převládajícím systémem péče o novorozence v nemocnicích - a nemocemi, mentálními poruchami a také zvýšenou kriminalitou v dospělosti. Ukazuje se, že zvláště chlapečci, pokud nejsou první minuty hodiny a dny na bříšku své maminky, v teple a bezpečí, mají „díky“ dlouhodobému stresu určité spoje v mozku trvale nedovyvinuté, a v dospělosti pak, kromě jiných a závažných tělesných i psychických potíží, také nadměrnou potřebu nějaké autority (cara, generála, šéfa či stranického funkcionáře), nebo nějakého vnějšího uvolnění svého niterného strachu (alkohol, cigarety, drogy, konzumerismus). Jsou jaksi na celý život „naprogramováni“ na negativní vnímání sebe i světa kolem.
 
Mozek si rád a účelně zvyká. To, co trénuje, vykonává snadněji a lépe. Proto se také každé ráno nemusíme znovu učit chodit a číst a psát. Proto vrcholoví sportovci (a akrobaté a tanečníci a hudebníci) dosahují intenzivním tréninkem neuvěřitelných výkonů.
Je-li ovšem člověk celý život většinu dnů nešťastný (stažený, jeho tělo je plno adrenalinu a v každém okamžiku a v každém novém vjemu a v každém jiném očekává nějaký problém), i v řídkých okamžicích štěstí je přirozeně nesvůj. Celý život ho jen a jen kritizovali, a najednou ho někdo chválí!?? Co jsem provedl, přemítá v duchu. Není na pochvalu „zvyklý“.
Na počátku 21. století jsme negativním vnímáním světa už tak zpitomělí, že i když se máme jak jsme se nikdy neměli, stále si raději stěžujeme, a snášíme důvody, proč jiným závidět, proč to či ono nebude fungovat atd. A neumíme pochválit ani sebe, natož druhé.
Nemávejte rukou, vážení, je to daleko důležitější a hlubinnější, než tušíte.
 
„Nerozmazluj ho“, tvrdili a stále ještě tvrdí neinformovaní tatínci a věří, že drezůra z jejich synů vychová slušné lidi. Všechno je jinak, vážení rodiče a učitelé, už víme, že takto to prostě nefunguje. Ani u koní či slonů, a už vůbec ne u našich dětí. Mazlení a pochval není nikdy dost.
Všichni jsme totiž oběti obětí, jak pokud se týče „negativního“ naprogramování „díky“ k psychice a potřebám žen rodiček necitlivým porodům, a také autoritativní a neustále „hodnotící“ (rozuměj, spíše kritizující, za chyby trestající a přirozené aktivity dětí omezující) škole. Již před třemi desítkami let proběhl v USA velmi zajímavý „pokus“: žáci v několika desítkách základních škol byli neustále chváleni, zatímco v jiných školách byli jako obvykle kritizováni a trestáni. Za pouhé tři měsíce měli ti chválení o tisíce procent lepší výsledky ve všech předmětech, ale vylepšilo se i chování a rodiče telefonovali učitelům a učitelkám do škol co že to s jejich ratolestí udělali, že jim dokonce přestaly odmlouvat a umývají nádobí!
 
S jedním takovým celoživotním následkem přehnané a necitlivé „kritiky“ se setkávám v rámci své muzikoterapeutické praxe: nejen většina mužů, ale i řada žen nezpívá a neumí zpívat, protože jim kdysi v dětství paní učitelka, nebo ambiciózní maminka, zablokovala centrum komunikace zdánlivě nevinnou poznámkou „Franto, Mařenko, ty raději nezpívej, kazíš nám to!“ Franta a Mařenka, psychicky a následně i tělesně zablokovaní, se pak, kromě toho že přestanou zpívat, nedokáží v pubertě a dalším životě prosadit, uvolnit, a i oni pak přehnaně kritizují a vnímají negativně.
Nejde o maličkost: stačí jen vnímat svět nebo někoho jiného negativně, a už se mění naše tělesné a duševní procesy. Víme například již od roku 1975, kdy u nás byly zveřejněny výsledky výzkumu 220 dětí, které se narodily jako nechtěné (tehdejší interrupční komise nepovolily jejich potrat), že je mezi nimi daleko víc tělesných a duševních nemocí a postižení a později také drogových a kriminálních deliktů.
Netrpělivé kritizování a dokonce tělesné tresty („aby se naučil chovat“) tatínků bohužel převzaly ve velkém i maminky (a bohužel i učitelé „hry“ na hudební nástroje).

Jenže my dnes už prokazatelně víme, že negativně to prostě nefunguje, a že například ze školních diktátů mají užitek jen a jen učitelé. Pořekadlo „chybami se člověk učí“ většinou, zvláště u kritizovaných dětí, neplatí. Při diktátu se přímo „očekává“, že tam děti nasekají nějaké ty chyby. Jenže při psaní s chybami se dítě učí (trénuje), kromě psychického ponížení, právě jen ty chyby. „Je mi jasné, že ti odporuje zažitým představám o výuce. Vždyť naše škola přímo počítá s trestáním chyb jako s nástrojem učení. Měli bychom si však uvědomit, že tento typ učení byl zaveden do škol za dob Marie Terezie po vzoru pruského školství,“ tvrdí psycholožka Jana Nováčková. A dodává: „První, co by měl učitel dítě naučit, je, že není hanba něco nevědět.“ Nebo udělat chybu, nebo pochválit nebo být pochválen, dodávám.

Jsme pak většinou a stále déle tak psychicky a tedy i tělesně stažení, že nám to ve společnosti jiných, také stažených a neuvolněných, připadá normální. Jenže to vůbec normální není!
Dochází až k absurdním situacím, vyplývajícím z našeho celoživotního „tréninku“ negativity, viz například výrok televizního moderátora, který se podělil o svou zkušenost s moderní audiovizuální stimulací (člověk ve sluchátkách poslouchá speciální hudbu a rytmický program a zároveň mu ve speciálních brýlích blikají do očí barevné záblesky v určité frekvenci: mozek velmi rychle dosáhne mozkových vln alfa, které pak s sebou přinášejí i pocit dokonalé relaxace a psychického i tělesného uvolnění). Martin Schulz před lety v pořadu Sněží na téma změněných stavů vědomí k mému úžasu prohlásil: „Já už delší dobu používám psychowalkman a jsem s ním velmi spokojen. Po dvaceti minutách jsem dokonale odpočat. Jenže mne trápí, jak k tomu přijdu, že jsem za dvacet minut tam, kam se například jógíni v Indii dostávají celé roky?“
Mozek současného na problémy celoživotně trénovaného člověka prostě musí mít nějaký problém, i kdyby si ho měl vymyslet.
Což takhle změnit způsob, jakým sebe a svět vnímáme, a začít vnímat sebe a svět ne negativně, ale pozitivně? Ne „mínus“, ale „plus“?
Mozek je totiž, na rozdíl od toho, co nám stále tvrdí neinformovaní vědci a autoři školních učebnic, neuvěřitelně „plastický“ a neustále se, v závislosti na tom, co člověk dlouhodoběji dělá, mění, tvaruje, přeformátovává. Každou novou a jinou činností, pokud trvá alespoň tři měsíce, si neurony trvale budují nová dendritová propojení. Tak jako se přizpůsobil našemu zavedenému negativnímu vnímání světa, tak se může při troše snahy „přizpůsobit“ jinému, novému, v současném světě tak potřebnému pozitivnímu vnímání světa.

I celoživotní negativní naprogramování totiž lze, pomocí meditace, terapie, zpěvem manter, využitím biofeedbacku či zmíněného psychowalkmanu atd., ale především chválením sebe i jiných, pozitivně změnit. Lze tak jaksi přemostit celoživotní negativní emoční bloky a také jaksi automaticky vymanit své vnímání z pomyslné gramofonové drážky „negativní“.
Chce to rozhodnout se, začít, a pak prostě vydržet! Nelze za pár dnů změnit to, co jsme (i když nevědomě) budovali celý dosavadní život!
V ideálním případě se tedy alespoň tři měsíce chvalme a nechejme intenzivně chválit – a zjistíme, že si mozek „zvykne“. Přestaneme se nejen probouzet naštvaní a zamračení, ale i případně, když už začneme fungovat pozitivně, i trápit výčitkou, jak k tomu pocitu štěstí a spokojenosti přijdeme, když půl lidstva hladoví. Stejně nikomu a ničemu nepomůžeme, dokud nepomůžeme sobě samým.
Navíc se přestaneme cítit trapně nebo dokonce stydět, když nás někdo pochválí. I chválit a dávat si pašáky je prostě třeba trénovat.
Tak jako jsme celoživotně trénovaní na negativní svět neustálých Problémů (všichni řeší „problematiku“ toho či onoho a tím podvědomě ve svých mozcích a tělech spouští produkci adrenalinu – připravují se tak na problémy, které zákonitě přijdou), právě tak lze mozek přeprogramovat na vnímání života jako Radosti.
Člověk, který začne nejprve postupně, ale pak na celý úvazek vnímat svět a lidi kolem sebe a sebe sama jako neustálou Radost, začne také (konečně opět) fungovat tak, jak byl evolucí naprogramován. Začne se smát a chválit. Začne být zdravý. A šťastný.
Vlastimil Marek

1 Jarmila Moosová, 2.6.2006

No jo, zatraceně zapeklitá situace! Při vší vážnosti a úctě k panu Ondřejovi mám silné svrbění na jazyku neodpustit si větu: Proboha, vycházejme z čistoty a upřímnosti srdce! Všichni! Jedině pak bude jasné, co si doopravdy myslíme, co tím doopravdy myslíme, a že to my, v POZITIVNÍCH NOVINÁCH myslíme jedině dobře, a hlavně se všemi! Právě to omezování ve smyslu co tomu řeknou ti druzí, neodkrývejme karty, ať nevzbudíme podezření atd..... atd ..... nás dovedlo k právě té úvaze, jak nám ji pan Ondřej předal.
Pane Suchý, nic ve zlém, naprosto Vás chápu, ale pojďte si tak trochu hrát, to je pro nás všechny vážně DOBRÉ!
V úctě Jarmila*