Blanka Kubešová:  Romance pro Žoržínu (9)

ROMANCE PRO ŽORŽÍNU - pokračování (9)   MYŠLENKY JAKO KŘÍDLA   Kapitola XXXII.               Stáli oba na školním dvoře, Evžen protože měl dozor, a Monika že se pletla všude tam, kde byl právě on.              -Heimweh? Evžen bezradně pokrčil rameny. Nebyl to stesk, dokonce ani stesk po domově nebo zlaté Praze jako takové, spíš touha projít se známou ulicí, postát na známých místech.  Nedefinovatelná bolest ze ztráty něčeho, co bral tam sotva na vědomí, ale tady to postrádal. V noci ho pronásledovaly hrůzné sny, strach, že to známé už nikdy nenajde, a kránu se naopak potil hrůzou, že se tam probudí. Jaká v tom byla logika?             Otázka ho přivedla do rozpaků. Nerad se svěřoval, takovému žabci už vůbec ne, krom toho si se svými pocity nevěděl tak docela rady. Zabral se do svého a Moni se jen s námahou dařilo udržovat hovor. Uvědomil si, že znalosti, kterými se na něj snaží zapůsobit, nesahají dál než ke zprávám ze včerejších novin.            Jako každé mládí kategoricky zavrhovala současnou společnost, aniž měla jasnější představu o tom, jak by ta lepší, ta ideální měla vypadat. Jak jí měl vysvětlit, že svoje názory může říkat nahlas zde, ale ne v jeho vlasti? Chtěla vědět, jak vypadají Čechy a jaké jsou jejich jezera a hory, a Evžena znovu napadlo, jak je mladá a jak hluboká propast je dělí.             -Pampelišky u nás rostou taky, zavrčel ironicky, zatímco v duchu se mu otevřel obraz lahodné české krajiny. Stál někde na vršku a pod ním a kolem se dodaleka vlnily mírné zelené kopce a rozvíraly obzory od sytě modré po tu nejsvětlejší. Bylo to tak docela jiné a o tolik přátelštější než tady, kde se mu i nebe zdálo uzamčené v kotli věčné mlhy a špičatých velehor.             -Já vím, vy jste na ně hrdý, zavrčel znovu. -Věříš, že mě tady i v noci budil ze všech těch vašich posvátnejch balvanů svíravej pocit, a ten mě drtil a mačkal jako... Moni na něj upřela vyděšené oči barvy tabáku. Uvědomil si, že to přehnal.             -... jako když matka drtila ořechy do nádivky, dořekl lehčeji. Tohle snad zvládnul, aspoň konec byl cool, Evžen se s úlevou zasmál a přejel dlaní po svém strnisku, chválabohu, ráno se nestačil oholit. Prohlásila, že je podivín, ein Kauz, blázínek, ale viděl, že to zabralo.             -Tak tobě se nelíběj naše hory... Nakrabatila čelo a uvažovala, jestli se nemá urazit a zvednout. -Tohle se tu žádnej ne-švýcar ještě nikomu neodvážil říct, řekla konečně opatrně, ošklivému slovu auslendr se jí pro tentokrát podařilo vyhnout, na tohle byli všichni hákliví, a ze samé nervozity kopala do asfaltu teniskami jako uličník, strašně se mu to líbilo.             -Důvěra za důvěru, podívej... Moni rozevřela kabelu plnou ušmudlaných výkresů a přiklekla k lavičce: Květina omotaná řetězy. A tady zas. Člověk se zalepenou pusou a jiný se dvěma tvářemi. Ta jedna se smála, zatímco druhé po tvářích tekly slzy. Žádné originální nápady to nebyly, a kdyby je nekreslilo dítě... Na něco takového by musela studovat přinejmenším dětskou psychologii.             Evžen případ znal. Štefan přišel se strýcem z Maďarska, rodiče neměl. Dostal se do přípravky, aby se otrkal a naučil řeč, ale zatím už půl roku pořád jen maloval.             -A co taková Barna… vzdychla Moni a bezradně se zadívala na kresby. Když to takhle půjde dál, skončí oba ve zvláštní škole...             -Vy byste na všechno potřebovali psychologa. Je to jiný, než by člověk čekal, ale proto se ještě nechodí do školy pro blbý...  Evžen si přisedl na lavičku a vyprávěl o svých pocitech,  když přijel. Jak se mu zdálo, že všechno skončilo.             -Všechno krásný, zdůraznil. -Lidi byli uzavřený a odměřený, jezera krásný, ale ledový, až tuhla krev, a svůj názor na hory jsem ti už řek. Tvářily se odtažitě a nepřátelsky... Evžen si přejel po strnisku, až to zašustilo. Byl samotář, ale pro tuhle samotářskou, osamělou krásu neměl oči. Připadalo mu, že v nich končí život.             -Až na pavouky, usmál se a Moni se lehce otřásla nevolí. Ukrývali se a přežívali ve škvírách a převisech skal. Podobně jako on, když chodil domů až po setmění, aby nemusel nikoho potkat. Ze všeho nejméně bábu bytnou.             -Tohle ale není pravda? zeptala se úzkostlivě. Zápasil s pokušením odpovědět nějakou banalitou, třeba že od chvíle, co ji potkal…, ale místo toho utrousil: -Člověk si musí zvyknout... a představil si, jak se na nějaké té hoře milují, Moni má na nohou právě tyhle okopané tenisky a buší s nimi v rytmu do kamene. Zčervenal a celý se vylekal.             -Co bys tomu řek, jít si někdy zatancovat? Jen já a ty... Vím o jednom lokále, kde nikoho známýho zaručeně nepotkáme...             -Nevím, jestli to svedu... vykoktal nezávazně.              Přestávka a dozor na dvoře skončily. Monika odběhla. Evžen seděl dál, rošťák v něm pískal nějakou odrhovačku a čekal, zda se mu podaří překonat pozemskou tíži. Mohlo k tomu dojít ještě dnes, hned v příští vteřině anebo až zítra, ale teď už věděl, že se to určitě stane. Že myšlenky mají křídla. Že vzlétne.   Kapitola XXXIII.                    Jeli jsme s tatínkem na vejlet do hor. Bez maminky, jen my dva. Tatínek povídal, že se mnou musí mluvit o něčem životně důležitým a že je to tajemství, ale nakonec jsme spolu jenom šplhali po skalách. Myslím, že mi chtěl ukázat náš druhej domov zvejšky a jinak, abych nepodlehla krajanský propagandě, že Švýcarsko jsou jen předpisy, pořádek a práce od rána do večera.                 A tak jsme chodili a poslouchali, jak skáče a šumí horskej potok a sypou se kamínky, který jsme srazili botou a který pak v tom tichu padaly dolů a nesly jako lavina. Tatínek mi ukazoval všelijaký horský kytky, byly tak pěkný, že jsme je strachy překračovali, a učil mě, jak volat do skal, aby se rozbilo všechno to tajemný, to tíživý. Zvonil hlasem o kámen, jako když dědeček brouskem naklepával kosu, a pak jsme spolu poslouchali a počítali ozvěny. Nakonec jsme seděli tiše ve skalní roklině jako dva spiklenci, pozorovali dalekohledem oblohu a dravý ptáky a čekali, jestli odněkud nevyskočí důvěřivej kamzík.       Moc se mi to líbilo, ale tatínek vypadal ustaraně a to životně důležitý, co mi chtěl povědět, si dál nechával pro sebe. ■             Odpoledne za mnou přilítla uřvaná a uřícená Varna-Barna. Nejdřív jsem musela párkrát přísahat, že to nikomu nepovim... Jsi zamilovaná a nechce tě, vypálila jsem a těšila se, co to s ní udělá. Bylo mi jasný i do koho. Do našeho Bóži byly s odstupem zabouchnutý už všechny holky ze třídy, možná i z celý školy. Varna ještě chvíli nevěděla, má – nemá, a pak mi pošeptala, že vyhrála milion. Klepala se přitom jako sulc a mám pocit, že jí lezly oči z důlků.             Milion? Tak proč, blbče, řveš?  Donutila jsem jí, aby mi upsala stovku. Pošlu jí tetě Kláře, třeba na úřadech zabere víc než králík. Hlavně jsme si slíbily, že to zatím zůstane naše tajemství. Na to jsme si připily z tatínkovy lahve pro slavnostní příležitosti. Bylo to strašně, ale strašně hnusný. ■             Varna přišla do školy pozdě namyšlená jako pávice. Tak tohle dělaj z lidí prachy. Hned ve dveřích prohlásila, že se nejmenuje Barna ani Farna, a kdo jí tak ještě někdy řekne,  bude za ní nosit tašku jako její sluha...             Frojlajn Amanda ji pochválila za kuráž a pozvala do ředitelny. Hned jsem věděla, že bude malér. ■             Bóža mě posadil nad hrnek studenýho kakaa, sám roztržitě kroužil kolem a poslouchal, jak mu vrzaj a kloužou nový polobotky. Nebral mě na vědomí víc než ten jeho pitomej medvěd, kterej už zase trůnil nahoře na skříni. A to jsem si myslela, že jsme spřízněný duše! Od tý doby, co ho vídám na dvoře s Pampeliškou, pro mě nemá uši. Holky říkaj, že je zaláskovanej.             Brečela jsem skoro jako Barna-Varna, když zjistila, že její milion je podvod. Chytrý lidi takový výhry rozesílaj těm blbejm po kilech. Tatínek už takhle vyhrál milionů několik a taky několik mercedesů. Varna nechodí do školy, než se na ostudu trochu zapomene. ■             Zase se na něco vybírá. To tady pořád. Švýcaři jsou na dobrý skutky stavěný. A tak vybíraj a střádaj na pomoc postiženejm hladem, povodní, ohněm a zemětřesením. Na černý, žlutý i bílý. Na ochranu lesů, vod a vzduchu, na podporu zaostalejm zemím a na výstavbu škol, bytů, studní, silnic a nemocnic, který si tam předtím rozbombardovali. Vybírá se na utiskovaný režimem a náboženstvím. Na Flychtlingy nejen z Ostbloku, ale i z Nepálu, z Kambodže, z Turecka, Chile a Kurdistánu. Na vězně a nespravedlivě stíhaný v Africe, v Asii i v Evropě. Jednou se vybírá na podvyživený nemluvňata, podruhý na starý lidi roztřesený parkinsonem a pak starce a děti jako takový. Myslím, že nejmíň přispívaj flychtlingové na flychtlingy. Prožili všechno sami na vlastní kůži a tak si říkaj - když jsme prožili a vydrželi my, ať si prožijou oni taky.             Bóža řek, že Švýcaři dělaj dobro pro dobro jako takový, nečekaj odměnu a z dobrejch skutků cejtěj něco jako vnitřní uspokojení. Bez toho prej sebevětší dobro nemá cenu. Naši jsou nespokojený pořád, vztekaj se a nadávaj a budou se vztekat a nadávat i na smrtelný posteli. ■             Myslím, že už vím, o čem chtěl se mnou tatínek mluvit. Zdá se, že to životně důležitý je strejda Karel a cesta do Toronta. Nikdo o ní už nemluví, ale to je právě to podezřelý, že všichni mlčíme o tom samým. Nevím, co se děje, že mě tatínek chce poslat právě tam a že mu najednou nevaděj strejdovy blázniviny.             Letadlem jsem letěla jen jednou do Bratislavy. Bylo to krásný a vzrušující, až na strašlivej rambajs. Nejdřív jelo po zemi jako Pepíkovo tahací, skoro jsem si nevšimla, kdy se odlepilo od země, až když jsem uviděla stříbrný křídlo a dole na zemi krabičky od sirek vstoje i naležato. Nevím si rady, mám nemám, cesta do Toronta je něco jinýho než do Bratislavy!             V noci se mi zdálo o mamince, seděla ve velký kapce vody a ta kapka s ní odplouvala někam pryč, až byla menší než slza.   Kapitola XXXIV.                                 Neprozradila mu, kam ho vede, a Evžen se neptal. Snad si ani nestačil řádně všimnout názvu podniku nad ozářeným vchodem. Plaval v mléčné dráze drobných žároviček, které se řetězově jedna po druhé rozsvěcovaly a pohasínaly, aby se vzápětí celý kolotoč zopakoval. Krátce na to se už na něj sesypal obrovský chaos a rachot, prudký náraz neladících zvuků ze zesilovačů jím smýkl o parket a Evžen se nejapně zeptal, zda tohle je ta diskotéka? Naštěstí jeho hlas zanikl ve změti ostatních, tady ho nikdo neslyšel a slyšet nemohl.             Další myšlenka, totiž co kdyby ho tu potkal někdo ze školy, byla ještě daleko hrozivější. Ve snaze uniknout udělal půlobrat stranou a jeden krok nazad, víc prostoru neměl. Vždycky přece existuje ústupová cesta, říkal si a očima hledal nouzový východ. Vytáhl se, co mohl nejvýš, dokonce i trochu povyskočil, nadarmo přece nebyl učitelem tělocviku. Nezahléhl nic podobného tomu, co hledal, zato nový chaotický příboj ho vyděsil tak, že trhl rameny, nejdříve jedním a s vtěřinovým zpožděním i druhým, hlava s ušními bubínky proraženými vřískotem mu padla nazad.             Nejpozději v tomto okamžiku byl odhodlaný se na místě obrátit a utéct, a kdyby to bylo jen trochu možné, rozhodně by to udělal. A ovšem, kdyby ho zezadu nepostrkovala Pampeliška. Tiskla se k němu tělo na tělo a vždycky, když to nejméně čekal,  vystřelila rukou dopředu, jednou a druhou. Nechtě ji napodobil.             -Jo, přesně tak. Kde ses to naučil? Už  mi neříkej, žes nikdy netancoval...             Naučil? Spíš Kde se vzaly její ruce na jeho pasu? Jako dvě liány ... Cítil, jak ho zbavují poslední špetky rozvahy, jak malátní a slábne.             Cinkání sklenic, šoupání barových židliček, někdo se snažil objednat dvě kokakoly a jiný se přes celý lokál sháněl po Klaudii. Nad vším vítězily útočné a nevraživé synkopy jakési skladby, vrhaly se na ně odevšad a všechny zároveň, Evžen stěží potlačil potřebu zacpat si uši. Jak že to říkala? Vím o jednom lokále, kde zaručeně nikoho nepotkáme... Tak aby se nezasmál!             Moni v jakémsi přiléhavém astronautickém obleku, a dojem zvyšovala i čelenka s tykadélky kobaltové barvy, se už docela oddala rytmu. Kdykoli se ho dotkla kulatými kobaltovostříbrnými koleny, škubl s sebou a ruce mu samy od sebe v rytmu synkop vystřelily vzhůru.             Tohle není možný, než se vzpamatuju,  zadáví mě a pozře jak bezbrannou ovci... Evžen se znovu vytáhl vzhůru, tentokrát skutečně zahlédl stranou zeleně probleskovat cosi, co by při dobré vůli mohl být východ, a Moni ho zezadu nevybíravě postrčila.             -Odvaž se, to chce víc šťávy... V nových polobotkách mu podklouzly nohy, ale vyrovnal a za chvíli se už kroutil a poskakoval v hroznu holek jen o málo starších, než měl přes den na starosti. Tlačily se všude kolem něj, zneklidňovalo ho to a mátlo, ale i docela lehce a příjemně vzrušovalo. A kdykoli se ho Moni dotkla loktem či kulatým dívčím kolenem, trhl s sebou a elektrický výboj vystřelil z místa doteku až někam do žaludku a v tisíci jiskérkách tam pomalu pohasínal. Stál bosýma nohama v mraveništi, v hlavě ho brnělo, už v ní měl celou rezavou armádu a rány ho pálily po celém těle.             Brzy pochopil, že na nějakém tom kroku zas tak moc nezáleží. Vzato kolem a kolem, cvičili jakási prostná, raz a dva, všichni byli vojáky jedné jednotky a teď se tu úporně snažili společně se povzbudit, pořádně si protáhnout údy dřív, než jim řeknou, že jsou dospělí a useknou hřebínek mířící vzhůru.             Všechno ovládl rytmus a lomoz. Tohle už nebyl tanec, spíš jakési vytržení, útěk od reality všedního dne, než je jednoho po druhém odchytí a zařadí do zákrytu a útvaru bez fantazie; než jim namluví, že jejich vůle je jednotná a pevná, možnosti nekonečné a budoucnost jim leží u nohou. Krátce ho napadlo, jestli právě v tom není třeba hledat vysvětlení té obrovské potřeby ohlušit se a utéct, ale hned na to zapomněl.             Seděl na kolotoči, svět se s ním točil, neměl čas brát ohled na tlak a šimrání u žaludku, komu se to stane, aby mu bylo podruhé šestnáct!?             Moni se točila, vrtěla, ztrácela a potápěla, vzpaženýma rukama se držela řetízků a pouťový kolovrátek vyhrával jako splašený. Viděl ji naněkolikrát skrz kouzelné sklíčko, mašle z copů jí jako dva ohnivé chvosty šlehaly tváře, dokola, dokola!              -Vidíš, jde ti to. Jsi fakt dobrej...             Dobrej? Evženova úzkost se svíjela a dávila v bláznivých křečích, nové polobotky každou chvilku podklouzly, takže musel znovu a znovu vyrovnávat, jednu chvíli měl pocit, že mu praskl knoflíček u kalhot, ztrácel se a kroutil jako v bolestech, ztrácel se i sám sobě, a přitom, jak padal, zíral do hladové pusy panáka s mašlí. Odhalím tě a spolknu, nepatříš k nám, nelíbíš se mi, vyhrožoval panák a šlehal ohnivými fábory. Přelstí ho, je to přece jednoduchý. Stačí se přizpůsobit. Stačí plavat s proudem...             Kiss me baby... Hudba zvláčněla, dívky se teď nesly jako bárky přirážené větrem na hrubé dno písku. Tenkrát to bylo také tak. Málem se otřely boky, jeho loďka a jejich. Žádný nevesloval, odevzdali se kulatým vlnám. Dívky v barevných květovaných tílkách, které ještě víc nesly na odiv jejich nedospělost, si sdělovaly nějaká důležitá holčičí tajemství. Evžen ležel na dně loďky, na prknech omývaných zespoda Vltavou a předstíral, že spí.                        Kiss me baby... Nejdřív se domníval, že mu chce něco povědět. Moni se nahnula těsně k němu, tak těsně, že se její rty dotkly jeho boltce a velký rezavý mravenec mu proštípl lalůček ucha. Nedívej se tak na mě. Zavři oči, nebo se zblázním, říkal si a a zhora na něj spiklenecky mrkla tlumená stropní světla. Dvakrát se otočil kolem osy, tohle už znal, a po každém obratu se přivítali dlaní. Po obličeji jim plavala veselá bezstarostná prasátka. Oba blaženě přivřeli oči. Světla zhasla. Parket se utopil v oparu fialové a modré...             Když si kránu razili cestu k východu, bylo všechno jiné než večer předtím. Pampeliška se do něj bezstarostně zavěsila a rozvíjela nějakou velmi moudrou teorii o žití pro přítomnost, prostě tak, aby to dělalo člověka šťastným. Tak docela nesouhlasil, ale vnímal každé desáté slovo a momentálně to nebylo důležité.                  Venku drobně pršelo. Vítr hnal po obloze mraky a odnášel s nimi chmury a těžkou náladu.   Kapitola XXXV.                      Koho by to napadlo, Manka je v Americe! Její máma se celej život živila psaním o bezdomovcích, nezaměstnanosti a opilcích na Brodwayi a teď je sama pod ochranou George Washingtona! A to ještě jenom proto, že měla v Německu zatlučenou tetičku. Když odjížděly z východního Berlína, předkládaly na hranicích čtyřikrát pasy, uniformy čuchly k termosce s šípkovým čajem a ke kanystru na benzín a z budky to všechno bránil a sledoval ruskej voják se samopalem. Od tý doby se už prej Manka jenom diví.        ■             Převratný věci se dějou na všech frontách. Tak třeba u nás se nemluví o ničem než o Kanadě, a já mám pocit, že už je rozhodnuto. O strejdovi Karlovi mám svoje představy. Vím, že bude mít fousy, sombréro a okovaný boty.             Maminka mi pro lepší orientaci darovala jejich dětskou fotografii před kinem Blaník. Má na ní ofinu do očí a tlustou a strašně ošklivou károvanou sukni. Ze strejdy, kterej jí dělá za hlavou oslí uši, toho k vidění moc není. Podobně orientační fotografii, jenomže barevnou, jsme poslali taky do Toronta. ■             Dřív Manka věřila, že dělnická třída v Americe trpí a strádá a čeká jen na to, až jí komunisti poraděj, jak shodit jho kapitalismu. Teď bydlí v jednopatrovým činžáčku u domácí, která má lednici a chesterfield, což je prošoupaný kanape, dvě televize a strach z komunismu. Především ale nesmí vědět, že Mančina máma vlastnila partajní legitimaci. Tohle je prej vůbec největší tajemství, a kdyby ho někdo odhalil, potkalo by je to samý, jako kdyby v Praze přišli někomu na to, že je americkej špión.             Daleko nejhorší ale je, že v Praze se už prej nedá žít. Tatínek řek, No tak to vidíš, a dopis zabavil. Musím nenápadně zjistit, jak daleko je to z Toronta za Mankou do New Yorku. ■             Fasnacht je čas radovánek velkejch i malejch, čas kočičí muziky a maškar. A hlavně uřvanejch pradlen a ježibab. Ty báby číhaj na ulici a vždycky, když to člověk nejmíň čeká, tak zavřísknou, vyhrnou červený sukně a ukážou dlouhý bílý bombarďáky. Tatínek jim říká kalhoty nostalgický. Nosily se dřív, když ještě byla morálnější doba a nic nesmělo bejt tak jednoduchý jako dneska.             Pro mně a maminku jsou fasnacht, řev, bubny a maškary časem utrpení. Já nevím, jak lidi poznaj, že se člověk víc leká než raduje, ale na mně to poznaj vždycky. Připsala jsem fasnacht do slovníčku hned za partajní legitimaci.       ■             Všichni se už celý tejdny na maškarní pečlivě připravujou, těšej se a radujou, maminky seděj u šicího stroje a šijou kostýmy, a děti i dospělí žijou v podivný euforii. Slovník říká, že euforie je povznášející nálada a může bejt stavem přirozeným nebo uměle vyvolaným po požití drog a podobně. Všechno nasvědčuje spíš na to druhý.             Tatínek, kterej se neleká a sám venkovskej masopust nikdy neviděl a nezažil, rozhod, že se mi fasnacht líbit bude, a basta! Prej musíme hostitelský zemi ukázat dobrou vůli. Kdo ví, k čemu nám to bude dobrý, řekla i maminka, když na cáry nastříhávala svoji kytkatou sukni. Sama mi pak tváře, nos i pusu zmalovala tak, abych vypadala hodně vesele. ■             Stydím se jít do školy. V tý sukni vypadám příšerně. Právě takovou měla jedna cikánka v Píšťanech, když tam o prázdninách maminku přepadly porodní bolesti. Tatínek myslel, že to bude po borůvkách, ale maminka tvrdě vyžadovala porodnici. Když jsme si pak pro ni přišli, ta cikánka tam právě na chodbě dostávala vejprask. Dlouhou nabíranou sukni, nenastříhanou, zato samý vlčí máky, si přehodila přes hlavu a na zadnici držela vyznamenání s plaketou presidenta republiky.              Sestry povídaly, že tohle se opakuje každým rokem, totiž pokaždý, když se jí narodí holka, a že nejlepší je počkat, až se podvedenej otec na svůj bol nevožere, neprospí a znovu nevožere na oslavu.  ■             Taky si vzpomínám, že celou tu dobu tiskla maminka Pepču k sobě, bála se, že by jí ho cikáni mohli odnýst, a když ho konečně půjčila tatínkovi, měla na prsou kulatou mlíčnatou skvrnu. Tatínkovi to moc slušelo a pořád se smál. Smál se na housku v dece, Pepík v ní vypadal jako hamburger od McDonalda, ale to jsem tenkrát ještě nevěděla, smál se na neslušnej flek na prsou, smál se jako blázen a běhal od jedný sestřičky ke druhý.             Pak se přihrnula babička, hlavu nesla vítězně trošičku na stranu jako slepice, když odhaduje pravost a tučnost žížaly, a při pohledu na Pepíkovu kolenatou, šišatou hlavu jí z očí tekly slzy. A pak vzdychla, že to bude celej strejda Karel.             Strašně jsem žárlila a strašně jsem Pepíka nenáviděla. ■             Nic se neděje, a to ticho zapouští všude jedovatý kořínky, rozrůstá se kolem dokola a prochází zdma. Usídlilo se v našem bytě, v kuchyni i v ložnici, už ani tatínek nehuláká, jako kdyby zubama drtil písek, Žoržína hašt du šon frojndin? Jedinej, kdo vříská pořád stejně, je náš Pepča. Vždycky to odnesu já, protože ho neumím zkrotit. Štěstí, že Varna tolik miluje děti. Jsem zvědavá, kdo bude Pepču krotit, až tu nebudu. ■             Ze dne na den k nám přestala chodit kočka Wenzly-Pelzla. Nejdřív na maminku a její jatýrka nedala dopustit, ale pak se najednou na ni začala ježit, a teď už se nám vyhejbá docela. Kdyby kočky žraly třeba citróny, tak se to nemuselo stát. Maminčin obličej dostal totiž  právě takovou barvu. Nevoní už niveou a sluncem, ale těžkým a nasládlým bévitamínem. Po injekcích a tabletách vychází mamince ze všech pórů, nenávidí ho, a když usíná, dává si ruku hluboko pod polštář. To všechno od chvíle, co se vrátila podruhý z nemocnice.             Ještě před několika dny tam nad maminkou stála taková šibenice, ze který jí do žil přiváděli po kapkách novej život. Tatínek je jenom mužskej, a když ji tak uviděl, oči zavřený a vlasy rozhozený po polštáři, tak najednou zmizel. Našla jsem ho na podlaze, ležel a dělal, že je mrtvej, a nám pak zakázali návštěvy do konce tejdne. ■             Jednou jsem se maminky ptala, co pak, až umřeme. Slíbila, že nic takovýho se  nestane, ale protože jsem nedávala pokoj, tak rozhodla, že kdyby náhodou, chytíme se oblohy jako hvězda. I kdyby se pak dělo kdoví co, my budeme svítit a zářit tak, až se všichni budou ptát, co je to za tu novou, nádhernou hvězdu. A jenom my dvě budeme vědět, že to jsou naše duše, který zvítězily nad přitažlivostí země.   ■             A je to hotový. Na prázdniny prej přijedou všichni za mnou. Pověsila jsem se mamince kolem krku, chtěla jsem jí slíbit, že ji přece nikdy neopustím, nikdy v životě, ale lhát se nemá a slovo ze mě nevylezlo. A tak je rozhodnuto.             Za nic na světě bych teď nepřiznala, že jsem zvědavá na oceán, na Kanadu, na krokodýly a strejdu Karla. Možná poznám i prastrejdu Jiřího, kterej se prostříhával. A tak jsem se jen styděla a bylo mi horko a maminka povídala, že je dobře.   Kapitola XXXVI.                    Nejdřív jsem se těšila a teď je mi do breku. Holky mi záviděj, přijdu aspoň o měsíc školy. Annemarie konečně uznala, že oceán je větší a lepší než moře. Husa!             Jenom Bóža mi rozumí. Povídal, že to bude ještě hodně dlouho bolet, ale že to přejde a pak uvidím, že to tak muselo bejt, protože všechno má svůj řád.             Na schodech jsme si podali ruce, ale to bylo málo, a tak jsme si plácli do dlaní, jako že provždycky kamarádi a provždycky dobrý. Ale ani to nestačilo a my jsme se jeden do druhýho zahákli prsty, a když už se zdálo, že se nikdy nemůžeme rozloučit, tak Bóža řek, že má pro mě dárek.               Ten medvěd je hrozně moc podobnej mýmu Gríšovi a dívá se, jako by všemu rozuměl. Má strašně ucucaný uši, do nich mu prej mám vždycky všechno našeptat, protože těma ušima budeme provždycky spojený, ty prej jsou něco jako moderní telegraf. ■             Je to už hrozně dávno, maminka mě vyprovázela do první třídy. Naproti přes chodbu bydlely dvě koncertní zpěvačky, obě dvojčata, jedno jako druhý, a obě soprán. Soprán je prej krásná věc, já nevím, ale jako budíček je příšernej. Tříčárkovaný cé rozbrečelo mě i maminku, a když mě dvojčata sevřely do divadelního objetí, byly jim z pusy cejtit syrový vejce a mně se udělalo špatně.             Z domu se šlo nejhůř. V novej polobotkách mě tlačily prsty a červenobílý karafiáty pro paní učitelku voněly na celou ulici. Něco mě táhlo pořád dopředu, ale přitom jsem slibovala, že se nikdy nevdám a nikdy maminku neopustím a prolhaný hořící tváře jsem jí skrejvala do náručí, tam, kde maminka voněla růžovým mandlovým mejdlem za šest korun. ■             Pepču jsme nechali u tety Kožíškový-Pelzlový. Americký žvejkačky ho nezajímaly, vřískal, že chce s Žoržínou, ale nikdo se ho na nic neptal.             Tatínek řídil a co chvíli se na nás usmál dozadu do zrcátka. To zrcátko bylo křivý a maminka se pokaždý přitulila ke mně, blíž už to nešlo, a tak si dala moji hlavu do klína, jako když jsem byla malá. Byla velice, ale velice štíhlá. Zavřela jsem oči, najednou mě napadlo, co pak, jestli mě tam u strejdy zapomene a přepad mě strašlivej strach, že si třeba už nikdy, nikdy pro mě nepřijde. Škrábalo mě v krku a maminka plakala doopravdy. Říkala, že to v ní hoří jako v kamínkách, a přitom se usmívala, jako kdyby bylo všechno v nejlepším pořádku. Já nevím, snad bylo. Připadala mi teď opravdu jako svázaná v uzlíčku, Jana Nerudu mi poslala babička a tatínek se hněval, že mě básničky brzděj v růstu. ■             Všichni jsme mlčeli o tom samým, až když jsme vjížděli na letiště, vzala mě maminka celou k sobě, stehy nestehy, bála jsem se, že ji zasednu. Pověsila jsem se jí kolem krku a zkroutila se co nejvíc, aby mi všude nepřekážely ruce a nohy. Chtěla jsem, aby mi slíbila, že bude brzy zase zdravá, ale zdřevěněl mi jazyk, a ten strach mě svazoval a škrtil. Bála jsem se a styděla, tyhle prázdniny se až moc podobaly útěku někam, kde to nevoní medicínou a kam nemusí denně doktor. ■             Maminka zůstala v autě, byl už čas. Nemávala a já jsem se neotáčela. Tváře kolem spěchaly každá po svým, kufr s bouchnutím dopad na velikou váhu. Letuška mi vytrhla tatínkovu ruku, taktak že jsem stačila ucejtit jeho fousy. Když jsem se otočila, bylo už pozdě, to už mě polykaly letištní vrata. Budova letiště zůstala brzo někde vzadu, jedna letuška mě táhla a druhá zezadu postrkávala. Je konec. ■             Startujeme. Strašlivej rachot do mne vstupuje současně zvenku i zevnitř, tak takhle vypadá konec světa. Venku se rozpršelo. Všechno se mnou ujíždí a plave. Představuju si, že někde na rampě mezi mávající, ubrečenou strakatou skvrnou stojí tatínek. Teď si tou skvrnou jedna postava razí cestu dopředu. Je velice štíhlá a maličko schoulená, ale ruce má silný jako pádla.             Letuška mě utěšuje a zapíná mi kurt, vždyť já nebrečím. Ten strašlivej rachot ne a ne přestat. Jednou jsem s dědečkem pozorovala bouřku a pak uhodilo přímo do naší smuteční vrby na dvoře. Kdo to za mnou volá, abych byla statečná? ■             Letíme. Jsem prorostlá vzpomínkama, maminka je všudypřítomná jako andělé. Letuška předvádí plavací vestu, dívám se jí na pusu, ale ničemu nerozumim. Kniha hospodářský angličtiny mě naučila This is a table, I am here and You are there...a pak ještě Long live comrades USSR, ale to je hned několik sprostejch slov najednou a tatínek nařídil, že je musím okamžitě zapomenout.             Jestlipak maminka ví, že se bojím? Chtěla bych jí rychle povědět všechno, co jsem nestačila a neřekla, a koktám svou první živou anglickou větu. Snad pochopěj, co je to paper? Letuška mi bleskurychle přidržuje u pusy blicí pytlík, měla jsem snad říct letter-paper? Mám chuť kousnout ji do ruky. ■             Gríša mi sedí na klíně. Dívá se na mě, jako by všemu rozuměl. Bez něj by se to snad doopravdy nedalo vydržet, všechno mu našeptávám do těch jeho telegrafů.             Letíme už několik hodin, záchranná demonstrace dávno skončila. Letuška nezná moji a maminčinu úmluvu a neví, že i kdybych si plavací vestu dokázala správně nasadit, nemohla bych to udělat. Protože úmluva je jasná: chytit se oblohy jako hvězda a svítit a zářit ze všech sil tak dlouho, dokud se nenajdeme. A i kdyby se s náma svět sebevíc točil, tak jen dál svítit a zářit tak, až se všichni budou ptát, co je to za tu novou, nádhernou hvězdu. A jenom já a maminka budeme vědět, že to je naše duše, která zvítězila nad přitažlivostí země.               Letíme dlouho a ty obláčky pod náma jsou polštářky a peřinky duší, který to dokázaly před náma. ■             Před chvilkou jsem spala a něco se mi zdálo.             Long live our Brothers from USSR... S tímhle asi daleko nedojdu. Jak mi to mohli udělat? Hodili mě do vody, a řekli, plav. Myslím, že jsem dospělá.                                                                                                                              Pokračování příště                           Pokračování příběhu:   http://www.pozitivni-noviny.cz/autor-kubesova.html   text © Blanka Kubešová, 3.6.2006 ilustrace @ aTeo www.ateo.cz, Jiří Heller  www.heller.cz  NEPŘEHLÉDNĚTE:   další články v rubrice  DOPORUČENÍ  nebo v sekci LITERATURA