Pavel Veselý:  Tělo
 
   Nikdy jsem si nemyslel, že se mi to může stát. Vždycky jsem byl jedna duše, jedno tělo. Často jsem slyšel od jiných duší, co tělo dokáže, a dostávalo se mi názorných příkladů, ale já to bral s humorem. Moje duše i tělo žili spolu spořádaným životem, nikdy se nehádali. Tělo bralo dobré rady duše a naopak ona se co nejvíce snažila naslouchat svému tělu. Byla to učiněná krása!
Až jednou: Už ani nevím, co bylo vlastně tím spouštěcím mechanismem, ale moje tělo začalo stávkovat. Ba co víc – vyhlásilo generální stávku. Marné byly všechny prosby i hrozby duše. Tělo mělo zkrátka dost toho muset vstávat do práce a být tam až do pozdního večera, přičemž již ostatní těla se v klidu rozvalovala u televize. Nebavilo ho už nosit těžké tašky s nákupem, protože jiné tělo si usmyslelo, že jsou pro ně příliš těžké. Nakonec stejně odešlo za jiným, svalnatějším. Prostě toho mělo všeho dost, a tak se rozhodlo, že také nevstane, bude ležet, a nic s ním nehne ... A tak za tím mým tělem přišlo jiné tělo, oděné v bílém plášti. Chvíli ho i duši okukovalo, pak si něco pro sebe mumlalo, aby pak vyjádřilo názor, že nejlepší bude odvézt to moje tělo do nemocnice, totiž parkoviště těl, kde bude to moje podrobeno hlubšímu zkoumání ...
 
Souhlasil jsem, byť jsem ani trochu netušil, kam a proč vlastně jsem se svým tělem odnášen. Duše z toho byla celá nešťastná. Chtěla se dívat na dokument o přírodě a místo toho musela jinam. Nemyslete si, že nemocnice je jen tak něco lehkého, co se dá lehce pochopit. Vede zde mnoho různých cestiček, odboček, různých zákoutí, až jsem si připadal jak v labyrintu. Několikrát mě i ta cizí těla pronesla kolem patologie, takže to bylo rázem pro mě to nejznámější oddělení z celé nemocnice. Když konečně vybrali nějaké  toJANOS MAKRAY oddělení, kde podle mě měli hlavně volno, přišlo se na mě podívat několik těl. Moje duše s těmi jejich souzněla, ale těla byla rozhodnuta stanovit diagnózu. Jak mi řeklo tělo, ležící na vedlejší posteli, mám si dát pozor, aby mi tady prý něco neukradli. Zeptal jsem se naivně, zdali se týká i diagnózy. Smutně pokývalo hlavou. Ono samo tu leželo již dlouho. Právě ona příčina jeho odložení zde mu byla nejdříve sdělena, ale dnes naprosto ukradená. Toho se moje tělo zaleklo. Chtělo mě přece spíš vystrašit, abych něco udělal jinak, a ne tady být do soudného dne. Škodolibě se mu duše smála, až jsem ji musel okřiknout a připomenout, komu se do nemocnice původně vůbec nechtělo. Pak mé tělo dostalo nápad. Poslalo SMS jednomu krásnému tělu. Jemu se líbilo, ale ono bylo takové, že nevědělo. Stále jako by se na tom mém jemu něco nelíbilo. A duše na tom byla úplně stejně. Pořád nevěděla, na čem s tou druhou duší je. Prý uvidíme. Zpráva byla vlastně  jen oznámení, kde se nacházíme.
 
Druhý den mělo po probdělé noci přijít jiné tělo, kterému ty ostatní včetně duší říkali pane primáři a velmi si ho považovali. Celou dobu jsem si hlídal svoji diagnózu pod peřinou, aby mi ji někdo neukradl, a já ji mohl předložit.
Když přišel pan primář, zadíval se na papír,  usmál se a pokynul ke dveřím. Stálo tam to krásné tělo s tou duší,které nevědělo,může-li i ono toužit po mém těle a duši a zda-li bude vyslyšeno.Teď vědělo, že bude… Chvíli se na mě zadívalo těma pomněnkovýma očima a řeklo: „Pojď, budu se o tebe starat a pečovat, a ty mi budeš šeptat své bláznivé nápady, jo?“ a  zeširoka se usmálo. Moje tělo i duše zjihli. Má duše oněměla, jen tělo hlavou pokývalo. Mělo jasno. To druhé tělo ho něžně pohladilo a ono se uzdravilo. A já … já se znovu strašně zamiloval ....... 

text ©  Pavel Veselý, 3.6.2006

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci LITERATURA