POZITIVNÍ NOVINY J.Moosová, M.Pecháčková: Divadelní soubor PAP a Eva Elxa /Dosedělová/

Před časem se na našem redakčním stole objevil nenápadný dopis s upoutávkou na jeden z pražských divadelních souborů. Člověk by si na první pohled pomyslel: No jo, takových už vás tady je! Opravdu nevím, co mě vedlo k tomu, abych ho nenechala ležet bez povšimnutí. Cosi mi zkrátka našeptávalo … a tak jsem poslechla. Dobře jsem udělala. Odměnou se mi odkryl život nesmírně zajímavé mladé ženy, neobyčejně statečné a tvůrčí.
Vždycky jsem s jakousi samozřejmostí větší odvahu přisuzovala spíše mužům. Žena – dobrodruh mihla se mým životem jen ojediněle, myslím že to bylo v jednom americkém filmu. Když jsem hltala řádky z přiloženého rozhovoru, přísahám, že na mě doléhala energie, o níž se v něm hovoří. Rozhodla jsem se nenechat si tento mimořádný zážitek pro sebe a co nejrychleji se o něj s vámi podělit. Věci, co už dnes nejsou až tak samozřejmé, bychom sdílet měli. Úmyslně neprozrazuji nic, co se za malou chvíli dočtete sami. Jenom se v úctě skláním před ženou s mnoha zážitky a zkušenostmi, s velkým vnitřním bohatstvím, které ví, jak nám předat, abychom načerpali inspiraci a sami sebe posílili v nelehkých dnech běhu dnešního světa.
Eva Elxa /Dosedělová/, autorka a režisérka genderově laděného autorského divadelního projektu Prádélko..., který napsala a nazkoušela společně s kolegyní Nikou Novákovou z divadelního souboru PAP.
O představení, získávajícím si silné reakce nejenom ženského, ale také mužského publika, samotném souboru a paní Evě především, nám postoupila rozhovor Marcela Pecháčková /INSTINKT č. 18, 4. května 2006/.

■ Představení Prádélko začíná tancem dvou žen – skoro erotickým tancem.

Ano. A vy se chcete zeptat, jestli jsme lesby.

■ Ani ne, jen je z toho cítit taková ženská sounáležitost.

Gender aspekt se tam trochu dostal, ač jsem to neměla v úmyslu. Ale sounáležitost je tam jasná. My jsme s Nikou nejlepší kamarádky, známe svoje příběhy, svoje svobody. Nejsme lesby, ale já sama jsem asi bisexuální bytost. Když jsem se rozešla se svým prvním mužem a zjistila jsem, že kolem žádní další dobří nejsou, řekla jsem si, že možná skončím se ženou.

■ Vás představa života se ženou neodpuzuje?

Ne, dvě ženy spolu jsou pro mě přirozená věc. To jsou dvě sestry. Muž se ženou je přirozený, jednoznačný, základní vztah, protože jde o rozmnožování, lásku, vztah. A žena se ženou je varianta, alter ego.

■ Jak jste se dostala k tanci?

Poprvé to na mě zásadně dolehlo v divadle Archa, kde jsem se seznámila s holandským tanečníkem Frankem van de Ven, buto tanečníkem. Do té doby jsem tančila jen sama pro sebe a práci s pohybem jsem vnímala jako vopruz při tělocviku. Ale tanec buto je hodně zahloubaný, introvertní a materiálu na takový projev jsem měla hodně. Chytlo mě to a přes Franka jsem se dozvěděla o Minu Tanakovi. Viděla jsem pak na vlastní oči jak on, víceméně stařec, zatančil mladou dívku. A opravdu to byla mladá dívka. Strašně mě to vzalo. Jako v mátohách jsem za ním šla po představení a domluvila se, že za ním přijedu na jeho farmu do Japonska.

■ Vy jste opravdu vyrazila do Japonska?

Všechno jsem prodala, dostala něco od nadací a jela jsem. Dva měsíce jsem tam žila v panenské přírodě, kde jsme buď pracovali, nebo cvičili - bylo to hodně o senzitivitě. A já jsem hypersenzitivní, takže to na mě mělo velký vliv. Vrátila jsem se do Prahy a to byla tedy rána. Zjistila jsem, že cítím energii stromů, jak ji mají méně než já, energii lidí v metru, bylo to hrozný. Jela jsem tramvají a myslela jsem jen na to, jak z těch frustrovaných lidí nezešílet. Musela jsem se z Prahy dokonce vystěhovat, radši jsem padesát kilometrů každý den dojížděla vlakem, někdy i dvakrát denně. Byla jsem z Japonska vycvičená všechno vnímat do hloubky…

■ Co vás naučil Tanaka?

Pro Tanaku začíná práce na hranici možností. Dohnal nás na maximum a pak řekl, že teprve teď se můžeme něco naučit, něco změnit, posunout. Takže jsme byli celou dobu vyčerpaní, fyzicky a hlavně psychicky, protože cvičení byla i mentální – například jsme cvičili představivost. Byly to dva měsíce drastického tréninku. Vedle toho jsme farmařili, v šest ráno už jsme byli na poli, plít, zaštipovat a pak opatřit zvířata. U Tanaky jsem se naučila mimo jiné dojit kozy. Teprve potom se tancovalo, ale to už bylo takové vedro, že jsem skákali do výšky tak vysoko, abychom se dotýkali rozžhavených prken venkovního jeviště co nejméně. Dvakrát mi slezla kůže z chodidel… a nikdo si nedovolil protestovat.

■ K čemu to je dobré?

Vede to k ochotě a k opravdové chuti pracovat – když je člověk vyčerpaný, přestane si hrát na to, co není. Tady za bolševika panoval názor, že pracovat je blbost, a všichni jsme ho bezděky přijímali. Pamatuju si třeba, jak se nám se sestrou ráno nechtělo jít přiložit do kotle a radši jsme mrzly. Až jsme si hodily korunou, tak jedna šla. Po Japonsku jsem tyhle věci přestala řešit a rovnou jsem je dělala. Najednou se mi život ztrojnásobil; měla jsem třikrát tolik zážitků, zkušeností a času. Ale zůstala jsem s tím osamělá. Lidi na konzervatoři si jeli ve svých starých kolejích, neměla jsem to s kým sdílet. Ale pomohlo mi to aspoň dostat se do studia Jaroslava Duška, které fungovalo při konzervatoři, kam jsem chodila.

■ Myslíte Divadelní studio čisté radosti?

Přesně tohle. Dělala se tam improvizace a autorské divadlo a jeho členy byli studenti, které si vybral Jarda Dušek. Kdo byl vybraný, byl vyvolený. Já jsem se tam taky hrozně toužila dostat. Niku Novákovou, kterou znáte z Prádélka, vzal snad hned v prváku, ale já nic. A když jsem se vrátila z Japonska, asi jsem tím byla trochu zajímavá, tak mě tam Jarda přijal. Začala jsem s nimi něco dělat, moc mi to nešlo, nějakou činohru, úplně malou roličku v Romeovi a v Julii, ale byla jsem šťastná, že jsem konečně v těch vyvolených. Jarda nás vedl k tomu, že jenom to, co děláme na konzervatoři, to divadlo na periferii pro pár lidí, je správné. Všechna ostatní divadla a všichni herci v televizi, v kině jsou fakt špatní. Po šesti letech ze dne na den řekl, že si to rozmyslel.

■ Byla jste u toho?

Jasně. Přišla jsem trochu pozdě a najednou slyším, jak říká, že kamenná divadla vlastně nejsou tak špatná, ani film, a Bolek Polívka že není takový blbec. V té chvílí už jsem to nevydržela a říkám: Počkej, Jardo, vždyť jsi před časem říkal, že Polívka není vůbec dobrý herec. V té chvíli jsem pochopila, proč mě Jarda do svého studia tak dlouho nechtěl. Ale musím říct, že Jardovi a ostatním pedagogům vděčím za mnoho. Naučili mě sebe-poznání, sebe-vědomí, pomohli mi najít klid, ten bod nula, od kterého se tvorba odvíjí.

■ Byl to šok,když pan Dušek obrátil?

Pro mě ne, byla jsem vdaná, měla dítě a svůj svět, ale někteří kolegové se z toho nevzpamatovali dodneška. Byl jejich guru. A najednou, ta čistá duše, ten talent Jaroslav Dušek se nechal utáhnout na kšeft. A jel: Pelíšky, Musíme si pomáhat, Čeští lvi… Divadelní studio nechal osudu a šel. Studenti nebyli schopni dát se dohromady a pokračovat bez něj.

■ Mohla to být výzva pro vás – začít sama.

Také jsme to udělali. S Nikou Novákovou a s Tomášem Pospíšilem alias Gasstonem, který teď hraje s Petrem Niklem, jsme založili vlastní soubor a nazvali ho PAP.

■ Zvláštní název.

Pap znamená holandsky ovesná kaše. Základní pokrm. Takový pap – děti papají. Přijďte se najíst do divadla.

■ Jaký jste měli plán?

Autorské divadlo, improvizace, zpěv a tanec. Chtěla jsem autorské divadlo.

■ Už jste to předtím zkoušela?

V jedné autorské hře na konzervatoři. Napsala jsem ji a pak zahrála. Fara se jmenovala.

■ Proč fara?

Byla o mém tatínkovi, faráři. Text začínal větou: Fara je dům - a ta věta fungovala jako spouštěcí tlačítko, které mě dostalo zpátky do dětství. Sedla jsem na koně, který někam cválal a někam mě nesl, někam, kam jsem to úplně neřídila. A byl to šílený nášlap. Pustila jsem všechno – jak mě tatínek řezal, aby ze mě byl dobrý člověk, a já jsem nechápala, jak můj tatínek, který mě má rád a já mám ráda jeho, vzal pásek a ztřískal mě, že jsem byla úplně mimo, jak jsem se o něj bála, aby neumřel, a modlila se, aby si Bůh vzal moji sílu a dal ji tátovi… Na mém autorském představení se tohle všechno otevřelo. A bylo mi všechno jedno.

■ Vzpomínáte, jak reagovali spolužáci po vaší autorské hře?

Všichni brečeli. I kluci. I ti hajzlíci, kteří mě na škole pořád sráželi. Pak přišli a omluvili se. A bylo to poprvé a naposled, kdy jsem viděla Jardu Duška dojatého.

■ A vy sama?

Okamžitě jsem onemocněla a tři týdny jsem ležela. Vydupala jsem to ze sebe, ze země. Byl to pud sebezáchovy, muselo to ven – vší silou.

■ Bylo dětství na faře tak temné?

Ne vždycky. Dostala jsem tam takový základní otisk, když jsem byla už jako malá konfrontovaná se smrtí, se vzkříšením. Na faře se všechno točilo okolo pohřbů, křtin a svateb a mně tyhle obřady dosud splývají v jeden morbidní obřad. Tatínek mě občas brával na pohřeb a já jsem na něj čekala na hřbitově a už v pěti letech jsem tam chodila, sbírala kamínky a truchlila u cizích hrobů. Nejsou to veselé vzpomínky, spíš tíživé. Ale z fary si nesu také smysl pro pravdu, spravedlnost a lásku. A také silný pud sebezáchovy – vážím si života.

■ Jaký byl tatínek farář?

U nás na faře bylo tabu o tom mluvit, ale on nebyl můj tatínek. Dozvěděla jsem se to kuriózně. Moje starší sestra, dcera mojí maminky a jejího prvního muže, který byl námořníkem, mi začala někdy kolem mých šesti let říkat: To není tvůj táta, tvůj tatínek je ten, co tady byl před půl rokem a přinesl nám ananas. Nevěřila jsem jí a nakonec došlo k překvapivému rozuzlení v mých šestnácti letech, kdy se mi maminka svěřila, že nejsem dcera námořníkova ani farářova, ale ještě někoho jiného. Mám zkrátka tři tatínky. Ale jako svého otce beru a miluju toho faráře.

■ Byla doma někdy legrace?

V křesťanském duchu. On byl tatínek dost přísný a spolužáci se k nám báli chodit. Takže jsem většinu času trávila doma, seděla a koukala jsem někam do dálky a žila si svůj fantaskní svět. Tam někde začínají moje umělecké sklony. Ale také jsem hodně lezla po stromech, lítala po zahradách, s děvčaty a chlapci si hrála na doktora, ale doma, u našeho okna, jsem začala psát básničky, deníky snad z nějakého přetlaku a zároveň z osamění. Už tehdy jsem věděla, že musím z fary pryč, abych přežila.

■ A měla jste cíl?

Jasně. Řekla jsem si, že až budu velká, vezmu si amerického režiséra a dobudu Hollywood. Naučila jsem se bleskurychle angličtinu – sama jsem dělala dvě lekce denně – a s mojí kamarádkou Norou Grundovou, dneska zpěvačkou Mayou, jsme se dostaly do mosteckého divadla, kde jsme hrály malinké roličky. To mi bylo tak třináct, druhá polovina osmdesátých let, a já jsem měla utkvělou představu, že v téhle zemi žít nebudu. Aspoň do Prahy, a Praha že bude odrazový můstek do ciziny, říkala jsem si. V šestnácti jsem o jarních prázdninách odjela do Prahy.

■ Sama?

Sama. Vzala jsem si tam telefonní seznam a obešla jazyková gymnázia. Taky Sladkovského gymnázium, před kterým stojí novogotický kostel, a to rozhodlo. Tam jsem jim nakukala – teď mi to snad prominou – že tatínek je farář a bude se stěhovat do Prahy, a že potřebuju přestoupit na gymnázium. Přijela jsem domů a rodičům oznámila, že jsem si v Praze dohodla gymnázium. Byli úplně v šoku.

■ Kde jste si představovala, že budete bydlet?

Vůbec jsem o tom nepřemýšlela. A rodiče tenkrát udělali neuvěřitelnou věc, za kterou jsem jim vděčná dodneška. Řekli: Nesouhlasíme s tím, abys šla do Prahy, ale nebudeme ti bránit. Domů se můžeš kdykoliv vrátit a najdeš u nás zázemí. Bylo to úžasné a taky jediné možné řešení. Byla jsem stoprocentně rozhodnutá, že půjdu.

■ Našla jste v Praze to, co jste hledala?

Byla to pro mě pořádná lekce. V té době také byla revoluce, všechno se měnilo. Měla jsem na jedné straně svobodu, ale taky zodpovědnost. Od té doby vím, že svoboda a láska jsou pro mě nejdůležitější na světě.

■ Četl někdo vaše básničky?

Ne. Hned vám vysvětlím proč: Já jsem hyper sebekritický člověk. Dřív jsem byla ještě hyper kritická. Měla jsem obrovské nároky na lidi kolem sebe, nikdo mi nebyl dost dobrý. Takže jsem s poezií vylezla výjimečně, třeba když byla na gymplu soutěž. Tohle mě drželo ještě na konzervatoři, pořád jsem si říkala, že ještě nejsem dost dobrá.

■ Jak jste přišla ke jménu Elxa?

To souvisí s mužem. Na gymnáziu jsem se osudově zamilovala do staršího muže – mně bylo šestnáct a jemu šestadvacet let. Měl za sebou emigraci, manželství, jmenoval se Elexa a já jsem mu slíbila, že si po něm nechám jméno. Tak ho mám, jen jsem z něj diplomaticky vytrhla jedno písmeno…

■ Proč jste s Elexou nezůstala?

Byla jsem hrozně ambiciózní. Řekla jsem mu třeba: Dítě budeme mít za osm let. A pro něj to bylo jako v příštím životě. Nebo jsem mu řekla: Vezmu si amerického režiséra a každé dítě budu mít s jiným chlapem – prostě takové nesmysly. Přitom jsme se přitahovali a milovali. Den před maturitou jsem mu napsala dopis, že to nemá cenu, a ráno jsem hodila dopis do schránky. Brzy potom jsem šla dělat přijímačky na konzervatoř Jaroslava Ježka. Dostali jsme při nich za úkol třeba vymodelovat z hlíny sami sebe.

■ Co jste vytvořila?

Takovou kytku, na konci měla poupě – čistý falický tvar. A Jaroslav Dušek, který zkoušel, řekl: Hm hm, jasně. O tom si řekneme později. Měla jsem trému, ale poznala jsem, že takhle škola je to, co hledám. Chtěla jsem to zkusit večerně vedle gymplu, ale nakonec jsem počkala až po maturitě. Byla to pro mě zlomová zkušenost.

■ V čem zlomová?

Potvrdilo se mi, že tak, jak umění vnímám já, je to správné. Do té doby jsem si myslela, že jsem jiná než ti, kteří mají talent, ti že všechny převálcují, a že forma je asi důležitější než obsah. Mně se pořád všichni smáli, že jsem trapná s tím obsahem bez formy. A od té doby jsem všechno filtrovala přes zážitek z přijímaček.

■ U dalších přijímaček byl znovu Jaroslav Dušek?

Ano, stál tam v teplákové soupravě z roku ein zwei. Poklusával mezi námi dokolečka, do toho říkal instrukce, co budeme dělat. Vypadal jako totální blázen, ale mluvil velmi rozumně.

■ Kam se ztratila touha stát se režisérkou, když jste teď začala studovat herectví?

Já jsem nevěděla, jak to udělat. Na přijímačky na FAMU jsem například musela odevzdat patnáctiminutový film, jenže já jsem nevěděla, kde vzít kameru. Neměla jsem v Praze žádné známé, takže jsem si řekla, že na to půjdu přes herectví. A ta škola potom byl úžasný zážitek. Ale bylo to hustý období. Rozešla jsem se s Elexou a byla jsem z toho nešťastná. Nenapadlo mě, že takových mužů není moc. Byla jsem fakt opuštěná, do toho jsem studovala teologii a přemýšlela, jestli nemám jít do kláštera.

■ Až tak?

Opravdu. Vydržela jsem rok a půl studovat dvě školy a řešila jsem, jestli se stanu farářkou nebo umělkyní. Došla jsem k tomu, že být herečkou nebo farářkou je v podstatě to samé. Jde o to pomáhat lidem. Herectví dělám proto, aby byl svět lepší, abych mohla pomoct lidem, kteří touží po poznání a osvobození a nemůžou sami nějaký uzel rozvázat. Opustila jsem tedy teologii.

■ Taková ta chuť spasit je z vás docela cítit.

No jasně, samaritánka. Dneska už jsem to trochu omezila, ale tenkrát se na mě lepil kdejaký homeless, podvodník a všichni zaproblémovaní lidi. Málem mě to pohltilo. Ve druháku na konzervatoři jsem se naštěstí zamilovala do svého muže, Jaroslava Pížla.

■ Ale on tam byl profesorem.

Byl, já jsem tehdy dělala nějaké projekty v divadle Archa a dostala jsem od školy volno na dva měsíce. A najednou do školy nastoupil Pížl a začal tam dělat pořádek. Zavedl řád, čárky za prezenci a všichni říkali – radši tam běž. Tak jsem přišla na jeho první hodinu přednesu a okamžitě jsem se zamilovala. Vůbec jsem se ho nebála jako všichni. Ale nemohla jsem ho ve škole jen tak sbalit, to nešlo, dlouho jsme to pak tajili, možná rok a bylo to velmi romantické.

■ Zatím nejste v Hollywoodu, jak jste snila, ale herečka, tanečnice, autorka a i režisérka se vám splnila. Právě ve hře Prádélko. Jak k ní vlastně došlo?

Trvalo to dost dlouho. Snad dva roky. Přišla jsem za Nikou Novákovou a řekla jí, že bych s ní chtěla udělat hru. Svoje autorské představení. Ona se nejdřív bránila, ale nakonec jsem ji přemluvila, že půjdeme do zkušebny a začneme. A ona: Jak zkoušet, co zkoušet? Jen jsem jí říkala, že mám téma a že to zkusíme. Vytvořím obraz, řeknu větu a pokračování přijde samo. Je to velká práce, řemeslo… Nika říkala: Musím mít začátek, příběh, o čem to bude, kam to půjde a navíc nejsem tanečnice. Ona přitom tančí překrásně. Dobře, řekla jsem jí, tak to pohybové improvizační divadlo předěláme na činohru. Sedla jsme si doma a psala. Jsou dvě ženské, které spolu bydlí v činžáku a potkávají se na dvorku, věší tam prádlo a… Nika to přijala a pak jsme spolu rok psaly hru.

■ Z té činohry ovšem sešlo.

Ano, ze spousty důvodů. Jeden velký byl nedostatek peněz. Takže jsem se vrátila k pohybovému divadlu, do zkušebny, a za měsíc to bylo hotové. Já vím, že jsem se dostala k tvorbě, abych přežila. Myslím na témata, která se týkají hodně lidí, a vím, že jim pomáhá, když je vidí ztvárněná. A to mi dává smysl života. Jsem teď šťastná, i když moc peněz nemám, vydupávám každou korunu. Ale víte co, já si nestěžuju. Na faře jsem se naučila zajímat se o to, proč jsme tady na zemi. Už jako dítě jsem přemýšlela, proč jsme na světě a proč země letí vesmírem, kde je Bůh… Dlouho jsem neměla žádné odpovědi. Teď vnitřně cítím, že nejdůležitější je mít dobrého manžela a dítě, zdravé tělo a znát svoje místo v životě.

■ To místo je v divadle?

Ne divadlo samo o sobě. Jde o to osvobozovat lidi. Může to znít nafoukaně, ale na začátku je osvobození sebe.Teprve pak můžu pomoct druhým.

Eva Elxa se narodila 12. 12. 1974 v Benešově jako Eva Dosedělová.
Vyrůstala na faře v rodině faráře Československé církve husitské.Gymnázium dostudovala v Praze, pokračovala paralelně ve studiích teologie na HTF UK a na Konzervatoři Jaroslav Ježka.
1996 – dvouměsíční stáž v Japonsku na farmě Mina Tanaky.
Hrála v Mosteckém divadle, v divadle Archa.
Spoluzaložila soubor PAP; nyní běží její autorská hra Prádélko v pražském divadle Nablízko, improvizuje v pražském klubu Rybanaruby, hostuje v Národním divadle.
Je členkou elektronické skupiny Pilot, učí herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka.
Její manžel je básník, herec a hudební skladatel Jaroslav Pížl; mají osmiletého syna a bydlí v Loděnici u Berouna, téměř na samotě u lesa.

http://www.divadlopap.cz

Prádélko má svoje reprízy na přelomu května a června na Prague Fringe Festivalu denně od 29. května do 4. června (kromě 3.6.!) vždy od 17hod. na scéně divadla Nablízko, Nosticova 2a, Praha 1 Kampa.


DOPORUČUJEME: další články z rubriky ROZHOVORY nebo v sekci PUBLICISTIKA