Magdalena Zahrádková: Balada pro ženy
Konečně jsem se sobecky rozhodla. V práci hodím neschopenku, doma zanedbám rodinu a zkrášlím se. Stav mé ubohé levé dolní končetiny volá o pomoc lékaře. Dceři je pět, synům o dost víc, určitě se chvíli bez plně fungující matky obejdou. Ale co manžel? Chystá se využít fyzičku zdokonalovanou usilovným během, posilovnou, lyžováním a doplňkovou výživou právě v těch zimních měsících, kdy já mám šanci bojovat za sukně bez studu.
Jak jsem řekla, neznám bratra a jdu na věc. Lékařské kolečko mám za sebou s malým zádrhelem. Krevní obraz nic moc, ale prošla jsem. Mám termín, a v zaměstnání domluven zástup. Podnikám poslední důležité přípravy. Pěkná noční košile, nové zavazadlo od Bati ve slevě, hygienické intimní ubrousky, slušné pantofle, župan, kniha a pochopitelně návštěva kadeřníka.
Stále naprosto zvládám rodinu i manžela převlečeného za lyžaře. Ale jak se dostanu do nemocnice, když muž den před termínem zákroku má opět namazáno a mastí do světa? Maličkost, na starost mě dostal děda plně fandící svému synovi.
Děti jsou čisté, nakrmené, je jim umožněno chodit do školky, školy, na intr.
Zvládám i náročnou hokejovou přepravu a též chválím a podporuji muže SMS-kama.

20.leden je můj den. Byt vygruntován, letos výjimečně dokonale vytopen, pračka a žehlička odpočívá a lednice je narvaná. Ani si nedávám budíka. Nedočkavostí nad tou proměnou nespím. Poslední sprcha, děda za volantem, babička u dcery.
Jsem v nemocnici. Děda odjíždí, To nevadí, že jsem osamělá, jsem spokojená, byla to fuška. Sestřičky  zvládají svou práci. Uvedu zaměstnavatele a dovídám se, že část organizace za kterou kopu, uvádí v zlost jednu z milých sester. Sklopím oči a stydím se.
A za chvíli vše začalo. Jsem na pokoji v pyžamu, plná očekávání, seznámena s pacientkami. Máme si co říct. Je to paráda…..
Asi tak za dvě hodiny jsem už doma. Jestli si zrovna myslíte, že medicína je zázračná, máte pravdu, ale ne v mém případě. Vyhodili mě. Chudák děda, musel 2 x 12 km zvládnout ještě jednou. To nebylo domluveno.

Doma to rozdýchávám velmi pomalu a ani mi nevadí, že babička stačila ukázat interiéry našeho domu cizím lidem. Bylo naklizeno.
Nejde mi do hlavy, že mám krevní obraz takzvaně 70-ti letého člověka. Já, taková mladice nebo z půlky vykrváceného člověka po bouračce. Takto mi  laicky vysvětlili vyhazov a vyslali mě do hematologické ambulance, kam prý patřím. Také se divili, že chodím a dýchám. Tak jsem jim pro svou záchranu, malinko hystericky, narvala do uší, že 2 x týdně cvičím aerobic, chodím do práce, dokážu se dlouhodobě sama starat o tři děti, dům, psa a moc se těším na pěknou nohu.
Zvlášť dlouho jsem je přesvědčovala, že operaci jistě přežiju i bez transfůze, že se mnou nebudou mít vícepráci, a taky už dlouho žeru ty zasraný prášky, co se musí brát před zákrokem i po něm. To poslední jsem si jen myslela, mluvím pochopitelně převážně slušně.
Nebyla jsem přesvědčivá, fakt mě poslali pryč.

Jsem tedy doma, odvolávám zástup v práci, informuji opatrně manžela. Asi bude rozrušený a méně koncentrovaný před závodem. Měla bych ho šetřit, za měsíc slaví čtyřicáté narozeniny, není nejmladší na takový zápřah. Takže jsem v práci a v dlouhých kalhotách. Sbohem, sukničky.
V hematologické poradně na otázku, kdy jsem byla naposledy na transfuzi, odpovídám, že nikdy. Po anamnese nezapomenu připomenout, že aktivně cvičím. Jsem na to hrdá a neschopenku nechci. Vstřebávám nechápavé pohledy, ale za chvíli pochopím, že zákaz nadstandardního pohybu je nutný.

Milé dámy, píšu to hlavně ženám, zapomněla jsem na začátku podotknout, aby do toho chlapi nestrkali frňáček. Tak tedy jen mezi námi děvčaty. Konec hrdinství, doma v koutku se potichu lituji a bojím, co mi je. Utekly dva dny, deprese ustupuje, manžel je sportovně úspěšný a veselý a taky spokojený. Baví své kamarády tím, že jeho manželka neví, kdo je v lyžování Řezáč. Byl zase chvíli doma, tak mě poučil. Nevím, jak ho to napadlo.
Pana Řezáče jsem zaznamenala při Jizerské padesátce z pohovky u televize, kdy jsem na obrazovce vyhlížela otce mých dětí. A jak to se mnou šlo dál - mám v diagnóze gynekologické ztráty v důsledku myomu. Paní primářka hematologiemi důrazně doporučuje odejmout dělohu a nenechat se léčit hormonálně. Abych nezdržovala, změnila jsem gynekologa za gynekoložku, protože mě nechtěl poslechnout a nepotřebný orgán odejmout. Gynekoložce tykám, ale i tak kupuji za velké peníze hormonální antikoncepci, která upraví menzes, s křečovými žilami se téměř kamarádí a myom, ta příčina nesnází, se možná zmenší.

Takže poprvé ve svých letech polykám antikoncepci. Hormony se mnou cloumají, na hematologii se na mě zlobí a má chudinka levá nožička na mě smutně kouká. Je mi jí líto.
Naštěstí z této situace těží alespoň jeden člověk. Hádejte, kdo.

Manžel přijel asi na tři dny domů, poskytl mi oporu. Zato jsem mu rychle navařila nějaké jídlo na posilněnou před další bílou stopou a bleskurychle vyprala nasolenou uniformu.
Pokračuju dál. Jsem v práci a šéf mi s pláčem dává padáka. Fakt říkal, že je to jeden z jeho nejhorších dnů. Nevím, jestli si tak moc vážil mých schopností, či plakal sám nad sebou, protože ortel se podstatně týkal i jeho osoby.
Než ty slzy pustím, ještě chvíli si uchovám čistou hlavu a důrazně požaduji původně nechtěnou neschopenku, kterou mi lékařka s radostí vystavila, vždyť jsem přeci z půlky vykrvácená.
Ani si nepamatuji, zda byl muž zrovna doma nebo laufoval, každopádně ho o všem informuji.
Už jsem toho napsala moc. Nevím, jestli vás nudím, ale stále nejsem na konci. Jsem v neschopnosti, krevní obraz je 3x denně  posilován léky. Také hormony ve mně mizí a já dostávám zelenou pro zkrášlovací pokus č.2.

Tentokrát večer před operací nevynechám kadeřníka, ale neuklízím do konce dechu. Jen nakoupím, upeču sekanou, zhotovím kupu salátu a do starého zavazadla zabalím asi polovinu toho co minule. Nakonec se domluvím s manželem, že se odvezu sama. Má moc práce. Ukončil lyžařskou sezonu a dohání skluz v zaměstnání.
Jsem nachystaná, ale ouha. Zradily mě hormony nebo předchozí události a nervozita způsobily gynekologické krvácení v nejnevhodnější dobu? Asi jsem blázen. Po probdělé noci se vysprchuji, naložím se do auta a cestou koupím tampony.
Drze se nechám přijmout. Určitě mi pomohla skutečnost, že se dožaduji podruhé svých práv na nápravu nohy poznamenané geny a taky se vydatně přimluvily sestřičky.
Byla jsem doopravdy přijata k výkonu odstranění křečových žil a šťastně přehlížela pacientky, které přišly s pánským doprovodem.

Už jsem 14 dní doma s nožkou nahoře. Pěkně se mi hojí. Je ráda, že jsem ji nehodila za hlavu. A co myom? Hormonální pilulky nebyly ty pravé. Za další ještě větší peníze vyzvedávám jiné, silnější. V příbalovém letáku je psáno, že se nesmí brát při nádorech děložního svalstva – myomech a při křečových žilách jen ve výjimečných případech. Pomoc!
Vůbec tomu nerozumím, ale prý je vše, jak má být. No nic, nesmím doma nic dělat, tak se slastně válím. Mohu si to dovolit. Manžel se o nás stará. A protože za 17 let manželství nastudoval jen zhotovení palačinek, které miluje a já nesnáším, dokázal neskutečnou věc, za kterou jsem mu moc vděčná. Naučil mě „nejíst“.

Shodila jsem nadbytečná kila. Jsem ráda, že ho mám. Dokonce mi na digitální foťák 2x vyfotil sousedku, jak si v práci myje jejich nové auto. Potěšil mě. Dlouho jsem ji neviděla.         

text  © Magdalena Zahrádková, 6.6.2006
 
DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci LITERATURA