Ta naše první výprava pod Huascarán, nejkrásnější horu světa, patřila vlastně výhradně našim horolezcům, kteří tu tehdy zahynuli. Až dlouho poté jsme tu objevili zdejší lidi, kteří vyznávají jiné hodnoty, řeší jiné problémy než my. Najednou jsme tady, v tom vašem zvláštním kraji, stáli před obrazy krásy i zkázy a viděli své starosti méně tíživé, úspěchy méně významné…

Jiří Vlastník: Proč neodcházíš, Rodrigo?

 
 

„Ano, myslím že se jedná skutečně o nejkrásnější horu světa. Doufám, že jednou stanu na jejím vrcholu. České sportovce, kteří tam tehdy zahynuli, samozřejmě znám. Vážím si jich, patřili bez přehánění  ke špičce světového horolezectví,“ řekl mi Reinhold Messner při své nedávné návštěvě Karlových Varů.

Mí kamarádi horolezci, Lubomír Vejražka a Jiří Hladík, navštívili ta místa několikrát. Slézali i vrcholky Himálaje, alpské štíty. Ostatně, jako mnozí jiní špičkoví horolezci. Nechci zde ale hovořit o sportovních výkonech. Sám jako vyznavač paraglidingu dobře znám, co člověka napadá, když se ocitne docela sám na návštěvě paní Přírody. Jako její přítel, či rival. Kdo ví? Sám, člověk, bez všeho toho balastu tak zvané civilizace. Máte jen své fyzické síly a myšlenky.
Mohu vás ujistit – velice rychle odhodíte vše nepodstatné a honí se vám hlavou jediné. Kdo jsem, proč tu jsem? Mohu se sám na sebe spolehnout? Ne, ještě neznáte smysl své existence. Ale jste docela blízko.
Jirka s Lubošem by vám o tom mohli dlouho vyprávět. Naštěstí to i dělají ve svých knížkách po návratu ze svých cest – Luboš píše, Jirka fotografuje. Nejsou to cestopisy, nejsou to zprávy o tom, jaké nebetyčné vrcholy dobyli, kolik peněz kde utratili či vydělali. Jejich pozoruhodné knihy jsou především zprávy o tom, že všude žijí lidé. A že jsou stále i tací, kteří neměří smysl svého života cenou svého automobilu či množstvím hamburgerů, které si mohou dovolit za svůj měsíční plat. Nevedou pseudofilosofická tlachání o životě.  Oni prostě žijí.
Nad knihami Jirky a Luboše si naštěstí nejen já říkám – žijeme vlastně i my? A jak a proč? Autoři jsou svým způsobem „drsňáci“. Jirka mi však vyprávěl, jak po návratu z Tibetu ukazoval své krásné exotické fotky postiženým dětem Jedličkova ústavu  Liberci. Ty děti jsou jen fyzicky nemohoucí, bohužel dobře vědí o svém osudu. Jsou proto často apatické i zlé. Nad těmi fotkami ale ožily, jakoby se jim zjevil jiný rozměr světa.
„Brečel jsem tehdy jak želva,“ řekl mi Jiří Hladík. A brečel jsem i já, když jsem se s těmi dětmi setkal. Ne lítostí, možná spíš nad sebou, nad těmi promarněnými léty, kdy jsem se s podstatou života jen míjel.

Hledáte pointu? Jirka s Lubošem, ti drsní kluci z himalájských štítů, vybudovali na vrcholku Jizerských hor ve Smržovce středisko pro postižené děti, kam mohou přijet, ubytovat se, malovat, hrát si, těšit se z okolní přírody žít.
Proč to udělali? Mnohé najdete v jejich nové knize Hledání.

Podle jejich knížek z peruánských And jsem napsal divadelní hru – Proč neodcházíš, Rodrigo? V Lyře Pragensis i na dalších scénách v ní hraje parta herců a muzikantů v čele s Petrem Haničincem a Danielou Kolářovou. Vlastně ani nehrají, neměl jsem jako režisér žádnou práci. Ta hra je o lidech, kteří po katastrofě, kdy přijdou o vše, musí zjistit, co je vlastně důležité, co je podstata štěstí. Ti prostí Inkové to na rozdíl od nás, kteří fňukáme, když nám velká voda odnese video a ledničku, vědí. Petr, Daniela, mladý herec Rosťa Trtík, muzikanti, my všichni jsme najednou snad mnohé pochopili. Co je vlastně domov, přítel, hry našeho dětství. Že i po zemětřeseních a záplavách se musí žít a že to stojí za to. Snad jsme nepochopili vše, ale byli jsme blízko….

V neděli 31. května 1970 uvolnilo zemětřesení z vrcholu peruánské hory Huascarán několik desítek metrů silnou a na dva kilometry dlouhou vrcholovou vrstvu ledu. Ta se vrhla do téměř tříkilometrové hlubiny západní stěny masivu. Na úpatí narazila lavina rychlostí čtyři sta kilometrů za hodinu na ledovec o rozloze necelého čtverečního kilometru a tloušťce až třiceti metrů. Led a sníh se v tom kolotoči energie a hmoty rozehřál a vzniklo tekuté bahno - aluvion. Ten sebou bral vše, co mu stálo v cestě. Šest miliónů kubíků hmoty z celkových pětadvaceti přeletělo další hřeben hor a vrhlo se na domy, pole, lidi. Čtrnáct kilometrů k městu Yungay překonal živel za dvě minuty a město přestalo existovat. Další, menší lavina zavalila tábor československých horolezců a všechny připravila o život.  Toho dne zahynulo v horách a na pobřeží přes 70 000 Peruánců. Byla to největší přírodní katastrofa v moderních dějinách Jižní Ameriky.

Pro přesnost - naše výprava měla 15 členů. Ten první zahynul již třináct dní předtím - zabil se při sestupu. Ze známých lidí byl v expedici legendární fotograf Vilém Heckel, spisovatel Arnošt Černík, sochař Valerián Karoušek. Všichni tři byli výborní lezci, stejně jako ostatní, kde mnozí jako Náhlovský, Černý či Kresbach měli před sebou nepochybně velkou kariéru. 
 

„Uctíváme-li něčí památku, pak ti, kteří odešli, jsou přítomnější a mocnější než ti, kteří žijí. Cesta smrti končí, cesta života je nalézána.“ 

Citát jsem si vypůjčil z pozoruhodné knihy horolezců Lubomíra Vejražky a Jiřího Hladíka – Huascarán, život v údolí krásy a hrozby.  Mohl by být nepochybně motem jejich několika cest do Peru v devadesátých letech. Šli po stopách naší expedice, jednou sebou vzali dokonce i vdovy  našich sportovců. O svých výpravách napsali dvě knihy, výše uvedené předcházela neméně atraktivní – Huascarán, cesta končí, cesta začíná.
Lubošovo strhující vyprávění a skvělé fotografie Jiřího posunuly publikace dosti daleko od pouhých cestopisů. Jako snad jediní se dostali pod kůži, k srdcím Inků, kteří katastrofu přežili a kteří před jejím apokalyptickým obrazem si kladli otázky o podstatě života a jeho smyslu. A museli najít odpovědi.
Ano, knihy jsou více než cestopis. Autoři byli za svou práci vysoce oceněni peruánskou vládou. Oba horolezci mimo jiné tvoří společnost Unikátní projekty. Tím hlavním je projekt Sněženka – výtvarné centrum pro postižené děti ve Smržovce v Jizerských horách. O libereckém Jedličkově ústavu napsal Luboš pozoruhodnou publikaci s názvem Hledání. Nyní se ale vraťme na svahy peruánských And…
 

■  Co tyto pohromy, ke kterým zde dochází téměř periodicky, vlastně  způsobuje?

Působí zde mnoho faktorů. Někdy je to otřesem, jindy při deštích povolí hráze jezera. Také se stává, že do jezera spadne velká lavina sněhu a ledu a vznikne obrovská vlna, která se přehoupne přes hráze a dole vše nemilosrdně pustoší. V této oblasti se vyskytuje značné množství vysoko položených jezer a zdejší horské masivy jsou velmi mladé…Kromě toho, podél pobřeží se zde táhne oceánský příkop, ve kterém dochází často k vnitřnímu pnutí, které rovněž vyvolává následné otřesy na pevnině. Aby následky těchto katastrof alespoň poněkud zmírnili, vodní plochy částečně odvodňují. Viděli jsme jezera, jejichž hloubka byla až o dvacet metrů menší než v minulosti, což je vidět na okolních skalách.

■  Co vás vlastně vedlo navštívit tato místa?

Měl jsem někdy v roce 1992 touhu udělat  knížku o horách. Ne ale pouze formou cestopisnou,  spíše to mělo být o filosofii hor. Co se v nich může stát, jak potom katastrofu, úmrtí nesou rodiny pozůstalých. Proč lidé do hor chodí, co jim mohou dát i vzít. 
A napadl mě Huascarán. Potkal jsem se tehdy s Jirkou Hladíkem, který měl podobné myšlení, představy. Dali jsme se dohromady a 4. ledna 1993 celou věc spustili tím, že jsme v Jizerských horách navštívili Evu Novotnou, manželku jednoho z těch, kteří se od Huascaránu nevrátili. I když nás neznala, nemohla vědět nejsme-li třeba bulvární novináři, tak si s námi dlouho povídala, prozradila skutečně vše co v ní bylo a my tak získali první představy o našem budoucím projektu.
Paní Novotná nám dala hlavně doporučení na další vdovy a to platilo jako zaklínadlo. Kamkoliv jsme potom přišli, všechny byly ochotny s námi komunikovat. Jinak nám toho tenkrát chybělo hodně. Neměli jsme zkušenosti se psaním, jednáním s lidmi, politiky, sponzory. To vše přitom bylo nutné pro zajištění náročné expedice, proniknutí do peruánské politické hierarchie. Byli jsme tehdy pouze středně zkušení horolezci, tak do stupně náročnosti čtyři. Ale zde nešlo v podstatě o horolezecký výkon, šlo především tak říkajíc o psychickou stránku věci. A v tom ohledu jsme zkušenosti měli.
Já sám jsem se několikrát přiblížil, ať v horách či ve skalách,  k oné hranici mezi životem a smrtí. Věděl jsem, co se honí člověku hlavou, jak reaguje. Riskoval jsem i v době, kdy mé děti byly docela malé a tak vím, jak v takových případech funguje rodina, partnerské vztahy. Na jeden vrchol v indických velehorách jsem vynesl i dudlík mého potomka…Nelezl jsem sice ty nejnáročnější terény, ale pokud má člověk otevřené srdce a miluje hory, pochopí jejich filosofii v jakýchkoliv podmínkách. Lidé si často ťukají na hlavu co jsme to za blázny. Vezměte však takového pochybovače na lano třeba do docela obyčejných českých kopců za krásného počasí, do krásného prostředí a vrátí se dolů jako zarytý horolezec. Jde pak jen o to vědět o onom riziku a naučit se ho minimalizovat.
 

■  Jak se vám podařilo proniknout do jistě dosti pevně uzavřených struktur peruánské společnosti, jejich mentality?

Při naší první návštěvě And jsme se potkali s první dámou Peru. Přijala nás a snad jako žena dobře chápala situaci vdov po našich horolezcích. Tím, že jsme se s ní potkali, se nastartoval neuvěřitelný kolotoč. Zmínila se svému manželovi. Když nás pak tehdejší vládce Peru Alberto Fujimori potkal v Huarazu, pozval nás na oběd a poskytl nám rozhovor.
Po návratu do Prahy jsme pochopili, že těchto konexí můžeme využít pro náš projekt Huascarán. Podařilo se nám tak získat záštitu našeho projektu od tehdejšího předsedy parlamentu Milana Uhdeho, morální podporu pánů Zielence a Klause. Získali jsme tak snáze sponzory na letenky pro nás i všechny vdovy či jiné příbuzné oněch horolezců. Domnívám se, že bez kontaktu s peruánským prezidentem by se nám to rozhodně nepodařilo.
V roce 1995 nás i vdovy přijal na vysoké státní úrovni podruhé. Napsal nám tehdy předmluvu do první knížky. Pod vlivem této okolnosti dovětek připsal náš prezident Václav Havel…Vezli jsme posléze dar od peruánského prezidenta tomu našemu a naopak. Pomohli jsme tak rozvoji mezinárodních styků, které mezi oběma zeměmi nebyly vždy ideální. Pro zajímavost – obě knihy spolu s třetí Říkali mu Ajšek jsme umístili do mohyly na místě tábora našich horolezců…

  

■  Jaká byla geneze těch publikací?

Když jsme byli v Huarazu poprvé, „šli“ jsme spíše po fotografiích a atmosféře. Neměli jsme vlastně ještě v plánu psát o katastrofě jako takové. Potkali jsme se s pár vesničany, knězem, starostou Huarazu. Až když jsme tam byli potřetí a počtvrté, vyzpovídali jsme desítky indiánů, z toho vzešly desítky hodin nahrávek a posléze knížka číslo dvě. Brali nás proto, že tam zahynuli naši krajané a viděli naši první knihu. Proto nám vylili svá srdce, jinak by si zachovali svůj odstup a nedůvěru.
Když se s námi kněz Mezarino loučil, řekl mi: „Nikdy jsem ještě nikomu neřekl tolik, co vám, nikdy už nikomu tolik neřeknu. A vůbec nechápu, proč jsem vám prozradil věci tak důvěrné…“  Prozradil nám neuvěřitelné skutečnosti, ale domorodci nám nevěřili, že o nich skutečně napíšeme. Proto jsme jel do Peru popáté a knihu jim přivezl. Vyvolala tam obrovskou senzaci, nikdo jiný nic podobného nenapsal. Starý kněz Mezarino měl v očích slzy, knihu prezentoval na své mši….Škoda, že publikace dosud není přeložena do španělštiny či jiných jazyků.
 

■  Knihy, zvláště ta druhá, mají pozoruhodný styl. Do jaké míry byla vaše práce ovlivněna jistě silnými emocemi ve vyprávění Inků? Nebo jde čistě o tvůj osobní vklad?

Já se považuji za prostředníka, naše druhá knížka je do jisté míry fikce, byť na základě zcela reálných faktů. Musel jsem často soustředit několik postav do jedné. Hodně lidí mi tak vyčítalo, že tam nejsou jména, ale to není podstatné. Já se považuji za prostředníka ne lidí, ale myšlenek. Tou hlavní je fakt, že jde o exotické kraje, které zničila západní civilizace, katolíci, Španělé… Zahynuli tam naši horolezci.
Bývala zde bájná říše Inků, neskonale nádherný „třetí“ svět, kde se nyní ale také vše mění. Upadá původní kultura, nastupuje i zde konzumní způsob života, což ovšem nechci příliš kritizovat, protože i v Evropě jsme si tímto stadiem prošli. Ty laviny se tam na ně nehrnou jen se svahů And, ale i z hlediska kultury, konzumního způsobu života. My jim to ale nemáme právo vyčítat, nemůžeme jim říkat aby nechtěli tu televizi, když ji máme my. Mohli bychom to říkat jen v případě, že tam přijedeme, budeme s nimi žít v jejich chatrči, dítě nám bude umírat na nějaké ty katary, my budeme mít špatné ledviny a přitom se dobrovolně vzdáme léčení…
Oni tam prožili kus těžkého života, pro nás nepředstavitelně hrůznou katastrofu a museli se s tím vyrovnat. I nás v naší civilizaci  čekají větší či menší problémy. Ti lidé z And nám ukázali, že i s těmi největšími se vyrovnat lze, že je i za hranicemi beznaděje možno jít dál. Po té katastrofě někteří skončili v psychiatrických ústavech, byly i sebevraždy. Když jsme se tehdy dívali do jejich tváří, viděli jsme, že mnozí ví, že  vlastně měli být mrtví. To se ani nedalo do naší knihy napsat. Přesto v ní dávají návod našim lidem co si počít v  případě, že něco potká jejich rodiny, či, nedej bože, celý stát. A ono to skutečně funguje. Psali nám lidé o tom, že si tu knížku berou když je jim nejhůř aby načerpali tu sílu a to je pro mne nesmírně cenná věc. Vím, že ta naše práce měla smysl, že jsme dokázali dát na papír to podstatné, nadčasové.

▪▪▪
 

Tolik můj kamarád Luboš Vejražka.
Petrovi Haničincovi, u kterého mám to štěstí, že se snad můžu považovat za jeho přítele, člověku, který o životě mnoho ví, vložil jsem do úst, jako starému Inkovi, který už podstatu života našel, závěrečná slova hry. Jsou o tom, čeho si má vlastně člověk vážit a co zmuchlat a zahodit.

Byli jsme nedávno přijati novým peruánským velvyslancem, jeho excelencí  Albertem Salas Barahonou, který jako kluk onu katastrofu zažil a naši práci vysoce ocenil. „Ti Inkové to  zatím vědí,“  ujistil nás:

 

„Je těžké uvěřit ve vznešenost chrámů a konání bohů. Cožpak byl právě náš život tak přeplněn hříchy, že je trest, který prý následuje, tak krutý? Když je člověk starý, je už jen málo věcí, na kterých mu záleží. Prožil jsem mnoho zlého, kamení na horských cestách mi rozedralo boty, zlí lidé pak mou duši. Když jseš starý, naučíš se oplakat ztracené přátele, dokonce osoby blízké a nejmilejší. Uvěříš-li, že i toto je součástí tvého života, stane se snesitelným a dokonce občas řekneš – jsem šťastný. Věřím v nekonečný řád světa, to je mé náboženství. Že až tu nebudu ani já, řeka Santa se dál bude probíjet mezi balvany na své cestě k moři, Huascarán se dál bude pyšně třpytit pod paprsky slunce. Ano, občas nám, vesničanům, ublíží, ale přesto k němu patříme. Máme tu své kořeny. Bez nich bychom byli jen nevýznamnou součástí světa. Ztratíš-li otce či syna, to se může stát. Jak ale žít a nemít domov? Jak žít dál bez šumění křídel kondorů?“              

  text © Jiří Vlastník,  8.6.2006
  foto z archivu Jiřího Vlastníka
 
 DOPORUČUJEME: další články z rubriky ZAJÍMAVOSTI  nebo v sekci PUBLICISTIKA