Anna Malchárková: Sametka

Zatoužila jsem po věrných psích očích, které mě čekají u dveří, mlčí a hlavně po mě nic nechtějí, akorát kus toho žvance. Jednoho dne nám bylo představeno malé klubíčko v barvě ořechu. Bylo heboučké jako samet a jméno bylo na světě. Začali jsme mu říkat Sametka. Malý, sametový jezevčík byl milý, ale po třetí noci soustavného kňučení jsme chodili do práce jak po permanentním flámu.
Za čas si zvykl, my také, a já myslela, že teď stačí už jenom vychovávat. Druhé zkušební kolo výchovy začalo, když si brousil zuby. Nejvíce mu chutnaly podpatky kožených bot, rukavice a papuče.Také se mohl umlátit po mém opelichaném liščím límci a kapesnících v kapsách. Ty mu šly trhat nejlépe. Nešlo to ani po zlém ani po dobrém. Dokonce jsem si zakoupila literaturu a po přečtení celé knihy jsem se ke konci dočetla, že jezevčík se vychovávat nedá.
 
Rozhodnutí, že s námi bydlet nebude, padlo až v době, kdy ohluchl telefon, byl stržen vánoční stromek pro jednu čokoládovou rybku a sežrané dva prsty kožených rukavic. To páníčka naštvalo nejvíc. Při mrazech –20 mu mrzly dva prsty na pravé ruce, boty nešly zapnout pro užraný suchý zip a na poradě podal šéfovi rozškubaný kapesník.Ten se, při své velké rýmě, trefil přímo do vykousané díry a obsah nosu měl v ruce.
Toho dne páníček rozhodl a pelíšek mu byl přenesen na teplé místo v jiné části domu.
Přežil zimu a vyrostl. Občas se mu ještě podařil nějaký ten kousek, hlavně když jsem někde zapomněla otevřenou kabelku. S šikovností zloděje soustavně kradl buď peněženku nebo pouzdro s  doklady. K úředním papírům neměl žádnou úctu, zvláště pak k občanskému průkazu. Nesnesl pomyšlení, že na moji fotku se bude dívat ještě někdo jiný, tak ji raději sežral.
Jeho vztah k penězům byl pro mě také nepochopitelný. Nejednou jsem mu vytahovala z tlamy stovku s rozžvýkanou hlavou Karla IV. Žral pouze vyšší hodnoty. Anežka  na padesátce zůstala vždy neporušená a drobných si nevšímal vůbec.
Vyrostl z něj vysoce společenský pes. Při procházkách v  okolí rybníků dbal na to, aby dobře voněl. Chcíplá ryba se stala pro něho Chanelem č.5 a nikdy si nedal vymluvit, že nám to smrdí.
Snadněji pochopil, že kopřiva pálí. Pokud jsme chtěli jít dál, museli jsme jej přenést. Silná potřeba být neustále v kolektivu jej zavedla s dětmi do školy, s mužem na pivo a se mnou do obchodu. Forma rozkazu „Jdi domů“ s ním ani nepohla.
Jednu dobu také začal přibírat na váze. Příčina byla odhalena, až když jsme se spolu setkali v nově otevřené cukrárně. Prodavačka jej označila za dobře známého hosta. Denně sem přichází a dá se vypudit pouze za úplatu. Prý někdy stačí dva piškoty, jindy půl balíku a ještě k tomu okoralý zákusek.
Byl už docela dobře znám po širokém okolí. Nikdy nepohrdnul ani otevřenými dveřmi k sousedům. Prošel přímo do obýváku a uložil se k  spánku na gauči, pokrytém kožešinou.
Vše probíhalo v normě až do doby, kdy zmužněl a ozval se hlas přírody. Jeho touha byla silnější než drátěný plot, a po jednom výletě, kdy obtěžoval i paničku hárající feny, jsme se ocitli v trestní komisi.
S vysvětlením muže, že panička feny má dbát více na hygienu, aby nesmrděla, jsme moc neuspěli. Vzešlo z  toho pokárání a pokuta za to, že nedokážeme zkrotit jeho přirozenou touhu po potomstvu.
Role se obrátily. Místo toho, aby pes hlídal nás, museli jsme my hlídat psa. Bylo to zvláštní, ale láska u něho hrála důležitou roli. Když přišla psí slečna jeho rasy na pokrytí, skončilo to fiaskem. Choval se k  ní zdvořile, to mu upřít nemohu. Proved ji zahradou, označkovali všechny stromy, vypili misku mléka a on se pak  raději věnoval vyhrabávání děr, než rozmnožování.
Vždy dopoledne stačil sklidit ze zahrady to, co se urodilo. Měl na výběr hned z počátku léta. Začalo to jahodami, pak vyhrabával mrkev a končil paprikou. Když jsem mu nadávala, vždy otočil hlavu, jakoby se to netýkalo jeho. I přesto, že mi sežral cibulky tulipánů, hned za mnou vyhrabával z řádků zrovna sázené brambory, nestydatě si vzal klobásu od zloděje, který mi pak ukrad kolo, měl u mě velké plus.
Prominula jsem mu jeho tvrdohlavost, i to, že mě poslechl, až když mi přeskočil hlas do nepřirozené tóniny. Zato neměl žádné připomínky, oblečení mu stačilo jedno na celý rok, nechtěl na benzín a nepotřeboval kapesné. Kde přišel, rádi ho viděli, a aby se ho zbavili, vždy mu něco zadarmo dali. Hlídání mu sice moc nešlo, zato ohlašovací povinnost - tu si plnil svědomitě.

text  © Anna Malchárková, 10.6.2006

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...   nebo v sekci LITERATURA