Ondřej Suchý:   Ze začátku Semaforu (2+3)
 
Jak už jsem napsal před časem – napadlo mě „oživit“ v Pozitivních novinách po pětačtyřiceti letech nejzajímavější stránky z osmi sešitků - prvních programů divadla Semafor z let 1960 až 1963.
Kromě toho, že už jsou dnes již povětšinou nedostupné, přivedl mě k tomu nápadu ještě také jejich obsah. Podíleli se totiž na něm různí, tehdy většinou dosud neznámí nadšenci, kteří se časem vypracovali v umělce velmi zvučných jmen.
 
Jak vznikl název SEMAFOR je snad i dnes, po tolika letech, leckomu známo. Můj bratr se o tom kdysi rozepsal takto:
 
„Nevím jestli to byl Jiří Vrba nebo Milan Schulz, kdo navrhl zkratku Dimafor. Mně se to moc nelíbilo, a tak mě napadlo slovo Semafor, s tím, že ‚mafor‘ by byly ty malé formy a na ‚se‘ že už by se něco vymyslelo. Lovil jsem doma ve slovníku a uvažoval jsem o nejrůznějších slovech, počínaje ‚semitský‘ a konče ‚sentimentální‘. Jediné slovo, které se dalo akceptovat, bylo ‚sedm‘. Takže ‚sedm malých forem‘ – to už vypadalo líp. Teď už šlo jenom o to, jaké formy to budou….“Jiří Jirásek
 
Nakonec se „náplň“ pro sedm malých forem našla:
1. forma = hudební divadlo
2. forma = kabaret pro děti
3. forma = divadlo poezie
4. forma = loutky
5. forma = výtvarné umění
6. forma = pantomima
7. forma = film
 
Ne všechny formy se však v Semaforu dařilo hned realizovat. Přesto však těch pokusů a dobrých úmyslů bylo na začátku mnoho. A o nich se právě v těch prvních sešitkových programech také psalo.
 
Já jsem pro 2. díl seriálu vybíral vše, co se tehdy týkalo výstavní činnosti. Vzpomínám si dobře na vše, na co vzpomíná i sourozenec:
„…Chodby divadla se změnily v jakousi výstavní síň a na stěnách se tu vystřídaly fotografie
Jaromila Jireše, pozdějšího filmového režiséra, tehdy ještě studenta a fotografa, práce Pravoslava Sováka, grafika, později vyemigrovavšího, a taky náš spolupracovník Jan Švankmajer tu vystavoval.“
 
Jiřího výčet vystavovatelů bych rád ještě doplnil alespoň o pár dalších jmen, které si vybavuji. Vystavoval zde své recesistické kresby jeden z prvních semaforských komiků Jiří Sehnal (který krátce na to pak emigroval na Západ, aby se po listopadu 89 vrátil jako v Americe celebritami uznávaný malíř, ale také rozhlasový hlasatel, scenárista a spisovatel s novým jménem – Jethro Spencer McIntosh). Sehnalova výstava nesla název „Co všechno jsem Sehnal Jiří“.
Půvabný název měla také výstava kreslíře Jiřího Jiráska: „Perem tence“.
Výstavu fotografií tu měl později rovněž v Americe proslavený fotoreportér Ota Richter, své oleje tu vystavoval malíř Zdeněk Mlčoch a postupem času i další výtvarníci, kteří se Semaforem spolupracovali i jinak - Zdenek Seydl,  Jaša David, Radek Pilař, později známý autor postaviček Večerníčka, Rumcajse, Manky a Cipíska.

                    Jiří Jirásek Jaromil Jireš, Sylva Daníčková Zdeněk Brynych
 
Vystavovaná díla často doprovázely texty dalších umělců, spřízněných s tímto divadlem. Fotografie Jaromila Jireše komentovala poetickými texty herečka Sylva Daníčková (známá např. z hlavní role ve filmu Florenc 13.30), která v Semaforu hrála v představení Šest žen a byla jinak též novinářkou, spisovatelkou, jednou z moderátorek legendární Laterny magiky na EXPO 58 v Bruselu a v neposlední řadě i životní partnerkou Jiřího Šlitra.
O plakátech pozoruhodného Jaši Davida se rozepsal Miroslav Horníček…
No, nebudu už zdržovat – „zalistujte“ si nyní sami v tom, co jsem vám na toto téma ze starých semaforských programů „vypreparoval“…

 
Miroslav Horníček: David Miroslav Horníček:  David Jiří Jirásek
Pravoslav Sovák, Zdeněk Brynych Pravoslav Sovák, Zdeněk Brynych Pravoslav Sovák, Zdeněk Brynych
Jaromil Jireš, Sylva Daníčková Jaromil Jireš, Sylva Daníčková Jiří Jirásek
Jiří Šlitr Jiří Šlitr Jiří Šlitr
 
Ve 3. dílu „listování“ prvními tištěnými programy divadla Semafor vás zvu na prohlídku toho, co se v Semaforu odehrávalo v původním naplňování druhé „malé formy“ – měl jím být kabaret pro děti. Na prvním tomto semaforském počinu měl hlavní podíl tehdejší pan učitel Ladislav Smoljak. K představení Ukradený měsíc, které mělo premiéru 2. dubna 1960, vyšel následující rozhovor:
 
CO VYPRÁVĚL AUTOR DRAMATIZACE KNIHY LUDVÍKA AŠKENAZYHO, UKRADENÝ MĚSÍC,  LADISLAV SMOLJAK

 

■  Jak jste se dostal k Ukradenému měsíci?
První náklad byl k dostání u všech knihkupců. Když jsem pak potřeboval něco hezkého pro svůj dramatický kroužek na jedenáctiletce, vzpomněl jsem si na to. Zároveň jsem si vzpomněl na malíře Radka Pilaře, který si hrával s diakresbami - to je kresbička provedená přímo na skle a má to tak nádherné barvy a výtvarný vtip, až srdce usedá. Nazvali jsme to laterna magička. Tahle forma měla dvě výhody: Jednak to šlo z knihy rychleji na jeviště a jednak Aškenazyho povídka podržela i na divadle lyriku, humor a poezii i při svém literárním charakteru.
 
■  Jaká je příbuznost laterny magičky s laternou magikou?
Nevím, jestli Alfréd Radok naše představení viděl, ale myslím, že bruselská laterna je původní.

■  Vaše spolupráce se spisovatelem Aškenazym?
Žádal jsem ho o svolení k dramatizaci. Divil se, že se to ještě dělá. Říkal, že by se rád přijel podívat. Pozval jsem ho na premiéru. Dostal naštěstí chřipku. První repríza byla už lepší, ale auto soudruha Aškenazyho mělo poruchu. Pak jsme to hráli na Šrámkově Písku a nějak jsme se špatně smluvili. Na Jiráskův Hronov si soudruh Aškenazy zakoupil jízdenku, jenomže mu ujel rychlík. Potom jsme to už hráli jenom doma v Brandýse n. L. a soudruh Aškenazy se dotázal, jestli to budeme hrát někde blíž. Pak odjel do Indie.

■  Proč hrajete v Semaforu?
Ukradený měsíc je vlastně malá forma, názorově velmi blízká tomu, co se v SEMAFORU dělá. A pak, spisovatel Aškenazy se vrátil z Indie a rád by se na představení přišel podívat.
 
Co ještě bylo na Ukradeném měsíci zajímavé? Např. že s Ladislavem Smoljakem na představení spolupracoval – kromě výtvarníka  Radka Pilaře – také dnes uznávaný loutkář Karel Brožek. Ten tehdy v Semaforu hrál ještě roli Petra ve hře Člověk z půdy (a byl tam prvním interpretem písničky Pramínek vlasů). Zajímavé bylo i to, že písničky pro „dětský kabaret“ Ukradený měsíc napsali Jiří Šlitr a Jiří Suchý.
Malá
Zuzanka Vrbová (která se v jiném představení, Taková ztráta krve, proslavila písničkou Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko…) tady zpívala například dnes již zapomenutou písničku Měsíční holčičky, ovšem zazněla tu i jedna píseň naopak nezapomenutelná – Árie měsíce.  Ta se však stala hitem až o rok a půl později, kdy ji v představení Zuzana je zase sama doma neopakovatelně zpíval Waldemar Matuška. „Plavu si ani nevím jak, vždyť nemám prsa nemám znak…“ Vzpomínáte?

 
Ukradený měsíc z roku 1960 se dočkal jen 26 repríz a na naplňování „kategorie“ představení pro děti se v Semaforu dostalo teprve pak až v roce 1977. S podtitulem „muzikál pro děti a jejich rodiče“ tu měla premiéru nová verze Člověka z půdy, kde kromě Šlitrovy hudby zazněly také písničky s hudbou Ferdinanda Havlíka. Režii měl Evald Schorm, kterému sekundoval Jiří Suchý, a počet repríz překročil stovku.
 
Abych se ale vrátil k prvním semaforským programům. Na konci prvního čísla se objevily reklamy s kresbami mého bratra v podobě pohádky o Smolíčkovi. Čtěte a usmívejte se. V dnešní době brutálních reklam by takto prezentované reklamy objednavatele asi sotva uspokojily... 

 
                                                
                                                       pokračování někdy zase příště
 
 
 text a archivní materiály © Ondřej Suchý, 11.6.2006


 

Ondřej Suchý:  Ze začátku Semaforu (1)
Ondřej Suchý:  Ze začátku Semaforu (2+3)
Ondřej Suchý:  Ze začátku Semaforu (4)

DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  ZAJÍMAVOSTI  nebo v sekci PUBLICISTIKA