POZITIVNÍ NOVINY Renata Šindelářová: Heslo


„Dobrý den, Bedřiško!“ pozdravil pán středního věku, když vstoupil do jediné, skromně vybavené kanceláře místní spořitelny.
„Dobrý den, pane Hruško,“ odpověděla mladá žena sedící za stolem.
„Mám takový problém,“ začal pan Hruška trochu nervózně. „Maminka včera zemřela a já bych jí chtěl zařídit hezký pohřeb. Ale sám to nepoplatím a tak jsem myslel, že bych vybral maminčinu knížku.“
Bedřiška vědoucně kývla. V malém městečku se nic neutajilo. Pak se natáhla přes stůl. „Ukažte!“ Nahlédla do vkladní knížky a řekla. „To není problém. Ta knížka není vázaná na konkrétní osobu. Stačí, když znáte heslo.“
Hruška zrozpačitěl. Odkašlal si. „O to právě jde. Já ho nevím, tak jsem se chtěl jen zeptat. Myslel jsem, když… se známe od malička – ehmm, tedy, víte jak to myslím. Když jste byla ještě malá… Chodil jsem s vaší maminkou do školy…. Ehmm… Zkrátka víte, kdo…“
Bedřiška mávla rukou, čímž mužovo koktání ukončila. Pak vyslovila nabídku. „Víte co? Já vám to bez toho hesla dát nemůžu. Nemůžu vám ho ani říct, protože to by byl podvod. Ale dovolím vám, abyste to zkusil. Když to spletete, tak to nevadí, jen na vás kývnu, že to není to správné. Tady, prosím, vyplňte tento výběrový doklad.“
„Děkuju! Jste strašně laskavá, Bedřiško!“ Muž popadl lístek a pečlivě vyplnil všechny údaje. Do kolonky heslo vyplnil slovo: úspory.
Bedřiška zavrtěla hlavou. „To není správné. Musíte to zkusit znovu.“
Tentokrát si vzal několik lístků a vyplnil je všechny. Na každý z nich napsal jiné heslo. Maminčino křestní jméno, otcovo křestní jméno, jméno maminčina psa, název města, v němž bydleli, název mamiččina rodného města. Ani jedno z hesel však nebylo správné.
Bedřiška podala panu Hruškovi čistý bílý list. „Pište to sem,“ poradila mu a pak se věnovala své práci. Zatímco vymýšlel, obsloužila dva místní návštěvníky.
Podal jí list s dalšími deseti možnostmi. Místa dovolených, o kterých maminka snila, názvy věcí, které měla ráda nebo které si chtěla koupit. Hodně nadějí vkládal do hesla klavír, neboť ten představoval maminčin nesplněný sen. Litovala, že se na něj nikdy nenaučila hrát.
Ani jedno z těchto hesel však nebylo správné. Bedřiška nad hesly povzdychla a pak mu poradila, aby zkusil něco složitějšího. Přemýšlel o mamince. Co se jí asi honilo hlavou, když myslela na to, že si šetří peníze? Myslela vůbec na to, na co si spoří? Nebo se jen snažila vymyslet originální heslo, které s penězi nesouvisely? Co ještě maminka měla ráda?
V místnosti bylo teplo, a tak si odložil sako. Stráví tu zřejmě víc času, než původně předpokládal. Papír se pomalu zaplňoval jeho drobným úhledným písmem: svítání, letní zahrada, západ slunce, literatura, Karolína Světlá, voňavé peřiny, čerstvé koblihy, mátový čaj, čajové růže, Mozart, Beethoven.
Nový seznam předložil ženě. Se zájmem si ho přečetla. „Tohle všechno měla paní Hrušková ráda, viďte? Já vím, že milovala hudbu. Potkávala jsem ji v divadle na koncertech, víte? Ale bohužel vás musím zklamat. Ani jeho z těch hesel není správné. Je to ještě příliš jednoduché. Musí obsahovat víc slov.“
Zamžikal očima. „Tři?“ zeptal se.
Mlčky přikývla.
Rozjasnilo se mu. „Už vím!“ zvolal a načmáral na papír to poslední, správné heslo. Malá noční hudba, stálo tam.
Bedřiška si to přečetla a řekla. „Počet slov je správný, ale s tou hudbou jsem vás asi trochu zmátla. To není ono.“
Vzdychl. Neměl už žádné nápady. Tři slova! Co to mohlo být? „Já už vážně nevím,“ přiznal se.
„Tak něco zkuste,“ ponoukala ho. „Svým způsobem to není tak těžké. Vlastně by to mohl napsat kdokoliv. Ale paní Hrušková nad tím určitě pečlivě uvažovala.“
Poděkoval za radu a otočil list z druhé strany, kde načne novou sérii. Přemítal nad tím, co mu Bedřiška právě pověděla. Mohl to napsat kdokoliv, netýkalo se to tedy pouze jeho maminky. Na druhou stranu nad tím ale pečlivě uvažovala, takže to nemohlo být nic tak jednoduchého. Tři slova!
Sezame, otevři se! načmáral na papír to jediné, co ho napadalo. Jednoduché a přitom důmyslné. Ukázal papír Bedřišce.
Pěkně se na něj usmála a povzbudila ho. „No vidíte, už jste blíž. Je to něco na ten způsob.“
Napsal tedy: heslo na knížku.
Tentokrát to bylo stručné. „Ne.“
Co dál? Hlavou se mu honila slova, která místo aby ho vedla k závěru, nabírala na nesmyslnosti. Až do spořitelny vešel další zákazník. Paní Votrubová, sousedka. Mezi dveřmi mu popřála upřímnou soustrast a pak mu se slzami v očích líčila dobromyslnou a zároveň dobrodužnou maminčinu povahu. „Taková spravedlivá žena, viďte? Kdyby všichni byli takoví jako ona, tak by bylo na světě hej. A jaký měla smysl pro vtip! Pokaždé mě rozesmála! Dokázala vyprávět úplně obyčejné historky tak, že se tajil dech! To by nikoho jiného nenapadlo, použít taková slova, jen ji!“
Jen ji! Jeho originální, roztomilou maminku, která si zachovala duševní svěžest do posledního okamžiku svého života. Oči se mu zamlžily a tělo ztěžklo bolestivým steskem. Zahrada nebude bez jejího láskyplného peskování z rattanového křesla jako dřív. Už žádné: „Vidím ti až do žaludku, Emilku. Že ty se dneska tak snažíš, abych na tebe byla hodná a upekla ti tvou oblíbenou bábovku?“ Nebo: „Máš pravdu, že to nepoznám, jestli jsou jabloně špatně ostříhané. Opravdu to nepoznám, proto budu zticha. Ty stromy to na podzim povědí samy.“ Ani: „Ty frézie opravdu krásně voní, Emilku. Doufám, žes je nezasadil úmyslně tak blízko ke mně jen proto, abych byla každé odpoledne tak krásně omámená a ospalá jako dnes, abych tě nehonila do žádných povinností.“
Maminka a heslo na knížku. Tři slova. Originální a přitom obyčejné. Logické, ale nikdo jiný než maminka by je nejspíš jako heslo nenapsal. – Už ví! - Usmál se sám pro sebe a napsal heslo, které jediné ještě byl schopen vymyslet. Poslední šance. Pokud se netrefí, tak to vzdá. Strávil tu už stejně dobré tři hodiny a Bedřiška každou chvíli zavře, protože bude polední přestávka.
Bedřiška se ale vítězoslavně zasmála. „Tak vidíte, pane Hruško, že to nebylo tak složité!“
Vyzvedl si nový tiskopis na výběr hotovosti a naposledy ho vyplnil. Do kolonky pro heslo napsal: Peníze nebo život!

DOPORUČUJEME: další články v rubrice POHLAZENÍ nebo v sekci LITERATURA