Zdeněk Reich:  Josef

Zdeněk ReichJe časné odpoledne první červnové neděle, první neděle australské zimy a nad Manly Beach, jednou z mnoha sydneyských pláží, vlídně svítí sluníčko. Na konci úzké uličky na výběžku, kterým pláž končí, v malém nemocničním pokoji uděluje český kněz Jaroslav  šedovlasé pacientce, ležící na lůžku, svátost posledního pomazání. Kněz odchází, ale část nejbližší rodiny zůstává s nemocnou v pokoji.
 
Říká se, že mnohdy před odchodem z tohoto světa se odcházejícímu vybaví vzpomínky, ukryté hluboko v podvědomí, a jeho myslí proběhnou, jako zrychlený film, události celého jeho života. Nevíme, zda tomu tak skutečně je, a i kdyby tomu tak bylo, můžeme se pouze dohadovat, jaké útržky z bohatého života pacientce prolétly její myslí.
Vrátila se snad ve vzpomínkách do doby ranného dětství, či oblékla se opět do divadelního kostýmu, aby jako mladá, nadějná herečka vstoupila do záře reflektorů jeviště?

Možná, že se jí vybavil i osudový den v osmačtyřicátém roce, kdy po včasném varování, které opravdu přišlo téměř v hodině dvanácté, že její zatčení a zatčení jejího manžela Jiřího je pouze otázkou několika krátkých hodin, přecházejí s jediným jejich bohatstvím, malou dcerkou Vendulkou, zalesněné hranice republiky.
Snad se jí ve vzpomínkách vybavily i dlouhé měsíce pobytu ve sběrném táboře v Německu, předlouhá plavba přes oceány do vzdálené země, o které toho patrně mnoho nevěděla a kde se mluvilo řečí, kterou neznala.
Věřme však, že potom se dostavily i vzpomínky podstatně radostnější, k dcerce Vendulce přibyl zakrátko syn, který zdědil po otci jméno Jiří, kterého po delší době následoval syn Adam.

Jak léta plynula, dostavila se i radost z prvních vnoučat a posléze i pěti pravnoučat. Všechny našly své místo v jejím štědrém srdci. Možná, že ve vzpomínkách opět usedla před mikrofon rozhlasového studia, odkud po mnoho let promlouvala ke krajanům v Sydney a jiných měst Austrálie v jejich rodné řeči. Snad  její myslí proletěla i vzpomínka, jak ještě před několika málo měsíci recitovala krajanům verše z výběru české poesie. Při této příležitosti jí bylo generálním konzulem České republiky předáno poděkování ministra zahraničních věcí, pana Cyrila Svobody, který plně ocenil její dlouholetou činnost pro Čechy v Austrálii a současně obdržela medaili Jana Masaryka.

Je pravděpodobné, že do jejích vzpomínek přilétlo i hejno ptáčků, které po několik posledních let dvakrát denně hostila na zahradě domu, který poté, když koncem devadesátých let ovdověla, sdílela s dcerou a vnučkou. Jedním z denních hostů byl i velký, sněhově bílý papoušek se zářivě žlutou chocholkou, kterému dokonce přidělila jméno Josef.

Vraťme se však zpět do nemocničního pokoje. Hodiny ukazují že právě minula čtvrtá a  neúprosný tyran Čas odpočítává minuty poslední, a zbývá jich pouze necelých dvacet.

Náhle se z oblohy snese velký, bílý papoušek, usedá na zábradlí malého balkónku, za okny pokoje a natáčí hlavičku, ozdobenou zářivou žlutou kokardou tak, aby viděl do pokoje a na postel s pacientkou. Nedá se vyrušit ani tím, že je fotografován, a sedí na zábradlí jako přikovaný.
Přichází ta minuta poslední, a tvář pacientky, zpustošená krutou nemocí, náhle zkrásní posledním úsměvem a srdce se po téměř osmdesáti čtyřech letech zastavilo.

Ve stejný okamžik papoušek - a máme plné právo věřit, že to byl právě Josef - rozpíná křídla a odlétá, jako by doprovázel duši pacientky na ten příští, a doufejme lepší svět.
 
Touto pacientkou byla paní Vlasta Vlažná, exulantka a opravdová dáma v plném smyslu tohoto slova.
Po odchodu paní Vlažné do nemocnice se ujala péče o ptáčky její vnučka. Ze začátku přilétal i papoušek Josef, po týdnu však jeho návštěvy náhle přestaly, Josef zmizel.
Když se však vnučka vrátila z pohřbu babičky a šla nakrmit opeřenou drobotinu, náhle zašuměla mocná křídla a Josef se opět připojil k hodujícím návštěvníkům.

Skeptik určitě projeví názor, že se jedná o pouhou náhodu, že jeden papoušek je od druhého k nerozeznání. Je tomu však skutečně tak? Já pevně věřím, že ne.
 
Poznámka autora. I když se to snad může mnohému čtenáři zdát, že se jedná o povídku, není tomu tak. Příběh s papouškem Josefem je naprosto nezkreslený.

text a foto  © Zdeněk Reich, Austrálie, 14.6.2006

DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  ZAMYŠLENÍ   nebo v sekci PUBLICISTIKA