Blanka Kubešová:  Romance pro Žoržínu (10)

    ROMANCE PRO ŽORŽÍNU - pokračování (10)
 
V ZEMI MOŽNOSTÍ
 
Kapitola XXXVII.      

 
            Strejdu Karla jsem poznala okamžitě. OK, Žorži, pravil, když si mě řádně prohlíd. Pomyslela jsem si, že se toho jména už nezbavím, koneckonců s americkým přízvukem neznělo špatně. Chtěla jsem vědět, kde nechal vousy a strejda povídal, že je reprezentant konzervativců a určitý věci se nehoděj do jeho novýho postavení. Přitom kroutil krkem a potahoval za novou kravatu ve falešnejch klopách jinak solidního saka, hrozila, že ho zardousí, a já jsem mu pošeptala, že kvůli mně si brát kravatu nemusel.
            Strejda Karel, ale tady mu všichni říkali Čárli, zalapal po vzduchu a zakoulel výmluvně očima k prastrejdovi Žoržovi, kterej tam stál vymydlenej v kostkovanejch kolhotách a jinak kostkovaným saku, navoněnej, nažehlenej a s napomádovanou patkou v celý kráse bejvalýho kavalíra. Chtěla jsem vědět, jestli je to ten samej, co se prostříhával, a Čárli jenom mrknul.
            Nahlas povídal, Co jí říkáš a legendární strejda Well, mohlo to bejt horší. A pak dodal, že Čárli to měl lehký, co to je, plavat přes Dunaj proti elektrickej drátům,  a vůbec my všichni, co si říkáme emigranti a přivezli jsme se v auťácích v kožichu a s peřinama, zato on… Lodi, na který přijel, se říkalo sarkšif, sarkofág nebo taky  rakev, jestli mi to něco říká, ale my jsme docela určitě přijeli spartakem.
            Tohle mě urazilo. Já jsem se nepřivezla, mě unesli! Krom toho, každej se přece nemoh nechat prostřílet nebo pohřbít do Atlantiku. Asi jsem se tvářila hodně naštvaně.
            Už ji nech, povídal Čárli, ale strejda Žorž se jen tak nevzdal a výhrůžně prohlásil, že si mě ještě vezme do parády. A abych si vážila toho, že za mnou přidrajvoval až z Washingtonu. Jemu nepřišel naproti nikdo, zažil jen dva měsíce s mořskou nemocí v podpalubí, nebožtíky vyhazovali rovnou do moře jen tak v prostěradle, a pak lágr, vši a cizineckou policii.
            Na cestě z letiště jsme projížděli samejma velkejma, placatejma vesnicema. Byla tma a všechny už na dálku svítily a zářily stovky světel, připadalo mi to děsně romantický. Všechny baráčky měly sloupky a dřevěný verandičky na muřích nožkách. Čárli povídal, že jsou postavený v koloniálním stylu a strejda Žorž jako obyčejně nesouhlasil.
            Představovala jsem si, jak tady kovbojové vážou svoje kobyly, zatímco za bíle orámovaným oknem čekaj u vyšívání jejich girls v nabíranejch krinolínách, a styl mi byl fuk. Čekala jsem, kdy začnou mrakodrapy a město, ale bylo to pořád stejný, sotva jsme minuli jednu vesnici, objevila se další a tak dokola. Byly to vesnice velký a rovný jako fotbalový hřiště a ty stovky stříbrnejch světel zářily zak, že zakryly i hvězdy.
            Hrozně se mi chtělo spát a strejda Žorž nade mnou kroutil hlavou, co mu to poslali za nemohlo. Chtěl vědět, jestli v Praze máme taky takovej terrible trafic, proudy limuzín i naprostejch vraků se valily bez zastávky a bez oddechu v několika pásech nad sebou i pod sebou, zavíralo mi to oči. Usnout hned první den na novým kontinentě, tohle strejdu Žorže pořádně urazilo.
            Myslím, že jsem si chvilku přece jen musela zdřímnout. Zdálo se mi, že jsme s Mankou zabloudily někam doprostřed filmovýho natáčení, koupily jsme si eskymo, hudba sládla a kvílela a obtloustlýho Johna Wayna se režizér marně snažil vecpat do koženejch kalhot. Odkdy je eskymo slaný, tohle mě probudilo. Štípla jsem se, jestli už nespím. Po tváři mi kapaly slzy. Co když mě teď jako reklamu na vyjevenou Evropanku stříhnou do žurnálu?
            Těm vesnicím říkal Čárli čtvrtě, německá, italská, polská a taky čínská. Pomyslela jsem si, že někde bude docela určitě i ta naše a v ní že bysme se – možná - mohli opravdu cejtit trochu doma, a když na to přijde, tak se třeba i asimilovat.
            Na to zapomeň, procedil strejda Žorž a povídal, že tady mi do auslendrů nikdo nadávat nebude a nikdo se mě nezeptá, odkud jsem přišla. Dokud se to ale na mně pozná a dokud nedostanu kanadskou experience, zůstane mi na čele jednoduše nálepka FROM EUROPE, a to by bylo to nejhorší, co by mě mohlo potkat.
            Neboj, o to se už postarám, zavrčel Čárli a slíbil, že odteďka se budu stýkat jen s lidma, který mi můžou k něčemu bejt. Už teď si ale mám zapamatovat, že mezi ně nepatřej žádný Jugošové, uhádaný Turci, ani užvaněný Španělé a Talijáni, a negři už vůbec. Mám pocit, že strejda vyjmenoval půlku světadílu a zakončil to krajanama z osumašedesátýho. Pochopila jsem, že nejdůležitější je nechat v sobě všechno vymřít, tak jak to s náma chtěly udělat ty baby, co nám daly byt s výhledem na hřbitov.
            Who I am… jaký mám školy, náboženství nebo trestní rejstřík je prostě odteďka nedůležitý. Stejně tak nezáleží na tom, odkud jsem přišla. Jednak tady o existenci tak zanedbatelný země nemají zdání, ale hlavně, nekapou prachy odtud a naše problémy nikoho nezajímaj. Tohle mě znovu rozbrečelo a strejda řek, že všechno, co bylo,  zůstalo jednou provždy za oceánem a jediný důležitý bude, jak rychle se dokážu vypracovat a stát se Kanaďanem.
            Nebo Američanem, doplnil strejda Žorž důležitě. On sám to měl těžší, ke svobodě se musel prostříhávat, a kdybysme všichni utekli včas, nemusela teď maminka trčet v zaostalý Evropě a mohli ji operovat doktoři, který něčemu rozuměj.
Namítla jsem, že maminku neoperoval jen tak někdo, ale samotnej šéfarzt, a strejda Žorž prohlásil, že ho to nezajímá, protože ten až uteče ze zesovětizovaný Evropy, nenechaj ho tady ani ministrovat.
            Tak si mě ty dva podávali. Nakonec zabručeli, že budu OK a že ze mě něco udělaj.
            So much to see! So much to hear. Our Toronto! Znělka z rádia mě na chvíli probudila a Čárli povídal, že mě vítá v downtaunu. Přitiskla jsem si medvěda podpaží, ušima k sobě, a vzápětí jsem už zase nevěděla o světě.
            Když jsem se probudila podruhý, začínalo město. Figuríny z vejkladů zíraly na strážníky s pendrekama a holka v natáčkách vyprovázela milýho k otřískaný americe. Kobyly ani indiány jsem nikde neviděla, zato všude svítilo ještě víc světel a barevnejch reklam a na špici Insurance Buildingu, pojišťovny pro každou rodinu, se otáčela krabička Marlboro v nadživotní velikosti. Masážní salon sliboval udělat z vás svalovce s bicepsama jako kopací míče a Funeral Home nabízel nabalzamování a vystavení mrtvoly ve vlastním domě za přijatelný peníz.
            No není to úžasný? dožadoval se Čárli obdivu. Hlouček vlasatců zpíval při kytaře Johna Browna, měli by je zavřít, ale prastrejda mínil, že je maj všechny registrovaný a že jsou míň nebezpečný než jeden dohola ostříhanej azbuk v bagančatech. Slíbila jsem si, že hned zejtra připíšu azbuka, bagančata i zesovětizovanou Evropu do slovníčku.
            Přímo na chodníku se válela spousta  střepů a novin, udržujte čistotu, Keep your city clean. Takhle dopadneš, když se nebudeš držet mejch rad! Strejda prudce přibrzdil a posvítil na nějaký ožralý individuum zalezlý v hromadě odpadků.
            Dostala jsem strach a taky strašnou žízeň a chuť na láhev Fanty, bottle of fun, červený žárovičky bez přestání upozorňovaly na noční televizní program, keep left, jeďte vlevo. Čárli sešláp automatiku, od jedný hodiny běželo v televizi Mission impossible, a to teprve budu koukat!
             Byla jsem na novým kontinentě, tohle nebylo k přehlídnutí, anyway, oči se mi přesto zavíraly, a strejda Žorž do mě vždycky nevybíravě žďuchnul. Naštěstí jsme už zastavovali před hotelem. Byla to zvláštní barabizna, ale měla washroom, to je prej taky taková vymoženost, a prastrejda zdůraznil, že je splachovací.
            Taky mě upozornil na starej psací stroj v recepci a požádal, jestli by mi na něj dovolili ťuknout, pak teprve pochopím věci! Právě takovej jsme měli doma, ale tohle strejdu jenom rozčílilo. Komunisti nás drželi sto let za opicema, za tohle se stydět nemusím, zato falešná hrdost nevede nikam. Tak jsem si teda ťukla, každá příležitost něčemu se přiučit, je dobrá, strejda se prostříhával a slíbil, že ze mě něco udělá, ať už se mi to líbí nebo ne.
            V hotelu asi nebyli na tak pozdní hosty připravený, bramborovej salát potřeboval dodělat, byly to vlastně jen plátky nedovařenejch brambor politý octem, a hamburgr s kečupem byl tuhej jak podrážka. Čárli mu říkal americká specialiata a maminka karbanátek.
            Tekly mi slzy a strejda Žorž mě pobízel, abych jedla, že je to maso, který děti v okupovaným Těžkoslovensku neoblíznou. Jo, maminky karbanátek, to by se strejda teprve olizoval! Sám polykal s chutí, pro princezny to prej sice není, ale na to, co jsem jedla doma, je to ještě až moc dobrý. On sám zažil lágr, kde se brambory jedly shnilý, a ví, o čem mluví.
            Pořád mi tekly slzy a oba strejdové povídali, Na to zapomeň. V duchu jsem si slíbila, že právě tohle neudělám. Jako by mi čet myšlenky, prastrejda Žorž najednou řek, že mě jednou vezme na některej větší hřbitov v Americe, abych pochopila, kolik našinců za nás zaplatilo životem. Kolik generací uteklo před náma a jaký byly mezi nima hlavy, co dokázaly a jak moc se podílely na všem, čemu se říká blahobyt Ameriky.
            Nedávno jsem viděla v televizi nějakej film o jednom černošským kmeni v Africe, jeho lovci a válečníci uměj spát v noci s otevřenýma očima jako králík. Spala jsem tak nějak podobně, zdálo se mi o strejdovi a tý jeho strašlivý lodi plný mrtvol a rakví. Jedním uchem jsem přitom až do snu slyšela křik a bouchání dveřma, na chodbě se docela jistě utišovala nějaká rvačka. Zdi byly jako z papíru, zprava mě budila hádka a zleva chechtot, ta ženská se dusila, chrochtala a kuckala smíchem, přála jsem si, aby ji ulehtali k smrti.
            Nad náma nic než ticho, zato zleva už jenom sípání a chrapot, jako by to ta ženská skutečně už měla skoro odbytý. Představovala jsem si, že ji nějakej sadista nejdřív dlouho lehtal a pak škrtil, a ten chechtot, sípot a chrapot se na mě valil těma paírovejma zdma, jako by se to všechno dělo přímo u mě v pokoji. Bála jsem se a dusila brek, ještě že mám Gríšu, stejskala jsem si medvědovi do ucha, ale hodně potichu, abych nerozčílila strejdu Žorže. Ráda bych věděla, jestli mě Bóža slyší. Když ne Bóža, maminka určitě.
            První věc je přestat si stejskat a přestat se litovat, povídal strejda. Ráno mě pálily oči a nemohla jsem se rozpomenout, co dělám na cizím proleželým kanapi. Jo, chesterfield halt není postel. Naštěstí byl strejda Žorž už moc busy, protože čas jsou peníze. Tak ať se mu prej ozvu, až to už u Čárliho nebudu moc vydržet, že ze mě něco udělá. Řekla jsem mu, že jsem zvědavá na Čárliho farmu a na Niagaru a strejda Žorž procedil, že voloviny mám v krvi, ale když už jsem se omylem dostala do země budoucnosti, tak ať koukám, ať vidím.
            Když byl malej, hodil ho prej dědeček do Ohře a poručil, aby plaval. Plácal sebou a napolykal se spousty vody, která tenkrát naštěstí ještě nebyla otrávená, ale než babička odvázala loďku, tak uměl přinejmenším prsa.
            Nechápala jsem, proč mi to povídá, proleželý kanape není přece rybník. Well, nocleh byl pro takový, jako jsem já zadarmo a byla jsem z Evropy, tak co si stěžuju.
            A prastrejda řek, že to bude horší. Že budu strašně nešťastná a bude se mi stejskat, že nebudu nikomu a ničemu rozumět a všechno a všichni se mi budou zdát fantasticky blbý. Ale tak že to musí bejt, tím, že musí projít každej. A teprve až tohle překonám, až to všechno bude za mnou, tak se jednou ráno probudím a uznám, že Amerika je ohromná, nádherná a svobodná země.                            
            Nakonec strejda Žorž vytáh z náprsní kapsy zlatý hodinky, byl už opravdu děsně, ale děsně moc busy, a do dlaně mi vtisk úplně novou desetidolarovku. Prej abych si ji šetřila, jemu nedal zadarmo nikdo nic. S tím mě posadil nad tousta se sladkým máslem a odjel.
            Mačkám v hrsti velikou desetidolarovku a utírám slzy, aby se nerozmáčela.
 
Kapitola XXXVIII.   
  
            Čárliho farma je ohyzdnej dřevěnej barák za městem. Jedinou zvláštností je snad jeho dýlka. Vždycky, když se některá místnost stane neobyvatelná, tak ji strejda zazdí a přistaví novou. Nestaví do vejšky, ale do dýlky, a brzo bude muset vzdálenost z kuchyně do ložnice dělat na kole.
            Prolezla jsem všechno od východu k západu, ale našla jsem jen prázdnou nádrž po krokodýlech, zvíře žádný, snad kromě mrtvý krysy v pasti na myši.          
            To všechno bylo, rád bych věděl, kdo tě zásobuje takovejma pitomostma, odfrknul strejda znechuceně. A pak přiznal, že všechny volovinky v jeho dopisech byly určený tatínkovi, aby ho trochu udržel ve formě a jaksepatří nažhavil.
            Když se Čárli rozhod, že vykope tomahawk nepřátelům zvířat a komunismu, bylo mu třináct, ale od tý doby se jeho pohled na svět mnohokrát změnil. Teď musí chodit do práce a na hlouposti nemá čas. Jako památku na tu dobu nosí už jen manžetový knoflíky ve formě zlatýho brouka. Byla jsem zklamaná a strejda slíbil, že když budu sekat dobrotu, koupí mi zlatýho křečka.
            Babička mi vyprávěla, jak jednou při koncertu vtrhlo několik kluků do Smetanovy síně a Čárli se rozřehtal, až si musel povolit knoflík u kalhot. Pak si ale povytáh ty manžety s broukem a řek, že to je už dávno, když ještě neměl rozum. Tenkrát protestoval proti klasice a proti všemu, co se mu nelíbilo, takže vlastně protestoval pořád a v jednom kuse. Chtěl převrátit svět a následky ho nezajímaly. Dnešní kluci nemaj k protestu důvod, maj všechno, o čem se jemu ani nesnilo a jenom provokujou.
            V Kanadě je pořádek a pořádný lidi neprotestujou, zakončil.
            Myslím, že háček je v tom, že je strejda dospělej. Jak člověk dospěje, všechno zkazí. Tak se mi zdá, že si teď Čárli myslí totéž, co strejda Žorž, že Československo je jen další provždycky ztracenou sovětskou gubernií. A  že jsme  malá, dávno odepsaná země. Brečela jsem.
            Ten první nocleh v hotelu, ve kterým neuměli udělat ani bramborovej salát, byl zadarmo. Tohle Čárli zařídil na utečenecký organizaci, na kterou mě dodatečně přišel ukázat jedný tlustý, negramotný slečně. Ani se na mě nepodívala, takovejch z Evropy viděla tucty, zato jsem v třístránkovým dotazníku musela vyplnit a odpřísáhnout podivný věci. Otázky typu Can you read a Can you write jsem narozdíl od ní zvládla bez potíží a strejda mě dal zapsat na angličtinu. Ta byla pro takový, jako jsem já, zadarmo. Učit se prej mám pořád, povídal.
            Myslím, že dneska by měl z Čárliho radost i náš tatínek. Doba, kdy byl postrachem učitelů, je dávno za ním. Ptala jsem se ho, proč vlastně utíkal a strejda se zamyslel a řek, že se doma nedalo žít. Do posudku mu napsali, Nečte denní tisk a Nevyvěšuje vlajky a jemu došlo, že proti zblbnutí nemá šanci.
            Na školu ale časem změnil názor a tak teď každej den sedím v lavici mezi dvěma Číňanama a biflujeme fráze do života.
            Píšu každej den potajmu Varně, Mance i Bóžovi, a hlavně mamince. Když mě strejda náhodou odhalí, jak se plížím na poštu s další obálkou AIR MAIL, tak zuří. Ta pošta sídlí v Drug Strou na rohu, neboli v drogerii, což je další zdejší vymoženost. Mám strach, jestli ty dopisy vůbec dojdou, když to vlastně žádná pošta není.
            Snad se ti nestejská, jseš přece dospělá, durdí se Čárli. Mám pocit, že smutek s dospělostí nemá co společnýho a že strejda vůbec nic nechápe. Každopádně je mi už jasný, proč má Gríša tak strašně ucucaný uši.
            Co? Gríša? Není to ruský? vyděsil se Čárli. Řekla jsem mu, že ruština je světovej jazyk a brána do světa a strejda zařval, Jen žádnej bolševismus! Hned nato rozhod, že medvěd musí z domu. Strašně jsem brečela.
            Buď do čistírny, nebo vyhodit! trvá strejda i dneska na svým. Zase jsem brečela a prozatím smí Gríša zůstat v mý posteli.
            Čárli pozval na víkend Fredyho a další svoje známý. Mám pocit, že jim chce předvést holku z Evropy, asi jako odstrašující případ nebo tak nějak. Myslím, že to není dobrej nápad. Taky jsem ho varovala, že jsem se doma učila jen z učebnice hospodářský angličtiny a že bude malér. Ty fráze, co jsme se biflovali, totiž nejsou na život v Kanadě, a v Americe už vůbec, ani trochu připravený, ale tohle Čárli zas jednou nebyl schopnej pochopit. Zdá se, že už zapomněl, jak vypadá socialistická učebnice.
            Všichni nalíhali, abych jen vypovídala, jaký to bylo v tom komunistickým ráji a Čárli se rozčiloval, že se nesnažím a nekonverzuju. Tak jsem teda řekla, že naše rodina měla spartaka. Že Československo je vyspělá průmyslová země a naše industry country v čele s dělníky a rolníky předstihla mnohé kapitalistické státy.
            Strejda se bavil, rozléval whisky a ťukal si na čelo, well, já za to nemůžu, tak to stálo v učebnici.        
            Ach, jak vzrušující, zpívala Američanka původem z Hamburku. Řekla jsem jí, že jsme ve škole chodili na schůze a do pionýra a v továrnách i na úřadech se ráno začínalo pětiminutovkou. A že to všechno bylo děsně krásný, protože na těch schůzích jsme si všichni společně mohli naplánovat svou vlastní budoucnost. Úderníci si po vzoru Sovětskýho svazu směli odhlasovat, o kolik překročej plán a jako odměnu pak dostávali zadarmo rekreace u moře nebo v horách, protože, well, hory patřej pracujícím.
            Tohle bylo hned několik sprostejch slov najednou, já vím, že jsem se jim měla vyhnout, protože Čárli zblednul. Zato Fredy byl ve svým živlu a radostně mi pomáhal překládat. Američanka pořád neměla dost. Strejda víc a víc blednul.
            Američanka prohlásila, že je to very interesting a chtěla, abych zazpívala nějakou slovanskou píseň. Na nic vhodnýho jsem si nemohla vzpomenout a Čárli povídal, Přece jsi nemohla všechno zapomenout. Přitom dobře ví, že zpívám jenom bas. Dostala jsem na něj znovu pořádnej vztek.
            Písnička Pioněr nětěrjaj ni minuty vyvolala bouři nadšení. Teď teprv to začalo bejt pořádně exotical a very, very interesting. Američanka tleskala. Strejda opět zblednul.
            Rozpomněla jsem se na lekci Mr.Veselý at the meeting, tohle byla výborná inspirace. Článek jsem znala skoro nazpaměť a Fredy mi radostně pomáhal, přestože ho Čárli naléval whiskou. Řekla jsem, že pionýři podle výchovnejch metod Makarenka na školách soutěžili, kolik seberou papíru a starýho šrotu a zemědělci, kolik jim slepice snesou vajec. Masáží kravskejch vemen se družstevníkům podařilo ztrojnásobit výnosy mléka a traktorem Zetor zdvojnásobit plochu zoranejch polí. Vzorem nám k tomu všemu byl…
            Tohle sprostý slovo jsem už radši znovu nevyslovila, protože se Čárli začal opravdu povážlivě potit. Nakonec obrátil oči v sloup a povídal, že je to horší, než si myslel a že za to nemůže. Že jsem halt z Evropy, ale tohle že ze mě dostane. Pak už mě ke slovu nepustil, a jen když nebylo vyhnutí, odpovídala jsem sure, this is a table, I am here and You are there, how are you?
            Čárli se strašně mračil, povídal, že je to šok z komunistickejch lágrů a že se rodiče se mnou prostříhávali.
            Zejtra do slovníčku sprostejch slov připíšu úderníky, družstevníky i Makarenka.
                                                                                                                             Pokračování příště
 
           
            Pokračování příběhu:   http://www.pozitivni-noviny.cz/autor-kubesova.html
 


text © Blanka Kubešová, 14.6.2006


NEPŘEHLÉDNĚTE:   další články v rubrice  DOPORUČENÍ  nebo v sekci LITERATURA