Vladislav Neužil:  Horáček
 
Měl jsem kolegu Horáčka, o kterém by se dalo napsat, že „v kolektivu nebyl oblíben“. S tímto a ještě stupidnějším hodnocením jsme se ještě před několika lety často setkávali, ale na Horáčka by se dnes toto hodnocení hodilo naprosto přesně.
 
Byl to člověk velice ambiciózní a vychloubačný, který by pro kariéru a oblibu u svých nadřízených byl snad schopen všeho. Neměli jsme ho rádi. Domnívali jsme se, že takzvaně „donáší“,  a i skutečnost, že jeho prémie byly vždy vyšší než u ostatních, nás v tom utvrzovala.
Kamarády neměl ani v soukromém životě. Tvrdil, že si vystačí sám a nikoho nepotřebuje, ale rád se vtíral do přízně vlivných lidí, aby jejich vliv mohl dále využívat.
Měl na to dokonce vymyšlený systém, jak se ve slabých chvilkách občas někomu svěřit. Než někoho z „vyšší vrstvy“ oslovil, věděl o něm předem spoustu věcí. Jeho koníčky, záliby, slabé i silné stránky, dokonce znal i jeho oblíbená jídla a nápoje. Kde však všechny tyto informace čerpal, to se nesvěřil.
Faktem ale bylo, že se ve společnosti těchto lidí občas objevoval. Měl dobré známé na různých ministerstvech a úřadech. Říkalo se, že měl známé i mezi policisty. Pomocí těchto lidí a jejich informací dokázal věci dobře kombinovat, a informaci od jednoho poskytoval druhému za jinou informaci. Všichni potom měli dojem, že je to člověk velice dobře informovaný, a tedy zřejmě i vlivný.
 
Z předcházející charakteristiky je naprosto jasné, že jsme ho opravdu neměli a ani nemohli mít rádi. Občas jsme mu provedli nějakou klukovinu, ale stále to nebylo „ono“.
Trochu mu srazit hřebínek, to jsme potřebovali.
Až jednou se naskytla příležitost.
 
Mezi jeho oblíbené vychloubání patřily zážitky z jízdy po dálnicích a silnicích. Se svou „nadupanou“ Octavií jezdí prý suverénně  až 180kilometrovou rychlostí. Nikdo ho nikdy nechytil, a i kdyby …
 
Jeli jsme s Oldou, to je můj švagr, tedy bratr mé ženy, po dálnici, jeho vozem BMW, směr Mladá Boleslav, rychlostí asi 130 km/hod. Protože jsme předjížděli více vozů, jeli jsme v levém pruhu. Najednou se za námi objevila červená Octavie. Blikala, troubila a pak nás začala předjíždět vpravo.
„Horáček, Oldo, to byl Horáček!“ skoro jsem zařval, když jsem ze sedadla spolujezdce zahlédl řidiče.
„No a co? Je to nějakej debil,“ klidně konstatoval Olda.
Teď začaly mé mozkové závity pracovat naplno:
„To mu přece nemůže jen tak projít! Hele, drž se pořád za ním, nesmí nám ujet!“
„Neblbni, vždyť ten jede skoro stošedesát!“
„Jeď, jestli nás změří, tak já to platím!“
 
Plán jsem měl už vymyšlený. 
„Já si půjčím tvůj mobil,“ oznámil jsem Oldovi a vymačkával známé číslo. Kdybych volal ze svého mobilu, hned by to zjistil. To všechno jsem za tu krátkou dobu stačil promyslet.
„Teď rozsviť dálková světla a drž se těsně za ním,“dával jsem další pokyny. Olda jen nechápavě vrtěl hlavou: „Seš normální?“
Z mobilu se ozval známý hlas Horáčka: „Ano, slyším!?“
„Tady dálniční policie České republiky. Pane řidiči, jedete rychlostí stopadesáttři kilometrů za hodinu. Sledujeme vaši jízdu už nějakou dobu. Okamžitě zajeďte k pravému okraji dálnice, zastavte, vypněte motor, vystupte z vozu a rukama se opřete o kapotu.“ Snažil jsem se mluvit pomalu a zřetelně, aby nepoznal můj hlas a moji nervozitu.
 
Pak jsme napjatě čekali, jak bude reagovat. Neodhalí nastraženou past? Teď zřejmě kontroluje situaci ve zpětném zrcátku…
Po chvíli červená Octavie přejela z levého proudu do pravého, potom do odstavného pruhu, zastavila, otevřely se dveře, z nich vystoupil Horáček a rukama se opřel o kapotu. Naše BMW s rozsvícenými dálkovými světly zastavilo asi dvacet metrů před ním. Skoro mi ho bylo líto, jak tam tak bezmocně a odevzdaně stál.
 
„Teď na to šlápni a na prvním výjezdu z dálnice mizíme,“ pokračuji v režii celé transakce. Teprve teď Olda pochopil, co to bylo za hru, a já ho musel seznámit s charakteristikou našeho kolegy v kolektivu neoblíbeného. Jenom jedno nemohl Olda pochopit:
„Jak ti na to mohl skočit? Odkud by dálniční policie České republiky znala číslo jeho mobilu?“
To zřejmě Horáček pochopit také nemohl. Fakt je, že s touto příhodou z dálnice se nám nikomu nesvěřil. Ovšem já jsem s ní a rád, seznámil všechny kolegy.

 
  text © Vladislav Neužil, 16.6.2006
  grafika © www.ateo.cz
 

  NEPŘEHLÉDNĚTE:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci LITERATURA