 Měl
jsem kolegu Horáčka, o kterém by se dalo napsat, že „v kolektivu nebyl oblíben“.
S tímto a ještě stupidnějším hodnocením jsme se ještě před několika lety často
setkávali, ale na Horáčka by se dnes toto hodnocení hodilo naprosto přesně.
Byl to člověk velice
ambiciózní a vychloubačný, který by pro kariéru a oblibu u svých nadřízených byl
snad schopen všeho. Neměli jsme ho rádi. Domnívali jsme se, že takzvaně
„donáší“, a i skutečnost, že jeho prémie byly vždy vyšší než u ostatních, nás
v tom utvrzovala.
Kamarády neměl ani v soukromém životě. Tvrdil, že si vystačí sám a nikoho
nepotřebuje, ale rád se vtíral do přízně vlivných lidí, aby jejich vliv mohl
dále využívat.
Měl na to dokonce vymyšlený systém, jak se ve slabých chvilkách občas někomu
svěřit. Než někoho z „vyšší vrstvy“ oslovil, věděl o něm předem spoustu věcí.
Jeho koníčky, záliby, slabé i silné stránky, dokonce znal i jeho oblíbená
jídla a nápoje. Kde však všechny tyto informace čerpal, to se nesvěřil.
Faktem ale bylo, že se ve společnosti těchto lidí občas objevoval. Měl dobré
známé na různých ministerstvech a úřadech. Říkalo se, že měl známé i mezi
policisty. Pomocí těchto lidí a jejich informací dokázal věci dobře kombinovat,
a informaci od jednoho poskytoval druhému za jinou informaci. Všichni potom měli
dojem, že je to člověk velice dobře informovaný, a tedy zřejmě i vlivný.
Z předcházející
charakteristiky je naprosto jasné, že jsme ho opravdu neměli a ani nemohli mít
rádi. Občas jsme mu provedli nějakou klukovinu, ale stále to nebylo „ono“.
Trochu mu srazit
hřebínek, to jsme potřebovali.
Až jednou se
naskytla příležitost.
Mezi jeho oblíbené
vychloubání patřily zážitky z jízdy po dálnicích a silnicích. Se
svou „nadupanou“ Octavií jezdí prý suverénně až 180kilometrovou rychlostí.
Nikdo ho nikdy nechytil, a i kdyby …
Jeli jsme s Oldou,
to je můj švagr, tedy bratr mé ženy, po dálnici, jeho vozem BMW, směr Mladá
Boleslav, rychlostí asi 130 km/hod. Protože jsme předjížděli více vozů, jeli
jsme v levém pruhu. Najednou se za námi objevila červená Octavie. Blikala,
troubila a pak nás začala předjíždět vpravo.
„Horáček, Oldo, to
byl Horáček!“ skoro jsem zařval, když jsem ze sedadla spolujezdce zahlédl
řidiče.
„No a co? Je to
nějakej debil,“ klidně konstatoval Olda.
Teď začaly mé
mozkové závity pracovat naplno:
„To mu přece nemůže
jen tak projít! Hele, drž se pořád za ním, nesmí nám ujet!“
„Neblbni, vždyť ten
jede skoro stošedesát!“
„Jeď, jestli nás
změří, tak já to platím!“
Plán jsem měl už
vymyšlený.
„Já si půjčím tvůj
mobil,“ oznámil jsem Oldovi a vymačkával známé číslo. Kdybych volal ze svého
mobilu, hned by to zjistil. To všechno jsem za tu krátkou dobu stačil promyslet.
„Teď rozsviť dálková
světla a drž se těsně za ním,“dával jsem další pokyny. Olda jen nechápavě vrtěl
hlavou: „Seš normální?“
Z mobilu se ozval
známý hlas Horáčka: „Ano, slyším!?“
„Tady dálniční
policie České republiky. Pane řidiči, jedete rychlostí stopadesáttři kilometrů
za hodinu. Sledujeme vaši jízdu už nějakou dobu. Okamžitě zajeďte k pravému
okraji dálnice, zastavte, vypněte motor, vystupte z vozu a rukama se opřete o
kapotu.“ Snažil jsem se mluvit pomalu a zřetelně, aby nepoznal můj hlas a moji
nervozitu.
Pak jsme napjatě
čekali, jak bude reagovat. Neodhalí nastraženou past? Teď zřejmě kontroluje
situaci ve zpětném zrcátku…
Po chvíli červená
Octavie přejela z levého proudu do pravého, potom do odstavného pruhu,
zastavila, otevřely se dveře, z nich vystoupil Horáček a rukama se opřel o
kapotu. Naše BMW s rozsvícenými dálkovými světly zastavilo asi dvacet metrů před
ním. Skoro mi ho bylo líto, jak tam tak bezmocně a odevzdaně stál.
„Teď na to šlápni a
na prvním výjezdu z dálnice mizíme,“ pokračuji v režii celé transakce. Teprve
teď Olda pochopil, co to bylo za hru, a já ho musel seznámit s charakteristikou
našeho kolegy v kolektivu neoblíbeného. Jenom jedno nemohl Olda pochopit:
„Jak ti na to mohl skočit? Odkud by dálniční policie České republiky znala číslo
jeho mobilu?“
To zřejmě Horáček
pochopit také nemohl. Fakt je, že s touto příhodou z dálnice se nám nikomu
nesvěřil. Ovšem já jsem s ní a rád, seznámil všechny kolegy.
text © Vladislav Neužil, 16.6.2006
grafika © www.ateo.cz
NEPŘEHLÉDNĚTE: další články v
rubrice
ZBÝVÁ DODAT ... nebo v sekci LITERATURA |
