německá
 verze

   
   Zdeněk Hajný - Jarmila Moosová:  HLUBINA
 
 
Ó, synu ducha,
stvořil jsem tě bohatým.
Jak je možné, že jsi chudý?
 
A učinil jsem tě mocným.
Jak je možné, že jsi slabý?
 
A nechal jsem tě povstat
z vlastní substance lásky a moudrosti.
Jak je možné, že se zabýváš čímsi jiným?
 
Obrať svůj pohled na sebe,
abys mě mohl v sobě spatřit:
          mocného,
                    silného,
                              vznešeného.
 
/Z moudrosti Hindů/
 
Odcházím z Galerie Cesty ke světlu a slzy mám na krajíčku. Bouří se ve mně malé dítě, co ho čísi silnější než jeho ruka tahá za útlé zápěstí, a káravý hlas nabádá k odchodu z místa, pro které v sobě právě našlo tolik zaujetí, až se čas zastavil a zdál se být tak neskutečně krátký.
Jako by mi vysypali z rukou krásné hračky a násilím mě táhli pryč. Nechci! Já nechci! – křičím. Ale rozum té dospělé ve mně dál způsobně ukrajuje moje kroky směrem k metru a galerie mi zůstává daleko, daleko za zády … čerstvé vzpomínky se jedna přes druhou předbíhají v souboji o moji ustavičnou pozornost:
Tváří v tvář muži, tvůrci ve světě ojedinělého projektu Galerie Cesty ke světlu  – panu Zdeňku Hajnému, se cítím poněkud rozpačitě. Po předchozích telefonních hovorech, plných oboustranného nadšení z budoucí reportáže, jako by se v tu chvíli moje napětí z očekávání kamsi vytratilo. Stojím uprostřed výstavní síně, kde mě pan Hajný po krátkém přivítání nechává samotnou pro vstřebání prvních dojmů. Jsou velmi silné. Expozice obrazů v kombinaci s důmyslným působením světla stávají se živými organismy, které jako by vztahovaly svoje pomyslné paže a chtěly mě vtáhnout v sebe, ve svoje vlastní nekonečno. A mně se chce podlehnout i zůstat, to když vzpomenu svých závazků, které vůči zdejšímu světu ještě mám.
 
Přípravy na první pražský koncert slavného rakouského houslového virtuóza a hudebního skladatele Toniho Strickera vrcholí a Zdeněk Hajný soustavně odbíhá k naléhavým telefonům a příchozím hostům. Omluvy nejsou zapotřebí – ředitelka galerie Ema Krulíková toho ví dost a dost. Kupříkladu jak se zrodil nápad tento velkolepý koncert uskutečnit.Ema Krulíková, Zdeněk Hajný

My jsme předtím Toniho Strickera, bohužel, vůbec neznali. Existuje ale jisté české občanské sdružení SPECTRUM, které sdružuje evropské metropole Berlín, Prahu a Vídeň, a klade si za cíl prohlubovat porozumění mezi těmito zeměmi.
Na jednom z koncertů patrně vznikl nápad uspořádat koncert Toniho Strickera také v Praze a Berlíně. A jelikož místopředsedkyně sdružení, Češka, zná Zdeňkovy obrazy a ví o jeho videoprojekci, usoudila, že by bylo nádherné obojí spojit. Oni totiž hudbu Toniho Strickera charakterizují jako barvy ohně, tóny země a v tomto ohledu obojí spolu úzce souvisí. Výtěžek má jít zvířátkům a dětem."
 
Je toho opravdu mnoho, o čem se dá v souvislosti s přípravou tohoto koncertu povídat. Jenom je nutné trochu srovnat co teď a co potom, co hned a co snese odklad … ve vile se váš čas chová úplně jinak než za jejími zdmi.
Zdeňkovi Hajnému optimální řešení nechybí:
„Říkáte správně, že naše dnešní setkání by mělo mít akcent připravovaného koncertu, ale já bych to nejraději nechal úplně na vás: Dojmy z galerie.“
 
Videoprojekce obrazů v kombinaci s fotografiemi vesmírným teleskopem … jsem zvědavá a Zdeněk Hajný to ví. Nabízí mi prohlídku a odvádí mě do svojí unikátní Křišťálové čajovny – prostředí magických vesmírně – astrálních obrazů, obřích krystalů, mystické hudby s texty v podání Miroslava Moravce a Táni Fischerové, a terapeutických vůní. Nepřemýšlím nad volbou. To živější ve mně bez protestů zvedá z pohodlné polstrované pohovky moje unavené já a s důvěrou následuji jeho kroky do posledního podlaží. Je odpolední čas a kolem příliš mnoho světla a bílých stěn. Světlo v nás, má-li se projevit, potřebuje kolem sebe šero, přítmí, temnotu. Začínám chápat, proč se mystikové uchylují do temných kobek, aby spatřili svoje vnitřní světlo a lituji, že k hluboké noci je ještě hodně daleko. Přistupuji alespoň do těsné blízkosti promítacího plátna a soustředěně vnímám v neustálém pohybu se prolínající vize obrazů, které se v ustavičném „perpetuum mobile“ rodí daleko, předaleko, až tam, kde končí samotný vesmír a začíná čistá LÁSKA. Cosi mě nutí v pokoře pokleknout před tento živý oltář a sepnout ruce k modlitbě beze slov, modlitbě bez myšlenek, modlitbě hlubokého ticha …
 
Do Křišťálové čajovny přichází hlouček mladých lidí – studenti. Rozhlížejí se kolem sebe, po stěnách s obrazy, a jen s velkými ohledy, potichounku, sem tam mezi sebou cosi zašvitoří. Dívám se na tyto krásné mladé lidi, vzpomenu všech mladých básníků, i mnohých jiných, s nimiž se v poslední době stýkám, a přestávám se bát. S dětmi, pod jejichž žebry ťuká živé, vnímavé a soucitné srdce, má dnešní svět naději přežít.
 
A s panem Hajným jsme opět vzácně zajedno:
„To je velká naděje. My tady často vidíme mladé lidi. Přijdou, zůstanou tady a vrací se sem. A přitom – nikdo je nenutí, pouze dostanou nabídku. Je v nich cit, smysl pro spravedlnost. Navzdory akčnímu vnímání a hororům, co na ně působí. Prvních pět minut jsou sice poněkud zděšení, kde se to ocitli, těkají očima a nemají kde ukotvit, čekají vzrůšo, snad odkud se objeví Supermann (smějeme se a je nám fajn) … ale to tady samozřejmě není a oni se naladí na to, co zde je, a to je nádhera. Naděje pro budoucnost. Věřím tomu – a to není jen otázka náboženská, ale především etická – a to kyvadlo se už vychyluje příliš, je načase, aby přišla opět změna. Zase se to obrátí, navzdory všem přehmatům, které kolem sebe vidíme. Existuje jedno úsloví: I kdyby celý vesmír se zhroutil, člověk sám by se hroutit neměl.“
 
Jedno vzácné, emocemi nabité odpoledne končí, byť každá vyřčená myšlenka probouzí mysl k dalším a dalším otázkám a zamyšlením. Nedopíjím čaj, který svojí lahodnou kombinací zelených lístků, ananasu a pepře oblažuje moje chuťové kanálky jako už dlouho žádný jiný. Loučím se, na patře vzpomínku na jeho chuť a v chřípí vůni a vím – jakmile to okolnosti dovolí, k dalšímu šálku se vrátím. Galerie totiž má v sobě cosi výjimečného: Hlubinu. Zatočí se vám hlava při pohledu do ní. Vím to – také jsem se dívala.
Teď už znám důvod svých rozpaků při stisku ruky a prvním pohledu do očí. Jsem Střelec, ohnivé znamení. Zdeněk Hajný Vodnář. Jeho voda nehasí můj žár, pouze ho tiší. Voda z hlubiny, kterou má také on sám v sobě. Jak jinak by ji dokázal realizovat? Do ní nahlédnout mi ještě zbývá. Především proto se vrátím.
Za milé pozvání s úctou děkuje Jarmila Moosová.
  text  © Jarmila Moosová, 16.6.2006
  foto © Václav Židek;  foto galerie převzato ze stránek www.cestykesvetlu.cz
  obraz Epos o Gilgamešovi  © Zdeněk Hajný

 

ČTĚTE:      Martina Pfeffer:  TONI STRICKER – rakouský Paganini


DOPORUČUJEME:  
další články z rubriky  INSPIRACE
  nebo v sekci PUBLICISTIKA