Petr Hromádko:  Neobyčejné uvítání
 
   Neobyčejné uvítání
   aneb
   Sranda musí být, kdyby na chleba nebylo!
 
 
            Má sestra je jen o rok mladší než já, a to znamená, že neměla v životě jen jednoho přítele. K vybraným způsobům však stále ještě patří, že se přítel představí rodičům, případně sourozencům. Sestra již léta nežije s rodiči, ani ve stejném městě. Seznámila se s posledním přítelem ve velkém městě, vůbec to netajila, a naopak naznačovala brzký příjezd jich obou k rodičům.
            Mojí mamce, která má zajímavé nápady, bleskla hlavou myšlenka, jak tohoto přítele přivítat trochu jinak, než bývá jinde zvykem. Zdálo se jí příliš všední, když přijedou oba, představují se, podávají si ruce, jemně vtipkují a tak dále a tak dále…
Rodily se myšlenky a obrazy, jak nezvykle přivítat nového človíčka k rodinnému krbu. Převlíknout se do ošoupaných starých věcí, které se v domě určitě někde najdou. Staré kšandy, zmijovka, ošuntělé tepláky, otrhaný šátek nebo stará spona do vlasů – to je jen část věcí, které moji rodiče sháněli. Má přítelkyně hledala i u svých rodičů, a potřebné staré harampádí našla.
Druhým důležitým bodem byl starý barák, především s vnitřními prostory v děsném stavu. Přesně to sehnal otec a nedalo mu to moc práce. Nejdůležitější podmínkou celé akce byl souhlas mé sestry s celým plánem. Musela by přítele navést k nepravému domu - a bohudík - ona s tím souhlasila.
 
            Teď už šlo vše jako po másle.  Věděli jsme den, kdy mají ti dva zamilovaní přijet, a vše pomalu dostávalo konkrétní podobu. Večer před tím, než měli přijet, jsem byl s přítelkyní u svých rodičů, a ti se nám předvedli v celé své nádheře. Přítelkyně se chechtala a už dopředu litovala mladíka, který tohle uvidí, až zítra přijede. Já jsem si jasně v hlavě představoval, jak rodiče ve značně nenormálním oděvu předvádějí přivítání. Otec nám vykládal, v jakém domě se to bude odehrávat. Je to dům jeho známého, který svůj starší domek ve větším měřítku přestavuje, a rozhodně byl pro.
 
            Druhý den bylo naštěstí na roční dobu krásné počasí, a všichni jsme se dopředu sešli u toho domu, kde se mělo vše odehrávat. Rodiče už samozřejmě převlečení do důchodcovského, mamka připravovala pár věcí uvnitř – kdyby tam měla náhodou něco povídat – a táta pilně nacvičoval zametání chodníku před barákem. Sestra podle domluvy zavolala mamce, že vyjeli, a zhruba pět minut předtím, než dojedou na osudné místo, měla cinknout na mobil. Pochopitelně jsme s přítelkyní nezapomněli na videokameru, aby toto přivítání bylo zachováno. A tak s netrpělivým očekáváním a vlastní představou, jak to asi dopadne, točila všechny přípravy s patřičným komentářem.
Čekání přešlo do finále a my všichni, kromě rodičů, jsme se schovali do auta, které stálo přímo naproti vchodu do domu. Konečně ti dva přijeli a zastavili kousek za námi. Sestra, když uviděla rodiče, se začala smát, čehož se všichni obávali, aby se to díky ní neprovalilo. Její přítel však nic netušil a nechápavě zíral, co se to děje. Rukou ukazoval na rodiče a stále opakoval: „To jsou oni? To jsou oni?“
Přestože jsme na tu dálku neslyšeli, dalo se podle pohybu úst vyčíst, co v úžasu mele stále dokola. Přemýšleli jsme, co se mu asi honí hlavou. Jestli náhodou nechce dupnout na plyn a odjet.
 
            „Tak vás vítám, dětičky,“ pronesla k nim s imitací stařeckého hlasu  mamka. Už když vylézali z auta, měl mladý muž asi srdce v kalhotách. Jak vkročili do budovy, prakticky okamžitě potichu vylezla má družka z auta a podařilo se jí nenápadně je natáčet při dalším průběhu přivítání. V děsném interiéru mamka s tátou omlouvali nynější malování stěn, s čímž jim on nepochybně pomůže. Potom mamka přikročila k příšerně starému sporáku, na němž se v obřím, starém, otlučeném hrnci hřála bramborová polévka s houbami. Táta stál celou dobu usměvavý u dveří, kde se špína a různý nepořádek válely po zemi. Tam prý ve spacácích přespí. Oněmělý mladý muž těkal očima ze strany na stranu, jestli se mu to opravdu nezdá. Sestra jen těžko držela vážnost svého chování, často se začala hlasitě smát, ale její přítel to vůbec nevnímal. V hlavě mu vířilo množství různých myšlenek. Když mu pak máma ukázala prstem několik míst, kde se bude na zemi sedět u jídla, všiml si mé zamaskované přítelkyně, která ho snímala kamerou.
„Opožděný apríl!“ volala na něj se smíchem a blížila se k němu. I když se to profláklo a akce skončila, dostal nový přítel psychicky co proto. Vzápětí k němu přiběhla také naše Anny, kterou jsem již celou netrpělivou pustil z auta, zaštěkala na uvítanou, a už ji následovala moje mladší sestra a já.
Teprve nyní jsme se podáním ruky všichni seznámili doopravdy. Rodiče se šli převléknout do svých běžných oděvů a my ostatní jsme se smíchem a radostí probírali a vysvětlovali podrobnosti úspěšně sehraného přivítání. Soused, kterého táta znal, sledoval rovněž se zájmem z povzdálí celou akci, nám donesl láhev s táckem plným panáků. Než ale vůbec stihl nabídnout přípitek, držela již oběť našeho přivítání skleničku v ruce a směřovala ji k ústům. Byl tak vyvedený z míry, že chápal zatím jen polovinu přivítací akce. Myslel, že rodiče jsou sice vtipně převlečeni, ale dotyčný dům je opravdu ten, ve kterém žijí. Proto vůbec nerozuměl poznámkám o přesunu na jiné místo a oddechl si až s nabytím jistoty, že tento dům byl použitý jen na tohle nevšední přivítání, což jsme mu nakonec se vší vážností podrobně vysvětlili.

            V podvečer u vínka se nám přítel mé sestry svěřil, že na toto nevšední přivítání nezapomene až do smrti. A my všichni jsme pochopili, že přípravy na tuhle akci nebyly vůbec zbytečné a že všechno nakonec dopadlo přesně tak, jak mělo.



 text  © Petr Hromádko, 20.6.2006
 foto z archivu rodiny Hromádkových


DOPORUČUJEME:   
další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ....   nebo v sekci LITERATURA