Blanka Kubešová:  Pohled z dovolené - Korsika

 

   Pohled z dovolené – Korsika, ostrov krásy, vůní a kontrastu
 

 

Loď z Livorna? Ani náhodou!
 
LivornoCestu na Korsiku jsme plánovali už dávno. Lákalo nás, že je poměrně málo navštěvovaná, ačkoli ostrov leží mezi turisticky tak atraktivním jižním pobřežím Francie a Itálií. Cestovní příručky slibovaly milé překvapení... Tak jsme jednoho červnového rána přijeli do italského Livorna. Rychlá loď, která podle jízdního řádu obstarává denní spojení s Korsikou jako by však byla výmyslem průvodců. Měli jsme prý zvolit loď z Marseille, Toulonu nebo Nizzy, ale z Livorna? Ani náhodou! V přístavu byla připravena k odplutí jen loď na Elbu, parník na Korsiku měl jet nejdříve za dva dny. Abychom nemarnili čas čekáním, odjeli jsme do Janova a doufali, že odtud najdeme nějaké rychlejší spojení. Měli jsme štěstí a druhý den ráno po pasové formalitě, která byla na dnešní dobu až nápadně zběžná a neformální, jsme skutečně vstoupili na loď.
 
Jak to ta policie dělá?

Uvelebili jsme se v lehátku na horní palubě, když ani ne za půl hodiny se ozvala z tlampače výzva, abychom se dostavili do kanceláře přístavní policie. Je to už pár desítek let, co jsme naposled vyplňovali žádosti a dotazníky a zpovídali se, kam bychom rádi a proč, aby nám nakonec tzv. výjezdní doložka stejně udělena nebyla, ale účinky v duši přetrvávají. Ze vzteku, cože si to vlastně dovolují, se můj muž rozhodl na výzvy nereagovat. Ani ne za čtvrt hodiny vstoupil na palubu uniformovaný úředník, a ačkoli byla paluba plně obsazena, stačilo mu, aby se krátce porozhlédl a už bez nejmenšího zaváhání zamířil rovnou k nám. Nemínili jsme se zvednout, policista tedy přisedl na bobek a vyžádal si znovu doklady... Nakonec dospěl k názoru, že jde o omyl, že jsme nepřijeli ohrozit bezpečnost lodi ani ostrova, a vše dobře dopadlo.
 
Vzhůru do Bastie a první setkání s Napoleonem

BastiaDo této severní metropole Korsiky jsme připluli po sedmi hodinách klidné plavby. Nevím, proč se parník nazýval expresní, když nás dohonila a předhonila každá loď z široka daleka, i ta plující na Korsiku z Nicy.
Podle příručky má být nejkrásnější pohled na pevnost právě z moře. Nevím. Na mne osobně už zdaleka viditelné domy kasárenského vzhledu nepůsobily zvlášť slibně. Tento dojem se ještě stupňuje při vstupu na pevninu.
Bastia rozhodně není zvlášť vzhledná. Ulice a celé bloky domů jsou empirové v tom nejhorším smyslu. Fasády oprýskané a dlouhodobě zanedbávané dvorky s neodklizenými odpadky budí bezútěšný, tísnivý pocit. Francie pečuje o tento kout své země vskutku macešsky. Rozlehlé náměstí v přístavu s promenádou připomíná rovněž 19.století a slouží jako místo nejmasovější jižanské, a hlavně italské zábavy, totiž hry s koulemi. Provozují ji vášnivě mladí staří.
Život v Bastii jakoby se od přelomu století prostě nezměnil. Mluví se francouzsky, jen ve vnitrozemí se udržel korsický dialekt, ale všechna jména jsou italská. Lidé nám připadali divní, bez italského temperamentu i francouzského ducha, prostě ani Italové, ani Francouzi. Vypadají zasmušilí, málomluvní a uzavření a jakoby zatrpklí. Možná tuhle vážnost dělá jakási „korsická hrdost“ a hluboce zakořeněný smysl pro rodinné tradice, a taky víra spojená s pověrčivostí.
Jako vášnivou kafařku mě zklamalo, že oproti jinde na jihu se zde téměř nepije káva, o to víc vodou ředěná a chlazená anýzová kořalka. Můj muž ji ocenil, abstinentka ve mně se však vzepřela.
Tady jsme se poprvé setkali s Napoleonem, stojí zde jako římský caesar s vavřínovým věncem na hlavě, v tóze a rozhaleným hrudníkem. Upomínky na císaře Francie, který sice své vojáky oslovoval Moje děti, ale neváhal je chladnokrevně po tisících posílat na jatka Evropy, se uchovaly dodnes i v  baladách a lidových písních a setkávali jsme se s nimi na každém kroku.
 
Cesta do Corte, srdce ostrova
 
CorteVětšina turistů se rozptýlí po idylických, rajských plážích pobřeží, oproti jinde i hodně nudistických, do prvotřídních hotelů, bungalovů a penziónků, ale nás lákalo vnitrozemí. Pahorky, hory a kopce, vůně a celá paleta barev rozkvetlých keřů neproniknutelných a věčně zelených maquisů, a jakýsi vnitřní, až neskutečný klid.
„Se zavřenýma očima, poznal bych Korsiku podle její vůně,“ prohlásil prý Napoleon. Tahle silně kořeněná vůně myrty, levandule, kapradin, tymiánu a dalších dělá z Korsiky doslova ostrov vůní. Ačkoli nejsem v tomto směru labužník, neodolala jsem a koupila si lahvičku kořenného korsického medu.
Cesta drahou do Corte vede zpočátku až biblickou krajinou a dojmy odtud jsou nezapomenutelné. Nepříliš vysoké pahorky, olivy a listnaté stromy na vrcholcích kopců často seskupené do bizarních skupin, občas je vystřídají vinice a jakoby do věčného mlčení ponořené vesnice, je to sugestivní pohled.
Jak se vzdalujeme pobřeží, stává se krajina stále divočejší. Při vší té nezkrotnosti je však veškerá příroda, hory, řeky, bystřiny, kaňony i kamení, přívětivá a laskající. Dráha vede napříč horami a hlubokými údolími, přes divoké bystřiny a hluboké propasti a je dodnes pokládána za mistrovské dílo inženýrů 19.století.
Starobylé městečko Corte, kamenný symbol svobodné Korsiky, bojovalo o svou nezávislost nejdéle. Položené mezi Bastií a Ajaccem, a znovu a znovu napadané nepřáteli, platí dodnes za vzor patriotismu. Je sevřené, jak jinak, zelenými horami s lesíky kaštanů na úbočí, modrou oblohou a šedivým kamením. Pohled ze Starého města vybudovaného na skalách dolů do údolí na řeky, vinice, olivy a pole tabáku, dělají z Corte skutečně malebné místo.  
 
Co dělá Korsiku, je příroda, tady žije a dýchá i kamení
 
Ostrov patří k nejstarším zemím naší planety, to dosvědčují především hory, které se zvedají někde až do výšky 2700 metrů, jinde země náhle klesá bez jakéhokoli viditelného řádu. Pro nějaká souvislejší údolí jako by tu ani nebylo místo.
Švýcarské hory se svými ledovci jsou majestátní, ale mrtvé. Tady všechno žije. Moře kamení nakupené hned do obrovských výšek, na nichž i v létě polehává sníh, hned rozložené ve velikých plochách. Hory, hory a zase hory, vegetace a kamení. A taky obloha, která dává krajině zvláštní, až snové zabarvení. To je to, co dělá Korsiku! Krátké řeky jsou čisté, prudké a dravé, s koryty prodírajícími se hlubokými kaňony.
Najednou zcela nové scenérie - krajina jako by náhle zvláčněla, změkla. Borovice, před chvílí ještě nízké, se protáhly do výše, objeví se i měkký mech, úžlabiny, mokřiny.
Je to najednou tak známé. Jdu s rodiči podél Divoké Orlice z Klášterce údolím se zalesněnými stráněmi k loveckému zámečku Lusthaus a dál a výš přes kamenné terasy nad řekou k Zemské bráně a na Čihák, v duchu hledím dolů do Kladska a na protější Kralický Sněžník...
VizzavonaAle to už vláček staví podle prospektu na nejkrásnějším místě Korsiky, osamělém nádražíčku Vizzavona. Tady je prý vzduch nejčistší, výlety do okolí, do hor, k vodopádům a do lesů lákají turisty a v zimě lyžaře.
Cesta úzkokolejným vláčkem přes Vizzavonu do Ajaccia překoná veškeré očekávání. Krajina je opět divočejší, trať překonává terénní rozdíly tunely a smělými mosty a poskytuje stále nové, jedinečné zážitky.
 
Jako ve filmu

Ajaccio, hlavní metropole Korsiky, obklopené na jedné straně zálivem a na druhé kopci, je známo svou nádhernou polohou a  mírným klimatem a není divu, že to zde už hýří palmami. Krásné pláže, parky a platanové aleje, podobně jako úzké uličky starého města, kde můžeme potkat Korsičany v černých krojích nebo zapadnout do některé vinárničky, dělá z Ajaccia  významné turistické místo.
Narozdíl od Bastii kypí město životem. Pěkný malý přístav v široce otevřeném zálivu vypadá mírumilovně, nebýt ponorky u břehu. Kotví zde i několik přepychových jachet, je teplý večer a elegantní rodiny, které i tady zachovávají určitý ceremoniel, sedí na palubách u bohatě prostřených stolů. Otevřenými dveřmi je vidět do salonů... Tady se podávají čerstvé ryby, mušle a krabi, ústřice i mořští ježci a langusty, ale i divočina a další pikantnosti ovlivněné nejen francouzskou a italskou kuchyní, ale i kuchyní španělskou a severoafrickou. Podstatnou roli v ní, ostatně jako všechno na Korsice, zaujímá koření - majoránka, tymián, basilikum, rozmarin...
Mezi jachtami, těsně po jejich boku, kotví rybářské lodě. Sedí se na palubách ve světle olejových lamp u sudů obložených vínem a sýrem s příchutí ořechů – ano, jako ve filmu! Mám pocit, že už nic hezčího neuvidím.
 
Procházkou v Napoleonově rodišti aneb Proti tradici není pomociNapoleon Bonaparte, *.15.srpna  l769,  +  5.května 1821

Při procházce Ajacciem jsme narazili hned na dva Napoleonovy monumenty. Blízko radnice nedaleko přístavu stojí Napoleon coby první konzul na širokém, pyramidovitém schodišti z mramoru v typické vzpřímené póze v kabátci a klobouku, chráněn čtyřmi lvy po stranách chrlícími vodu.
Druhý pomník na Náměstí de Gaulla jako by se vzhlédl v Myslbekově jezdeckém sousoší na Václavském náměstí. Je to vysoká bronzová socha císaře Bonaparta na koni, v římské tóze s věncem na skráních. V ruce drží říšské jablko a na podstavcích místo našich patronů země, císařovi bratři jako římští patricijové. Celý pomník přes svou zevní podobu zcela postrádá monumentalitu Myslbekova sousoší a zdaleka nedosahuje jeho umělecké velikosti.
Ve staré části města, označen mramorovou deskou, stojí i rodný Napoleonův dům, zařízený dnes jako muzeum. Tomuto státníkovi patří v jeho rodišti nejen náměstí a alej vroubená oranžovníky, ale i kavárny, kina a bary. Barevně osvětlené koruny a emblémy císařské moci zdobí večerní ulice. Podobně jako u nás neslavně proslulé a zdomácnělé bábušky, tady si lze koupit Napoleona z nejrůznějšího materiálu i velikostí, právě jako obrázky známých bitev. Nerozumíme tomuto kultu, my ovšem nejsme Francouzové.
 
Vnitrozemím z Ajaccia do Bonifacia a zpět
 
Krajina z Ajaccia do Bonifacia překvapuje opět jinou a novou krásou, novými kontrasty barev a vegetace. Jedeme autobusem. Silnice se točí do horských průsmyků a klesá dolů v tak smělých křivkách, že nezbývá, než obdivovat řidiče.
BoniafacioBonifacio na nejjižnějším cípu ostrova je stará pevnost a přístav v uzavřené zátoce. Starobylé městečko s kasárny vyrostlo na skalním masivu křídovce, vystupujícím příkře z moře do výše až 60, 80 metrů, a znovu a znovu omývaném a běleném příbojem. Je uzavřené na kopci mezi hradbami s několika uličkami. Přímo naproti je už Sardinie, oddělená jen 12 km úžinou.
Z Bonifacia do Ajaccia cestujeme opět vnitrozemím, nezapomenutelným územím porostlým maquisy. Bojovníci za nezávislost Korsiky, takzvaní  makisté, se podobně jako bandité skrývali právě tady, v nízkém, těžko proniknutelném porostu. Tady donedávna přežívala i „vendetta“, krevní msta, a s trochou fantazie si lze představit, že bychom tu korzické bandity našli i dnes.
Vojenská tradice Korsiky se netraduje až od Napoleona, ale má velmi staré a hluboké kořeny. Po staletí zde trvaly boje proti násilníkům a cizím uchvatitelům. Není divu, že člověku připadá, že ostrov, který má dnes asi 270.000 obyvatel, rodí samé vojáky. Téměř každé město i městečko má svoji pevnost a nějakou svoji sochu pózujícího vojáka. Generálové mají své ulice a náměstí, vojáci své  hřbitovy. Sochy vědce, básníka čiMireille Mathieu dokonce filozofa hlásajícího humanitu, jsem na celé své cestě ostrovem ke své lítosti nepotkala. Jak se zdá, i živá současnost dál přeje vojenství. Proč jinak by zde projíždělo tolik vojenských džípů a bylo tolik kasáren! Vyvolávalo to ve mně dojem, že Evropa ještě nedospěla. Smutný pocit, o to smutnější, že v zemi Voltaira.
Melancholii, která mě z toho, a také z blízkého loučení v Ajacciu, přepadla, se mi naštěstí podařilo setřást. V přímém sousedství kultovních předmětů napoleonských jsem totiž objevila obrázky mnohem sympatičtější: Mireille Mathieu, dědička slavné Edith Piaf, avignonský slavík a miláček lidu, nenechává ani dnes na pochybách, komu patří její srdce. Jak čistě v tomto světě oslavovaného vraždění znějí její slova: Dnes už neznám hranic... Odjíždíme z Korsiky doslova nadšeni.

text a foto © Blanka Kubešová, 22.6.2006

NEPŘEHLÉDNĚTE:   další články v rubrice  CESTOVÁNÍ  nebo v sekci PUBLICISTIKA