Pavel Veselý:  Malířka
Každý z nás se narodil nahý a z bolesti někoho jiného. Jak brzy na to zapomínáme. Jeden fíkový list jsme zaměnili za celý šatník fíkových listů. Snažíme se šplhat nahoru, být lepší než ostatní.
Stále více se stává, že měřítkem úspěchu člověka není to, kolika lidem pomohl, kolik má přátel, ale hlavně, kolik má peněz. Ideály jsme často vyměnili  za věci. A navíc... Ten neustálý souboj pohlaví.
Ženy se chtějí vyrovnat mužům, pokořit je, mít stejně nebo i víc peněz než oni a moct si koupit více těch fíkových listů poslední módy.
Chtějí se muži vyrovnat ženám? Mají muži například ambici rodit děti? Škoda, že ženy ve své touze po emancipaci občas přestávají být ženami. To, co muži již odpradávna tolik obdivovali, jejich ženskost, se někam pomalu vytrácí. Čím více máme také možností komunikovat, tím více a více jsme němí, zakuklení ve svých ulitách. Každý proti každému.
 
Řítil jsem se domů ze své služební cesty po Moravě. Od té doby, co jsem se dostal do top managementu naší firmy, jsem měl stále méně času na sebe, na rodinu, přátele, které jsem tím také ztrácel. Nebo oni ztráceli mě?  Dnes mě ještě čekala kancelář, musím si vše sjednotit. Napsat hodnotící zprávu ze své cesty, kterou musím už v pondělí ráno předložit na poradě vedení.
Rodinu jsem poslal na chalupu. Stejně budu pracovat celý víkend a neměl bych na ně čas. Ostatně už dlouho neměla čas rodina také na mě. Právě proto jsem se zavrtal do práce a toužil po tom dostat se tam, kde jsem byl. Do top managementu firmy. Mohl jsem být spokojen, ale nebyl. Stokrát radši bych byl, kdyby bylo koho políbit.
Řítil jsem se krajinou až do té doby, než auto začalo vypovídat službu, až se nakonec zastavilo uprostřed polí. To mi tak ještě scházelo. Marně jsem otáčel klíčkem. Sáhl jsem po mobilu.Vybitý. No to snad není ani možné. Zrovna, když ho nejvíc potřebuji.
 
Vydal jsem se hledat pomoc. Šel jsem po polní cestě mezi obilím. Seděla tam žena s krásnými hnědými vlasy. Před sebou plátno a něco malovala.
„Dobrý den, prosím vás, porouchalo se mi auto, nevíte, kde je nějaká opravna nebo servis? A taky telefon?“, vysvětlil jsem jí vážnost své situace. Vzhlédla od plátna a já poprvé viděl její krásně čokoládové oči.
„Jo to máte těžký pane. Ale když chvíli počkáte, zavedu vás do vesnice..“, nenechala se vyvést z míry.
Ta ženská snad neví, jak strašně spěchám a jak moc mám práce.
Malovala obilí. Bylo krásné a na slunci připomínalo drahokamy. Lán plný zlata.
Asi za půl hodiny byla hotová, zálibně si prohlížela plátno.
„Je to moc hezké“, řekl jsem popravdě. Pokývala hlavou. Zdálo se, že i ona byla s výsledkem své práce spokojena.
„Pomůžete mi, prosím vás?“, žadonila. Vzal jsem jí stojan. Mlčky jsme šli asi půlhodiny do vesnice. Zavolala do nejbližšího servisu. Byl pátek odpoledne a téměř nikdo tam nebyl. Přijedou si prý pro to za dvě hodiny, ale dřív než zítra odpoledne to asi stejně nikdo neopraví.
Hm, taková jobovka mi ještě scházela. Sám na cestě a navíc, kde budu spát.
„No můžete u mě“, nabídla mi ta žena, když jsem se svěřil s celým problémem. „Nebojte se,  žiju tady sama.“, dodala smutně. Samota ji evidentně trápila, ale zvykla si. „Mám tady buřty, uděláme oheň a já se s vámi rozdělím.“, dodala věcně.
Přikývl jsem, nic jiného mi koneckonců ani nezbylo.
 
Z tašky jsem vylovil tričko a  džíny a vedle v pokoji se převlékl. Oblek putoval na ramínko a do igelitového vaku. „No už vypadáte líp, dáte si čaj?“, přivítala mě s úsměvem. Povídali jsme si. Byla učitelkou na zdejší škole, ale také malovala. Měla za sebou pár výstav. Nic velkého, ale jí to evidentně nevadilo.
Díval jsem se na obrázky. Nikdy jsem nebyl znalec, ale co jsem viděl,  se mi moc líbilo.
Byla příjemná a krásně se smála.Vlasy rozházené po zádech jako malý závoj. Ani jsem si nevšiml, že je už skoro večer.
 
Slunce se chystalo podlehnout  v  zápase s tmou a odlesky ohně stále více krášlily její tvář. Slunce pak vystřídaly hvězdy. Bylo to zvláštní. Místo sezení u počítače a psaní zprávy jsem seděl naproti ženě, o které jsem toho moc nevěděl, ale která byla velmi krásná a příjemná..
„Nebojíte se tady tak sama?“, začal jsem hovor, když jsme si pochutnali na buřtech.
„Ani ne, mám tady klid.“, odpověděla.
„A váš přítel?“
„Jo, můj manžel sem občas jezdí. Nechtěl se stěhovat z města. Nakonec co, žije se svou asistentkou.“ Mluvila klidně, jakoby vyrovnaně, ale srovnaná s tím nebyla. Její oči posmutněly.
„To jsem nevěděl“, omlouval jsem se.
„To nic, v pohodě.“, řekla. „Nechcete se jít projít k lomu? Teď tam bude krásně“, vyzvala mě.
Souhlasil jsem.
Vyšli jsme k lomu. Měla pravdu, bylo tam nádherně.
„Nechcete  se taky vykoupat?“, řekla,  když jsme byli u přístupného břehu.
„Nemám plavky“, zaprotestoval jsem.
„To já taky ne“, řekla a začala se svlékat zády ke mně. Viděl jsem její krásný bílý zadeček a otočil se. Všimla si toho.
„Ale ale, vy jste nikdy neviděl holý zadek?“, zeptala se pobaveně a vklouzla do vody.
„Je to skvělé, neváhejte“, vybídla mě.
Svlékl jsem se a taky skočil do vody. Byla skvělá.
Obloha plná hvězd se třpytila na hladině, takže jsem měl chvílemi pocit, že jsem v nebi. Byl jsem.
S tou malířkou jsem se najednou nebál ničeho, a bylo všechno možné.
„Nebudeme si tykat?“, zeptala se. Souhlasil jsem. Byla to Lenka s krásnýma čokoládovýma očima.
 
Když jsme se vrátili od lomu, postavila znovu na čaj jako odpoledne.
„Ty ses dlouho nemiloval, viď“, zaskočila mě.
„Proč myslíš?“, podivil jsem se.
„No , jak ses vystrašeně díval na můj zadek“, usmála se.
Měla pravdu. Od té doby, co jsem povýšil, na to nebyl skoro čas. A žena  - ta nikdy nebyla nymfomanka. Spíš naopak.
Ten večer se mi pak zatočil svět. Začala mě hladit a Země se zachvěla a já se propadal někam hlouběji do svých pocitů, uloupen vášní a něhou. Jak dlouho jsem ten pocit nezažil... A až dnes jsem si uvědomil, jak strašně mi chyběl.
„Takhle to dopadne s každým zbloudilým pocestným?“, zeptal jsem se pak s úsměvem.
Zavrtěla hlavou. „Sem nikdo moc nezabloudí.“
Prožili jsme noc plnou vášně, něhy a radosti.
 
Druhý den auto skutečně v servisu opravili, ale já odjížděl až v neděli odpoledne. Věděl jsem, že budu muset pracovat dlouho do noci, abych byl na poradu připraven. Ale věděl jsem také, že budu.
Doprovodila mě k autu. Zamávala mi a já si bláhově vzpomněl, že nemám na Lenku telefon. Nikdy ji už asi neuvidím a ani ona mne. Síla okamžiku.
Když jsem dojel před firmu, zašel jsem do kufru pro nějaké materiály. Když jsem ho otevřel, smála se na mě Lenčina tvář z malého plátna. Kolem ní bylo obilí. Krásné a zlaté. Úplně automaticky jsem otočil obrázek. Na zadní straně bylo Lenčino jméno a číslo jejího mobilu. Moje víla okamžiku s čokoládovýma očima.

text ©  Pavel Veselý, 26.6.2006

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci LITERATURA