Ondřej Suchý:  Lesk karlovarských filmových festivalů - před půlstoletím (IV.)

Poznámka redakce:  Fotografie s oranžovým okrajem se po rozkliknutí otevřou v plné velikosti.

 
Rok se s rokem sešel a máme ho tu znovu:
Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech
. Letos v pořadí už jednačtyřicátý.
A pro mě tak vyvstal „naléhavý úkol“ pokračovat ve svém nostalgickém vzpomínání na karlovarské filmové festivaly konané před půlstoletím. Přiznám se, že tento seriálek píšu pro Pozitivní noviny strašně rád, a to i přesto, že si nejsem příliš jist zda má své čtenáře. Je to ode mě vlastně jakýsi krok do neznáma. V duchu si však říkám, že i kdyby se našlo - dnes či v budoucnu - jen několik málo pamětníků, kteří v padesátých letech prožili některý z oněch karlovarských „svátků filmu“ podobně jako já, stojí mi to za to připomenout zde pár filmů, známé filmové herce té doby a onu celkově radostnou atmosféru festivalových dnů. Vždyť se i tenkrát, tak jako nyní, sjížděli do Karlových Varů tisíce filmových fanoušků a filmových tvůrců! A kolik nás, kluků s památníky, bloky a sešitky, pobíhalo v místech, kde se dal očekávat nějaký ten autogramový „úlovek“! Tak vás tedy znovu zvu na festival.
Tentokrát přímo na ten, který se konal v roce 1956…

článek R.Krejčíka z roku 1990.
 
Dovolte mi ještě krátce připomenout již dříve napsané: Skutečnost, že jsem se o svět filmu začal zajímat víc než moji vrstevníci (a to nejen jako lovec autogramů) měl ze všech nejvíc na svědomí můj karlovarský bratranec Ivan Soeldner, který už tehdy vzdor svému nízkému věku (16 let) psal o filmech a filmových hercích do karlovarských novin Stráž míru a do Festivalového reportéra.
Ostatně – kdo by měl zájem, může si tu také přečíst, co o něm v roce 1990 napsal režisér Rudolf Krejčík. Dodnes čerpám mnohé informace (anebo si doplňuji vlastní vzpomínky) právě z Ivanových článků.
 

 
Čím byl před padesáti lety IX. MFF v Karlových Varech zajímavý?
 
Třeba tím, že ve čtvrtek 12. července 1956 se o šesté večer poprvé otevřely brány nového amfiteátru – LETNÍHO KINA.
„Přítomní diváci obdivují skoro 25 m široké plátno,“ popisuje onu událost v prvním čísle Festivalového reportéra ústřední článek, „přeplněné autobusy přivážejí z města desítky a stovky dalších. K sedmé hodině jeTéhož roku jsem se – po vzoru Barbary Polomské – rozhodl, že se též stanu kameramanem. Tatínek mi půjčil kameru a pár metrů šestnáctimilimetrového filmu a já „kameramanil“. Štěstí pro český film: Kameramanem jsem se nikdy nestal! kino plné, řady těch, kteří nejsou mezi 3500 šťastnými, zaujímají prostory za ohrazením kina.“ 
Co už se čtenář v článku nedočetl bylo, že v „prostorách za ohrazením kina“ rostly mohutné stromy, jejichž nízké větve poskytovaly smolařům bez vstupenek sice ne příliš pohodlná, přesto však použitelná místa k sezení. I já si tam „vyseděl“ nějaký ten film. Pravda – muselo se ovšem přicházet se stále větším a větším časovým předstihem.
 
Co se dělo onoho večera před plátnem a co posléze na plátně?
Před nezbytnými projevy náměstka předsedy vlády, dvou ministrů, ústředního ředitele státního filmu a zástupců města, zabřinkala dechovka, po níž tu zcela jiný hudební žánr zastoupil hrou na elektrofonické varhany prof. Ota Čermák. Po projevech a předání medailí těm, kteří se „zasloužili o výstavbu“ nového Letního kina, uvedla festivalová znělka první širokoúhlý film - francouzský dokument Poklady Rudého moře. Po něm pak následovalo ještě několik dalších širokoúhlých snímků, „…a v jedenáct hodin se proudy lidí a vozidel vracely domů“, jak bylo též zaznamenáno.
 
Ze zajímavějších filmů, které tehdy soutěžily, připomenu ty, které mi uvízly v paměti. Nikoliv snad proto, že bych je tehdy směl všechny vidět, ale proto, že se o nich hodně mluvilo. Byly to především: Kdyby všichni chlapi světa (Francie, film který to nakonec vyhrál na celé čáře), Lidé z Hemsö (Švédsko), Vina Vladimíra Olmera (ČSR), Nejlepší část (Francie, zklamání z Gérarda Philipa, představujícího stavebního inženýra), Polední soumrak (Japonsko) a Město jako Alice (Anglie). Na posledně jmenovaný anglický film upozorňovaly obří pestrobarevné plakáty u kterých jsem postával s velkým obdivem; připadal jsem si jako někde na Západě! V září mně mělo být teprve 11 let.
 
A co všechno mi připomíná sbírka autogramů z roku 1956?
 
Také Irena Kačírková se mi musela co chvíli znovu a znovu podepisovat, až mi nakonec věnovala svou fotografii. Že to ale byla krásná holka, viďte?Především to, že nejvděčnějšími „objekty“ mého zájmu byly krásné herečky!
O dvou z nich, s nimiž mi později osud dopřál další setkání, jsem už psal (anebo ještě psát budu). Byly to
Annekathrin Bürgerová z Berlína a Barbara Polomská z Lódže. Vrhal jsem se ovšem tehdy ještě po mnoha dalších!
Italskou kinematografii zastupovala například krasavice přenádherná, Giovanna Ralliová – její tělesné přednosti nadchly nejen mého starFotografii mi věnovala také mužská hvězda indického filmu, Dev Anand.šího sourozence Jiřího, nýbrž i mě samotného, vzdor tomu, že jsem je nejspíš ještě zdaleka neuměl tak „znalecky“ ocenit, jako ti „zkušenější“ dospělí. Kolikrát se mě musela podepsat do bloku? Mockrát!
Stejně tak i naše krásná Irena Kačírková. Ta už si mě pak zapamatovala natolik, že mi nakonec jednou došla do hotelu pro svou fotografii, snad abych už jí konečně dal pokoj. 
Exotickou krásou oslňovala kluky i pány indická herečka Sheila Ramani, zatímco Ind Dev Anand byl zase středem pozornosti a obdivu všech paní a dívek. Dev Anand byl i mně velmi sympatický – též mě totiž podaroval svou velkou fotografií s věnováním. (Nedávno jsem si tohoto herce vyhledal ve Filmové databázi na Internetu a zjistil jsem, že mu je letos už třiaosmdesát a že má ve své filmografii na stovku filmů!)
 
Probírám se stránkami plnými podpisů a divím se ...
Od Aškenazyho po Sadoula…
Jak se k sobě dostali spisovatel Ludvík Aškenazy s francouzským filmovým historikem Georgesem Sadoulem?
A hele – podpisu téhle osoby jsem vyhradil dokonce celou stránku! K tomu autogramu, který mou sbírku z onoho roku uzavírá, jsem se dostal kuriózním způsobem:
Co to asi bude za hvězdu, když je všude kolem tolik okounějících? Prodral jsem se na Staré louce až ke špalíru v jehož čele kráčel s univerzálním úsměvem ve tváři muž, kterého jsem znal ze školy. Visel nám tam ve třídě zarámovaný nad stupínPrezident Antonín Zápotocký na festivalu.kem a jmenoval se Antonín Zápotocký. Člověk tenkrát nepotkával prezidenta zrovna na každém rohu a tady jsem ho měl najednou jak na dlani!
Otevřel jsem blok, vyndal propisku a hurá k němu. V tu chvíli po mně z různých stran vystartovalo asi šest původně velmi nenápadně vyhlížejících lázeňských hostů. Chytili mě přímo před prezidentem, který je ovšem laskavým gestem ruky odehnal zpět do jejich původních „pozic“. Co také mohl jiného dělat, před tolika diváky? Ochranka – neboť to byli ti domnělí „lázeňští hosté“ – hned na to kruh kolem mě a Autogram Antonína Zápotockéhomé „oběti“ uzavřela, takže pokusy dalších kluků získat od tehdejší hlavy státu autogram byli už marné. Zápotocký odmítl mou propisku, vytáhl z kapsy vlastní plnící péro a učinil podpis. Ochranka mi naznačila směr odchodu, nu a já měl toho dne dvojí zážitek: Jednak z toho, že se mi podepsal prezident a jednak z toho, že mně ten „úlovek“ tehdy nezáviděli pouze moji vrstevníci, ale i všichni dospělí lovci autogramů!
 
Začal jsem popisem slavnostního otevření karlovarské novinky, Letního kina, a tak se závěrem k této události ještě jednou vrátím. Ve  4. čísle Festivalového reportéra byla popsaná jedna roztomilá příhoda, odehrávající se během tehdy teprve nově získávaných zkušeností:
„V teplých festivalových dnes se vyrojilo velké množství tiplic. Tito neočekávaní a nevítaní návštěvníci kazili promítání v letním kině, neboť se jim příjemně tančilo ve světelném kuželu projekčního přístroje. V odpoledních hodinách obtěžovali rovnostářsky všechny lidi podél řeky Teplé. Zvláštní zálibu měli v dámských světlých šatech, na které houfně usedali. Jedna z našich hezkých tlumočnic si postěžovala členu jugoslávské delegace na tuto svízel. ‚Tak já budu chodit s vámi a budu vám je plácat,‘ zněla jeho pohotová odpověď...“
                                                                                                                             
 
                   
                Polka Barbara Polomská kameramankou – před jejím objektivem Češka Irena Kačírková,
                                          Maďarka Margit Baraová a Ruska Lydie Smirnovová.
                                                               Autogram Inda Devi Ananda.

                    
                         Dvě pohlednice Karlových Varů z poloviny padesátých let minulého století.

                                                                  (pokračování jindy) 
    


Jednotlivé díly miniseriálu:
 
O.Suchý: Lesk karlovarských filmových festivalů - před půlstoletím (I.)
 O.Suchý: Lesk karlovarských filmových festivalů - před půlstoletím (II.)
  O.Suchý: Lesk karlovarských filmových festivalů - před půlstoletím (III.)
   O.Suchý: Lesk karlovarských filmových festivalů - před půlstoletím (IV.)

 

 
 text a foto z archívu O.S. © Ondřej Suchý, 30.6.2006
 
DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  VÍTE, ŽE ...?    nebo v sekci PUBLICISTIKA