Anna Malchárková:  Malý omyl
 
Dovolená v Egyptě nebyla nic moc. Písek i mezi zubama, válení na pláži, opékání se na slunci a nakonec ještě taková ostuda. Takto nějak začal známý vzpomínat na prožitou dovolenou.  
 
Leželi jsme s manželkou pod slunečníkem a pozorovali moře.
Paní vytáhla sušenky a pojídala jednu za druhou. Najednou zděšeně vykřikla. Okolo nohy se jí něco mihlo a lehce zašimralo. Ohne hlavu a pátrá, co to bylo. Zpod lehátka se na ni dívají udivené, špendlíkové oči malého pejska. Kde se tu vzal? Hladově se na ni podíval a ona mu hodila kousek sušenky. Pozorovala, jak hltavě po ní skočil, v mžiku ji měl v sobě a už čekal na další. Krmení zvířátka bylo v  té nudě konečně nějakým zpestřením dne.
 
Druhý den tu byl zase. Kupodivu zamířil přímo k nám. Nedočkavě pobíhal kolem a čekal, kdy dostane zase něco dobrého. Paní byla šťastná, že ji poznal, začala k němu promlouvat a vytahovat z  tašky zbytky od snídaně. Tak to pokračovalo i další dny, až nakonec si jej paní propašovala na hotelový pokoj. Byl už ochočený a volně se vešel do plážové kabely.
Já jsem nemohl nic namítat, protože utrousila, že s ním je větší zábava. Dokonce zaujal i mé místo v posteli a klidně se nechala od něj i olizovat. Zbytek dnů dovolené jsem přespával z trucu na gauči.

Končil se pobyt a s ním přišel i její nápad.
 „Je tak přítulný, zvykl si na mě a bude mi po něm smutno. Padlo rozhodnutí: Vezmeme si jej domů!“
Veškeré mé argumenty proti byly smeteny ze stolu, tak jsem to vzdal a mlčel. Lehce se totiž vtěsnal do malé krabice a žena mě k ničemu nepotřebovala.
Letištní kontrola si asi myslela, že je to neživý suvenýr nebo co, a bez problému prošel kontrolou. A tak se stalo, že malý pejsek z Egypta letěl v pohodě letadlem. Po přistání se krabice vykodrcala z prostoru pro zavazadla, a bylo to v suchu.
 
Doma nás z dovolené přivítal kocour, který nemile nesl živou památku z cest. Za přítele ho nepovažoval, a dokonce došlo i k fyzickému napadení. Museli jsme je oddělit, poněvadž tu šlo o život jednoho z nich. Pejsek si přivlastnil místo v  posteli u paničky a kocour musel ven, přede dveře.
 
Za pár dní jsme ráno našli kocoura mrtvého.
Zprvu jsme si mysleli, že něco sežral, ale pak nám došlo, že by to mohla být nějaká nemoc.
„Nakazil se snad i můj mazlíček?" ptaly se ženiny oči.
Nic jsem neříkal, nastartoval jsem auto a zavezl je oba k zvěrolékaři. Pan doktor se zkoumavě podíval na nás i podávané zvíře a vykázal nás z ordinace do čekárny. Zřejmě byl zaskočen nevídanou psí rasou.
Čekali jsme už půl hodiny, což nebývalo zvykem u běžné prohlídky. Při představě, že je nakažen kocourovou nemocí, žena začala vytahovat kapesník a posmrkávat. 
Otevřely se dveře a byli jsme vyzváni, ať jdeme dále. Za stolem seděl zvěrolékař a byl obložen rozevřenými knihami psích ras. Pořád přeměřoval nohy, díval se do knih, pak na psa a zděšeně kroutil hlavou.
Přísně se na nás podíval a začal výslech.
„Odkud to zvíře máte?“
„Je naše.“ tvrdošíjně tvrdila žena.
„Paní, ptám se kde se to zvíře narodilo, země původu.“
„To já nevím, kde se narodilo. Přišlo k nám samo, bez matky.
„A kde k vám přišlo?“ ptal se silně znervóznělý doktor.
„No přece na pláži v Egyptě.“
Doktor zvedl obočí a utřel si z čela pot. Konečně se potvrdila jeho domněnka a byl rád, že nemusí vracet diplom.
„Víte co jste přivezli? To není žádný malý pejsek, ale dobře vyžraná pouštní  krysa.“
V té chvíli si sedla moje žena. Při myšlence, že s ní spala a nechala se od ní olizovat, změnila barvu a udělalo se jí zle. Vyběhla z ordinace a tu ostudu nechala vyžrat mě.
Doktor byl chlapsky solidární a pochopil, že jsem nemohl nic dělat. Nekomentoval nic, pokrčil rameny a raději vystavoval účet.
Já zaplatil injekci, tu poslední a hodinovou mzdu doktora, který nemohl přijít na to, koho to má vlastně léčit.

text  © Anna Malchárková, 1.7.2006

DOPORUČUJEME:   další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...   nebo v sekci LITERATURA