POZITIVNÍ NOVINY Ondřej Suchý: IDA KAMIŃSKÁ, hvězda našeho prvního oscarového filmu


Kdo by si nepamatoval její Rozálii Lautmanovou ze slavného filmu režisérů Kadára a Klose Obchod na korze. V roce 1968, dva roky po té, co byl tento film oceněn bezesporu i její zásluhou zlatým Oscarem, jsem se s paní Idou sešel ve Varšavě. Nenapadlo mne, že naše první setkání je i setkáním posledním - ještě téhož roku Ida Kamińská emigrovala do Spojených států.
Tehdy mě pozvala na představení do svého divadla. V roce 1968 to bylo Státní židovské divadlo, které ve Varšavě existovalo od roku 1945. Jeho budova, stojící na kraji staré Varšavy, byla nevzhledná, nízká, záměrně neopravovaná, coby kus svědectví druhé světové války. Ida Kamińská ho řídila od roku 1947.
Hodinu před představením hry Jakuba Gordina Mirele Efros, v níž paní Kamińská hrála hlavní roli, jsem za ní přišel do její malé divadelní šatny. Povídali jsme si, zatímco se líčila. Dovolila mi také fotografovat, dokonce jsme se kvůli dalšímu focení sešli i druhý den. Vyprávěla mi o svém životě, především o své mamince, herečce Rachel Ester Kamińské, kterou velmi milovala a jejíž busta byla také vystavena ve foyeru divadla: „Já jsem těch filmů moc nenatočila, musím se přiznat, že mám radši divadlo než film. Začala jsem hrát už v pěti letech spolu se svou maminkou. Když jsem vyrostla, objevila se ta hra, ve které jsem tenkrát vystupovala, znovu na repertoáru, a já jsem hrála maminčinu roli… Důvod, proč mám divadlo tak ráda, je také ten, že se prakticky celá moje rodina skládá ze samých herců. Maminka byla nejslavnější, to byla velká herečka. Otec rovněž hrál, také moje sestra hrála, a herečkou je i moje dcera Ruth.“ V divadle paní Kamińské jsem se setkal s něčím pro mě tehdy nezvyklým – bylo to divadlo „na sluchátka“; každý divák dostal sluchátko, které si zapojil pod sedadlo a celý děj na jevišti byl překládán do polštiny. Všechny hry se hrály pouze v židovském jazyce. „My jsme svým způsobem jediné divadlo na světě,“ vysvětlovala mi paní Ida. „Existují i jiné židovské soubory, ale žádný, kromě našeho a ještě jednoho v Rumunsku, nemá vlastní scénu. Ti v Rumunsku ovšem nejezdí na zahraniční zájezdy, zatímco my jsme ve světě každou chvíli...“
Když jsem se ptal na její zážitky z Československa a pak také na pocity, s jakými později prožívala předávání Oscara, usmívala se: „Abych poznala celé Československo, na to při natáčení filmu Obchod na korze nebyl čas. Točili jsme od rána do večera. Ale to, co jsem viděla, to se mi líbilo moc! V Praze jsou krásné památky židovské kultury - Praha se mi líbila vůbec ze všeho nejvíc! Na Slovensku jsem byla jenom v Prešově, tam jsme točili exteriéry. Vzpomínám na tamější synagogu. Nu a vyhlašování Oscara? To víte, že to byl pro mě velký zážitek! Nikdo netušil, že Obchod na korze bude tak dobrý. Když ho přijali do užšího výběru šestnácti filmů — už to nás hřálo u srdce. A když ho pak přijali do výběru pěti filmů — to už jsme byli štěstím bez sebe. Mnoho lidí vědělo předem, že vyhraje, ale my jsme o tom tak přesvědčeni nebyli. Později hráli Obchod na korze ve čtyřiceti newyorských kinech...“
Kdo ví, jestli už v době, kdy jsem byl ve Varšavě v její společnosti, tušila paní Ida Kamińská, že se za pár měsíců do Ameriky „vrátí“ natrvalo? Emigrovala na podzim 1968 pod vlivem tehdy narůstající antisemitské politiky…
Filmografie této velké herečky není veliká. (Teprve po letech jsem si všiml, že hra Mirele Efros, kterou jsem tenkrát ve Státním židovském divadle viděl, byla už v roce 1912 zfilmována, a že Ida Kamińská si v ní poprvé zahrála jako třináctiletá dívka!) Celou její filmografii tvoří pouhých sedm filmů. Například jen mezi Obchodem na korze a filmem, v němž hrála předtím, měla šestnáctiletou pauzu.
Není jistě bez zajímavosti, že poslední film, ve kterém Ida Kamińská hrála už v USA, režíroval jeden z režisérů Obchodu na korze - Ján Kadár. Byl natočen v roce 1970, jmenoval se Anděl Levine, šlo o černou komedii a s paní Idou v něm hrál také slavný Harry Belafonte.
Obchod na korze udělal z Idy Kamińské světoznámou herečku. Když 21. května roku 1980 zemřela (ve věku 80 let) měla za sebou 2 vlastní hry a 58 překladů her do jidiš, jako režisérka uvedla na scénu 65 představení a jako divadelní herečka sehrála celkem 124 rolí. Napsala také knihu vzpomínek, která vyšla v New Yorku v roce 1973 pod názvem Můj život, moje divadlo, a která se k polským čtenářům dostala v překladu až v roce 1995.

Kromě fotografií, které jsem kdysi ve Varšavě s paní Kamińskou pořídil, dodnes uchovávám jako cenné relikvie program a vstupenku z divadla, které jsem navštívil, a ve kterém paní Ida prožila nejkrásnější chvíle svého života, a pak ještě fotografii s věnováním, kterou poslala své obdivovatelce, mojí mamince…

(Otištěno v Senior revue č. 4/2006)

DOPORUČUJEME: další články z rubriky VÍTE, ŽE ...? nebo v sekci PUBLICISTIKA