Vladimír Kulíček:  Na výletech s Tokem po českých tocích
 
Na sklonku čtyřicátých let měl Tělovýchovný otužilecký klub (TOK) sedm členů, a to včetně vedoucího Oldřicha Lišky. Ten vykonával funkci mistra všeobecné údržby v nedávno znárodněném podniku TOS Hostivař.
V rámci své funkce pochodoval po celém podniku a samozřejmě při té příležitosti prováděl nábor do klubu. Tak jsem se do TOK dostal i já a také ostatní členové byli zaměstnanci téhož podniku.
Mělo to značné praktické výhody, otužilec se našel téměř v každém důležitém odboru, jako v projekci, technologii, úkolování, provozu, plánování apod. Když bylo zapotřebí vyřídit v jiném odboru nějakou záležitost, stačilo se obrátit na příslušného otužilce a vše šlo jako po másle.
Totéž se ovšem týkalo i mě: Když někdo z otužilců přišel na plán podniku s nějakým požadavkem, samozřejmě jsem mu vyhověl i tehdy, když záležitost nespadala tak úplně do mé kompetence. TOK tehdy představoval spíše velkou rodinu, ve které bylo hodně zábavy i legrace, všichni vlastně byli funkcionáři klubu, současně výborem, i řadoví členové.
Je však třeba přiznat, že nejvíce úkolů vyřizoval Liška sám. Dělal to rád, byl přesvědčen, že nikdo jiný by to nemohl vyřídit tak dobře, jako on. Tak bylo členství v TOKu vlastně velmi příjemné a výborové schůze, které byly i schůzemi členskými, byly někdy takovým kabaretem, že by se za něj nemusela stydět profesionální show scéna. Na tyto schůze, které se konaly vždy v nějaké levné hospodě s pivem, čajem, nebo občas i s něčím tvrdším, přicházel Oldřich vždy s těžkou taškou, o které se říkalo, že váží půl metráku. To bylo trochu přehnané, ale těch 20 – 25 kg měla.
Nebylo divu: Oldovou výbavou byl masivní předsednický zvonek, který se někdy používá u soudu k uklidnění veřejnosti. Ten byl situován na mramorovém soklu, který sám o sobě vážil snad dvaapůl kilogramu.
Další bytelnou „mramorovou“ záležitostí byl masivní stojánek, na který se slovy „Vem tě čert“, zavěsil Olda klubovou vlajku. Odpověděli jsme mu sborem „Zlom si vaz“ a schůze mohla začít.

V zimě se projednávala vlastní otužilecká činnost, v létě ale i to, kam se pojede o sobotách a nedělích na výlet. Weekend se tehdy ještě zdaleka neříkalo a pracovalo se i o sobotách a to do 12 hodin. Oldřich Liška u Národního divadla v roce 1962
Na schůzích jsme tedy plánovali výlety tak, že jsme přišli s výbavou na túru už do práce, v poledne absolvovali oběd v závodní kantýně a hned potom vyrazili na cestu.
Každý výlet byl připraven tak, aby se pěšky ušlo alespoň 20 km, aby po cestě byla voda na koupání, ať už řeka, rybník nebo alespoň větší potok, aby otužilecká kondice nepřišla zkrátka.
Večer jsme dorazili k nějaké turistické ubytovně, přespali, a ráno se pokračovalo dál, opět s nějakým koupáním, pokud možno ve studené vodě, čím studenější, tím lepší.
S večerem jsme se vraceli vlakem do Prahy a druhý den se opět viděli na svých pracovištích.

Jezdili jsme obvykle všichni, ale navíc mohl každý vzít nějakého kamaráda nebo kamarádku, jezdili i rodinní příslušníci, někdy i s dětmi, takže nebylo vzácností, že nás bylo třeba dvacet až pětadvacet. Taková horda už něco vydá. Už při pochodu jsme si často dobírali jeden druhého, oblíbeným druhem zábavy bylo křičet ve vesnici, kde byla nějaká restaurace „Hospodááá!!!“.
To bylo totiž tak: Liška už od nátury byl velmi šetrný, a protože tehdy ještě s námi jezdila jeho žena Mařenka, úsporná hospodyně původem z Pošumaví, bylo zcela nemyslitelné utrácet v hospodě. Ani když bylo vedro a všichni by se rádi alespoň něčeho napili. A tak na zavolání „Hospodááá!!!“ se Olda pravidelně rozčílil, co jsme to za sportovce, kteří místo turistiky a plavání by nejraději seděli v hospodě, to že on jako náčelník nepřipustí a jeho Mařenka se také přidala a souhlasně přikyvovala.
Ještě jiné hanlivé výrazy padaly od Oldy na naši hlavu, některé docela nepublikovatelné a my jsme se řehtali jako koně. Hrozně dlouho trvalo, než Olda pochopil, že si z něho vlastně utahujeme, že nám vlastně ani o tu hospodu tolik nejde, že jenom chceme vidět, jak se rozhorlí a jakými výrazy nás bude častovat.
Když to konečně pochopil, zachoval se tak, že křičel „Hospodááá!!!“ dál, vlastně z tradice. To mělo někdy zajímavý důsledek. Vstupujeme do vesnice, v dáli vidět nápis „Restaurace“. Ozve se sborový křik „Hospodááá!!!“ a z ní vykoukne hospodský, vidí tu řvoucí hordu a říká si: To bude kšeft. My však za stálého pokřikování hospodu míjíme a mizíme v dáli, zatím co se můžeme ukuckat smíchy nad nechápavým výrazem hospodského, který za námi civí.
 
Hrubá SkálaJeden výlet za nádherného počasí mi zvláště utkvěl v paměti. Jeli jsme v sobotu odpoledne do Jičína, pěšky šli do Prachovských skal a ubytovali se v turistické ubytovně. Ještě k večeru následovalo koupání v tamnějším koupališti a snímek, který jsme pořídili u totemu, mám stále schovaný a evokuje příjemné vzpomínky.
Druhý den následoval pochod na Hrubou skálu, přes Hlavatici do Turnova a vlakem zpět do Prahy.
Jeli jsme samozřejmě courákem, se šetrnou vedoucí dvojicí to ani jinak nešlo. Cesta byla tak samozřejmě dlouhá a museli jsme se zabavit sami. Někdo navrhl, abychom zpívali s vynechávkami.
Tuto společenskou zábavu musím blíže objasnit: Vybere se jednoduchá písnička, kterou všichni znají, v našem případě to byla „Na tý louce zelený“. Za dirigování vedoucího se normálně přezpívá. Pak vedoucí určí nějaké slovo, třeba uprostřed písničky, která se zazpívat nesmí, ale musí se ukázat, například mysliveček se ukáže, že střílí z pušky. Hra se začíná stávat náročnou na „pamatováka“. Je legrační a zajímavé vidět, jak si každý v duchu přeříkává slova písničky a musí se okamžitě rozhodnout, jestli následující slovo má zazpívat nebo ukázat, a když ukázat, tak jak. U „jelenů“ je to jednoduché (parohy), ale ukazovat předložky a spřežky už je mnohem náročnější, i když se posuněk pro ně samozřejmě najde. Kdo ukáže něco, co měl zazpívat, nebo zazpívá něco, co měl ukázat, nebo ukáže něco jiného, je trestán fantem. Nikdo se nesmí opožďovat a odkoukávat posuňky od ostatních, proto vedoucí diriguje a všichni musí držet tempo – jinak opět fant. Když se hra blíží ke konci, už se nezpívá vlastně skoro nic a všichni cvičí jako o sokolském sletu s velmi soustředěným výrazem ve tváři.
Samozřejmě z různých přehmatů byla spousta veselí a cestující ve stejném vagonu s námi se chodili podívat, co se tam vlastně děje.  To by nebyl Liška, kdyby každého dalšího cestujícího nepřesvědčil, aby si také „zacvičil“ s námi. Za chvíli to vypadalo hrozně: Většina cestujících se nahrnula do naší poloviny vagonu a všichni zkoušeli, jestli by tu známou písničku také dokázali ukazovat, hromadná tělovýchovná vystoupení hadr.  Nestor Oldřich liška v Braníku
Když byli v nejlepším, otevřely se dveře a vstoupil průvodčí. Když  to viděl, mysleli jsme, že snad zatáhne za záchrannou brzdu. Napřed se hrozně zarazil, očividně znejistěl, ale potom se opatrně zeptal, co se to tu vlastně děje. Zase by to nebyl Liška, o kterém se říkalo, že dokáže přemluvit i kozla, aby dával mléko, kdyby nepřiměl průvodčího, aby si s námi také „zacvičil“. Zkusil to tak vehementně, že přehlédl vjezd do stanice. Vzpamatoval se na poslední chvíli se slovy: „Ježíšmarjá, já už měl být na nástupišti!“. Vystřelil z vagonu jako dělová koule.
Nastupovalo hodně cestujících a otevřeným oknem jsem zaslechl průvodčího, jak říká: „Tam ani nechoďte, tam je samý cvok!“. Mnozí cestující vzali tu průpovídku vážně a skutečně nastupovali do jiných vagonů, kde bylo plno. K nám nastoupila jenom jedna mladá dvojice, asi chtěla ty cvoky vidět. Netrvalo dlouho a „cvičila“ s námi. Byli jsme již dávno za Mladou Boleslaví, když jsme toho nechali a zabavili se jinak. Průvodčí ještě několikráte prošel naším vagonem a přesto, že jsme již „nezpívali“, vždycky udělal nějaký ten posunek, třeba „jelena“ nebo „myslivečka“.

Na nádraží jsme se rozešli s tím, že každý byl s výletem spokojen, a že příště pojede zas. Vzájemná, ale nedeklarovaná soudržnost toho malého kolektivu jakoby vzala za své se starou klubovnou v Braníku, které Liška hrdě říkal „ledovec“. Je nová, prostornější, ale starší členové říkají: „Už to není ono!“. Přesto to asi nedělá jen ta bouda.


  text a foto © Vladimír Kulíček,  4.7.2006
 

DOPORUČUJEME:   další články z rubriky  INSPIRACE
  nebo v sekci PUBLICISTIKA