POZITIVNÍ NOVINY Jana Stuchlíková: Kamarádi / Azor

Kamarádi
Tak. Vše je připraveno, sbaleno, může se jet. Rozloučila jsem se svými dospělými syny, kteří na příštích čtrnáct dnů odjíždějí velet skautskému táboru. Vzhledem ke skutečnosti, že oněch padesát kilometrů jeden zvládal autem a druhý na kole, oběma se dostalo nezbytných rodičovských rad jako: „Jeď opatrně, dávej na sebe pozor a když dorazíš, dej vědět, že jsi v pořádku.“ Hoši se rozloučili šibalským úsměvem a větou: „Neboj, a bohatým budeme brát a chudým dávat.“
Dům ztichl, ale nezůstala jsem v něm sama. Dalšími dvěma obyvateli byli jezevčík Tom a kocour Milan, nerozlučná dvojka.
Po chvíli mě napadlo vyjít na zahradu zjistit, jak se asi na novou situaci tváří právě Tom. Našla jsem ho povalovat se v trávě s pohledem oboustranného sirotka k již zavřeným vratům.
„Tomášku!“ zavolala jsem.
Tom jen ztěžka zvedl hlavu směrem ke mně, aby odpověděl pohledem: „To jsi tady zůstala jenom ty? To je málo.“ A znovu upřel svůj smutný pohled k místu, kterým hoši opustili domov.
Vtom přihopsal svým typicky jelením skokem kocour, kterému bylo naprosto šumafuk, že počet obyvatel domu se drasticky snížil. Vyhodnotil situaci a jal se ji neprodleně řešit.
„Pojď si hrát!“ vybídl zvířecí řečí Toma a jemně se otřel o jeho čumák.
Tom nic. Ani se nepohnul.
„Tak nedělej fóry a pojď se proběhnout.“ zopakoval kocour.
Nic. Tom jen líným pohybem hlavy a vyčítavým pohledem řekl všem přítomným, že za současného stavu tolik hlubokého smutku se odmítá pohnout, natož vyvinout jakýkoli aktivnější pohyb. A zábava? Ta je pro něj naprosto nemyslitelná, když truchlí.
Milan se nevzdal a přitvrdil. Skočil Tomovi na záda a začal jej kousat do uší.
„Dej pokoj.“ odvětil Tom a drcnul čumákem do kocourovy hlavy.
Milan to považoval za začátek hry, lehl si vedle Toma do trávy, předníma packama si přidržel jeho levou zadní a soustředěně pokračoval v ohryzávání.
To už přehnal, a hierarchie momentálních hodnot jezevčíka konečně změnila své pořadí. Vyskočil na všechny čtyři a oba předvedli jedno ze svých čísel, ve kterém nechyběl ani zběsilý úprk po zahradě. V jeho závěru kocour vyběhl po kmenu staré borovice a z dvoumetrové výšky počastoval Toma vítězným: „Tak jsem tě přece jen dostal!“
Ještě jsem podrbala toho smutného chlupáče pod krkem a ujistila ho, že já mu opravdu nikam neodjedu. Jenže. Došlo mi, že bych si mohla dát konečně auto do garáže, neboť její předchozí obsah v podobě kufrů, batohů a jiných více či méně roztodivných zavazadel třiceti dětí už odvezla avie.
Hvízdla jsem na psa, abych ho mohla na chvilku zavřít a nepřipletl se pod kola auta.
„Tome, pojď na místo. Jenom na chvilku.“
Tomáš zpozorněl a vystřelil těžkou výčitku: „Lžeš, teď jsi mě pokrytecky ujišťovala, že nikam nejedeš, a zatím je všechno jinak.“
Uraženě a znechuceně se ploužil na místo.
Zaparkovala jsem a šla vysvobodit toho malého, hrubosrstého a životem tolik zkoušeného. A Tom si to přebral po svém. Panička se mi vrátila! Hurá! A vítal mě veškerou svou silou nepřetržitě asi půl hodiny.

Azor
„Dneska jsem málem přejela sousedovic Azora.“ říkám své kolegyni v práci. Otazníky v jejích očích mě vybízely k pokračování.
„S Pepou jsme ráno odjížděli současně a jejich Azor-cestovatel klasicky neodolal otevřeným vratům. Když jsem couvala z garáže na cestu, už jsem jenom postřehla, jak uskakuje za mým autem. Naštěstí Azor je starý harcovník, který ve svých letech chválabohu ví, jak se má na ulici chovat. Já jsem se úplně lekla, když jsem ho v tom zrcátku uviděla.“
„Renča by ti jenom poděkovala“ doplnila svůj úsměšek kolegyně, jinak přítelkyně mé sousedky.
Ten starý pes totiž svou přítomností narušuje Renatinu přepečlivě upravenou zahradu a neméně excelentně vyvedenou terasu u domu, protože si dovoluje pobíhat, štěkat a občůrávat. Renča už netrpělivě čeká, až ten „zatracený čokl“ konečně nebude, aby mohla být ještě dokonalejší.
A někde hluboko mě zamrazilo pomyšlení, že Renatina sobecká neláska může být jen slabým odvarem nelásky jiných.

DOPORUČUJEME: další články v rubrice POHLAZENÍ nebo v sekci LITERATURA