Petra Haasová:  Zkušenosti nad zlato
       
   Řízením nevyzpytatelného osudu jsem se ocitla při hledání zaměstnání tam, kde by mě mí známí a přátelé nikdy nehledali. Honosný titul „asistentka ředitele úseku pojištění motorových vozidel“, zářící z mých nových vizitek, v mém blízkém okolí způsobil menší chaos.
   V kancelářích nového pracoviště se hemžili odborníci přes auta, kladli mi zasvěcené otázky a já jsem je nezasvěceně, zato se širokým vševědoucím úsměvem, odkazovala tam, kde se většinou nic nedozvěděli (no, alespoň vypili dobré kafe a pokonverzovali o počasí). Moji blízcí po zjištění, kde pracuji, většinou reagovali, když ne skepticky, tak velmi odměřeně, a dokonce jsem musela vyslechnout dlouhé školení o tom, jak automobilový průmysl hýbe světem, a tudíž světu jen prospěje, když v něm moje maličkost nebude zaclánět. To mě přimělo podívat se realitě zpříma do očí.
  Můj bojovný duch si sice často a rád zdřímne, ale moje ješitnost pracuje na plné obrátky 24 hodin denně, a tak jsem se rozhodla všem vytřít zrak. Následoval průzkum. Zjistila jsem, že z motoristického hlediska existují tři typy jedinců.
  První typ – „neřidiči“, kteří o autech nic nevědí. Mezi ně patří například moje maminka, která tvrdí, že tak malé auto, aby ji za volantem někdo viděl, ještě nikdo nevymyslel, a tudíž nadšeně využívá prostředků hromadné dopravy.
  Druhý typ – „řidiči“, kteří o autech nic nevědí. Vzpomeňte si na známý a oblíbený obrázek devatenáctileté motoristky v extraminisukni, jak na dálnici s prosebným výrazem v laních očích zoufale mává na projíždějící auta, aby jí bylo ochotným motoristou sděleno, že jí to nejede, protože nemá benzín.
  Třetí typ – „řidiči“, kteří vědí, co řídí a jak to funguje. Mezi ně patří ti, kteří dokážou i na křižovatce, kde stojí na červenou, od majitele zajímavého modelu, stojícího vedle nich, vytáhnout jaký mají obsah, jakou mají nejvyšší rychlost, počet ujetých kilometrů, počet válců v motoru, ohodnotit tělesné přednosti jeho spolujezdkyně a na zelenou odjet s povznášejícím pocitem, že mají lepší (auto).
   Ani moje nejlepší špionážní praktiky však neobjevily typ „neřidičů“, kteří vědí, co auto je a jak funguje. Tam jsem měla patřit já, jelikož o autech „něco“ vědět musím, a představy sebe za volantem jsem se lidumilně a dobrovolně vzdala. Ne proto, že bych nevlastnila řidičák, ale proto, že jsem díky své šikovnosti udělala z klidného instruktora v autoškole během mého pětiměsíčního rychlokursu nervově labilního člověka, a při mé první zkušební jízdě jsme i s maminkou a bratrem málem skončili v rybníce. Někomu prostě není shůry dáno.
   Našla jsem si v práci obrovský katalog aut s představou, že se naučím „to základní“. Během prvních dvou hodin studia se moje předsevzetí smrsklo na nastudování „toho základního u jedné značky“. V devět hodin večer, když se vrátil můj šéf z celodenního jednání, a očividně potěšen, že jsem ještě v práci, zkoumal, co dělám, jsem byla schopná jen zvednout hlavu a zjistit, že mi připomíná JEEPA. Tak takhle by to tedy nešlo.
 
  Překonala jsem svou ješitnost a přiznala svému příteli, který ví o autech skoro všechno, že nejsem úplně geniální a potřebuji pomoc. Z potěšených jiskřiček v jeho očích mi bylo okamžitě jasné, jakou formou proběhne výuka. Můj přítel si totiž velmi zakládá na svých drastických metodách školení a předsevzal si, že mě tak naučí všemu, co neovládám, stejně brilantně jako on. Vždycky rychle zapomene na totální vyčerpání, ve kterém se nachází po několikahodinové snaze mě naučit něčemu novému z oblasti techniky (zatímco já nadále tonu ve své blažené nevědomosti).
  Tentokrát mě s šibalským úsměvem usadil do své hráškově zelené Octavie (kde si vždycky a netechnicky připadám jako Mičurin) a zamířil na brněnskou dálnici. V duchu hesla „učení hrou“ se pro mě  tato cesta měla stát prvním impulsem a odrazovým můstkem k osvojení si celé škály vědomostí o zázraku, zvaném automobil.
  Nemyslete si, že na sedadle spolujezdce jen pasivně sedím a kochám se přírodní scenérií, ubíhající za okny. Naopak se jako každá správná ženská (kterou má řidič nejméně tisíckrát během cesty chuť zabít) účastním řízení hesly typu „on ale na tebe troubí plným právem, měl přednost“ nebo „jestli máš dost peněz na pokuty, tak tam tu stosedmdesátku klidně nechej“.
Tentokrát mé kousavé poznámky snášel kupodivu bez odezvy, až to bylo podezřelé. Pískal si a sem tam na sebe spokojeně mrknul do zpětného zrcátka. A najednou mi to došlo. Jak to, že auto jede, když nemá řidič nohu na plynu? Buďto můj přítel dostal křeč a nebo selhala technika, ale každopádně určitě každou chvilku proletíme svodidly a skončíme nosem v oranici. A protože vždy nejdříve jednám a potom se zeptám, vrhla jsem se po hlavě pod volant a šmátravě hledala jakýkoliv pedál ve snaze zachránit nám životy.  Můj přítel neztratil klid, pevnou rukou mě popadl za límec, umístil mě na správné místo po své pravici a teprve poté mi objasnil výhody zázraku jménem „tempomat“. No dobrá, kdybych věděla, že tam někde existuje „páčka, která po nastavení udržuje auto v žádané rychlosti, dokonce ať jede z kopce nebo do kopce“, nevyvedlo by mě z míry ani kdyby měl při řízení obě nohy za krkem. Za trest mě ani nenapadlo, abych reagovala patřičně nadšeně, jak se očekávalo, na tuto technickou výhodu, a uťala jsem veškerou konverzaci.
 
    Asi po deseti minutách můj přítel prohlásil, že příroda vítězí a pro klid a zdar naší zpáteční cesty musí zastavit u benzínové pumpy a odskočit si „sice na malou, ale rychle“. Veden svým neomylným instinktem najít nejpříšernější a nejodlehlejší benzínku, která v okolí Prahy existuje, u jedné takové zastavil. Hrdě jsem odmítla využít jejích služeb s poznámkou, že já něco vydržím. To, že auto při odchodu zamknul, zdůvodnil přítomností třech hulákajících opilých puberťáků. To, že další velkou výhodou jeho zázraku na čtyřech kolech je „pohybový detektor“, mi říct zapomněl.
Posměšný posunek,  který jsem vyslala směrem k oné místnůstce, za jejímiž dveřmi zmizel, vyvolal nečekanou reakci. Odněkud z nitra auta se ozval příšerný jekot asi o tisíci decibelech. Hulákající opilá banda zděšeně zmizela v blízkém lesíku a opodál jeden dosud klidně tankující decentní pán skočil po hlavě do svého auta a rychle zhasnul světla.
V první chvíli jsem se v šoku snažila dostat pryč z toho rámusu, ale záhy mi došlo, že jsem v pasti. Nebylo únikové cesty ven, a tak jsem začala promačkávat všechny knoflíky a páčky interiéru ve snaze o ticho.
Když jsem asi po dvou minutách tohoto tělocviku zpoceně vyhlédla oknem ven, uviděla jsem nad regály obchodu dvě zmatené hlavy, z nichž však ani jedna nepatřila toužebně očekávanému řidiči. Vzdala jsem to, vzpřímeně jsem se posadila a s  vytřeštěnýma očima a bušícím srdcem si  prohlížela automapu vzhůru nohama ve snaze přesvědčit šokované okolí, že se vlastně nic neděje a tuto zkoušku alarmu běžně provádíme dvakrát denně.
Asi po dalších dvou minutách, které mi zkrátily život minimálně o dva roky, se objevila ve dveřích toalety suverénní postava se širokým úsměvem, dokonalý prototyp kliďase, s čerstvě a pečlivě učesanou pěšinkou. To tedy znamenalo, že zatímco moje nervy vyhlásily revoluci a za zvuku toho nejdrásavějšího a nejhlasitějšího zvuku na světě mi pomalu pochodovaly po celém těle, můj přítel si stihl udělat snad i pedikúru. Následující monolog, který jsem vedla celou zpáteční cestu do Prahy, zde nebudu prezentovat, jelikož obsahoval mnoho neslušných výrazů a ke všemu zněl dosti hlasitě následkem dočasné ztráty sluchu a sebeovládání.
 
   Nevím tedy, jakým způsobem vstřebám všechny ty záhady kolem motorových vozidel, abych byla v práci schopná podávat zasvěcené informace. A co se týče metod výuky – zkrachovaly téměř všechny způsoby. Zbývá jen navštívit autodrom a zvyknout si na nárazy. Potom mě žádná drastická novinka, jako třeba pohybový detektor, už nikdy nevyvede z klidu.

text ©  Petra Haasová, 22.7.2006
 
DOPORUČUJEME:   
další články v rubrice  ZBÝVÁ DODAT ...  nebo v sekci LITERATURA