Pavel Loužecký:  Imaginární rozhovor o politice s Karlem Čapkem po 80 letech
 
Jedním z témat, kterému se v Pozitivních novinách snažíme důsledně vyhýbat, je bezesporu POLITIKA. A to nejen proto, že politika je věcí neustále se měnící, kdy se desítky dnešních politických zpráv stávají už zítra natolik zastaralými, že po nich pozítří neštěkne už ani pes.
Pravdou však je, že politika našimi životy notně hýbe, ať o to stojíme či nikoliv. Proto bychom si měli občas připomínat moudré úvahy nejen o politice a politicích, ale také o nás - občanech, kteří si své politiky volíme. Máme-li tedy dnes toto téma v Pozitivních novinách otevřít, nechť se tak stane naprosto originálně.
Rád bych vám předložil důkaz toho, že se novináři před osmdesáti lety zabývali naprosto stejnými problémy a otázkami, které dnes trápí i nás, že politika se téměř vůbec nezměnila, a že naši dnešní politici jsou těm prvorepublikovým z počátku minulého století podobni jako vejce vejci.
Abych dodal svým odvážným slovům váhu, pozval jsem si k imaginárnímu rozhovoru člověka z nejpovolanějších, světoznámého spisovatele, dramatika, myslitele a novináře Karla Čapka.
Odpovědi na mé všetečné otázky sice publikoval již ve 20. a 30. letech minulého století v několika českých novinách, ale po přečtení tohoto článku mi sami jistě dáte za pravdu, že hovoří tak, jako by tu s námi právě byl, jako by se za těch osmdesát let vůbec nic nezměnilo. A přeci ....
 
 
■  Pane Čapku, napsal jste o politice celou řadu zajímavých článků, v nichž důsledně rozebíráte politiku ze všech možných úhlů. Jak byste definoval obecný pohled na politiku z hlediska doby, ve které jste žil?
Kdybychom dali na to, co se o politice říká a píše, bylo by možno ji definovat asi takhle: Politika je to, co dělají politikové nebo ti, kdo se jimi chtějí stát; politikové jsou zvláště k tomu účelu se přihlásivší osoby, jež jsou placeny za to, že dělají politiku; vlastním účelem politiky je poskytnout těmto osobám stálé zaměstnání nebo ukojení jisté ctižádosti; my ostatní pak na to platíme.
Politická činnost provozuje se pouze v parlamentě, klubovnách a na veřejných i důvěrných schůzích. Provozování politické činnosti je vázáno na koncesi, kterou udělují politická grémia zvaná Strany. Mimo Strany není žádné politiky. – To asi je představa, kterou má o politice průměrný nespokojený občan naší republiky.
 
■  A co s tím průměrný občan dělá, je-li opravdu nespokojen?
Mluvíme-li o politice, myslíme tím vždycky jen a jen poslance a politické profesionalisty; nikdy to slovo nevztahujeme na sebe samy. Řekl bych, že při vší kritice nesmírně přeceňujeme politiky a velmi podceňujeme svou vlastní politickou funkci.
 
■  Politickou funkci?
Každá užitečná práce je politická. Šije-li švec boty, které nás tlačí, zhoršuje tím makavě poměry beztoho dosti dezolátní; a šije-li k tomu příliš draho, zhoršuje je dvojnásob. Politický smysl každé práce je dělat ji tak, aby tím pokud možno získal život těch ostatních. Kdybych řekl, že politika je péče o veřejné blaho, tedy švec pečuje o veřejné blaho především dobrými botami a řezník dobrým masem; jejich politické ideály jsou pro veřejné blaho jaksi méně důležité.
 
■  Znamená to tedy, že švec nebo řezník by se neměl do politiky vůbec míchat?
Já nevím, čím vy jste; ale jste-li odsouzen dělat takovou práci, že pro veřejné blaho je zcela lhostejno, dělá-li se dobře nebo špatně, ochotně nebo neochotně, nebo nedělá-li se vůbec, pak vás, pane, lituju; musí to být otrava. Ale je-li vaše práce taková, že jí můžete rozmnožit úhrn statků nebo zvýšit úroveň života ku prospěchu hodně mnoha lidí, pak, pane, jste politicky velmi aktivní.
 
■  Asi máte pravdu; ať uděláme cokoliv, stejně se z toho stane, dříve nebo později, politikum, bez ohlednu na to, chceme-li to nebo ne. Dneska se ale spousta lidí od politiky odvrací jako od čehosi prohnilého a marného, s čím si nechtějí kazit náladu. Není to chyba?
Snad to, co chci říci, říkám za řadu jiných: za mnohé z těch, kteří nejsou politiky, nýbrž jenom občany; kteří snad jsou nebo byli dosti špatnými straníky, protože se snaží být co možná dobrými občany.
Je nás dosti, kdo necháváme politiku jiným, protože děláme něco jiného; děláme svou práci a věříme, že to nejlepší, co můžeme, vydáváme všem právě ve svém povolání. Není to politická netečnost; říkáme-li, že chceme mít pokoj od politiky, znamená to něco velmi vážného: že chceme, aby politika byla v pořádku; aby nás neotravovala nad našimi pracovními stoly; aby nás neponižovala.
Rádi bychom považovali politiku za určitou práci, která se koná stejně pozorně a věcně, jako my konáme svou a jakou žádáme od svého krejčího nebo zámečníka; rádi bychom důvěřovali politikům tak, jako důvěřujeme železnici, že nás poveze tam, kam jsme si koupili lístek. Nepleteme se zámečníkovi do jeho práce ani strojvůdci do jeho řízení; předpokládáme prostě, že rozumí své věci a že si z nás nedělá blázny. Náš život by byl neobyčejně trpký, kdybychom k nim nemohli mít této důvěry.
Nuže, náš politický život je v tomto smyslu velmi trpký. Máme ponižující vědomí, že s námi političtí lidé dělají, co jim je libo. Jsme jim dobří jen k tomu, abychom jim odevzdali hlas; vše další, co nám demokracie dává, je politická bezmoc. Sneseš takovou bezmoc, pokud je demokracie v pořádku; ale dusíš se jí, jakmile si uvědomuješ, že demokracie jde špatnými cestami.
 
■  Teď zřejmě hovoříte o stranách, které jsme si zvolili do parlamentu ...
Jsme velmi bezmocní; ale je nás mnoho. Nemáme nic než ten svůj hlas, pokud i ten nám koaliční demokracie nevezme; avšak i ten bezmocný hlas znamená mnoho, neboť jím dáváme mravní souhlas, aby věci zůstaly při starém, nebo aby se přese vše zkusilo změnit je. Je to věc kreditu.
 
Jakou zbraní se máme bránit my, kteří jsme jednotlivci, proti vám, kteří jste strany? Co vám je po nás? Nejste mandatáři naši, nýbrž mandatáři stran; neptáte se nás, nýbrž výkonných výborů stran; nejste odpovědni nám. Mezi námi, kteří jsme jenom občany, a vámi, kteří jste zaměstnanci stran, není nic společného; parlament není tribunou naší, nýbrž zbytečným a nedůstojným předstíráním veřejné kontroly nad politickým handlem. Nemluvíte za nás; jen se o nás dohadujete. Mezi námi a vámi zeje propast, která se nenaplní řečmi na schůzích stran ani předem napsanými a domluvenými rezolucemi.
 
Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách!
Ne; je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám; proti vládě stran; proti hlasovací mašinerii; proti inkompetenci; proti politice za zavřenými dveřmi; proti všemohoucnosti výkonných výborů; proti našemu ponížení; proti úpadku demokracie.
My, pouzí občané, nechceme vládnout; my chceme jen důvěřovat. My můžeme znovu a znovu zkoušet, než se najde politický systém hodný naší důvěry; ta jediná možnost a to právo nám ještě zbývá; a bylo by politickou letargií, kdybychom toho práva neměli užít v této neslavné době.
 
■  Od vašich časů již uplynula spousta vody. My máme dnes, v éře počítačů a internetu, daleko větší možnosti, jak určité věci ovlivnit a napravit, jak se dovolat spravedlnosti. A přesto mám dojem, že té obyčejné lidské slušnosti mezi námi je stále méně a méně, než bývalo kdysi.
Náprava, to se lehko řekne; ale rádi bychom věděli, jak do ní. Po mém není jiné cesty než jedna velice stará: starat se víc o to, co se sluší a co se nesluší. Nespadli jsme z nebeských mlhovin, ale vyrostli jsme skoro všichni zdola; řekněme si upřímně, že celkem jsme národ povýšenců. Opustili jsme zvykový řád lidového života, ale nenavykli jsme si řádu jinému; z našich lakýrek čouhá onuce. Není to hanba být povýšencem: ale zavazuje to k velké přísnosti k sobě a k velmi živému vědomí, že si máme dát na sebe a své chování obzvláštní pozor. Musíme být dvojnásob opatrní, protože jsme v podstatě nejistí; příliš lehko něco ztrácíme: buď vlastní hrdost, nebo slušnost k druhým. Sedli jsme k tvoření reforem a zákonů, ale přitom jsme zapomněli na stejně podstatnou věc: na tvoření zvyků; chcete-li to slovo, tedy na tvoření tradicí.
 
■  To je přesně ono; máte pravdu; a nejen v politice ... Chybí nám opravdové starodávné národní tradice, něco, nač bychom mohli a chtěli být právem hrdi, co by nás posilovalo ve společné víře, co by pro nás bylo opravdovým důvodem k vlastenectví. Ale proč jsme my Češi vlastně stále tak přízemní a bojíme se ukázat, co v nás opravdu je?
Jeden z bludů, kterými si se zálibou ztrpčujeme život, je blud o malých poměrech. Potkáte-li člověka z
Berouna nebo Vysokého Mýta, shledáte záhy, že je otráven malými poměry v Berouně nebo Vysokém Mýtě; naproti tomu člověk pražský je otráven malými poměry v Praze. A protože prý jsou v Berouně nebo v Praze malé poměry, nedá se tu nic pořádného dělat; nebýt jenom těch zatracených malých poměrů, psal by každý český dramatik nejmíň jako Bernad Shaw a každý politický sekretář by dorostl státnické velikosti řekněme Pitta Staršího; ale to víte, ty malé poměry nás dusí. Vzdělanec na venkově si stýská, že tam musí zakrnět, kdyby byl aspoň v Praze, to byste koukali, jak by se rozvinul. Avšak ani univerzitní profesor se jaksi nemůže rozvinout v nádherný květ učenosti; ovšem kdyby měl tak skvělé dotace a ústavy jako na amerických školách, to by, panečku, udělal díru do světa. A tak dále. Zkrátka, co nám schází, to není chuť k práci a takový nějaký dar od Pánaboha, nýbrž poměry.
 
■  Je to ale stejně paradox; na jedné straně se mluví o „zlatých českých ručičkách“, a na druhé se potýkáme s obecně platným názorem, že se nám vlastně ani trochu nechce chodit do práce a dělat v ní něco užitečného. Většinu času v ní „prošvejkujeme“ a hlavně myslíme na to, aby už byl pátek a my mohli vyrazit na chalupu, na hory nebo k moři a užívat si ...
Řekl bych to tak, že obecně hospodaříme špatně se svým nadáním; kdybychom opravdu chtěli, dovedli bychom pracovat líp a vyniknout nad to, s čím se spokojujeme. Je v nás podivná malomyslnost, jako bychom věřili, že to, co děláme, je pro nás a naše prostředí dost dobré a nemusí být lepší. Neklademe sami na sebe tak vysoká měřítka, jaká bychom mohli, a nežádáme ani na druhých tak dobrý výkon, jakého by byli schopni. Často se zdá, že u nás ani není dost poptávky po nějakém vynikání;nežádáme to na lidech a pohlížíme skoro s nedůvěrou na ty, kteří usilují o něco víc než o průměrný výkon.
Nadaní lidé se u nás až příliš často potkávají s překážkami, které neleží v poměrech, nýbrž v lidech a v jejich nevůli ocenit vyšší výkon. Jsou u nás továrny, které vyrábějí své nejlepší zboží jenom pro cizinu, prý proto, že na domácím trhu není žádáno. Zkrátka zdá se, že náš člověk, pokud se přímo nebije v soutěži s ostatním světem, slevuje příliš mnoho na svých nárocích na sebe i své prostředí.
 
■  Hodně věcí se dneska svádí na nedostatek financí: Nejsou-li peníze – nedá se nic podnikat. Jsme v situaci člověka, který buď bude přitlačen bez okolků ke zdi, nebo sebere své síly, aby ukázal, co dovede. Nebo řekněme, že jsme jako malý krámek mezi velkými obchodními domy. Aby se takový malý krámek udržel, musí mít na skladě jenom to nejlepší zboží.
Nejsme v té situaci sami: podívejme na Belgii, Dánsko, Holandsko nebo Švýcary a hleďme se poučit, čím se udržely. Myslím, že tajemství jejich poměrného úspěchu je ve výtečné jakosti jejich práce i organizace.
Dát každému našemu člověku, ať je na kterémkoliv místě, vědět, že chtěj nechtěj musí svou prací soutěžit s celým světem, - pak by, nepochybujeme o tom, ze sebe dostal celou svou vrozenou šikovnost a ctižádost a nezůstal by za nikým druhý.
Dobře a plně využít svých prostředků a darů, to je nejlepší, co můžeme udělat pro svou úchovu. Jenom se nespokojit s ničím polovičatým, nedotvořeným, ať je to v hmotné práci, v kulturní tvorbě, organizačních opatřeních nebo v politice. Při všem si klást ustavičnou otázku, zda bychom v té věci nedovedli vykonat víc a líp.
 
Znovu se vracím k typickému osudu českého člověka ve světě: že většinou se snaží vyniknout nad průměr. Tážu se, není-li to proto, že je osamělý.
Náš člověk, ponechán sám sobě, má vrozenou vůli vynikat; naše společnost má té vůle, jak se zdá, daleko míň. Jakmile děláme něco dohromady, děláme to těžkopádně a vypadá to, jako bychom hleděli jeden druhému spíš překážet.
Jsme většinou slabí v tom, čemu Anglosasové říkají team-work, společná práce mužstva; chybí nám, abych tak řekl, ctižádost kolektivní, radost z toho, že nejen já, ale my všichni jsme chlapíci.
Ale vždyť přece veškerá politika i sám stát je takový team-work; nenaučíme-li se té solidaritě výkonu, nenaučíme se nikdy dělat dobře politiku a řídit stát.
Všimněme si, jak často se u nás dobrá myšlenka umoří tím, že o ní spolurozhodují druzí; místo aby se naše síly sčítaly, paralyzují se navzájem ....
 
Chceme-li se ve světě udržet jako národ, jako stát a jako svobodná demokracie, musíme stejně dobře, ne-li lépe, pracovat a vyrábět jako ti nejlepší ve světě; tvořit stejně dobré, ne-li lepší, hodnoty duchovní; být stejně dobře, ne-li lépe, organizováni; být stejně dobrou, ne-li lepší, vlastí komukoliv a stejně dobrým, ne-li lepším, řádem sociálním jako kterákoliv jinde uskutečněná sociální koncepce. V ničem se nesmíme spokojit s pouhou polovičatostí.
 
■  Novináři a politici mají dnes čím dál tím větší moc ovlivňovat chod věcí, dovolávat se spravedlnosti a zajišťovat nápravu omylů. Ti dnešní novináři však jako by se báli užívat své nově nabyté moci k prosazování obecně prospěšných zájmů, a ti dnešní politici si hrají stále na svém stranickém písečku, vedouce před tváří televizních kamer nejrůznější mluvy a protimluvy o všem možném, zvláště pak nemožném, což často vtělují do svých zpackaných zákonů. Co byste jim vzkázal jménem Karla Čapka?
Rád bych užil před vámi jednoho práva spisovatele: mluviti za mnohé lidi. Nikoliv za strany, za organizace, za veřejné mínění, nýbrž za obyčejné, jednotlivé, soukromé, skutečné lidi, za jejich starosti a bolesti, za jejich srdce a svědomí.
Přicházím vás poprosit za tyto lidi: poučte nás, oč jde. Dějí se věci, které nás matou. Čteme a slyšíme narážky, které sahají mnohem dále než cokoliv, co bylo slýcháno v minulých letech. Vidíme osobní šarvátky a nevíme, co je za nimi. Slyšíme řinčet zbraně za oponou, před níž mluví političtí řečníci; chtěli bychom mít jistotu, je-li to politická komedie či příprava k boji, do něhož bychom byli volání.
I když se v mnohém nevyznáme, nejsme dnešní; víme, že za takzvanými zásadními spory v politice jsou často osobní aféry a soukromé zájmy; ale stejně víme, že někdy za osobními aférami v politice se skrývá strašlivý konflikt zásad, na nichž může záviset osud nás všech.
Někdy se útočí na ideu, aby se mohly podrazit nohy jedné osobě; někdy se útočí na osobu, aby mohl být zvrácen celý systém. Dnes se něco rozpoutává, do čeho ještě nevidíme; pomozte nám prohlédnout.
 
Děkuji vám, pane Čapku, za rozhovor. I s odstupem 80 let jsou pro nás vaše slova velmi podnětná.

 
Odpovědi Karla Čapka byly sestaveny z jeho novinových článků:

Není ještě jiná politika?  (Přítomnost, 6.8.1925)
Politikum (Lidové noviny, 21.9.1925
O malých poměrech (Přítomnost, 10.12.1925)
Žurnalistům (Lidové noviny 5.9.1926)
Úhor (Přítomnost, 28.10.1926)
Kam jde Československo (Lumír, 15.11.1934)
 
Nechcete-li se spokojit jen s drobnými útržkami myšlenek z knihy Karla Čapka
„O demokracii, novinách a českých poměrech“, pak si jejich další výběr můžete přečíst ve třech článcích Pozitivních novin:
Myšlenky neuvěřitelného novináře Karla Čapka /1/
Myšlenky neuvěřitelného demokrata Karla Čapka /2/
Myšlenky neuvěřitelného člověka Karla Čapka /3/
nebo v samotné knížce .... 

 

 text © Pavel Loužecký, 23.7.2006
 

DOPORUČUJEME:  
 další články z rubriky 
MYŠLENKY  nebo v sekci PUBLICISTIKA