POZITIVNÍ NOVINY Jaroslav Volf: Pozitivní zpráva: Ohrožený druh na vzestupu

Je to téměř čtvrt století, co se ze všudypřítomného druhu stal i u nás druhem ohroženým, takže vidět ho až donedávna bývalo stále vzácnější. Tento vývoj se nijak nezastavil ani po roce 1989, ba dokonce se ještě dále dlouhodobě zhoršil. Místo ohroženého druhu začaly zastupovat ve společnosti jiné formy živočichů. Jejich volba - jimi samotnými neurčená - byla často závislá na módních trendech, zakotvujících nenápadně v hlučně masírovaném lidském povědomí moderní společnosti za pomocí její tvorby, často jen přidrzle si nalepující označení „kulturní“.

Takové masové reakce na módní vlny působí občas komicky, kdyby to však nemělo pro zasažené živočišné druhy důsledky již méně komické - tak třeba po filmu „101 dalmatinů“ vzrostla svého času v určité části světa „poptávka“ po těchto milých psících a pár týdnů chovatelská horečka vrcholila. Pak se jich majitele začínali znuděně zbavovat - jako by psíci mohli za to, že jim svojí milou přítomností nepřináší po celých 24 hodin denně očekávanou filmovou zábavu - novou a ještě lepší! Tyhle dalmatiny uvádím proto, že je nelze tak snadno přehlédnout pro jejich vzhled i půvabně hloupoučké chování.

Jiné živočišné druhy dopadly z našeho pohledu „lépe“ - majitelé je chovají, krmí, napájí, venčí, koupou, češou, stříhají, mnohdy i šatí, vozí na chaty, chalupy i dovolenou - což je pro chované zvíře jistě nezapomenutelný zážitek. Původně je tedy tak jako tak vymaněno z přirozeného přírodního prostředí, a poté do něj „civilizovaně“ bráno na výlet v moderním hlučícím a báječně (ne-)vonícím voze, pak něco výběhu, něco dohledu, něco civilizovaného jídla (zatím se ještě nestalo běžným pravidlem, aby zvířata musela jíst příborem a pít ze skleniček) - a zase zpátky domů, do civilizace...

Naznačené živočišné druhy dokonce se zdály zastoupit jistý ohrožený druh v rámci lidské rodiny - a kdyby se jejich majitelé zatím ještě nerozpakovali před jinými lidmi, vozili by své zvířecí miláčky v kočárku, na sedačce, na báječných golfových holích...

Proto jsem nedávno s překvapením nad nečekaností zaslechl zvuky ohroženého toho druhu v jednom obytném domě, kam rád chodím, a kde dosud převládal po chodbách jen civilizované akustické vibrace televizí, zvuky projevů některých mile civilizovaných obyvatel jako hádky italského typu, civilizované zavírání dveří nepovolenou rychlostí a tak. A najednou se do momentální chvilky ticha ozval odněkud shora jasný hlásek:

„Já jsem první! Já jsem první! Já jsem první...“ tady následoval nádech a pak už ne tak smělé, ale přece jen jisté a patřičně hrdé: „...na zlobení!“

Po mnoha letech zázrak! V tom domě, před desítkami let ještě málem sousedsky vlídném a nezaplaveném moderními návyky životního stylu, se ohrožený druh opět objevil! A jak jásavě to dává ve známost, že by mu jeden zatleskal! Ach tak, neřekl jsem vám, co to je za ohrožený druh – je to Taptapus Verbalisimus TS. (capítek povídavý).

Dalším nepřímým vědeckým sledováním chování zmíněného druhu byly pak zjištěny některé pozoruhodné vlastnosti:

= když stojí na zadních, měří nemnoho přes 70 cm

= když se šplhá do schodů, kterých je k bytu, kde je chován a který je mu tak domovem, celkem 107, opravdu neleze po čtyřech. Každý schod představuje tedy pro něho překážku ve výši kolen (pro vzrostlé by takový schod měl spravedlivě měřit málem půl metru - zkuste si představit, jaký je to výkon!)

= někdy to vyběhne nahoru jako nic a jásavě to nahoře komentuje, jak bylo třeba uvedeno výše

= jindy je to námaha, ale ještě při tom stačí pořád povídat a povídat, takže to jde ještě pomaleji.

= občas je to na pokraji sil, to už ani nepovídá. A tehdy se ho maminka zkouší obelstít: „Já jsem myslela, že už jsi velkej kluk, když máš takovej krásnej baťůžek!“ Ale z capítka povídavého kápne božská pravda na pokraji slziček: „Já nejsem velkej, já jsem malej kluk!“ Co může hodná maminka s tím udělat než ho vzít a vynést nahoru, když to za ni neudělá ten krásný baťůžek velikostí schopný pojmout jednoho menšího plyšáka

= dokáže bez varování prudce vyrazit vpřed z klidu do běhu, ale běžet vydrží jen chvíli

= zato pobíhání a poskakování mu jde náramně…

Takže capítek povídavý vykazuje po mnoha letech pozvolné přírůstky stavu, také na ulici i jinde je vidět více jich opěšalých, na sedačkách i jinak cestujících, někteří mají plastové tříkolky nebo dokonce malé koloběžky a většinou si je užívají s potěšením, třeba docela neuměle.

A to je moc dobře - už to vypadalo, že vyspělé a dospělé lidstvo se rozhodlo zajít samo na sebe, hlavně když se bude moci vozit nejnovějším bourákem či sporťákem nebo nějakou módní terénní zrůdičkou, užívat si co nejdivočeji nová a ještě novější adrenalinová blaha, nakupovat výhodně a s báječnou slevou po tunách, chovat kdeco, poznávat svět i „svět“ a hrát si na nepodložené a uměle nafukované „Be In“ a V.I.P. (mimochodem tato zkratka má v češtině půvabný alternativní výklad!“) - prchat tak vlastně před podstatou reality bytí. Hlavně však prchat samo před sebou.

Oficiální údaje Českého statistického úřadu též zaznamenávají v datech výše zmíněný vzestupný trend.
A tak se zdá, že tento milý, donedávna silně ohrožený druh bude zachován. To je pozitivní zpráva, a to nejen pro něj...