Když jsem měl v prosinci roku 1983 podepsat v Kolíně nad Rýnem pracovní smlouvu s panem Hansem Schirmerem, netušil jsem vůbec, že bude můj životní osud s tímto mimořádným člověkem na více jak dvacet let dost úzce propojen a svázán.

 

Do Vánoc chybělo už jen pár dnů a já seděl plný obav v malé, skromné kanceláři velkého obchodního podnikatele Hanse Schirmera, a s napětím očekával, zda budu do jeho firmy vůbec přijat.

Při čtení mého životopisu se pan Schirmer najednou obrátil s uznalým úsměvem na přítomného prokuristu firmy a jenom tak mimochodem prohodil: „Četl jste to, čím vším už pan Židek prošel?“

V té chvíli jsem už věděl, že mohu počítat s nástupem do firmy Achatit Schirmer, do jednoho z největších podniků s dárkovými a uměleckými předměty v Německu. Bylo to sice na zkušební dobu tří měsíců, ale byla tu konečně šance se po třech letech nezaměstnanosti uchytit a začít pracovat.

Tři měsíce utekly jak v nedalekém Rýnu voda a pak přišla zpráva, že jsme já i moje žena přijati na stálo. Mimo práce v podniku jsme se také stali správci jeho objektů a byl nám také hned přidělen služební byt ve firmě.
 

Naše začátky, jak to většinou v exilu bývá, nebyly vůbec lehké. Začínal jsem jako obyčejný dělník, a až po roce mi bylo nabídnuto místo v oddělení Achatitu ve výrobě kopií soch jako modelář forem. O rok později jsem také začal sochařit pro účely sériové výroby figur z Achatitu. A tak jsem se dostal se svou sochařskou tvorbou do firemní galerie mezi německé sochaře, jako byli Peter Ludwig, Susanne Juretczek, Walter Basse, Ilse Hansen-Krisl, Melita Hartlieb, Dorota Mertens, Angelika Guest a mnoho dalších.

Oddělení se zabývalo také odléváním masek a figur světově známých herců – Charlie Chaplin, Laurel a Hardy – a klaunů, jako byli Oleg Popov, známý Grock (Adrian Wettach), nebo Charlie Rivel (José Andreu Lasserre). Poslední tři jmenovaní byli příčinou mého pozdějšího seznámení a navázání velkého přátelství s Ondřejem Suchým, který klauny miluje nadevše, a který se tak nechtěně zasloužil o mé rozhodnutí zavzpomínat na stránkách Pozitivních novin na Hanse Schirmera, a tím ho také jednou provždy zvěčnit na Internetu.

                 

Ondřej Suchý:
Když jsem si v roce 1998 přečetl v časopise Květy článek mé kamarádky Aleny Šloufové o jakémsi Václavu Židkovi z Německa, který vytváří plastiky slavných cirkusových klaunů a filmových komiků, říkal jsem si, že bych toho člověka moc rád poznal. Článek jsem si vystřihl a uložil do archivu, a po jednom pokusném telefonátu, během něhož se mi nepodařilo Alenu zastihnout, jsem v návalu jiných povinností na vše nakonec zapomněl. Přiznávám se bez mučení, že jsem záhy zapomněl i jméno Václava Židka, a tak, když se přihodila ta neuvěřitelná náhoda, a já se o pět let později s dotyčným setkal při veřejné rozhlasové nahrávce u nás v Šemanovicích u Kokořína, nevěděl jsem o něm nic víc, než že toho dne nějak záhadně zabloudil z Němec až do našich končin. Seděl v publiku při natáčení jednoho dílu rozhlasového cyklu Nostalgické muzeum zábavy, během něhož jsem zpovídal zakladatele legendárního Černého divadla, herce, libretistu a skladatele Jiřího Srnce. Po natáčení jsme se dali s Václavem do řeči, záhy jsme si začali tykat, dozvěděl jsem se mnohé o jeho dálkovém plavectví i o jeho milovaném psu Koljovi. Až teprve po tom všem se mi dostal do ruky prospekt s Václavovými figurami, které vytvářel ve firmě pana Hanse Schirmera. Byl jsem z toho dočista paf – byla to jedna ze vzácných velkých náhod, které mi život přihrál, a ze které jsem měl upřímnou radost. A mám ji dodnes!
Stalo se 10. května 2003…

Pan Schirmer byl skutečný šéf v tom pravém slova smyslu. Vždyť začínal od píky, když v roce 1948 odléval se svou ženou Hanneliesou v garáži na Junkersdorfu své první masky, které vymodeloval sochař Peter Ludwig, a později je vystavoval na Mezinárodním veletrhu ve Frankfurtu na ploše jeden metr čtvereční. Svými podnikatelskými začátky mi trochu připomínal Tomáše Baťu - začal z ničeho a po mnoha letech se stala jeho firma jednou z nejznámějších v Německu.

Celý život Hanse Schirmera, obchodníka každým coulem, byl více než zajímavý. Rozhodně by neměl zůstat bez povšimnutí a stojí za to se o něm obšírněji zmínit.

 

Svoji kariéru začal začátkem 30.let minulého století v dobách velké nezaměstnanosti. Každý, kdo si na tuto dobu vzpomene, ví, jak strašně byla těžká. V bonnské továrně na vlajky vstoupil Hans Schirmer do učení. Absolvoval s úspěchem solidní, i když těžkou obchodní výuku, na níž později založil svoji kariéru. Po vyučení pracoval několik let v tkalcovně v Sulz am Neckar v Černém lese. Později odešel do Berlína, kde dostal ve věku 25 let v jedné technické kanceláři místo prokuristy, a tam pracoval až do války. Na podzim 1944 byl Hans přece jen odveden k armádě. Po konci války se vrátil do zničeného Berlína, kde našel svůj byt vyhořelý. Spolu se svojí matkou odešel do Schwerinu, který byl už tenkrát v ruské okupační zóně.

 

Osud ho spojil se sochařem Petrem Ludwigem. Oba muži se odvážili v Kölnu-Junkersdorfu založit společný podnik: Sochař Ludwig vytvářel modely, které byly rozmnoženy, a obchodník Schirmer se je snažil prodat. Tento, počátkem dosti podivný, podnik se zdárně vyvíjel především díky podnikatelskému duchu a neúnavné práci Hanse Schirmera. Ale podnikatelské začátky byly velmi těžké. Odvaha a tvrdošíjnost obou pánů se však dokázala vyrovnat se všemi chybami a překážkami. A měli štěstí jak při podnikání, tak i v soukromém životě. Oba našli partnerky pro život, které byly ochotné jim v podnikání pomáhat.

 

V roce 1948 přihlásili u obchodní komory jejich novou firmu pod jménem Achatit.

 

Od  samého počátku práce v dílnách byl  pro výrobu skulptur používán nejlepší  přírodní kámen, jemně mletý a s přísadou různých pojidel. Tato perfektně připravená masa byla  dále  ručně lita do forem po starém způsobu. Výrobky byly následovně retušovány a po přesně stanoveném a kontrolovaném procesu sušení broušeny -  a později vymalován příslušný povrch, který vdechnul figurám život.

Během prvních let byl povrch všech nástěnných masek zpracováván pomocí kamene achatit, který je mimo jiné také používán při pozlacování s plátkovým zlatem: Každá část povrchu jednotlivého objektu je ručně leštěna tlakem za použití achátu tak dlouho, až je docílen žádaný lesk povrchu.

A tento achát, tento nástroj, dal nejen jedné kolekci, ale i celému podniku své jméno – ACHATIT.

 

Tchán Hanse Schirmera financoval první výstavy na veletrzích v Kolíně nad Rýnem, Frankfurtu nad Mohanem a v Hannoveru. Tato prezentace ale zůstala bez úspěchu, zákazníci se nehlásili. Teprve začátkem 50. let přišly první zakázky ze zahraničí. Zákazníci se začali zajímat o nové modely, kterými byly masky proslulých hvězd, nebo uzávěry lahví s karikaturami známých politiků a filmových hvězd. První kupci byli ze Švédska a z USA. A brzo nato našli i němečtí obchodníci odvahu nakupovat krásné věci, kterých se lidé museli dlouho zříkat.

Firma tedy začala prosperovat a mohla přijmout první zaměstnance. Obchody se slibně rozvíjely díky neúnavné práci a kreativitě Hanse Schirmera. Ten začal hledat nové trhy a v roce 1961už importoval dárkové, upomínkové a umělecké výrobky ze Španělska a Itálie, a později z mnoha dalších zemí celého světa.

 

Firma se tedy slibně rozvíjela a výrobní prostory v domku, přes všechny přestavby a nástavby, přestaly stačit. V sousedství byla nepoužívaná opuštěná hospodářská stavení, která firma začala využívat jako dílnu. Slévárna byla v bývalé stáji pro koně, brusírna v kravském chlévě, výrobky se sušily na sýpce a končily v prasečím chlévě, kde také byly pomalovány. Všechno bylo primitivní a provizorní. Jako první musela být každé ráno uvedena do provozu velká kamna, na záchod se chodilo ven na latrínu.

Přesto tam panovala dobrá nálada. Při práci se hodně zpívalo – lidové písně i šlágry. O přestávce se všichni – muži i ženy – shromáždili okolo teplých kamen, jedli vlastní přinesené jídlo z ešusů a byli spokojeni.

 

Achatit začal být známý. Nákupčí z celého světa navštěvovali jeho firemní stánek na výstavách a výrobky – uzávěry lahví, ženské akty, masky Madony a jiné – se exportovaly do více než 50 zemí světa. Dynamika německého poválečného hospodářského zázraku zachytila i firmu Achatit, která rychle expandovala.

Stávající výrobní prostory byly stále nedostačující, a proto byly vybudovány v roce 1957 nové výrobní prostory s umývárnami, sprchami a toaletami, olejovým ústředním topením a velikými okny. Ale ani to nestačilo, pořád se muselo nastavovat a přistavovat.

V roce 1993 se celá firma přestěhovala do jiné čtvrti Kolína, kde se zabydlela v městské části Lövenich v nových budovách s velikými sklady a kancelářemi, které pak převážně sloužily exportu i importu dárkových a uměleckých předmětů po celém světě.
 

                 

A jaké bylo tajemství úspěchu Hanse Schirmera? Jeho vychoval osud. Za ta těžká léta učení v mládí si zvykl převzít povinnosti a zodpovědnost.

A především byl rozeným podnikatelem, plným energie, hleděl odvážně do budoucnosti a nebál se rizika. On sám se choval jako první služebník firmy a nikdy nehleděl na hodiny. Sedával dlouho do noci u svého psacího stolu a vyřizoval to, na co mu během dne nezbyl čas. Byl pečlivý a spořivý. Neváhal pozdě v noci vyskočit z postele a jít zhasnout světlo ve skladu, které někdo nechal svítit. Spořivost a skromnost byla znakem jeho generace a jednou z příčin jeho úspěchu, která ho provázela jak v soukromém životě, tak i při řízení firmy. Stále hledal jednoduchá a rychlá řešení problémů. Tyto vlastnosti z něj dělaly netrpělivého šéfa, který od zaměstnanců požadoval maximální výkon a přesnou práci. Stále, ač nechtěl, nacházel chyby – ve skladě, při administraci, v balírně.

Určitě nebyl ideálním nadřízeným, ale dokázal svoje spolupracovníky motivovat, takže oni díky kvetoucí firmě nakonec získávali. Řídil se zásadou, že úspěch podniku je založen především na kvalitě práce zaměstnanců, kteří se ze všech sil zasazují o úspěch firmy.

 

Jaký byl Hans Schirmer jako člověk? I když byl netrpělivý a trochu vznětlivý, přesto měl hodně porozumění pro svoje zaměstnance. Byl kdykoliv ochoten pomoci v nouzi. Na jeho spontánní srdečné nabídky k pomoci mnoho lidí ještě dnes vzpomíná. A zrovna tak se vzpomíná na veselé oslavy “u Schirmerů” – zahradní slavnosti, jubilea, oslavy vánoc, firemní výlety. I takovéto podniky dokázal pan Schirmer výtečně organizovat.

                

 

Nikdy nezapomenu na jeho vyprávění, jak si jeho přátelé jednou přivezli z dovolené v  Nairobi překrásně zhotovené černošské masky v barvě tmavého lesklého mahagonu. Masky se jim líbily tak, že se museli pochlubit panu Schirmerovi a tím mu ukázat, jak šikovní jsou černoši v Africe. Samozřejmě si neodpustili poznámku, že by se mohl od těch „černých“ lecčemus přiučit.

On se jen potutelně pousmál, vzal masku do ruky, potěžkal jí, otočil na zadní stranu a s úsměvem jí vrátil šťastným majitelům, aby se podívali, kde ty umělecké skvosty byly vyrobeny. Ti pak ke svému úžasu spatřili maličkou nálepku s deštníkem, který byl ve znaku firmy Schirmer.
 

                                   
 

Hans Schirmer byl, přes svoji velkou dobrotu v srdci, člověkem výbušné povahy, a jeho žena Hanelisa byla ta, která vždy dokázala svou moudrou diplomacií mnohé urovnat a na obou stranách případný spor „vyžehlit“.

Jestliže se dopustil nějaké chyby, nedokázal ji hned přiznat, ale třeba už druhý den se choval úplně jinak, velmi přátelsky a beze slov přinesl malý dáreček, kterým dal najevo, že provedl něco, co se nemělo stát, a teď ho to mrzí.

Paní Hanneliesa mu byla po celý jeho život věrnou družkou, kterou Hans Schirmer miloval a mohl se na ni ve všem spolehnout. Byla pro něj velkou oporou nejenom v privátním životě, ale i ve výrobě, kdy jako citlivá malířka dokázala vdechnout „narozeným figurkám dobře vybranými barvami život. Její povahové vlastnosti byly hodně podobné, jako u jejího muže - skromnost a štědrost na prvním místě, měla a má dosud ráda snad všechny lidi, zvláště pak děti, kterými je obšťastňována celý svůj život. Jejich hodnoty se nacházely ve zcela jiných sférách, jako byla láska k rodině, ke kráse, umění a pomoci slabým, či nějakým způsobem postiženým lidem – to vše hrálo v jejich životě důležitou roli. 
 

Ve věku 80 let se Hans Schirmer rozhodl v roce 1994 firmu prodat, protože nenašel vhodného následovníka. O 10 let později, kdy byl již těžce nemocný, musel být svědkem zániku své firmy, kterou tak pracně vybudoval. Zemřel několik měsíců později, dne 17.září 2004 krátce před svými 90. narozeninami.

 

Poslední rozloučení s panem Schirmerem bylo důkazem toho, jak byl ve své čtvrti vážen a oblíben. Tak jako on byl celý život skromný, tak vypadala i jeho poslední cesta. Za jeho skromnou rakví z jednoduchého dřeva kráčely městem desítky lidí. Místo květin vymalovala jeho vnoučata svému milovanému dědečkovi na poslední cestu  na povrch rakve své obrázky – on si přeci květiny nepřál. V jeho závěti bylo totiž napsáno, že všichni smuteční hosté mají své peníze, za které by mu koupili květiny, odeslat na konto jedné dětské nemocnice v Kolíně nad Rýnem.

 

Tím končí zajímavý příběh člověka, který se - ač nechtěl - zapsal do dějin německého podnikání. Mohl by být pro mnoho mladých lidí příkladem nejen pro své podnikatelské a obchodní umění, ale hlavně pro svůj čestný charakter.

 

   

Ondřej Suchý:
Firma ACHATIT SCHIRMER musela za dobu své existence udělat svými „výrobky“ radost miliónům lidí po celém světě! Plastiky nástěnné, plastiky zdobící poličky a sekretáře domácností, plastiky velkých rozměrů, které se staly ozdobou mnoha interiérů. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si ověřil u dcery komika Felixe Holzmanna, že velká plastika Grocka, kterou si z obdivu k tomuto klaunovi pan Holzmann v Německu koupil, pocházela z ACHATITu! Dodnes zdobí letní sídlo, které rodina Holzmannova obývá…

Jako milovník cirkusových klaunů a filmových komiků jsem vděčný kamarádovi Václavu Židkovi za to, že mi postupně daroval všechny plastiky, které vytvořil nejen on, ale i někteří jeho kolegové z ACHATITu. Vznikla tak v Čechách ojedinělá sbírka, která zatím sice zdobí jen můj pražský příbytek, ale v budoucnu ji určitě příležitostně vystavím, aby ji mohla shlédnout i širší veřejnost. Původně měla být součástí stálé expozice v šemanovickém kulturním a společenském minicentru Nostalgická myš. Bohužel – toto zařízení bylo díky nezodpovědnosti nových majitelů dovedeno během tří let k zániku, a tak si musí achatitovské plastiky na obdiv veřejnosti ještě nějaký čas počkat. Mám z toho smíšené pocity: Na jedné straně jsem si vědom, že by všechny ty figury měli mít lidé možnost vidět, na druhé straně jsem - jako starý sběratelský „lakota“ - šťastný, že je mohu mít stále na očích sám. Dodatečně Ti dnes ještě jednou děkuji,Václave - za Tvé přátelství i za ty klauny!

     

Na úplný závěr bych moc rád poděkoval za spolupráci a za zapůjčení fotografií paní Hanneliese Schirmerové, která mi velmi ochotně vyšla vstříc a poskytla všechny historické podklady pro tuto vzpomínku na jejího muže Hanse Schirmera.

ONDŘEJ SUCHÝ  /16.9.1945, Praha/ 

Spisovatel, scénárista, textař, karikaturista, redaktor a moderátor Českého rozhlasu.

V šedesátých letech pracoval nejprve jako aranžér, později jako asistent v Čs.televizi a  redaktor časopisu pro děti Sedmička.
Dvacet let byl volným novinářem, redigoval humoristickou přílohu Svobodného slova Kvítko, deset let uváděl v Čs.televizi svůj pořad Kavárnička dříve narozených.
Napsal na 550 písňových textů, mj. pro H.Hegerovou, K.Černocha, D.Patrasovou, M. a T.Elefteriadu.  Zajímá se o vše, co se týká počátků kinematografie, filmových, divadelních, cirkusových a kabaretních klaunů a komiků. Napsal na dvě desítky knih a uskutečnil řadu samostatných výstav kreslených vtipů a karikatur, u nás i v zahraničí.