Hledám Majku Šůlovou ze Strakonic, kamarádku z dětství

Tak zněla věta z maličkého inzerátu, který Český dialog zveřejňoval několikrát za sebou  koncem roku 2004 a začátkem roku letošního. A pak nám členka MČK Jiřinka Hanzlová, která otištění inzerátu u nás zprostředkovávala, zavolala: „Děvčata, ten inzerát příště už nedávejte, Majka už se našla.“ Její věta ve mně vyvolala radost a zvědavost, jak pátrání po dávné kamarádce probíhalo a hlavně kde se nakonec ve světě objevila, a tak jsem zavolala na číslo, které jsem od Jiřinky dostala. Ozvala se mi paní Miluše Maršíková, milá paní, jejíž stručné telefonické vysvětlení vybudilo moji zvědavost na maximum. Sestra Majky Šůlové a další členové rodiny Šůlů ze Strakonic totiž byli objeveni čtenářem Českého dialogu, panem Josefem Součkem žijícím v Sao Paulu v Brazílii. Jednoho dne si v časopise inzerát přečetl a zjistil, že hledanou rodinu nejspíš zná. A tak ji přiměl, aby zkontaktovala paní Maršíkovou, žijící dnes v Praze…  Naděje nikdy neumírá – takový dojem jsem měla ze shledání s paní Maršíkovou, naší inzerentkou, které jsme si brzy na to domluvily, abych celý příběh zaznamenala. Silně na mne zapůsobil a proto jej tlumočím s velkou radostí i vám. Zároveň jsem, stejně jako šéfredaktorka Eva Střížovská ráda, že se díky Českému dialogu podařilo spojit osudy tak dlouho a takovou vzdáleností rozdělených lidí, kteří k sobě mívali a zase budou mít blízko.   Majka Šůlová byla nejmladší, šestiletá, z pěti dětí v rodině obchodního zástupce České zbrojovky ve Strakonicích. A s těmito dětmi se přátelila tehdy sedmiletá Miluška, jejíž rodina měla naproti Šůlům hospodu. Miluška celou rodinu obdivovala, zvláště pak paní Šůlovou,  pro její vychovatelské schopnosti a znalost několika cizích jazyků. Šůlovi vychovávali svoje děti v kázni, všechny pomáhaly doma podle rozepsaného přehledu domácích prací. Ale zároveň bylo dbáno i na jejich vzdělání školní i mimoškolní, doma se pořádaly rodinné koncerty, děti se učily cizí jazyky, věnovaly se výtvarným pracím. Maminka Šůlová také svoje děti a jejich pozvané kamarády ozařovala horským sluníčkem. Na to na všechno Miluška, dnes paní Maršíková, s obdivem vzpomíná. Odehrávalo se krátce po válce, kdy jejich tatínek byl vyslán jako obchodní delegát na dlouhodobý služební pobyt do Brazílie. Zastihl jej tam i rok 1948 a on se rozhodl zůstat a rodinu později dostat z komunistického Československa k sobě. Zpočátku ani neměl moc informací o tom, jaké hrozné věci se doma dějí. Zato paní Šůlová, samotná s pěti dětmi, to vůbec neměla jednoduché. Díky její nezdolné energii, pedagogickým schopnostem a pevné vůli se jí však podařilo své děti uživit, zvládat a ještě je potají tak, že ani ony o tom nevěděly, připravovat na útěk za hranice. Kromě zmíněných jazyků, zvláště angličtiny, trénovali také pěší pochody, podnikali často výlety s batohy a ve sportovním oblečení. Paní Maršíková vzpomíná, jak s Majkou Šůlovou trávily poslední léto v roce 1952 v prázdninovém dětském táboře v Perninku, kde děti musely sbírat a odevzdávat v horách rozházené letáčky s výzvami a informacemi, které ze západu shazovala letadla. Po táboře měly obě holčičky, stejně jako všechny ostatní děti, nastoupit do školy. Děti Šůlovy však se ve škole neobjevily a až později se rozkřiklo, že již jsou v Brazílii u otce. Od té doby veškeré informace o nich končí.   Co však útěku předcházelo, to paní Maršíková vědět nemohla. Jak se pan Šůla na příkaz svého zaměstnavatele vydal na vynucenou zpáteční cestu, při níž utekl v Itálii svému doprovodu. Jak se z Německa marně snažil zorganizovat útěk své rodiny. Kolik pokusů a složitých domluv přes prostředníky, z nichž někteří se ukázali být nedůvěryhodní, muselo být podniknuto. Kolik úsilí a peněz musel pak vynaložit znovu z Brazílie. Jak se jeden z pokusů nezdařil proto, že když přišla k Šůlům domluvená spojka, aby je převedla přes hranice, nebyl jeden z bratrů k sehnání, protože kdesi hrál fotbal. Jak nakonec za pomoci přátel a neteře zorganizoval třetí pokus, který už vyšel. Jak maminka Šůlová s pěti dětmi prchala čtyři noci přes lesy do Rakouska a Německa. Po cestě několikrát unikli prozrazení, spali ve dne ve stozích či opuštěných stodolách. Pak absolvovali všechny procedury v Valka Lager u Norimberka a mohli se konečně vydat na cestu do Brazílie. Na lodi se pak rodina setkala s otcem, kterého přes čtyři roky neviděla. Mladší děti si jej už ani moc nepamatovaly. Pak první kroky v nové zemi, nové školy, nový jazyk, různé osudy.   To vše zase popisuje ve svém vyprávění starší ze sester Šůlových, Bibiana, která se první ozvala na inzerát v Českém dialogu. Dnes, po intermezzu v Americe, žije opět v Sao Paulu se svým českým manželem, je překladatelkou. Mladší Majku Šůlovou, která od sestry dostala ihned na paní Maršíkovou kontakt, zavál osud do Norska, kde pracuje na univerzitě v Bergenu. Je inženýrkou chemie. Maminka Šůlová zemřela teprve nedávno. Dnes křižují maily všech tří sester Šůlových i Miluše Maršíkové přes Atlantický oceán z Prahy do Sao Paula a přes Evropu do norského Bergenu. Každá z nich žije jinak, ale v dopisech si skládají dohromady své vzpomínky a představují si své rodiny dnes. Dávné kamarádky připravují setkání v Česku v příštím roce. Sestry Šůlovy do České republiky ani po roce 1990 téměř nejezdily. Celá jejich rodina včetně prarodičů, kteří za nimi též později emigrovali, vlastně žila v zahraničí. O to více se nyní těší na setkání, které se může odehrát díky jednomu kratičkému inzerátu v Českém dialogu.            Martina Fialková, www.cesky-dialog.net    1/  foto z knihy Kandidáti další existence 2/  Bibiana Šůlová – Rysová s manželem, Saô Paulo 2003,