Vážení čtenáři! 
Tato rubrika je určena pro vaše dopisy, náměty, sdělení, upozornění či kritické připomínky k obsahu 
POZITIVNÍCH NOVIN, které nemají ambici stát se samostatným autorským článkem. Na vaše otázky vám
odpoví sami autoři POZITIVNÍCH NOVIN, pokud je o to
ve svém mailu požádáte.  Pavel Loužecký
 

(142-143) ■ Alexander Paul Rozehnal Mainz, Německo,  8.11.2006
Ohlas na článek  VELETRH UMĚNÍ  Czech Art Festival 2006

Vážená redakce a čtenáři,

žiji v Německu 20 let a v posledním půl roce brouzdám internetem (na radu mých synů). Byl jsem hodně proti, ale nacházím i staré přátele a spoustu informací o české zemi. Získávám tak přehled. Tak jsem se dostal až k vám do Pozitivních novin.
Hned první informace - CzechArt Festival v Českých Budějovicích. Jsem malíř a kreslíř, a tak to byl hnací řemen. Okamžité spojení s ředitelkou Kotrčovou. Bylo po termínu, ale byl jsem přijat. Všechno fungovalo tak, jak má. Spojení, fotografie obrazů, zaplacení. Byl jsem nadšen, že se něco děje.
Dělám výstavy třikrát do roka, ale tohle bylo něco zcela nového. Uvedení zprávy ve vašich novinách i o minulém ročníku mne úplně nadchly (jsem také občasným společným vystavovatelem malířské skupiny Chagall z Ostravy), ale na Festivalu v České republice jsem ještě nebyl. Nelákala mě možná výhra výletu na Floridu, ale česká atmosféra mezi kumštýři. Poznat pár nových kamarádů a možná známé z minulých let.
Pozval jsem také na festival pana Olivera Gemerotha z města Bingen (výrobce napínacích malířských rámů), měli jsme společný stánek hned vedle vchodu. Já jsem předváděl své obrazy a on napínání pláten na rámy. Byla to pro nás velmi zajímavá kombinace. Celé dva dny bylo u našeho stánku plno. Tedy skoro plno.

Hned v sobotu dopoledne přišli první návštěníci. Nadšenci přes umění, galeristé, zastupitelé firmy Lyra, paní Trajková, Koh-i-Noor a kupující. Organizace Festivalu vypadala velmi organizovaně. Slavnostní zahájení v 13 hodin. Kytarový přednes pana Raka byl tak, jak má být. Přidal Festivalu velký výraz profesionality.
Ale tak, jak to už bývá u nás, lidí, po nějaké době opadne spontánnost a začneme pozorovat okolí. Potom přijdou první kroky k seznámení se s vedlejšími kolegy.
Večer společná večeře v Hotelu Malý pivovar (bez uvítání a představení vystavujících účastníků, žádné noviny a nebo dokonce televize. Do příštích ročníků by o tom měli pořadatelé pouvažovat, chybělo to i při samotném zahájení výstavy).
V neděli v 10 hodin nastalo nové hemžení kolem našich výtvorů a dílek. Jakoby spadl řemen. V mém okruhu jsem začal poslouchat a pozorovat kolegy umělce. Jako u Suchánků, prohodil jsem
Zůstávali jsme tam čím dál více sami. Hlad a žízeň nás nutily odcházet do vzdálenějších prostorů Teska a hned zase zpátky ke svým dílkům v naději, že někdo má zájem (v pavilonu Z chybělo totiž občerstvení, tak jsem chodil na kávu a kousek zákusku s novým kolegou a nebo zákazníkem. Kafeautomat a voda to moc nezachránila). Odpoledne přišlo ještě pár diváků, ale každý už nemom čekal na vyhlášení a hajdy domů.
Moje osobní poznatky: Mluvím totiž zásadně jenom sám za sebe. Pocit z celého festivalu byl jakoby více orientovaný na Floridu. Organizace se více orientovala na umělce hovořící anglicky, a také na to, co letí v Americe. Byly tam práce mnohem kvalitnější (podotýkám, že se dívám na věci očima výtvarníka a umělce), také ta motivace výtvarníka asi vedla k pocitům nervozity - kdo bude vybrán na Floridu. Myslím, že to tak Festivalu trochu ublížilo. Soutěžení je velmi zdravá věc.
Mé osobní vítězství na tomto festivalu bylo, že jsem potkal nové známé jako Mirku Oberreiterovou, která předvedla velmi kvalitní práce ve svých obrazech, a také shlédnutí obrazů pana Svatoše v reálu a pár jiných umělecky velmi kvalitních děl. A přesto všechno jsem byl na tom správném místě, moje obrazy občas lidé pochopili a nebo se zeptali. Bohužel jsem se asi netrefil do myšlení a představ organizátorů. Ztvárnil jsem na plátnech úžasnou českou barokní arichtekturu. Tak, jak si to česká země zaslouží. Co  dokázal český řemeslník dříve, potvrdil i dnes, při návštěvách Čech a mé rodné Moravy (Uherské Hradiště).
V posledních pěti letech vidím, co se zameškalo a co vyrostlo. Jsem hrdý na svoji českomoravskou zemi.

Vážená redakce. Napsal jsem toho asi hodně a nevím, jestli dobře. Psát česky mi jde čím dál hůř, ale dávám se na cestu nápravy. Nadšený čtenář PN
Alexander Paul Rozehnal Mainz
 

REAKCE NA VÝŠE UVEDENÝ OHLAS

(141) ■ Tomáš Franke,  8.11.2006

ČT Rodina

Televizních programů nabízejících násilí a zločin je na našem trhu dostatek. Prakticky po kteroukoliv denní dobu je k dispozici nějaký pořad zobrazující násilí, psychické nebo fyzické týrání člověka, nebo jeho ponižování.
Existují však i lidé, kterým se násilné pořady nelíbí, nebo jim z nějakého důvodu vadí. Dokonce existují tací, kterým může takový "krvák" způsobit i psychické problémy. A také děti, které by takové pořady vůbec neměly vidět, z eticky výchovných důvodů.
Ti všichni dohromady nejsou zanedbatelnou diváckou skupinou. Mají právo mít svůj vlastní televizni program. Bez ponižování lidí, bez té odporné módy které se říká reality show. Se státní garancí, že se zde neobjeví žádný návod na likvidaci člověka, nejméně do 20:00, nebo do 22:00 v případě, že následuje den kdy děti zůstávají doma a jdou tedy později spát.

Navrhuji vytvoření veřejnoprávního televizního programu ČT Rodina.

Koncept programu je jednoduchý:
V době, kdy se ve zvýšené míře dívají děti, budou vysílány programy hlavně pro ně. Dobrodružné filmy, pásma typu Vega a Magion (pamatujete??). Důraz je kladen na pořady, ukazující dětem, že jsou i jiné hodnoty, než svalovci se zbraní v ruce. Například přátelství, odpovědnost, ale třeba i odvaha a pomoc příteli v nouzi.
V době kdy se děti příliš nedívají, vysílá ČT Rodina pamětnický program. V archívu ČT existuje spousta pořadů, které byly po natočení uvedeny jednou nebo dvakrát a poté už nebyly nikdy vysílány. To se týká nejen pořadů vyrobených před rokem 1989, ale i pořadů vyrobených v například v 90.letech. V zásadě se zde může objevit i zahraniční pořad, pokud spadá do stejné kategorie. Také v archívech tehdejší Ústřední půjčovny filmů se najde spousta zajímavých filmů, které nebyly 10 i více let vysílány.

Můj návrh pokrývá více skupin diváků než stávající "digitální" programy ČT24 a ČT4 Sport. Ty jsou jednoúčelové, pokrývají zájmy jen jedné skupiny diváků. Tento návrh pokrývá zájmy jak dětí, tak ostatních, kterým se už okoukaly "krváky", dále pak zájemce o retro kanál, kterých je České republice poměrně hodně.

Dále navrhuji zavést divácké hlasování o pořad na přání. Diváci musí ČT odvádět zákonem stanovený poplatek, bez ohledu na to, jak jsou s jejímprogramem spokojeni. Tento poplatek bude v konečné fázi dosti vysoký, divák ale nemá nejmenší šanci ovlivnit, co za své peníze uvidí.

Navrhuji, aby zvyšováni koncesionářského poplatku bylo podmíněno zvyšováním podílu pořadů volených metodou všelidového hlasování. Požaduji, aby taková povinnost ČT byla zakotvena přímo do zákona o veřejnoprávní televzi.

ČT již vlastní technologie, které jsou nutné k vybudování takového hlasování. Na současných webových stránkách http://www.ceskatelevize.cz existuje systém, který umožňuje hodnocení pořadů diváky. Upravit takový systém na hlasování o pořad na přání je pro zkušeného webmastera otázkou několika dní. Jako alternativní možnost hlasování je možné použít hlasování pomocí SMS, tak jak to známe z diskusních pořadů s politiky. Když je možné hlasovat pomocí SMS a Internetu o nejoblíbenějšího Čecha, proč by nebylo možné použít stejných technologií i k hlasování o pořadu na přání? Zpočátku by se hlasovalo o pořadu uvedeném v hlavním víkendovém čase na programu ČT1 a ČT Rodina a o tom, kteý hraný seriál bude nasazen v odpoledním pásmu pro děti na programu ČT Rodina. Tak abyse divák stal z konzumenta spolutvůrcem své televizní stanice. Tím bude naplněno poselství, které má ze zákona veřejnoprávní televize a také diváci budou více motivováni k vlastní tvůrčí činnosti.

Tomáš Franke
(existuje i jako podnět v NDOP)

(140) ■ Mirka Bulová,  29.10.2006

Vážený pane Vlastníku,
nejprve posílám pozdrav z královského věnného města, z Mělníku. Jsem pravidelnou čtenářkou Pozitivních novin. Každý den čtu nové příspěvky, vracím se k již uvedeným, zajímají mě ohlasy, zkrátka Pozitivní noviny jsou pro mě každodenním společníkem. Mám ráda publicistiku.  Moc se mi líbí články pana Drocára, pana O. Suchého, ale především Vaše.  Každým svým článkem jste mě potěšil, poučil a pobavil. Jsem ročník 1961, už od mládí jsem měla ráda filmový a divadelní svět. Vaše články vždy dokáží představit známé, ale i často opomíjené nebo zapomenuté umělce. Je to pro mě vždy nádherné čtení.  V lednu tohoto roku se mi moc líbilo Vaše vzpomínání pana Stanislava Fišera. Měla jsem ho vždycky velice ráda, jeho herectví, nezdolnou energii a smysl pro humor. Zažila jsem v divadle ABC několikrát jeho „přídavky“ do role, drobné poznámky, gesta. Bavili jsme se my diváci, ale i kolegové herci.Všichni tleskali a on byl spokojený. S napětím jsem proto sledovala jeho boj s těžkou nemocí. Když jsem ho v televizi viděla v pořadu 13. komnata, bylo mi smutno.  Nedávno jsem na internetu objevila malou zprávu, snad jen zmínku o tom, že by měl hrát v nově připravované
divadelní hře Hříšní lidé města pražského, jeho hlas bude nadabován. Nevím, zda je tato zpráva pravdivá, moc bych mu přála, aby tuto práci získal a mohl rozdávat zase radost.
Vážený pane Vlastníku, obracím se na Vás s prosbou. Pan Fišer oslaví 14.12. tohoto roku 75. narozeniny. Napadlo mě, zda byste ho při této příležitosti mohl oslovit pro Pozitivní noviny. Myslím, že by ho to potěšilo a nás čtenáře určitě obohatilo.
Přeji Vám vše dobré, hodně štěstí a těším se na Vaše další články.
S pozdravem   
Mirka Bulová, Vaše čtenářka z Mělníku

(139) ■ Vera Scheufler(ová), Holandsko,  24.10.2006
Ohlas na článek  J.Vlastníka  Trampi, hadráři, Kučerovci

Vážený pane.
Děkuji za článek, který mi připomněl, jak jsme s manželem kdysi nadšeně poslouchali Kučerovce v Lucerně na jednom z těch proslulých koncertech v roce 1956, či kdy to bylo. Byli jsme tak nesmyslně mladí,  je to strašně dávno. Vím jen, že v první řadě, hned pod pódiem, seděl spisovatel Norbert Frýd, který byl vystoupením Kučerovců nesmírně nadšený. On totiž, narozdíl od nich, cestoval po světě, po Jižní Americe -  a byl  v těch zemích, o kterých oni mohli jen snít. Už dávno nežijeme v Praze, ani v Čechách, mnohé jsme viděli a celý krásný svět se nám otevřel, ale na ten koncert  jsme si rádi zavzpomínali. 
Díky za Vaše povídání o lidech a věcech minulých. Je to smutné a tak typické pro lidi se skutečným talentem - pro jejich osud v socialistickém ráji.
Maličkatá poznámka, odpusťte, prosím, ale gurmán není labužník, ale člověk, který rád hodně jí. Jako Gargantua, například. A Vy jste asi chtěl říci, že to byl gurmé (gourmet) ten chudák pan Kučera, to jest labužník. Tato blbost  se v českém tisku pravidelně objevuje, je i v českém slovníku cizích slov. Jsou to přece francouzská slova a nelze jim dávat jiný význam, ani kdyby to kdysi povolilo ÚV KSĆ. Fakt.
Mějte se moc hezky a ještě jednou díky za Váš článek.
Pozdrav z Holandska Vera Scheufler(ová)

Odpověď
Volal jsem právě jedné z největších odbornic na český jazyk, paní doktorce Jaroslavě Hlavsové, která mimo jiné dělá jazykové koutky v rozhlase a poradkyni pro ČTK, a shodou okolností mě učila na gymnáziu. Paní Scheufler pravdu nemá - cizí slova mohou nabývat jiný význam v jiném jazykovém prostředí. Tak i gurmán získalo u nás význam labužník. (Jiný význam získalo třeba označení Anglie, nebo naopak v Rakousku převzali naše slovo povidla a znamená tam něco krapet odlišného, jak mě poučila paní doktorka).  Jiří Vlastník

(138) ■ Ing. Karel Melichárek , 16.10.2006
Ohlas na článek  P.Loužeckého  JAK UDĚLAT REVOLUCI V MÉDIÍCH

Finálním výsledkem zavedení monopolu klientských časopisů by bylo jednostranné informování klientů o objektech a dějích v časopisech popsaných a zneužití k masivnímu masírování mozečků všech klientů k přijetí takové vize světa jakou přinášejí ony časopisy. Odtud je již malý krůček ke zneužití klientských časopisů k mocenským manipulacím davu klientů způsobem, jakým nám to v historii předvedlo katolické náboženství a Goeblsova 100 x opakovaná lež.
Zveřejněte tento názor ve Vašem klientském časopisu zvaném "Pozitivní noviny" a zkuste vypotit nějakou smysluplnou obhajobu Vaší naivní představy.
Přeji pohodový a nápaditý den  
Ing. Karel Melichárek

Díky za názor, je Váš a já Vám ho určitě nebudu vyvracet. Od jisté doby nemám již zapotřebí "potit obhajoby svých naivních představ" u žádného ze svých projektů, který jsem uveřejnil v Pozitivních novinách. Důvody si nechám raději pro sebe, byť jsou veskrze pozitivní (jak jinak, že?  :-))   Pavel Loužecký

(135) ■ Vladislav Drahoš, 8.10.2006 
Ohlas na článek  Vladimíra Kulíčka: Jak jsme se v kultuře rozšoupli

Milý a vážený pane Kulíčku,
kdyby ta Vaše roztomilá historka s ochotníky vysokomýtského souboru A. V. Šembera byla situovaná tak o deset, dvacet let dřív, hádal bych, že tou korpulentní dámou byla paní P. Ale začátkem 50. let jí mohlo být už tak k šedesátce, takže zřejmě měla v souboru následovnici podobně tělesně obdařenou. Paní P. byla manželkou učitele a kamaráda mého táty. Prázdniny ve Vysokém Mýtě mi vždycky daly víc, než zbývajících deset měsíců. Když jsem viděl Rozmarné léto, hned mi to připomenulo Mýto, jen místo plovárny to byly tenisové kurty.
Předpokládám  - s určitým rizikem, že se mýlím - že Vaše story je skutečně z V.M. Já tam totiž pamatuju jen předválečné, červeně okalhotované dragouny od devátých, žlutovýložkové těžké kanonýry od 303 (nebo 301.?). a blátošlapy od 30. pluku Aloise Jiráska. Letci tam zřejmě přišli, když už jsem  prázdninový kontakt s městečkem ztratil.
Ale k tomu hlavnímu - ke Kujebině a Kujebákům. Táta to slovo mezi svými vrstevníky a krajany občas použil, ale když jsem se pídil po bližším vysvětlení, nebyl zrovna nejsdílnější. Že ta Kuh byla přijatelná, ale  sloveso ruského původu se pro chlapečka nemělo odhalit? Nebo je snad etymologie docela jiná? Pamatuji, že tehdy o prázdninách, když pršelo, jsem si prohlížel  Dějiny Vysokého Mýta od Hermenegilda Jirečka. Tam jsem ale poučení o té přezdívce nenašel, anebo jsem je přehlédl. U nikoho jiného, nežli u tohoto skutečného rytíře, jsem ono zvonivě znějící křestní jméno neslyšel. Ten pan rytíř sedával ve Vídni ve sněmovně, a buď Rudolfa nebo Ferdinanda (Meyering a Sarajevo) přiučoval češtině. Asi toho druhého. Zato pamatuji, jak stařičká a neprovdaná dcera pana rytíře, Noemi Jirečková, hrávala ve své vile v Mýtě na Vinicích při otevřených oknech na klavír, a my na procházce ji poslouchali.
Dnešním čtenářům Vaší líbezné vzpomínky to slovo Kujebina asi mnoho neřekne, pokud nejsou právě odtamtud. Chtěl jste schválně nechat je hádat, kde ta Kujebina vlastně je? A jak přišla k tomuto pojmenování? Pokud je Vám to známé, podělte se o to se svými čtenáři. Možná by bylo zajímavé pátrat i po dalších přezdívkách jednotlivých měst nebo území.

S pěkným pozdravem a hlavně s přáním dobrého zdraví
Vladislav Drahoš, Banská Bystrica
 

Poznámka redakce: Vznik jména Kujebina popsal pan Kulíček již ve svém článku  s názvem I v Pentagonu vědí, co dělal Pepa s Ančou v Kujebině Že nevíte kde je Kujebina? Když prý císař pán František Josef I. Jel do Prahy, přenocoval ve Vysokém Mýtu u nejbohatšího sedláka a také starosty, který se jmenoval Kujeba. Ten měl v troubě pěkně vypečenou husičku k večeři, ale neměl chuť ji císaři obětovat. Tak jej pohostil jinak, podstatně chuději. Když se měl císař odebrat ke spánku, šel kolem kachlíkových kamen s troubou, ze které se linula svůdná vůně. Otevřel najednou troubu a prohlásil: Sie sind aber recht hübsche Kujeben!!!“ A tak už to vysokomýtským zůstalo: Jsou Kujebáci a Vysoké Mýto je Kujebina.

(134) ■ Libuše Čiháková, 8.10.2006 
Ohlas na článek  Heleny Procházkové: Babička

Co jsme to za lidi?
Važ si starce i tehdy, kdyby ze stařecké slabosti pozapomněl svých vědomostí. TALMUD
Na letošní dovolené nám majitel cestovní kanceláře, který byl delší dobu v Indii, vyprávěl při jedné ze svých přednášek, tuto příhodu:

Spolu s učitelkou z Prahy uspořádali pro indické děti besedu o Praze. Děti chtěly slyšet nějakou typicky českou pohádku. Co takhle Červenou Karkulku?
„Žila byla jedna babička sama v hlubokém lese...“, spustila paní učitelka.
“Ale my nechceme smutnou pohádku, přerušily ji indické děti. „Co jste to za lidi, že necháte svoji babičku samotnou v lese? U nás babičky žijí s námi a my se o ně staráme...!“
Nevím, co následovalo dál tam v Indii.  Zato vím, co následovalo po besedě.
Naše skupina se ihned rozdělila na dva tábory. Nejvíce bylo slyšet:
“To je těžká věc, starat se dneska o rodiče. Byty jsou malé, ženy musí chodit do práce, aby pomohly uživit rodinu...“

Náš známý spolu s manželkou a sedmi nedospělými dětmi, se stará o svou maminku, stiženou mrtvicí. Dojetí z křesťanského postoje celé rodiny však kazí fakt, že manželka, která opustila zaměstnání, aby se mohla o nemohoucí starat, dostává od státu příspěvek 5 tisíc Kč, zatímco  ústavní péče o jednoho člověka, stojí měsíčně náš stát, tudíž nás, daňové poplatníky, víc než jednou tolik. Je dost případů, že pro pacientův důchod si do ústavu LDN pravidelně jezdí děti (a mají na něj ze zákona právo),  které se o rodiče nemohli nebo nechtěli starat. Důchod je pro ně často jediným cílem návštěvy pacienta...

Člověk si tak říká, kolik že ještě bude muset uběhnout vody, aby nejen naši zákonodárci, ale i většina z nás zmoudřela natolik, abychom, přestože se jedná o jinou kulturu, dosáhli alespoň úrovně myšlení indických dětí ...

Libuše Čiháková, l.cihakova@quick.cz, 8.10.2006

(133) ■ Jitka Krpensky, 7.10.2006
Ohlas na článek Jitky Dolejšová: Poděkujme zvířatům, že mají tolik trpělivosti s námi, s lidmi…

… Vzpomínám na svou první návštěvu Galerie ke světlu a Křišťálové čajovny.

Bylo to přímo pohádkové prostředí.  Byla jsem tehdy moc překvapena a okouzlena. Pár kroků od metra a najednou jsi v jiném světě – ne, světě ne. To  je něco jiného – je to asi tak, jak se říká, „něco mezi nebem a zemí.“ V každém případě jsem měla pocit, že je to něco zvláštního, skoro nadpřirozeného. Něco, co dává sílu, vzbuzuje optimismus a hladí duši. Zdálo se mi, že moje problémy nejsou tak hrozné, jak si myslím, a že nakonec stejně všechno dobře dopadne. To se sice nestalo, ale pomoc přece jen přišla. Asi jsem si vzala něco s sebou – dívám se na věci pozitivněji. Snažím se o to víc „nekomplikovat jednoduché věci a dál se rvát.“
 .... Musím se tam vrátit. Potřebuji dobít baterky.
Jitka Krpensky, Švýcarsko

(131) ■ Anastázie Mahovská , 6.10.2006

Pane Loužecký,
byla jsem se podívat na hostování divadla L&S v Mladé Boleslavi. Pan Milan Lasica mi podepsal knížku a článek Človek nad zlato v PN. Posílám Vám jej jako malé poděkování za Vaši nelehkou, ale tolik záslužnou práci. Je to poprvé, co jsem si byla pro autogram a jsem tomu ráda.  Byl to pro mne nevšední zážitek - setkat se s tak charismatickým člověkem.
Přišel mi trošku unavený a tak jsem chvátala domů pro "medecínu", šestiletou slivovičku z dubového sudu od mého táty. Už jsem jej nezastihla, ale věřím, že mu ji paní z jeho souboru předala a že si společně připili na zdraví.
Anastázie Mahovská

(130) ■ Blanka Kubešová, 29.8.2006

Ohlas týkající se zasílání POZITIVNÍCH NOVINEK Jany Stuchlíkové

Milá paní Stuchlíková,
děkuji Vám, že se stále ozýváte se svými Novinkami, i když se asi ne vždycky dočkáte odezvy.
Váš dnešní cyklus O čase mě oslovil dvojnásob. Už coby holka jsem až bolestně cítila, jak mi odtikává Čas. A jak skutečně není větší škody a větší ztráty nad čas ztracený a promrhaný zbytečnostmi. Měla jsem pocit, že každou vteřinu musím chytit, zaznamenat, prožít, naplnit... až otec usoudil, že "ta holka snad není normální."  Pak jsem začala intenzivně číst a psát. Ta úleva! To štěstí z vědomí, že jsem našla své poslání, že můj čas na zemi nebude ztracený! Když se mi narodily za hranicemi dcery, přibylo k tomu všemu ještě poslání další, totiž vědomí, že musím holkám zachovat mateřštinu. A zase - to štěstí, že můj čas věnovaný jejich hodinám češtiny, nebyl ztracený, že se mi to podařilo, ta úleva  (korunovaná třeba cestovatelskými zážitky o Africe mladší Zuzany v PN)!
Skutečně nerozumím lidem, kteří nevědí, "co s časem." Snad jim Váš cyklus O čase připomene, že ho tu na zemi nemáme neomezeně.
Vám, paní Stuchlíková, každopádně za toto milé pozastavení ze srdce děkuji!
Blanka Kubešová
 

Dobrý večer paní Kubešová,
já děkuji Vám za tak milá slova, protože Vaše potěšení je dvojnásob potěšením mým. Jednak, když můžu dát nějakou formu svým myšlenkám a díky PN jimi oslovit, a pak, když se mi dostane takové reakce, jako je ta Vaše. Pak vím, že se ve Vás rozezněla úplně stejná struna, jako ta moje.  
Mějte se moc pěkně,
Zdraví Vás Jana Stuchlíková

(128) ■ Květa Veselá, Ottawa, 12.8.2006
Ohlas zaslaný Ondřeji Suchému

Mily pane Ondreji,
prave jsem si se zpozdenim precetla  rozhovor ke druhemu vyroci PN. Blahopreji Vam i celemu kolektivu. Ctu si v PN velmi rada a byl to opravdu skvely napad! Preji Vam hodne bajecnych autoru i nametu, aby jsme se stale s Vami tesili, protoze pozitivnich veci a zprav v tomto svete, plnem smutnych udalosti, ne fer jednani, zloby a zavisti,  je opravdu malo. Takze diky za krasne cteni, at se Vam vse dari!
Kveta Vesela

(127) ■ Sylvie Adamyová, 11.8.2006
Ohlas na článek  aTea:  Zlitě v žitě

Má odpověď bude znít povzbudivě…ty pravé duchovní hodnoty nemůže žádný zkomercializovaný svět ovlivnit, ať je třeba nakažen mediální hnilobou skrz naskrz. Stačí trocha charakteru a inteligence.
Lidé, kteří mají dostatek příležitosti dosáhnout materiálních hodnot, často nemají o těch nemateriálních  tolik času přemýšlet…a ty nejhezčí, přirozené vlastnosti, které v člověku jsou, se netušeně vytrácí a bublinku po bublince šumí ven. Nezmizí úplně, ale je to jen něco, co z originálu zůstalo. To je ta limča bez bublinek. Taky chutná dobře a je sladká, ale ryzí vlastnost se vytratila a přeměnila v něco, co jenom „jakžtakž jde“... a pořád se dá považovat za limonádu.
Sylvie Adamyová

(126) ■ Karel Zatloukal, mlynář, 3.8.2006
                                                                                      

Letní mlynářské pozdravení a malé zamyšlení z Moravy …

Dobrý den.  

Vážený pane šéfredaktore,

 

zdravíme Vás z Jarošova mlýna – Muzea řemesla mlynářského ve Veverské Bítýšce a opakovaně děkujeme Vám, všem Vašim spolupracovníkům a autorům, kteří se svými články aktivně podílejí na vysoké úrovni POZITIVNÍCH NOVIN.

Ke druhému výročí založení PN přejeme stále více autorů a zejména spokojených čtenářů. Autoři nechť mají dostatek zajímavých postřehů, nápadů i času ke psaní a stále se rozrůstající počet čtenářů ať vždy najde tu správnou stránku, která svým obsahem jejich den a život obohatí. Všem pro štěstí posíláme na obrázku ze mlýna starou podkovu.

Jsme rádi a vlastně velmi šťastni, že jsme vás všechny v současném světě, který je každodenně zavalený mnohdy zbytečnými informacemi, skandály apod., již před delší dobou našli.

Jste naší pozitivní jistotou, oázou klidu, pohody a radosti, kterou denně potřebujeme a která nám dodává nejen energii, ale i smysl tomu, o co se snažíme a co děláme pro zachování Jarošova mlýna ve Veverské Bítýšce.

Každodenní čtení a doporučování jednotlivých článků v Pozitivních novinách si v naší rodině, mezi našimi příbuznými i přáteli „dáváme“ za odměnu a máme z této společné záliby vždy velkou radost.

Pozitivní noviny jsou obohacením našeho života. Jsou dalším příjemným a laskavým rozměrem pohledu na život jiných lidí a svět kolem nás. Denně nám přinášejí stále nová a zajímavá témata k zamyšlení, k pochopení souvislostí,  k posezení s přáteli apod.

Odkaz na Pozitivní noviny na našich webových stránkách byl již mnohokrát důvodem k tomu, že nám telefonovali a děkovali i zcela neznámí lidé, kteří při čtení našich mlynářských stránek současně objevili velmi zajímavé články v Pozitivních novinách.    

Tato slova píšeme tak, jak je cítíme a se záměrem podělit se s Vámi o výše uvedené prožitky.

 

Děkujeme Vám za Váš čas.

Přejeme Vám hodně zdraví, dostatek energie a příjemný každý nový den …

 

Za všechny z Jarošova mlýna  

s pozdravem

Karel Zatloukal, mlynář

Jarošův mlýn - Muzeum řemesla mlynářského a kulturní památka ČR, Na Bílém potoce 89,
664 71 Veverská Bítýška, tel:. +420 549 421 444, +420 777 140 523

e-mail: info@jarosuvmlyn.cz, www.jarosuvmlyn.cz

(125) ■ Jitka Dolejšová, 29.7.2006

Pozitivní noviny slaví 2. narozeniny

 

Ráda bych jim popřála:

· hodně zdraví - zdravě optimistických článků, které povzbudí a inspirují, které vyléčí bolavou či smutnou duši

· mnoho štěstí - na dobré autory

· až po okraj hojnosti - kvalitních příspěvků

· plnou náruč nápadů - při tvorbě

· přehršli radosti a pohody - při čtení

· moře spokojenosti -  u čtenářů

· na špičku nože kritiky – jen tak pro chuť a posílení

Pro všechny, co se setkávají na akcích či stránkách Pozitivních novin, bych pak vykouzlila bochník lásky, ze kterého neubývá. Čím častěji se z něj ukrojí a rozdá, tím více lásky přibývá…
Jitka Dolejšová

(124) ■ Pavel Pávek, 27.7.2006   
Ohlas na článek  Petra Adlera a Ondřeje Suchého:  Ztratil se nám Petr Adler?  (I.)

Milý pane Suchý.
Opět po čase Vás zase jednou okrádám o čas, ale prostě musím. Četl jsem totiž v Pozitivních novinách Váš článek o panu Petru Adlerovi a byl jím doslova a do písmene nadšen. Nějak jste mě vrátil do dávných dob mladosti, Mladého světa, My 68, Semaforu, Rokoka a spousty jiných báječných věcí. Díky Vám jsem si dokonce vzpomněl i na články pana Adlera v Mladém světě, které jsem, nejen já, velice rád čítal. Vaše povídání o panu Adlerovi je jedním z textů, který by měli mít co povinnou četbu všichni troubové, sympatizující s bolševizmem. Leč obávám se, že pro jejich tupost a zabedněnost by jim stejně oči neotevřel.
Ale i tak Vám za krásný článek moc a moc děkuji. Mějte se lépe než dobře a bojujte s vedrem.
Pavel Pávek

(122) ■ SMS, Pavel+3,  9.7.2006
"esemeskový" ohlas na článek v rubrice ZÁRUKA KVALITY o Jarošově mlýně 

DobDen, v PozNov radi cteme vase clanky a nasli jsme odkaz do Jarosova mlyna, kde jsme prave byli. Je to krasny drev.mlyn + mily Pan Otec. Moc pekne! Diky. Pavel+3

(121) ■ Radim Pavlík, 3.7.2006

Drzá výzva k popichování

Jako velký fanda těchto novin bych se chtěl vyjádřit k diskusi na otázku CHVÁLIT či NECHVÁLIT. Mám na to přirozenou odpověď. Pochválit bychom měli to, o čem si myslíme, že si slovní pohlazení zaslouží, a naopak pokárat to, co se nám nelíbí. Bez ohledu na skutečnost, že je to vytýkáno právě POZITIVNÍM NOVINÁM. Možná ono slůvko POZITIVNÍ může mnoho lidí ovlivnit tím svým “zakletím“, že něco negativního se tu nesluší. Je tomu právě naopak, a budeme-li upozorňovat na nesrovnalosti, vadám a chybám říkat vady a chyby, pomůžeme tímto negativem k ještě větší pozitivnosti Pozitivních novin. Budou nám oblíbené noviny milejší, a to je snad POZITIVNÍ, nebo ne?

Lidé jsou spokojení i já jsem spokojen, ale proč nechtít víc, proč se spokojit a neupozornit, nenavrhnout, nenabídnout??? Pozitivní je přeci chtít něco opravit, vylepšit i zkrášlit.

 

Mám zkušenost, že vydavatel na jakékoliv výtky reaguje jejich napravením nebo vysvětlením, proč je to právě tak. Proto do PAŠÁKŮ pašákujme a do OHLASŮ klidně i kritizujme. Určitou roli zřejmě hraje i fakt absence záporného vyznění alespoň jednoho z ohlasů. Vše je tu kladné… je to normální? Pomůžeme tímto Pozitivním novinám k neustálému zlepšování? Je-li tohle má nejoblíbenější stránka, tak to, že jejím tvořitelům napíšu, co se mi nelíbí, co mi nesedí nebo je mi příliš otravné, je vyjádřením mé náklonnosti, nikoli naopak.

 

Jako jeden z velkých popichovačů na tomto světě vyzývám čtenáře k popichování PN. Napišme, co si myslíme…, nebojme se říci si o tu maličkost, co nestojí za řeč, protože vše za řeč stojí a jedna maličkost k druhé… A nakonec nikde není psáno, že to popíchnutí nemůžeme obalit množstvím pochval – vždyť tyto noviny si to zaslouží. Každý, jak to cítí, cítíte-li opravdu všichni do jednoho absolutní spokojenost, tak potom ji vyjadřujte jako doposud. To vám schvaluji! Ale pokud si říkáte - nebudu přece remcat, negativně “narušovat“ to krásné pozitivno, tak v tomto případě děláte chybu.  

 

Jsou pravdivá slova vydavatele v PREZENTACI o tom, jak naše sdělovací prostředky zahlcují jen a jen špatné zprávy - smrt na titulní strany, vražda, krev a sex. Pozitivní noviny jsou jiné, a já si nedokážu bez nich představit byť jen jediný den. Jsem pozitivní závislák. A jako takový chci, aby, sem tam doprovázené i nějakou tou výtkou, došly tyto internetové noviny ke dveřím s nápisem “Pozitivní ráj“. Jsou už velmi, velmi blízko…

 

Pozitivní noviny do SCHRÁNKY? No, tak to je lákavá představa. Otázkou zůstává, zda by to byly právě tyto NAŠE Pozitivní noviny, kterými bychom mohli listovat cestou do práce, školy nebo si je jen tak položit na noční stolek a při usínání nasávat vůni čerstvého výtisku. Zůstaly by stejné jako nyní? A co náklady s tím spojené? Co by to znamenalo? Koukněme se na novinové stánky a položme si otázku: Neskončí PN stejně? Půl titulní stránky zabrané inzercí? Moc rád bych se těšil, kdo mě zase “dostane“, zda to bude Martina Pffefer nebo neuvěřitelný Pavel Loužecký, milá Jarmila Moosová či snad Pavel Veselý, Ondřej Suchý, ale to mohu a dělám i tady…

 

Na závěr vám všem DĚKUJI…, jste VÝBORNÍ autoři i čtenáři!!! “Nedostatky“ jsem napsal vydavateli, který sjednal nápravu nebo mi vysvětlil, proč to je právě takto. Napsal vydavateli? Vidíte i já se budu muset moc a moc přemlouvat, tak abych pomohl PN tím, že o tom, co se mi nelíbí, napíšu do OHLASŮ veřejně. Není nakonec právě tohle ona chyba? Kritiku si šeptáme a pochvaly šíříme do světa.

 

Nebo to tak není, a já jsem jen věčně nespokojený, podezíravý člověk, kterému nestačí ani to zdaleka NEJLEPŠÍ, nejen internetové čtení…
Radim Pavlík    http://www.subjektivnik.blogspot.com

(120) ■ Ing. Miloš Novák, 29.6.2006
Ohlas na článek týkající se návštěvnosti Pozitivních novin

Dobré ráno,
pane Loužecký, stoprocentně jste vystihl problematiku webových počitadel a věc pojal tak, že je srozumitelná široké čtenářské veřejnosti. Já bych k tomu dodal, že PN preferuji nejen díky širokému názorovému poli jejich autorů, ale i díky tomu, že na mě nenakulují reklamy v podobě přehrnovacích fleší a vyskakovacích okének, které musím zavírat (klik), přesunovat (klik), blokovat atd... Zkrátka si v klidu přečtu co mě zajímá a NEMUSÍM dělat nic jiného (probírat se horou smetí).
Děkuji vám, PÁNOVÉ, a pokračujte prosím touto cestou!
Čtenář trávící na vašich stránkách dlouhé desítky minut a hodin.
Miloš Novák
(poznámka redakce: webmaster internetových stránek Ondřeje Suchého)

(119) ■ Angelika Guest,  Weiden, Německo, 24.6.2006
Ohlas k německým překladům článků v Pozitivních novinách:

 

Hallo,

ich finde die Seiten einfach genial. Es ist eine sehr gute Idee, wenn aus den unterschiedlichsten Ländern wichtige Themen aufgegriffen und verarbeitet werden. Die Umsetzung dieser Idee ist durchaus gelungen und macht diese Seiten höchst interessant. Darüber hinaus ist der Themenbereich sehr informativ strukturiert und genügt dem hohen Anspruch.  

Auch der künstlerische Gestaltungsrahmen wirkt sehr positiv und hinterlässt einen sehr guten Eindruck. Einfach sehenswert!!! 

Ein großes Lob von meiner Seite.

Weiterhin viel Erfolg!

Angelika Guest

Ahoj,
já shledávám tyhle stránky jednoduše geniální. Je to opravdu velmi dobrý nápad, vyhmátnout důležitá témata z nejrůznějšíchch zemí a zpracovat je dál. Převést nápad do praxe se vám víc než podařilo a vaše stránky jsou skutečně zajímavé. Navíc jsou jednotlivá témata velmi přehledně rozčleněna a uspokojí i vysoké nároky. Také umělecké zpracování stránek působí velmi pozitivně a zanechá ve čtenáři velmi dobrý dojem. Podívat se do vašich stránek prostě stojí za to!!!
Přijměte ode mne velkou pochvalu.
Přeji i nadále mnoho úspěchů.
Angelika Guest

(118) ■  Ing. Karel Zatloukal, 19.6.2006

Vážený pane šéfredaktore,
srdečně Vás i všechny Vaše spolupracovníky zdravíme z jednoho starého mlýna a přejeme příjemný nejen tento den, ale i všechny dny příští ...

Již delší dobu jsme pravidelnými čtenáři POZITIVNÍCH NOVIN, kde rádi čerpáme novou energii. Obdivujeme Vaše schopnosti a současně tímto děkujeme za možnost přístupu na tyto krásné a zajímavé webové stránky, které nám svým obsahem vždy zlepší náladu.
Neměli jsme odvahu Vám dříve napsat. Vše se nyní urychlilo dopisem, který jsme odeslali panu Ondřeji Suchému, kterého si i s jeho paní velmi vážíme.
Vám tímto mnohokrát děkujeme za zveřejnění povídání o Jarošově mlýně - muzeu a kulturní památce ČR a pozvánky na výstavu prof. Pavla Adamce Krajiny blízké i vzdálené.

Na vybudování Jarošova mlýna nemáme my osobně žádný podíl. Mlýn nám zůstal jako výsledek práce několika generací našich předků a my se jen snažíme mlýnskou budovu s celodřevěným vnitřním vybavením a vodním dílem uchovat.
Je to úkol docela nesnadný a proto jsme vděčni za každou zmínku o této kulturní památce. Snažíme se jak můžeme, ale výsledky našeho snažení stále neodpovídají vynaloženému úsilí. Žijeme však s nadějí, že snad jednou bude líp …

Na naše webové stránky jsme velmi rádi umístili Vaši pěknou ikonku a text.
http://www.jarosuvmlyn.cz/odkazy.html

Přejeme Vám hodně zdraví, štěstí, radosti a příjemný den.
A někdy se přijeďte podívat do Jarošova mlýna, kde se zastavil čas ...

Za všechny ze mlýna
Karel Zatloukal

                   
      

                                            foto © Jana Piarová, Pavel Loužecký, 13.6.2006

(115) ■  Ema Krulíková, 9.6.2006
Reakce na článek Martiny Pfeffer:  TONI STRICKER – rakouský Paganini

Přeji hezký den
a děkuji všem v Pozitivních novinách za podporu akce Toni Stricker, článek o Tonim Strickerovi všechny zaujal (nejen na tiskové konferenci). Děkujeme.
Velké plakáty i s Vaším logem již visí po Praze, teď zbývá udělat propagaci po internetu. Za nový nápad, jak by se ještě mohla akce zpropagovat předem děkuji a posílám k výběru nejen nejnovější plakát s pozvánkou, ale i texty, které můžete různě upravit a rozesílat. I já je podle potřeby modifikuji.

S pozdravy a úctou
Ema Krulíková
ředitelka Galerie Cesty ke světlu, www.cestykesvetlu.cz

(114) ■  Jan Kuba, 2.6.2006

Dobrý den. Chtěl bych moc pochválit Pozitivní noviny. Nádherně udělané jak po stránce obsahové, tak vizuální.
Zrovna dnes jsem četl rozhovor Jarmily Moosové s Karlem Kekešim a byl jsem nadšen. Rozhovor pohladil na duši. Máte dobré reportéry. Je to velký rozdíl proti duchaprázdným rozhovorům s celebritami, jaké člověk čte běžně v novinách. Vyřiďte prosím můj obdiv i paní Moosové.
Děkuji a přeji mnoho dalších úspěchů a krásných článků.
S pozdravem
Jan Kuba

(113) ■  Ctirad Pánek, 25.5.2006
Reakce na zasílání POZITIVNÍCH NOVINEK

Milá paní Stuchlíková,
Rád si počtu v Pozitivních novinách a Váš výběr aktualit v Pozitivních novinkách mi pomáhá. Je to výborný nápad. Při čtení Pozitivních novinek mám dost problémů, protože mne ruší ten vzorek, kterým jsou texty podloženy. Jsem už starší člověk a moje oči nejsou nejlepší. Ten vzorek mne dost namáhá. Dá se s tím něco udělat?
Srdečné pozdravy a mnoho díků za snahu.
Ctirad Pánek

(112) ■  Stanislav Oliva, 11.5.2006
Z e-mailu Jarmile Moosové

Pěkný ránko, ohnivá novinářko,
když jsem dostal včerejší zprávu, v níž se nacházela adresa nové rubriky: ... Klub_Pasaku ... - trochu jsem se zasmál. Já nemohu v práci okamžitě rozkliknout webovou adresu ... a tak jsem cestou ke kolegovi přemýšlel: "Budou to pasáci nebo pašáci? Pasáci čeho?..." Koukám ale záhy, že to jsou pašáci ... a opravdoví, ti, kteří se velmi pečlivě starají o to, aby si bylo možno něco přečíst zrovinka v době, která čtení zrovna příliš nepřeje, ježto lidé "dobrovolně" hloupnou seriály, ve kterých se nedozví prakticky nic nového, pouze hledají něco, co znají, co poznat chtějí nebo nechtějí - prostě bída. Já vám děkuji a budu dál listovat (možná i přispívat) ve vašich líbezných novinách.
Sten Oliva

(111) ■  Milan Richtermoc, 9.5.2006
Ad: povídky Petry Haasové

Rád bych přispěl svým názorem na povídky, publikované v Pozitivních novinách autorkou Petrou Haasovou. Její povídky jsou milé, mají své osobité kouzlo a nezaměnitelný rukopis. Jejich námětem jsou věci a jevy prosté, ze života, odpozorované i prožité - vždy však uchopené a předávané jemně, vtipně a s taktem. Musím se přiznat, že Petru Haasovou znám, a dokonce jsem měl asi rok možnost s ní občas (Ad hoc) spolupracovat jako fotograf. To, když ještě publikovala svá "Báječná setkání" (Hugo Pavel, Oldřich Velen, Vlastimil Harapes, Marie Kubátová apod.) ve firemním časopise Smaragd (pojišťovna Kooperativa). Oceňoval jsem, že vždy na interview přišla dokonale připravena, dobře naladěna a dokázala vzbudit důvěru. Její přístup byl na profesionální úrovni. Přes zajímavost povídek Petry Haasové se velice těším na okamžik, až v PN otisknete její básně. Třeba ty z připravované básnické sbírky, jejíž název nesmím prozradit, i když bych rád, protože je sám o sobě originální a poetický. Podle mého názoru právě v básních se tvůrčí potenciál, nadání, laskavost a fantazie Petry Haasové projevují nejsilněji. Přeji Petře Haasové, ať se jí na stránkách PN daří stejně tak, jako ve Smaragdu a při přípravě básnické sbírky, která, tím jsem si jist, čtenáře ohromí.
S úctou Milan Richtermoc

(110) ■  Markéta Arltová, 8.5.2006
Ohlas na článek  Petry Haasové: Někomu to prostě nejde

Vážená paní Petro,

velmi ráda čtu v POZITIVNÍCH NOVINÁCH Vaše povídky. Vždycky jsou pro mě milým zpestřením jinak celkem všedního dne a věrným společníkem ve chvílích, kdy si na vlastní účet říkám, že tohle by se nikomu jinému nestalo. Ne nadarmo se říká, že nejvíce člověka pobaví neštěstí jiného, takže jako reakci na Vaši povídku „Někomu to prostě nejde“ posílám svůj 20 let starý zážitek.
 

           Jsem rodilá Pražačka a trpím všemi různými „neduhy“ dětí narodivších se v Praze. Mimo jiné i tím, že dodnes neumím lyžovat, a to nejen proto, že se mi jako správnému pragocentristovi zdá, že z Prahy je do hor přeci jen daleko. Bohužel jsem k tomuto oblíbenému sportu nebyla vedena od malička, rodiče také nelyžují. Změna však nastala v době, kdy jsem se dostala na střední školu a bylo nám oznámeno, že nás brzy čeká povinný lyžařský výcvik. Maminka zalomila rukama a tatínek začal v práci shánět možnost, jak mě dostat na hory ještě před inkriminovaným lyžařským výcvikem, abych se před spolužáky neztrapnila už v prvním ročníku. Snaha byla korunována úspěchem a já byla přihlášena na lyžařský výcvik do Bedřichova o jarních prázdninách, jen pár týdnů předcházejících školnímu výcviku. K Vánocům jsem pod stromečkem objevila lyže, lyžáky a oteplovačky, vše sice nové, ale už tenkrát vyšlé z módy – lyže byly těžké a o 20cm delší než já (co kdybych ještě vyrostla) s hranami připevněnými k lyžím nějakými šroubky, lyžáky krásné kožené, zavazovací s tkaničkami a neskutečně vypolstrované černé oteplovačky – podotýkám, že nepopisuji pravěk, jsem ročník Husákových dětí ze známého hitu oblíbené hudební skupiny.

            Ranní cesta a ubytování proběhly bez problémů a mé potěšení, že již odpoledne budu na těch prkýnkách umět sjíždět krásné Bedřichovké svahy ve mě sílilo každou minutou. Mé potěšení netrvalo dlouho, jen do prvního srazu před chalupou, kdy všichni byli zkušeně obuti do přezkáčů, já do sněhulí. Vysvětlení, že přeci do toho krpálu na cvičnou loučku nepolezu v lyžácích nezabrala a tak jsem se šla potupně přezout.

            Cvičná loučka mě velmi překvapila, byl to pěkně strmý svah. Místo potěšení ve mě sílila hrůza z toho, co mě čeká. Rozřazování do družstev proběhlo bez mé účasti, protože jsem se za celou dobu nedokázala upnout do vázání a nikdo neměl čas mi pomoci. Nicméně mé zařazení bylo předem jasné, tak co. Po přednášce o přenášení váhy a následné reakci lyží, jsem nabyla dojmu, že toto přeci zvládnu, vždyť nejsem žádné dřevo, jsem se vydala na první pokus o sjetí dolní třetiny cvičné loučky. Moc to nešlo. Hůlky co jsem měla v rukách, neskutečně překážely, a při mých četných pádech byly nebezpečné i pro ostatní. Za pár dní poctivého výcviku jsem zvládla nejelementárnější lyžařský styl - pluh, za cenu lehce vykloubených palců na obou rukách a otlučeného pozadí. Loučka na tom byla hůře, stala prakticky nesjízdnou.

            Odměnou za naši snahu naučit se lyžovat bylo slavnostní oznámení, že pro špatné sněhové podmínky na cvičném svahu se příští ráno i 4. (nejhorší) družstvo odebere na sjezdovky. Hrůzou jsem celou noc nespala. A ráno i se silnou žaludeční neurózou jsem stanula pod sjezdovkou těšíc se, že si alespoň vyzkouším jízdu na vleku.

            Jako první mě čekala jízda na kotvě, hlavní vedoucí zájezdu zkonstatoval, že je nejzkušenější a že bude vhodné, abych napoprvé jela s ním. Cestou mě poučil, že kotva nemá být ani moc nízko, ale ani moc vysoko a ještě mi ukázal, jak lze za jízdy namazat lyže. Po zdárném vystoupení z vleku má radost při pohledu na sklon sjezdovky zcela vyprchala. Nevím proč, ze zdola se mi to tak příkré nezdálo. Během mé statečné cesty dolů mě někteří kamarádi předjeli i dvakrát. Což nakonec byla docela výhoda, neboť jsem po dojetí nemusela u vleku na konec fronty, ale zařadila jsem se hned za ohrádku. Jenže, hlavní vedoucí v nedohlednu a já na řadě. Už si nepamatuji, který statečný kamarád se odhodlal, že to se mnou vyjede nahoru. Jeho snaha skončila už při nastupování na vlek, kdy mi nasadil kotvu pod zadek, zřejmě příliš nízko, a já po silném záklonu zůstala ležet na zádech pod vlekem a on zbaběle ujel. Na druhý pokus se mě ujal sám vlekař, nasadil mi kotvu pod zadek, ale zřejmě příliš vysoko, takže kotva vyjela po mých šusťákových oteplovačkách rychlostí blesku vzhůru a bacila mě do hlavy. Lehce otřesená jsem zůstala ležet pod vlekem, tentokrát na břiše. Vlek byl zastaven. Jízdu na kotvě jsem zbaběle vzdala. Po chvíli vedoucí rozhodl, že kotvu už zvládáme a že nám ukáže něco jiného. Přejeli jsme o kousek dál na pomu. Poma mě zaujala, strčit si tyč s talířem mezi nohy přeci nemůže být žádný problém, navíc, když se kolem mě prohánějí samé děti minimálně o hlavu menší než já. Opravdu to takový problém nebyl, vlek byl dětský. Při poslední jízdě, kdy už jsem nabrala takové suverenity, že jsem si troufla držet se tyče jen jednou rukou, se stala neočekávaná věc. Otočné kolo, po kterém jede vlečné lano kolem sloupu, se kousek přede mnou utrhlo a spadlo dolů, lano se napjalo a vyrvalo mi tyč z rukou. Ta se vyšvihla nahoru a potom se jako kyvadlo začala rychle vracet do původní polohy. Z rozrušení, že mě kolo nezabilo jsem tyči nevěnovala pozornost. Stála jsem celá zkoprnělá, do doby než rozhoupaná tyč narazila zepředu přesně mířeným úderem do mého čela.

            S mohutnou boulí na čele, menší na zátylku, lehkým otřesem mozku a vykloubenými palci na rukách jsem se vrátila do Prahy, sveřepě odmítajíc jet na školní lyžařský výcvik. Nebylo mi to nic platné, školní výcvik jsem s velkým sebezapřením nakonec bez úhony absolvovala. Na lyže jsem sice nezanevřela, ale pořádně jsem se lyžovat nikdy nenaučila.

 

Markéta Arltová

► Odpověď Petry Haasové

Milá Markéto,
velmi mě potěšila Vaše odezva na moje povídání o lyžování a náramně jsem se pobavila při čtení Vašich zážitků. Tedy - to neznamená, že nelituji Vaši hlavu a palce, ten zážitek musel být v onu chvíli hodně dramatický. Co si budeme povídat - prostě jste si s těmi ďábelskými prkýnky nepotykala, stejně jako já. Už jste zkoušela třeba šachy? Jo, a všem lyžařům, kteří nad námi určitě pohoršeně kroutí hlavou a nemohou uvěřit... vzkazuji: Kdybyste viděli, jak mi jde turistika... Jsem moc ráda, že jsem Vás pobavila a doufám, že Vás ani napříště nezklamu.
Zdravím a přeji krásný den
Petra H.

(109) ■  Ondřej Suchý, 3.5.2006

Milý Pavle,
rád bych do Ohlasů vepsal, že je mi poslední dobou potěšením číst příspěvky Jiřího Vlastníka, Jarmily Moosové nebo Pavla Pávka (samozřejmě, že bych mohl psát další jména, ale píšu o autorech článků z poslední doby v rubrice Publicistika). Myslím si, že mají-li být noviny novinami, je potřeba zajímavých rozhovorů se známými lidmi jako sůl, stejně tak, jako zajímavě zpracované profily známých lidí. Jsem vděčný hlavně za příspěvky Jiřího Vlastníka, už proto, že jsem Ti ho kdysi doporučil a jeho pak požádal, aby do Pozitivních novin psal. Teď jsem si MF Dnes přečetl jeho portrét Karla Gotta a vidím, že "u nás" publikuje profil Blanky Matragi se zajímavým rozhovorem. Je to profík, píše čtivě a já osobně čtu vše čtivé moc rád.
A protože se do této rubriky píše o tom, co kdo rád v Pozitivních novinách čte, tak jsem se chtěl také vyjádřit. Díky!
Ondřej

Pekný deň!

Prečítal som si "náhodou" váš článok v Pozitivních novinách so Zdeňkem Milerem. 

Nepoznám toho pána, ale poznám krtka. Chcem sa Vám poďakovať, že ste mi ho trošku priblížili.

Jeho krtko je super. Aj on musí byť tiež veľmi dobrý človek."Jak štěňátko chtělo malé pejsky" bola asi prvá rozprávka, ktorú nám ocko doma v obývačke na plachte premietal. Bola ešte čierno-biela. Potom prišiel farebný krtko (Krtko a ježko, Krtko v ZOO) a aj ruský Vlk a zajac. Boli ti čarovné chvíle! 

Teraz, po tridsiatich rokoch, keď človek je vraj dospelý a má vlastné deti, je  táto postavička stále najlepšia. Trojročná Lucka a mladšia Natálka sa vždy  veľmi tešia, že keď prídem domov z práce, pustím im na počítači krtka. Nijakú inú rozprávku nechcú, len krtka. A tie príbehy sú krásne.

Ďakujem všetkým, ktorí nám robia radosť. Ďakujem Vám, pán Zdeněk Miler.

Martin Kapusta  

(107) ■  Břetislav Kotyza, 18.4.2006

Noticka.
Obraz doby je vytvářen snahou těch, kdo usilují o naplnění svého práva: Tvořit. Mlčení nelze považovat za tvůrčí prostředek.  Mlčení je postoj vůči stavu společnosti, vůči okolnostem a především vůči sobě. S pojmenováním Rezignace. Fakt mnohosti tvůrčích jedinců současné doby vypovídá o nespokojenosti s nabídkou duchovního kontaktu. Vypovídá rovněž o snaze jedince, nabídnout své Ego na společenském tržišti s vírou v hodnotu vlastní nabídky. Právě zde vykonávají Pozitivní noviny svoji pozitivní práci. Nabízejí bez předsudků své stránky právě těmto lidem, pro něž literatura a písemné vyjadřování není obživou či uměleckou exhibicí: Jen nabídnutým a přijatým kontaktem. Základní potřebou lidské společnosti.
Břetislav Kotyza

(106) ■  Jana Kazdová, 15.4.2006
Ohlas na článek Pavly Králové: Cesta

Milá Pavlo,
po přečtení Vašeho článku na stránkách pozitivních novin mi nezbývá nic jiného než smeknout. V každě větě, každým dalším slovem jsem se cítila čím dál víc naplněna, naplněna porozuměním. Krásné věty vystihující vše, opravdu život je cesta. Jen po ní chodí mnozí, aniž by si uvědomovali, jaký dar jim s tou cestou spojený byl dán. Děkuji, že jsem měla možnost přečíst si tento článek a doufám, že se mohu brzy těšit na další, stvořený Vašim srdcem.
S pozdravem
Jana Kazdová

►  ODPOVĚĎ
 

Milá Jano,
moc Vám děkuji za pozitivní ohlas na můj příspěvek. Opravdu mě potěšil a když jsem se dnes rozespalá vrhla k počítači, byl krásný pocit číst taková slova. A pokud člověk nastartuje den takhle, pak ne on, ale někdo jiný mu dává šanci být krásným. Takže děkuji.

Ano, je to tak, že někteří si tento dar nějak nejsou schopni uvědomit. Možná také jim byl určen můj příspěvek. I kdyby si jeden člověk měl díky němu "nasměrovat", mělo to pro mě cenu. Zdaleka nejsem na konci své cesty (i když - to vlastně člověk nemůže říct s jistotou nikdy) a dnes myslím, že jsem ty myšlenky mohla vyjádřit lépe, ale zároveň s tím, jak se učím a poznávám nové lidi a názory, věřím, že jednou se mi podaří napsat něco tak, abych s tím byla úplně spokojená. Zatím jsem však na cestě. A mě to cestování baví. Se srdečným pozdravem
Pavla Králová

(105) ■  Jitka Dolejšová, 15.4.2006
Ohlasy na článek  Zdeňka Milera a Jarmily Moosové: Krteček – to jsem vlastně já  ...

Milá Jarmilko,

děkuji za obrovské potěšení, které mi přinesl Tvůj rozhovor s  panem Zdeňkem Milerem, tatínkem Krtečka, Cvrčka a Štěňátka.

Jako když se žíznivý člověk napije z čisté lesní studánky…Krteček není jen postavičkou z dětství, je symbolem a celoživotním průvodcem. Pečlivě ochraňuji tyto vzácné knížky, příběhy máme nahrány na DVD. Pokud je Krteček ve Večerníčku, necháváme všeho a celá rodina, včetně dospělých synů (pokud zrovna nerandí), si jdeme pro láskyplné Krtečkovo pohlazení.

Vážený pane Milere, máme Vás moc rádi. Vás a všechny Vaše milé postavičky s jejich příběhy. Díky za to, co jste dal a stále dáváte nám i našim dětem. Krteček nestárne, a tak bude rozdávat radost a pohodu pořád. Je nás všech, narodil se a žije v Čechách. I tím je nám tolik blízký.

 

 

Ahoj Pavle,

když jsem četla rozhovor Jarmilky Moosové s panem Zdeňkem Milerem, objevila jsem Něco. Teď budu citovat:

No, to víte, člověka to těší, když se to těm druhým líbí. Jenomže čím déle něco děláte, tak pak se najednou mezi přáteli začnou objevovat takové ty dobré rady: A co kdybys to zkusil udělat tak nebo takhle, víš, to by bylo lepší…vy nejdříve nechcete nikoho urazit, tak to pořád předěláváte, až to čím dál tím víc není ono … jenomže jsem z toho najednou začal být nervózní a řekl jsem si: Ne, je to můj Krteček, tak to bude podle mého. A kolikrát už jsem byl z toho takový otrávený, že jsem s nimi o tom raději nemluvil. Ono to ani jinak nejde, vždyť Krteček – to jsem vlastně já.

Řekla jsem si: A podívejme, vždyť vlastně skoro každý má svého Krtečka! Spisovatelé, básníci, skladatelé, sochaři, malíři, fotografové, návrháři…

I Pozitivní noviny jsou Krtečkem. Tvým Krtečkem. A čím déle je děláš, tím více slýcháš od přátel dobré rady, abys změnil to či ono… Ale protože i Ty, Pavle, umíš číst mezi řádky, už VÍŠ. Dobré rady vyslechneš, podumáš o nápadech a návrzích – a svobodně se rozhodneš.  Naštěstí jako moudrý člověk víš, že Pozitivní noviny by si měly stále držet svoji originální a jedinečnou tvář, základní myšlenku a původní poselství. Jinak by to už nebylo ono.

 

Jitka Dolejšová

(105) ■  Jarmila Moosová , 10.4.2006
Ohlas k článku Jitky Molavcové: Moje postel

Mým základním povahovým rysem je: Dělit se o radost. A protože je jí stále ještě méně v poměru ku starostem, o to bouřlivěji. Naposledy to bylo v souvislosti s příchodem naší nové autorky, vzácné paní Jitky Molavcové, do Pozitivních novin. Její poetické poleženíčko s nezaměnitelným Oldřichem Novým mě zaujalo nikoliv pro fotografii samotnou, ale především pro způsob, jakým tuto situaci ve svém povídání popsala - umí to vážně báječně!
Nelze se proto vůbec divit, že  jsem svojí euforií v míře vrchovaté zatoužila oblažit také svého dospělého syna,  který se v tu chvíli v blízkosti mého monitoru namanul. Matčinu bujarému výkladu příliš pozornosti nevěnoval, pouze se zjevným nezájmem, aby se vlk nažral a koza  zůstala celá, pohlédl na zdařilou fotomontáž. V tu chvíli mu doslova vyjely oči až na samý vrch hlavy: "Proboha matko, ty ses asi zbláznila! Nezdá se ti, že to už trochu přeháníš? Kdo tu fotil naši ložnici?" Pravda, máme navlas stejné povlaky, i ta "naše" pomerančová prošívaná deka z nich mezi knoflíčky vykukuje...No jo, chlap je chlap, nebylo co vysvětlovat. Z eufórie natotata lehká deprese. Ale já se jí nebojím. Už teď se těším na další krásný zážitek nad řádky vynikající vypravěčky příběhů, paní Jitky Molavcové, který mě z ní zase snadno dostane.
Jarmila Moosová

Milá paní Zito,

máte pravdu. Na stránkách  http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovnik/pismeno/V/stranka/26

jsem našla, že VIP = Very Important Person, velmi důležitá osoba, prominent, označení používané v obchodním a politickém styku. Za nepřesnost, která vznikla odlišným vysvětlením tohoto pojmu v různých médiích (tisk, internet, TV), se omlouvám.

Děkuji za připomínku. Jsem ráda, že čtete Pozitivní noviny tak pozorně a pečlivě. Díky Vám jsem navíc objevila velmi užitečný internetový slovník cizích slov http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/
Jitka Dolejšová

(103) ■  Karla Klusoňová , 9.4.2006
Ohlas na článek Jitky Dolejšové:  Pozitivní zpráva o chrápání aneb noční rozjímání

Pozitivní chrápání, no to je věc. Mám kamarády, které často navštěvuji. On, můj spolužák vstává ráno pomuchlaný, nevyspalý, ale pozitivně naladěn. Protože asi ani on se nemusí ničeho obávat. Jeho žena (o 3 roky mladší) mu v noci projevuje svoji lásku urputným a hlasitým odháněním divé zvěře. Chrání ho. Při návštěvě spávám o patro výš v pokojíčku a tak o odhánění divé zvěře opravdu nemám zájem. Obdivuju ho, ale neměnila bych. Já jsem svého neandrtálce opustila. 
Karla Klusoňová

(101) ■  Helena Procházková, 4.4.2006
Reakce na článek Zdislava Wegnera: Zdislav Wegner:  Smysl života

Pane Zdislave,
Vaše povídka se mi líbí. Oslovila mě zrovna v pravý okamžik, když moje dcera donáší našeho budoucího Davídka. Už teď s námi žije, už víme, kterou hudbu má rád, kde mu tatínek udělá autodráhu nebo koleje a maminka je bude muset přeskakovat. Taky víme, že bude mít rád nudle, které miluje tatínek a celer, který má ráda zase maminka, že bude jezdit na kole a hrát na klavír. Jen Davídek si spokojeně odpočívá v teplém pelíšku, zlobí se, když maminka zpívá ve sboru jednu moderní skladbu a uklidní se při hudbě Vivaldiho. Odpočívá a čeká na tu autodráhu, nudle i celer. Ano, život je, když malý Davídek, nebo Eliška může klidně čekat na svůj velký den.
Helena Procházková

(100) ■  Jarmila Moosová, 3.4.2006
Reakce na článek Pavla Loužeckého:  Až ti skončí věk dětské nevinnosti  /1/  Povaha a vlastnosti 

Milý Pavle,
nejsem si teď jistá, jestli jsem Ti to už náhodou nepsala, ale Tys dokázal, že jsem se vcítila být Tvojí dcerou a hltala každé Tvoje slovo ve všech pěti dílech jedních dechem. A mohu říct, že jedno vedle druhého souznělo s mojí duší. Moc Ti děkuji.
Není snadné být rodiči a předávat svým dětem své vize. Ale když je základní stavivo pevné, k ostatnímu člověk dojde časem sám. A Tvoje Kristýnka je z odolného materiálu, to je z fotek patrné. A krásná. Můžeš být právem hrdý. I ona na Tebe bude.
Přejme si, aby Tvůj seriálek dostihl duše mnoha rodičů, kteří těmi vzácnými "kameny" zpevní základy životů svých vlastních dětí.
Jarmila Moosová

(99) ■  Dana Novotná, 1.4.2006                                                                     
Ohlas zaslán časopisu:  Pes přítel člověka (otištěn v čísle 4/2006)

 

Díky za počteníčko
Nedávno jsem si koupila knížku Kolja, aneb… a musím říct, že je skvělá. Hned večer jsem ji začala číst a jsem z ní unešená. Povedlo se vytvořit moc hezkou publikaci. Možná bych si ji ani nekoupila, nebýt vašeho časopisu, který zveřejnil několik příběhů z ní… Fakt super a díky moc za takové pěkné počteníčko. 

Dana Novotná, Drabant 
(Poznámka redakce: I když se nám do tohoto čísla ukázka z Kolji nevešla, stále platí: za paragon od Kolji malá pozornost od redakce…)
 

Na četné dotazy mnoha čtenářů, kde je možné zakoupit knížku „Kolja aneb to neznáte mého psa“, které pramení z nedokonalého přístupu knihkupců a distributorů v zásobování knižní sítě, můžeme našim čtenářům doporučit možnost objednávky na adrese peskolja@atlas.cz, odkud zákazníci dostanou přímo do bytu tuto knihu na dobírku, a to v té samé ceně jako u knihkupců za 299,-Kč. Výdaje za dobírku jsou již započítány v ceně knihy.

(98) ■  Renata Janktová, 22.3.2006

(95) ■  Zdeněk Wegner, 23.2.2006
E-mail zaslaný Václavu Židkovi a Blance Kubešové, autorům knihy Kolja, to neznáte mého psa.

Milá paní Kubešová, milý Václave,
dočetl jsem Vaši knihu Kolja. Abych vyjádřil, co se ve mě dělo, nepoužiju věty, jaké se obvykle při takové příležitosti píšou. Pokusím se to vyjádřit takhle:
Při naší dlouhé sobotní procházce rozlehlými parky v jižní části Kolína nad Rýnem jsem pohlížel na psy, kteří se tam proháněli se svými pány, docela jinak, než dřív. A rozprávěl jsem o tom se svou ženou. A ona, zase jinak než dosud, se jich nebála. Dokonce si povšimla tu zdatného běžce, tam vyjímečného krasavce.
A když jsme se vrátili domů a na našem trávníku ležel psí "suvenýr", nezlobila se na pejska, nýbrž jen trochu na jeho bezohledného pána, kterému se nechtělo kousek dál do onoho nekonečného psího ráje.
Rozšířili jste náš obzor, obohatili jste nás o poznání, ke kterému bychom se bez Václavova daru ve shonu každodenních povinností asi nedopracovali. Díky, a pište ještě hodně tak pěkných a poučných věcí.
S dokonalou úctou Váš
Zdeněk Wegner

(94) ■  Alena Jandošová, 6.3.2006

Dobrý den pane Loužecký!
Po přečtení vašich stránek jsem nadšena Vašimi aktivitami a nápady. Bydlím v Plzni a myslím, že by bylo třeba nějakou Vaši skvělou myšlenku vybudovat i v Plzni. 1.9.2005 jste psal článek o možnosti vzniku agentury pro lidi středního věku - seznamovací i cestovní agentury. Protože pracuji v Plzni pro cestovní kancelář, zdá se mi Váš nápad dost blízký a i se mi moc líbí články v Pozitivních novinách. Nic takového v Plzni není, možná že by stálo za úvahu nějakým způsobem dát o sobě vědět i v Plzni, je tady dost lidiček, které to vše zajímá. Myslím, že mám organizační talent, a že kdyby byl nějaký dobrý nápad pro Plzeň, že zase není až takový problém tady nějakou aktivitu uskutečnit. Kde by bylo možno koupit Pozitivní noviny? Nikde jsem je tady ještě u nás neviděla. Moc pěkná je i nabídka krásných obrazů, i to by snad Plzeň na nějaké výstavě přivítala. Nápadů mám dost, ale jen mi k nim chybí ten krůček je tady v Plzni uskutečnit. Byla bych ráda, kdyby ze stovek vašich dobrých nápadů přišlo něco i k nám do Plzně.
Přeji Vám hezký den a těším se na spolupráci
Alena Jandošová

(93) ■  Zdeněk Wegner, 23.2.2006
E-mail zaslaný Jarmile Moosové

Milá paní Jarmilko,

strašně Vám děkuji za Vaše tak hodná slova! No, vykřičníky by měl  člověk šetřit, ale já nabývám dojmu, že na Těch Vašich novinách bude asi něco víc než jen ten pozitivní název: Pan Václav je tak vytrvale hodný, mé osobě tak nezaslouženě nakloněn, paní Nachtmanová mne také tak přátelsky přijala, a teď ještě Vy!
Po tolika létech dosti krutého života v emigraci mi pomalu svítá, že mohu vylézt ze své ulity a nebát se, že mě hned někdo praští po palici. Ne, nejsem schizofrenik, tedy ještě ne, ale možná že se "životu" podařilo udělat ze mě člověka poněkud zakřiknutého. Hm, asi je tomu přece jenom trochu jinak. Asi jsou dobří lidé nejen v povídkách. A jelikož jste vy všichni mí krajané, občané země, která mě do emigrace doslova vykopala, zvykám si jen pomalu. Ale není to nemožné, už proto, že jsem si vás takhle představoval, a tak jsem o vás a o své vlasti i psal. I když mi jakýsi ďáblík ustavičně našeptával, že to, co píšu, jsou jenom iluze. Nejsou! Očividně nejsou.
S lidmi, jako jste Vy, má naše vlast naději. Škoda jen, že už ne pro mé děti. Až se naučím pořádně psát, možná napíšu povídku o tom, co to pro emigranta jako já znamená, když po desetiletích zjistí, že jeho děti umístily svá srdce někam jinam než on. Možná Vám to bude znít pateticky, ale pro člověka mého typu není největší ranou emigrace a s ní spojená ztráta majetku, přátel a širší rodiny. Nejhlouběji mě zasáhlo uvědomění si, že se mé děti sice přiznávají k češtví, ale doma jsou tam, kde vyrostly. Já to vyjadřuji takto: Komouši mi z vlastních dětí udělali cizince. A sem by patřil vykřičník, ale ten by byl příliš slabý. Taková povídka by snad patřila do žánru "psychothriller", což by nebylo nic pro Pozitivní noviny. I když - kdo ví? Možná bude mít i toto svůj šťastný konec? Syn pokukuje po Karlově univerzitě. Ale to zůstává mým snem, kvůli kterému držím všecky své palce tak pevně, až mi modrají. :)

Přeji Vám moc pěkný den, a ještě jednou Vám srdečně za vše dobré děkuji.

S dokonalou úctou Váš

Zdeněk W.

(92) ■  Jana Reichová, 17.2.2006
Ohlas na článek Blanky Kubešové: Romance pro Žoržínu (2)  

Žoržína a Bóža.

Knihy kupujeme, někdy dostáváme jako dárky, čteme je a rozhodně se s nimi nemíníme loučit. Někdy se k nim vracíme, třeba jen se podívat, když vzpomínáme a nejsme si najednou jisti, jak to vlastně bylo. Jak naše knihovna roste, přerovnáváme knihy z police do police, a vždycky je zase prohlížíme a vracíme se v mysli k jejich příběhům.

Knihy spisovatelky Blanky Kubešové máme v knihovně všechny, „Deník Leošky Kutheilové“dokonce dvakrát, protože později vyšel znovu pod titulem“Od školy se práší“.

„Romanci pro Žoržínu“ jsme koupili z exilového vydavatelství Konfrontace hned když vyšla v roce 1985.

V té době jsem ještě připravovala programy pro České rádiové vysílání v Sydney, kde jsem působila také jako hlasatelka.Žoržína ve mně vyvolala vzpomínky na naše začátky v Sydney, na všechny ty emoce, silný stesk po domově a přivedla mne k tomu, více se zamyslet, co ten náhlý přechod do neznáma znamenal pro našeho tehdy sedmiletého syna. Připravila jsem pro české vysílání  půlhodinový pořad z této knihy a do rozhlasu nám docházely dotazy, kde je možné knihu získat. Velmi rádi jsme předávali informace.

Bylo to velmi milé překvapení, najít Žoržínu na stránkách Pozitivních novin. Mohla jsem jít, jak se říká, „poslepu“, když jsem se rozhodla po dlouhé době vyjmout z knihovny román Blanky Kubešové a přečíst si jej znovu. Přesto ale budu čekat na každou novou kapitolu v Pozitivních novinách. Děkuji vám.

Jana Reichová, Austrálie

(91) ■  Petra Hrabánková, 15.2.2006                                                                                           

OHLAS zaslaný Zdeňku Hajnému

 

Ctím Vás, pane Hajný,

jmenuji se Petra Hrabánková a velmi Vás ctím. Každé neverbální setkání s Vámi díky příběhům, které malujete, přináší vše, co má. Nechybí nic, pokud nám nechybí pokora a hrdost, abychom nebyli zklamáni vlastní nepozorností a lehkomyslností, protože obraz je pravda, bezpochyby usměvavá, zábavná, je

na ni spolehnutí. Jistě můžu polemizovat o pravdě jako takové – nic je vše, ale bavíme se tu určitý čas v určité formě, která debatu o pravdě připouští, úsměv…

     Každé Vaše Stvoření nového obrazu je denním darem každému, kdo sám jen těžko přijímá dary druhých, pokud ho to nikdo nikdy nenaučil. Jste na lidi hodný, jste také velmi šťastný, vaše seberealizace je vychytralou samozřejmostí, která se nikomu nezískává lehce a přichází pouze když pro nás ztrácí veškerý význam – Vaše umění je snad tím tolik milé. Napadlo mě, jestli se sám dokážete od svých děl odpoutat? Existuje tolik kopií a tolik různých lidí, ti, co si ještě jednoduše nezaslouží tolik jemné pozornosti – to je ve výsledku zasloužené plýtvání vlastní energií, ovšem nepřípustné. Sefíry přeskočit nelze. Skutečně mě zajímá, jestli v tomto případě existuje skutečná rovnováha, resp. maximální možná vyváženost. Je radost být takovým způsobem zvědavá, jsem ve znamení Raka a víc už bych Vám neměla co říct, takže překonám tu zdravou lenost a zkusím ještě udržet pozornost vám, kdo mi ji věnujete s jakýmkoli odstínem. Děkuji, když vás pobavím, jsem tu správně.

    Zaujalo mě devatero pana Pavla Pouteckého, bezpochyby Ideálního čtenáře PN, vnímám ho ale jako zvláštní monolog P.R. direktora, aniž bych jakkoli útočila, naopak – budu běhat k počítači, jestli se někdo ozve, těším se na to těšení, víc není nezbytně nutné – Pozitivní noviny nepřináší nic, co by urazilo, ponížilo, nebo nepříjemně unavilo. Obtěžovat se dobrovolně také nenecháme,

kdyby bylo nejhůř a nešlo by dál číst, co v sobě ještě objevujeme díky čtení Novin. Pozitivních, jistě, negativa neexistují. A pozitiva? 

     Proč tedy vysvětlujete čtenářům, že nemáte ve vínku vydělávat peníze? Je to nutné? Co si myslíte o svých čtenářích?

     Proč bych měla být ideální, když si oblíbím autora a budu číst cokoli, co vyřkne?

Kašlat na pravidla elektronické evoluce téměř lze, pokud se vám systém nesesype do náruče uprostřed slastně rozečtené myšlenky, hmm… nevadíJ.

     Proč si ideální čtenář má počkat trpělivě na dlouhé stahování stránek – bych také pootevřela – proč, to nakonec víme, nač ale několikero upozornění

na pomalý metabolismus internetové sítě, následně se ale nezabývat se tím, že těšení, nádech, pohled z okna – nakonec zaslouží naše tělo a o to sympatičtější nám pak zase ten geniální komunikátor bude, zkuste to také a třeba i Váš PC bude milosrdnější, přes to, že se ho to vlastně netýká. Ano, právě zkouším radost z čekání na reakci redakce a fuuuu, sympatický sportík, že?

     K moudrým slovům pana Wericha o říkání příjemných věcí můžeme tedy bezpečně přitakat, to byla rychlá ukázka. Ukázka. Nic dobrého, ani zlého tím nemyslím. Chci jít dál, kéž by se chtělo všem, kdo se ještě brodí mým textem, ač tuší, jak třeba vůbec nechápu, že celé devatero pana Pouteckého je nejsušší anglický humor.

     Proč vzpoura komunikačním a informačním konvencím? Vzpoura stojí vzácné síly, silné slovo silně působí. Myslím, že tento proces nezdravé komunikace trvá stovky let a má své tempo, naštěstí každý z nás má možnost volby, rozšiřování vědomí nelze urychlit, naopak. Vzpouru nemám ve slovníku, místo ní je vlídné pochopení a mravenčí práce, o které vzbouřenci nemají vědět, aby našli nezbytnou mírnost.

    Lidi nechtějí číst? Tumáš! Co prosím? Můj partner také nečte, ale poslouchá, kupuje mi knihy a já mu z nich čtu, stejně, jako dětem. Třeba někdy najdu knihu i pod jejich polštářem.

     Reakci, tedy literární výlev jsem splnila, už nejsem jen ideální čtenář, vnitřní klid, o kterém v závěru hovoříte, jsem našla, tak si ho budu hýčkat, když ho je třeba ukázat pětadevadesáti bytostem ze sta, mj. je mi 32 let, co myslíte, jak vidíte okolí mimo domov? Čísla mají radikální kouzlo, snad jsem vás nachytala u přemýšlení, co s tím zítra zase zkusíme udělat…

     Tak a teď si už můžu přečíst další články, názory a četl-li někdo až sem, rozhodně mu nechybí trpělivost, proto docela doufám, že mi někdo skočí do řeči a užijeme si barevný den.

     

     …Tolik z nás se touží stát středem vesmíru – bezhlavý útěk neinformovaných hlav, tam čeká prý absolutní naplnění. Obsáhnout všechno, stát ve středu vesmíru a nakonec právě pro to nevidět nejdůležitější bod. Stojíme na něm, v samém středu bytí… tuhle myšlenku nemám dořešenou, kdyby jste si zítra povídali u večeře, co se nestalo… Váš web jsem okamžitě zařadila

do oblíbených, tam, co je Osho, Dalajlama, nebo oblíbený web motorek. Já k nim cítím lásku, jako ke knihám…
Petra Hrabánková

(90a) ■  čtenář, který chce zůstat v anonymitě,  8.2.2006

Vážená pani Stuchlíková.

V první řadě Vám chci složit poklonu za Vaše příspěvky, které opravdu častokrát hladí duši. Čtu je moc rád. Poslední mne však trochu provokuje. Je to přímý zásah do mojí vnitřní schyzofrenie. Zkusím to vysvětlit.

Vaše příspěvky jsou vskutku a veskrze hluboké, i když podávány vcelku jednoduše, a moje starší já se s nimi plně ztotožňuje a identifikuje a stále rádo adsorbuje pozitivní přístup. Možná proto, že se jedná převážně o všeobecná témata. Vývojem, ach ne, to není přesné, radši postupem času však moje interakce s okolním světem etablovaly nenápadně a velmi pomalu moje druhé, mladší já. Nevím, kdy to začalo, snad když klukovi bylo 16. Snažil jsem se nenásilně radši si s ním zahrát partii šachu a nezapínat TV s Rambo bloody programem. V tomhle teenegerském věku jsem však zjistil, že na druhý den si v jeho třídě o filmu povídají, a on je stranou. Nemá v tu chvíli kolektivu co nabídnout, je mimo, je out. Já vím, jedná se o tu chvíli, a dámský gambit mu bude v životě víc užitečný, ale.....

Tento příklad uvádím iluzorně. Zjišťuji s nelibostí, že můj (Foglarovský) způsob výchovy je jaksi zastaralý. Ptám se sám sebe - jsem dostatečně vnímavý já sám vůči mladší generaci? Jsem schopen vnímat posun v životních hodnotách mladých lidí, nebo jenom nostalgicky vzpomínat? Mění se svět, lidstvo, člověk, hodnoty??? A tady se objevuje schyzofrenie.
Má rodič právo, či snad dokonce povinost, trvat na svých zásadách, normách, vnitřním etickém kodexu, částečně děděném a ověřeném empirií? Starší já říká ano, vždyť je tady letitá zkušenost - proč to nezúročit. Je přece nesmysl opakovat staré chyby. Mladé a dynamické já našeptává:  to je rigidní a retardující přístup! Tady je ten fundament. Co, nebo kdo, řídí jací jsme a kam kráčíme? Bůh? Nebo lidi sami? K mojí smůle sám boha nemám, ale věřící asi budou taky souhlasit, že jsme to především my. My LIDÉ - homo sappiens.

A tady i největší idealista musí vnímat celkový odklon lidské společnosti od hodnot předchozích generací (čest, pravdomluvnost, poctivost....) Je evidentní, že s nárůstem počtu obyvatel zeměkoule dochází paradoxně k nárůstu individualismu. Staré já by řeklo: sobeckosti. Mladší já říká něco jako pudovější - podprahově vnímané starosti sám o sebe. Evoluční přípravě na dobu, kdy to bude nezbytné. Kdy bude agresivita nutná.

Už dnes je tato agresivita evidentní a stala se součástí našeho deního života. Na některou jsme si zvykli, a častokrát ji akceptujeme (reklama). Prosadit svůj  výrobek vůči jinému vcelku chápeme a podporujeme. Jiné projevy agresivity už ale odsuzujeme (např. válku ve jménu ideí či kvůli ropě..), taky terorismus ve jménu čehokoli, o tom ani nemluvě...  Jasně,  je mnoho výjimek a kladných příkladů. Ale zkusme uvažovat demokraticky = většinově. Kam to spěje Quo vadis? Jestli pominu vyší moc či pandemii, pak jako šachista predikuju vývoj: 

Individualismus. Osobnosti individuí budou více reflektovat sociální zkušenosti, které budou více a více světské. Třeba málo vody, vzduchu, místa k životu, a taky obrana svého teritoria, své pravdy, svého partikulárního zájmu, třeba i obranu svojí rodiny. To povede ke globálnější  intenzifikaci výroby, efektivity, spotřeby a sekundárně k vyšší agresivitě toho dosáhnout. Tím vším budou popisovány dětské duše, duše dětí našich dětí a dušičky dětí jejich dětí. A tak moje mužské mladší já je v rozporu se starším a zkušenějším já. Oboje jsou rády, že kromě racionálního - tohoto "mužského" - uvažování existuje i pozitivnější "ženské", které vnímá vše na jiných principech, než chladná logika.  Přeji jsi jen moc a moc, aby se to mužské logické a pragmatické vnímání mýlilo, a to ženské prosadilo. A knihy, jako  POŽÍRAČKA MRTVOL A JINÉ PŘÍŠERNÉ HISTORKY, aby nikdo nekupoval, nečetl a tudíž aby je nikdo nepsal.

Těším se na Vaše další příspěvky do POZITIVNÍCH NOVIN, a za svoji ne příliš pozitivní zpověď se Vám - hlavně moje starší já - omlouvá. ▼

(90b) ■ Jana Stuchlíková - odpověď,  9.2.2006
 

Dobrý den,

velmi Vám děkuji za Vaše slova a dovolím si oponovat Vašemu mladšímu a dynamičtějšímu Já. Také moje Já není jen jedno a růžky vystrkuje několik malých Já, které však moje Velké Já často usměrní, i když samozřejmě "bere" jejich námitky, připomínky a nesouhlasy. Moje Velké Já je docela konzervativní, je taky idealistické, mnohdy naivní a často až nemístně optimistické. Základy jako  poctivost, vítězství dobra nad zlem, čest, laskavost jak k sobě samému, tak k druhým, shledává dosti pevnými, zvláště v době, jako je ta dnešní, i když se může někdy zdát, že je mnohdy úplně mimo. Ale učí se jedné věci - v jistých ohledech nesrovnávat, a to mu pomáhá zůstat sebou samým. Má pocit, že jinak by se mohlo zpronevěřit samo sobě. Podle něj každá doba (bez výjimky) má své, ale  hodnoty, které vyznává, platí stále. Mé Velké Já má také jednu zkušenost, že totiž, když vyšle svoji energii "do světa", vrací se mu ve stejné kvalitě, přičemž se dotkne nejen těch, kteří ji  šíří dále. A moje Velké Já si proto také nemyslí, že osobnosti jednotlivců budou stále více a více světské. Leda, pokud se odkloní od těch idealistických a konzervativních pilířů. I já mám stejné přání jako Vy, a tak neustupuji ze svých pozic.
Moc Vám děkuji za Váš názor, vážím si ho, protože je jiný, než můj a tak to má být. 

Mějte pěkný den a pozdravujte Vaše zkušenější Já. 

(90c) ■ pokračování - čtenář, který chce zůstat v anonymitě,  9.2.2006
 

Dobrý den přeji,

Vážím jsi toho, že reagujete. Mám ale dojem, že se naše myšlenky použitím slov a vět minuly.  

Zkusím to věcněji.  I když z Vaší věty: ".... pokud se odkloní od těch idealistických a konzervativních pilířů" jsem pochopil, že můj svět bez boha se s tím Vaším nikdy nesejde, a bohužel asi i nejupřímnější snaha o pochopení se navzájem narazí na ideologickou prapodstatu rozdílností našich osobností, a to asi podvědomě, neuvědoměle a nechtěně, a asi oba tak trochu s lítostí.

Nejsem jsi jist, že vyslání "pozitivna" a dobra se automaticky zhodnotí a vrací. Všeobecně to asi platí, ano, když pozitivno vyšlete do pozitivna. V tomto případě se dobro rozmnožuje, a to s kvadrátem. A dobro asi pravděpodobně evokuje jenom dobro. Už jsi ale nejsem jist,  jestli i přetlak dobra interferujícího s totálním  zlem, má šanci?!  A koneckonců je jenom dobro cílem? Nepotřebuje dobro, aby bylo dobrem, nezbytně i existenci zla? Samozřejmě vím, že s dobrem se jaksi nedá kalkulovat, šmelit resp. nejde ho materializovat. Dokonce bych řekl, že je i netaktní a nezdvořilé  o něm moc a nahlas mluvit. Všeobecná definice dobra mne však přijde frázovitá, banální, povrchní umělá a nepoctivá.

Bipolární logika dobro-zlo  (pravda-lež, černá bílá, jednička-nula) totiž najde uplatnění v techickém světě, to ano. V reálném životě je to však mnohem složitější. Vykonávání dobra, o kterém je jeden přesvědčen že je to DOBRO,  je z jiného pohledu nebo času či časoprostoru vlastně zlem.

Obávám se, že hodnoty člověčenstva už dlouhou dobu nejsou ty pravé, které by lidský rod posouvaly k vyšší kvalitě = schopnosti radosti z DOBRA. Radost - pocit uspokojení nahrazuje už tisíciletí v naší kultuře materiální svět (v ČR snad  kromě některých čtenářů PN a diváků TV2 :) )

Konzervativní pilíře - postuláty - fixy, o kterých se nepochybuje a jsou jednoduše dané, neměnné. Člověk je přijme skrz-naskrz. Ovládne vírou svoji duši i tělo. Chce mít svoji komunitu, svůj svět, a taky svoje DOBRO. Tohle dělá (podle mne) člověka silným i slabým zároveň.

Aby však tyhle moje psychobludy měly trochu jasnější výstup.... Necítím hodnotovou stálost lidského rodu. Se smutkem vnímám materializaci i duchovního světa a duchovní chátrání lidského rodu. Mám dojem, že jsem na té rozhledně časoprostoru, je jasno, ale není to hezký pohled.

Díky ještě jednou za Vaši reakci.

 ► Pavel Loužecký, 11.2.2006


Milá paní Smržová,
moc mě těší, že jste se rozhodla strávit zbytek života s Pozitivními novinami. To je opravdu moudré rozhodnutí
Nicméně co se týká přebírání článků otištěných již někde na internetu, tak tomu se ze zásady bráníme, neboť to považujeme za zbytečnou ztrátu času (a internetového prostoru), mohou-li si to čtenáři najít jinde. Samozřejmě ne vždy se to podaří (třeba zrovna jako s rozhovorem pana Svěráka, což jsem se ale dozvěděl - nikoliv od autora - až poté, co byl vydán).
Takže - mohu-li poprosit - určitě budete mít ve svém literárním šuplíku řadu skvostů, byť třeba i z doby dávno minulé, které sice někdy někde vyšly tiskem, ale NE NA INTERNETU (to je podstatný rozdíl). Totéž se snažíme dělat i s Ondřejem Suchým, jeho bratrem, nebo s panem Švandrlíkem, kdy publikujme poměrně unikátní texty, které vycházely časopisecky v šedesátých letech minulého století, a které dnes už nikdo nezná (a je to chyba). Těším se na Vaši zprávu.
Pavel Loužecký

    ARCHIV OHLASŮ:      01/06-10/05  ■  09-04 /05  ■  03-01 /05  ■  12-11 /04   ■  10-9 /04